Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 6.část

27.05.2009 (13:30) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1145×

6.BOLEST

Když mě odnesl do postele a znovu přikryl, lehl si vedle mě. Byla jsem stulená v jeho náruči a konečně jsem usnula. Byla jsem vděčná svým snům za to, že se držely zpátky. Cítila jsem teplo a bezpečí. Když to teplo zmizelo, musela jsem otevřít oči a zjistit, proč tomu tak je. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila kde jsem, a co se včera v noci stalo. Napřed mi to připadalo, jako zlý sen, který se rozplynul spolu s mlhou studeného rána, ale všechna ta úzkost znovu udeřila, když jsem vstala a přišla jsem do kuchyně, kde Jake připravoval snídani.

Když jsem vešla, Jacob si sedl ke stolu, kde už ležely nachystané dva talíře a na plotně se smažila slanina. Neměla jsem hlad, ale nic jsem neříkala a sedla jsem si na židli. Dívala jsem se mu do očí a viděla jsem to. Dokonce, i když se na mě usmál, tak bolest v jeho očích neznala konce. Byla jsem zrůda. Zatímco jsem tam seděla, ta slova, která mu tolik ublížila, se mi vracela znovu a znovu. Pokaždé udeřila silněji. Seděla jsem úplně ztuhlá na židli a kuchyni naplňovalo ticho. Chtěla jsem něco říct, ale věděla jsem, že by se mi třepal hlas. Bylo to horší a horší. Pokaždé když se na mě znovu podíval, jeho oči jakoby říkaly: „To bolí." Moje mysl se zmítala ve vině. Nebyla jsem schopná mu pomoct. I přesto, že jsem sama moc dobře věděla, co by ho zbavilo bolesti. Najednou toho bylo moc. Dlouho zadržované slzy mi znovu stékaly po tvářích. Začala jsem vzlykat a každý rychlý úder mého srdce ukrutně bolel. Potom se údery zpomalily. Srdce, jako by mi říkalo, že už nemůže dál bít, protože si to nezaslouží. Po chvíli se mě zmocnily teplé paže. Snažila jsem se z nich vyprostit. Dělal to zase. Utěšoval tu, která za všechno může. Znovu jsem si připadala rozbitá. Ale tentokrát jinak. Tentokrát mi něco říkalo, že už to nepůjde opravit.

Zatímco jsem se snažila povolit jeho sevření, proklínala jsem sama sebe a slzy, které mi stékaly po tvářích. Stvůře, kterou jsem byla já, nemělo být dovoleno prolít ani jednu z těch slaných kapek, které se mi kutálely po tvářích. Vzdala jsem boj s jeho pažemi a zkusila to jinak. „Pusť mě." Zavzlykala jsem. „Pššš. Co se děje?" Ptal se a opřel si mou hlavu o hruď. Nechala jsem ho. „Nenávidím, že ti ubližuju." Zavzlykala jsem hlasitě do jeho mokrého trička. Stiskl mě pevněji. Teď bych už měla nulovou šanci na únik. „Ty za to nemůžeš. Měl jsem počkat. To já dělám všechno špatně." Měla jsem tušit, že to vezme na sebe. „Přestaň! Okamžitě zavři pusu." Poslechl mě. Když jsem zvedla hlavu, díval se na mě provinilýma očima. „Nesnaž se to brát na sebe. Já jsem tady ta špatná." Chystal se něco říct. „Poslouchej, já jsem tu viník" Pronikavý pach spáleného lidského jídla mi dolehl k nosu a otupil mé čichové buňky . „Ty můžeš leda za to, že se ti pálí slanina." Jacob se ohlédl k plotně. „Sakra." Zaklel tiše a jen se se mnou na klíně naklonil a natáhl ruku, aby sundal prskající pánev z plotny. Z něj nikdy kuchař nebude. „Mám na krku mnohem víc věcí, než tu slaninu." Pokračoval, když skončil. „Za to co cítíš, můžu jen a jen já. Vím, že tím trpíš. Když tě vidím se trápit, taky mě to trápí, takže s tím prosím přestaň." Přikývla jsem a snažila jsem se zastavit slzy. Nechtěla jsem se dál hádat. Stejně by to skončilo podle něho. Když si Jacob něco usmyslel, stál si za tím. Byl pěkně tvrdohlavý. „Tušil jsem, že to skončí takhle, ale přesto ve mně neumírala naděje. Ale mám tě a budu tu pro tebe, tak jak mě budeš potřebovat. Teď potřebuješ oporu a tu ti taky poskytnu." Potom se natáhl a otevřel kuchyňský šuplík. Netušila jsem, co to dělá. „A potřebuješ kapesník, ten ti taky poskytnu." Vysvětlil a vytáhl cosi bílého a podal mi to. Snažil se mě rozveselit, ale oba jsme věděli, že to nepůjde. Otřela jsem slzy, ale další a další tekly dál. „Budu tady. Jen pro tebe." Zašeptal a nechala jsem ho, aby mě políbil do vlasů. Znovu jsem hlasitě zavzlykala. Uvědomila jsem, že je ke mně vázaný, jako vězeň k ocelové kouli. „Už dost, Nessie." Řekl něžně. „Tak to chodí. Nezměníš to." Věděl, na co myslím. Věděla jsem, že nemůžu změnit chod věcí, ale určitou věc jsem změnit mohla. Moje city. V tu chvíli jsem chtěla dát povel svému vědomí. Povel, který by zněl jednoduše. Zamilovat se do Jacoba. Nebylo možné ho milovat víc, ale já jsem ho milovala tak, že mu to ubližovalo. Nemohla jsem nic dělat.

„Raději půjdu." Hlesla jsem a snažila se vstát. Jeho paže mi to znesnadňovali. „Slib mi, že se nebudeš trápit. Buď šťastná." Ještě jednou jsem se na něj podívala. „To nejde." Zmateně se zamračil. „Proč ne?" Pousmála jsem se. Byl vážně tak hloupý? „Když nejsi šťastný ty, nemůžu ani já." Osvětlila jsem mu problém. „Tak to jsme v začarovaném kruhu." Povzdechl si. Tázavě jsem se na něj podívala. „Mám to stejně, víš?" Zakroutila jsem hlavou, ale ne na znamení nesouhlasu. Chtěla jsem vyhnat ven zmatek. Uvědomila jsem si, že slzy se přestaly snažit dostat ven. „Už můžu jít?" Přikývl a uvolnil sevření. „Ale slib mi, že na to nebudeš myslet. Vše je jako dřív, ano?" Přikývla jsem. „Vynasnažím se." Odešla jsem se do pokoje převléct se a vzít si klíčky. Potom jsem pomalu odkráčela ke dveřím. „Zatím." hlesla jsem tiše, ale věděla jsem, že mě slyší. Když jsem odešla, rychle jsem nastoupila do Jeepu a nastartovala motor. Už teď se mi stýskalo.

Překračovala jsem povolenou rychlost, když jsem jela přes Forks, ale bylo mi to jedno. Věděla jsem, že si zadělávám na problémy, kdyby mě tu viděl Charlie, asi by volal Belle, aby si pro mě přijela. Snažila jsem se zaobírat zelení okolo mě a myslela jsem na to, co budu dělat doma. Myslela jsem na všechno, jen ne na jednu věc. Nebylo to lehké. Po půl hodině jízdy jsem musela zastavit, protože jsem přes slzy neviděla na cestu. Opřela jsem hlavu o volant a nechala je téct. Nevěděla jsem co dál. Nikdy už nic nebude jako dřív, tím jsem si byla jistá. Jak by jen mohlo, když vím, že mě Jacob možná takhle chce. Nikdy jsem na něj nemyslela jinak, zatímco on možná ano. Neměla jsem mu to za zlé. Zazlívala jsem jen sobě. Zazlívala jsem si to, že ho nemiluju. Ne tak, aby to stačilo. Ani mě nenapadlo, že bych ho někdy mohla mít jinak, než jako dobrého přítele. Uvědomila jsem si, že on na mě zřejmě taky nemyslel jinak než na někoho, koho přátelsky miluje a musí ho ochraňovat. Kdyby myslel na něco jiného, chyběla by mu pravděpodobně nějaká končetina, protože by to Edward slyšel. Možná bych mu věřila v tom, že se mnou nepočítal. Možná ano, kdyby mi jeho oči neříkaly pravý opak. Utrápené zraněné temné oči. Snažila jsem se zastavit vzlyky. Při pomyšlení na to, jak se na mě díval, se mi ze sebe dělalo zle. Byla jsem zvláštně úzkostlivá. Když jsem vytáhla obrázek jeho smutných očí z mysli, chtěla jsem ho mít u sebe, abych viděla, že je v pořádku. Že jsme spolu a vím, že tady je. Znovu jsem myslela jako sobec a uvědomila jsem si, že on to má mnohem horší. Je ke mně vázán mnohem víc než já k němu a možná, že teď chce to co já-abychom byli spolu, alespoň jako přátelé. Nebo mě proklíná a nenávidí za ta slova, která mu včera tolik ublížila. Nikdy jsem ho neviděla tak ztrápeného. Smutek v jeho očích byl naprosto viditelný a já jsem věděla, proč ho to tolik bolelo. Protože já jsem byla ten, kdo mu tu bolest působil. Kdyby to byl kdokoliv jiný, snášel by to líp. Slzy znovu tekly proudem a já jsem měla pocit, že na tohle nikdy nezapomenu. Znovu jsem nastartovala motor a rozjela se. Do rukávu jsem utřela mokré tváře a jela jsem zpátky do Carlisle.

Nedoufala jsem, že si nikdo nevšimne toho, jak hrozně vypadám a proto jsem se snažila být při příchodu hodně rychlá. Jakmile jsem vstoupila do domu, Alice instinktivně vstala a vydala se za mnou. Netušila, že využiju své rychlosti. Bleskově jsem vyběhla schody a zabouchla za sebou dveře pokoje. Tím jsem dala jasně najevo, že chci být sama. Fungovalo to, Slyšela jsem jemný povzdech a potom jen rychlé kroky, když šla zpět. Sedla jsem si na postel a zaposlouchala jsem se. Bylo mi jasné, o čem se teď dole bude mluvit. Většinou se snažili, abych nic neslyšela, ale dnes nebyli tak důkladní. „Co se stalo.?" Ozvalo se z přízemí. „Nevím. Přišla z La Push a zavřela se nahoře." Tím, že Alice mluvila nahlas,  mi potvrdila, že tam dole nejsou s Edwardem sami dva. Kdyby to tak bylo, Edward by jí odpověď vyčetl z mysli. Slyšela jsem kroky blížící se ke schodům."Edwarde!" Bellin hlas zněl naštvaně. Něco mi říkalo, že dole je celá rodina. „Kam si myslíš, že jdeš?" Zavrčela na něj. Tón jejího hlasu nabral na výhružnosti a mateřskosti. „Zjistit, co jí ten pes udělal." Zavrčel jí odpověď. „Nemůžeš vědět, že v tom má prsty Jacob." Edward se hořce zasmál. „Ale jistě že má. Měl v tom prsty už před osmi lety a teď jistojistě taky, Bello!" Samozřejmě. Scénář byl pořád stejný. Scénář, ve kterém jsem já byla ta ublížená. Nikdy ho ani nenapadlo, že by to mohlo být naopak. Dole byl ticho. Bella byla vždycky zahnaná do kouta, když šlo o Edwarda a Jacoba.
„Prostě tam půjdu a zjistím, co se stalo." Kroky se znovu pohybovali směrem ke schodům. Chtěl mi jít číst v mysli. Nevadilo by mi to, protože by se dozvěděl o tom, že Jacob je v tom nevinně, ale vadilo mi, že uvidí celé to divadlo. „Tak na to zapomeň." Odsekla Bella ostře a já jsem cítila, jak mou mysl překryl jemný filtr. Přes ten filtr nemohlo nic ani ven ani dovnitř. „Až bude chtít, sama s námi promluví." Edward hlasitě zavrčel, ale zřejmě to vzdal. Byla jsem Belle neuvěřitelně vděčná. „Neměl jí o tom říkat. Bylo jasné, jak zareaguje. Víš, jak se teď asi cítí?" Ptal se Edward tiše. Mysleli si, že je neslyším, ale to byl omyl. „Asi ne tak špatně jako Jake. Tys s ním nemluvil. Zněl příšerně. Musí jí dát čas." Jejich hlasy byly tak tiché jako jemný větřík, ale já jsem všechno slyšela. Stáhl se mi krk a těžce se mi dýchalo. Moc dobře jsem věděla, že čas na tom nic nezmění. „Půjdu si s ní promluvit." Slíbila Bella a po chvíli jsem slyšela klepání. „Pojď dál." Hlas se mi třepal a bylo těžké držet slzy na uzdě.

Pomalu nahlédla d pokoje. „Chceš mluvit? Pomáhá to. Věř mi." Usmála se. Věděla, o čem mluví. „Bojím se, že není o čem mluvit." Přiznala jsem tiše. Sedla si vedle mě na postel a tiše mě hladila po vlasech.
„Ublížila jsem mu, mami. Tím nejhorším způsobem." Jemně kroutila hlavou. „Nic nečekal."
„Tys tam nebyla. Ta moje reakce... měla jsem se zachovat líp." Pousmála se. „Nemohlas to tušit." „Bolí to. Strašně to bolí, vidět ho takhle." Znovu jsem plakala. „Já vím. Není divu. Jste propojení. Jeho bolest je i tvojí bolestí. Cítila jsem to taky. Když si ještě nebyla na světě, byla jsem na tom stejně, jen to nebylo zdaleka tak silné." Zírala jsem do prázdna. „Nessie, on nechce, aby ses trápila. Jen mu neměj za zlé, že je to takhle. Nemohl to ovlivnit." Přikývla jsem. Bella pomalu vstala. „Mami?" Otočila se. "Děkuju. Za všechno. Mrzí mě, že jste se kvůli mně pohádali." Pousmála se. „Nemáš zač, holčičko. A z Edwarda si nic nedělej. Má Jacoba rád, ale tebe víc. Bojí se o tebe." Přikývla jsem. Potom odešla. Štít na mé mysli zůstal.

Lehla jsem si do peřin. Dařilo se mi bojovat se slzami ale ne s bolestí. S bolestí, která vyhrávala krutou bitvu nad mojí myslí.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 6.část: