Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 3.část

14.05.2009 (18:00) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1162×

3.BRATR
Celý večer jsem se cítila naprosto kompletně. Nejspíš to bylo tím, že celá moje rodina byla kompletní. Vedly jsme zdlouhavé hovory o nejrůznějších událostech těch dnů, když tu Jake nebyl. Potom jsme pozvolna přešli do Carlisleových příběhů, ze svého nesmrtelného života. Pokaždé jsem byla nadmíru překvapená, když jsem se dověděla, co vše ještě o Carlisleovi nevím. Seděli jsme ve velkém obývacím pokoji. Přála jsem si, aby ten večer nekončil. Přála jsem si, aby Carlisleovi příběhy neznaly konce.

Naneštěstí, únava z lovu uhodila ještě tvrději a nemilosrdněji, ale přesto jsem se snažila nedávat to najevo. Soustředila jsem se, seč jsem mohla a nemyslela jsem na velkou pohodlnou postel, která čekala nahoře jen a jen na mě. Celý večer se mi dařilo udržovat se vzhůru celkem obstojně, ale Jacob mi to zkazil, když si přišel sednout vedle mě. Sálalo z něj lákavé teplo a já jsem neodolala pokušení opřít se mu rameno. To byla zásadní chyba. Teplo a vůně jeho kůže přemohly snahu. Ani jsem si přesně nepamatovala, kdy jsem usnula, ale byla jsem si moc dobře vědoma toho, u koho jsem usnula. ,,Zdá se, že někteří z nás potřebují trochu spánku." Vnímala jsem každé Emmetovo slovo. Překvapivě mluvil velmi tiše a jeho hlas mi pomohl jít hlouběji do nevědomí. I přesto jsem vše okolo sebe vnímala. Slyšela jsem, že Esme si přisedla blíž ke Carlisleovi a dokonce i to, že dovnitř zavál otevřeným oknem jemný vánek a pohnul s dečkou na stole. Ale jedna věc přehlušila všechny ostatní. ,,Odnesu ji nahoru do pokoje." Potom už se mě zmocnily teplé paže a s lehkostí mě vyzvedli do náručí. Slyšela jsem, že se někdo zvedl. Ucítila jsem studené prsty hladící mou tvář a později i rty dotýkající se stejného místa. ,,Dobrou noc, holčičko." Když Bella skončila s loučením, cítila jsem, jak se zem pod Jacobovýma nohama dala do pohybu. Nemohla jsem se bránit jeho pevnému sevření, na to jsem byla přespříliš unavená. ,,Víš to jistě?" Zeptala se Bella. ,,Taky nevypadáš zrovna nejlíp. Nemám ji tam vzít?" Každý kousek mého těla si přál protestovat, ale bylo to, jakoby se mi hlava odpojila od těla a rty a hlasivky mě nechtěly poslouchat. Nezbývalo mi nic jiného, než v tom nevědomí doufat, že Jake vznese protest za mě. Byla tu i druhá možnost. Ta možnost, že přikývne a odevzdá mě studeným pažím mé starostlivé mámy a okamžitě odejde do La Push. ,,To zvládnu." Zaplavila mě úleva, hlásek v mé hlavě spokojeně zapředl a znovu jsem cítila, že se Jacob dal do pohybu. Než zabouchl dveře pokoje, slyšela jsem, že Edward s Bellou odcházeli zpět do našeho domku. Před upadnutím do úplného nevědomí, jsem cítila, že mě Jacob něžně položil a velice pečlivě mě přikryl. Nejspíš netušil, že je to naprosto zbytečné, protože teplo jeho kůže nemohlo nahradit naprosto nic. ,,Sladké sny." Ozvalo se mi jemně u ucha a Jacobův teplý dech mě naposledy pohladil po tváři. Byla jsem naprosto spokojená a tím byl proces mého usínání u konce. Podlehla jsem temnotě a odevzdala se spánku.

Ráno bylo jasné, a když mě jasné sluneční paprsky hladily po tváři, moje smysly byly otupělé a unavené i když mi jasné světlo napovídalo, že jsem musela spát alespoň deset hodin. Převalila jsem se na druhý bok, abych lépe viděla ven. Skleněná stěna nebyla zatažená a mohla jsem vidět Esmeinu zahradu i lesy v pozadí. Jemný vánek pročesával každé stéblo trávy a slunce zařídilo, že všechny barvy byli ještě jasnější než obvykle. Mohla jsem vše vidět velmi jasně. Nevěděla jsem, jestli je to možné, ale viděla jsem vše o něco jasněji než obvykle. Struktura každého listu mi připadala nadmíru překrásná a mohla jsem téměř cítit na kůži žhavé slunce.

Přestala jsem se věnovat vánku a kráse jarního dne a soustředila jsem svou pozornost na velký dům. Snažila jsem se zaslechnout, co se dole děje. Když jsem se podívala na velké hodiny visící nad dveřmi, zjistila jsem, že je patnáct minut po desáté. Tím jsem mohla vyloučit, že je Alice doma. Kdyby totiž byla někde v domě, pravděpodobně bych se nenacházela v posteli. Hledala jsem nějaké známky něčí přítomnosti dole, ale nic jsem neslyšela. Odhodlala jsem se tedy vstát a odejít do šatny. 

Když jsem byla oblečená, rychle jsem si vyčistila zuby a pročísla dlouhé lokny, abych tam dole někoho nevyděsila. Váhavě jsem sešla ze schodů a viděla jsem Rose a Esme, které tiše seděli na pohovce. Nikdo jiný ve velké místnosti nebyl. ,,Dobré ráno, princezno." Esme se na mě zářivě usmála a bylo nemožné to neoplatit. ,,Dobré." Byla jsem překvapená, že můj hlas nezněl tak zmateně, jako jsem teď byla já. Ovšem musela jsem uznat, že ten zmatek byl v rovnováze se spokojeností a radostí. ,,Jen mám tak trochu pocit, jako bych prospala věčnost." Rosalie se jemně pousmála. Věděla, že bych toho možná byla schopná. ,,Neměj strach, nic ti neuteklo." Uklidňovala mě Esme a posunula se, abych si mohla přisednout. Než jsem to udělala, soustředěně jsem se rozhlížela po pokoji, který byl na tuto dobu podivně prázdný. ,,Kde jsou vlastně všichni?" Rozhlížela jsem se usilovněji a usilovněji a snažila jsem se slyšet alespoň náznak toho, že v domě je ještě někdo další. Rozhodně mi nesedělo, že tam nebyl Emmet zuřivě sledující fotbalový zápas. Alice tančící bez přestání po celém domě a taky Jasper a jeho talent, kterým mi pravidelně pomáhal dostat se každé ráno do správné nálady. A nejvíc mi tu chyběla Bella a Edward, kteří obvykle sedávali na jednom křesle a ruku v ruce sledovali Emmetovi rozhořčené poznámky na adresu některých jeho neoblíbených hráčů. Nebyl tu ani Carlisle, ale bylo snadné si domyslet, že má nejspíš službu v nemocnici.

Najednou se ozvala hromová rána z garáže. To by vysvětlovalo kde je Emmet. Jen jsem se trochu podivila nad tím, že vydržel být tak dlouho zticha. ,,Emmet je v garáži." Rosalie mluvila toném kterým dávala najevo, že ví, že už mi to nejspíš došlo. Jen mi to potvrzovala. ,,Carlisle je v nemocnici." Utvrdila mou domněnku Esme. ,,A zbytek vyjel brzy ráno na lov." Dodala ještě Rose. Přikývla jsem. ,,Dáš si něco k snídani?" Rosalie byla připravená mi uvařit, na co si vzpomenu, ale musela jsem ji zklamat. ,,Ne, děkuju." Znovu se nadechla a chystala se něco říct, ale ozvala se další rána z garáže. Zatímco doznívalo dunění Rosalie plyně vstala. Když si to namířila ke dveřím z garáže se ozvalo hlasité: ,,Sakra."  
,,Hned jsem zpět.....doufám." Stihla ještě říct, než prošla dveřmi. 
,,Tak co máš dnes v plánu, holčičko?" Otočila jsem hlavu směrem k Esme, abych mohla odpovědět. ,,Přemýšlela jsem, že si někam zajedu a koupím si nějakou novou knihu. Nebo můžeme dělat něco společně, jestli máš čas." Připadalo mi dětinské neustále obtěžovat Jacoba, a tak-i přesto, že jsem umírala touhou vidět ho-jsem se rozhodla, že to chvíli počká. Jistě chtěl být chvíli se smečkou a nechtěla jsem ho nějak omezovat, už tak jsem pro něj byla velké břemeno. Až mě bude chtít vidět, přijede si pro mě. Esme si všimla mého zadumaného výrazu. Pousmála jsem se a čekala na odpověď. ,,No tak, Renesmee, obě víme moc dobře víme, kam tě srdce táhne. Proč ho neposloucháš?" Než jsem se stihla nadechnout, abych jí vysvětlila, že Jacoba nechci obtěžovat zarazila mě a přiložila mi prst na rty. ,,Jacob tu byl brzy ráno a domluvil s Bellou, že k němu přijedeš." Zaplavil mě hurikán radosti a endorfiny se mě zmocnily takovou rychlostí, až se mi málem zatočila hlava. ,,Jake tu byl?" Esme zřetelně vycítila entuziasmus v mém hlase. ,,Ano. Čeká v La Push." Teď se mi vážně motala hlava. Nepoznávala jsem se. Nikdy dřív jsem ho nechtěla vidět tolik, jako teď. ,,Ale...co ty a Rose ne....?" Nestihla jsem dokončit větu. Ani nevím jak, ale najednou mě Esme táhla ven ze dveří. ,,My to tu zvládneme. Pozdravuj všechny v La Push a vyřiď Jacobovi, ať tě vrátí v původním stavu. Potřebuje tě a ty potřebuješ jeho. Je pro tebe důležitější než si myslíš." Vmáčkla mi do dlaně klíčky. ,,Vem si Jeep. Porshe spravuje Emmet." Ozvala se další rána z garáže. ,,Myslím si že Carlisle by byl rád, kdyby z toho auta něco zbylo, Emmete!" Okřikla ho Esme a pokynula hlavou ke garážím. ,,Buď na Jacoba hodná." Přikývla jsem a políbila ji na tvář. ,,Díky." Zasmála se. ,,To byla Rosalie!" Obhajoval se Emmet . Když, jsem vešla do garáží tak si jako obvykle velmi efektivně grál na hever a Rosalie ležela pod autem. ,,Pozdravuj Jaka." Mrkl na mě Emmet s rozpustilým výrazem ve tváři. ,,Ode mě taky!" Ozvalo se zpod auta. Přikývla jsem a nasedla do Jeepu. Naposledy jsem se podívala na Emmeta a úsměvem jsem se vydala k La Push.

Cesta se mi zdála být nekonečně dlouhá. Stromy se míhaly neuvěřitelnou rychlostí, ale mně se to zdálo jako celá věčnost, trvalo to moc dlouho. Byla jsem si jistá, že běh by byl rychlejší. Hodina strávená v autě mi rozhodně nepomola. Pomyslela jsem si, že musím převědčit Jacoba, aby se přestěhoval blíž. A potom jsem konečně spatřila velkou ceduli Forks a po chvíli zběsilé jízdy i první domy La Push. Měla jsem štěstí, že mě neviděl třeba Charlie. Hladce jsem zajela před Jacobův dům, a aniž bych se obtěžovala zamknout Jeep, okamžitě jsem z něj vyskočila. Byla jsem si jistá, že kdyby Emmet to auto neměl tolik rád, byla bych schopná proskočit neotevřeným oknem. Tolik jsem se těšila na ten okamžik, až se budu zase cítit celá, že jsem se div nezabila, když jsem běžela ke dveřím, které se okamžitě otevřely, a v nich stál Jacob smějící se mé nedočkavosti. Když jsem k němu konečně přiběhla, měřil si znepokojivě Geep za mnou. Nasadil svůj nechápavý výraz a soustavně kroutil hlavou. Otočila jsem se, abych se podívala, co se mu nezdá a okamžitě jsem pochopila-v tom spěchu a nadšení se mi zřejmě zdálo příliš časově náročné zabouchnout dveře. Rychle jsem tedy přikývla a otočila se, abych mohla dveře zavřít a tím vše uvést do pořádku. Když jsem to udělala, raději jsem auto i zamkla, aby mě Jacob nenutil zase se od něj oddělit. Když jsem stála znovu před ním, souhlasně přikývl a tím dal na znamení, že jsem uhodla co se mu nelíbí-a co by zřejmě nelíbilo ani Emmetovi-, otevřel dveře a pokynul mi rukou, abych šla dál.  

Dům byl podivně prázdný. Věděla jsem moc dobře, co mi chybí. Chybělo mi vrzání malého vozíčku, který se zastavil jen v případě, že v televizi jelo něco velmi zajímavého. Chyběl mi hluboký smích a tmavé oči sledující každý pohyb v místnosti. Chyběl mi tu Billy. Nechtěla jsem o tom začínat před Jacobem. Jeho rány po Billyho smrti ještě nebyly docela zahojené a chtěla jsem udělat vše pro to, abych mu do nich nesypala sůl. Jacob se rozvalil na gauč a poplácal na místo vedle sebe. Byla to zajímavá podívaná-Jacob byl větší než gauč a nebyla jsem si jistá, jestli se vedle něj vejdu. Povytáhl jedno obočí, když si všiml, že si zadumaně prohlížím malé místo vedle něj. ,,Dobře možná bych časem mohl koupit větší." Podotkl a já jsem se pohnula z místa, abych se mohla usadit na neexistující prostor vedle něj. ,,Časem." Řekla jsem, zatímco jsem si sedala. Nebylo to tak hrozné. Vlastně jsem se cítila báječně. Bylo příjemné mít ho tak blízko. Pousmál se. ,,Mám ten gauč rád." Věděla jsem, že se ho nevzdá. Byl stále moc závislý na věcech, které patřily Billymu. ,,Já vím. Vždyť já taky." Opřela jsem si hlavu o bok jeho paže-rameno bylo moc vysoko-věděla jsem, že přemýšlí o tom co já. O Billim. 

Neuměla jsem si ani představit, jak ho to bolelo. Když nás Billy před dvěma roky opustil, s Jacobem nebyla řeč. Byl neustále zavřený a izolovaný. Nechtěl s nikým mluvit. Nechtěl se ani spojit se smečkou v jeho zvířecím těle. Byl úplně zničený a trvalo dlouho, než se s tím trochu vyrovnal. Po pár měsících se naštěstí vzpamatoval a vrátil se do školy. Měl co dohánět a tak nemusel myslet na svou velkou ztrátu. Našel si brigádu a trávil čas se mnou. Přesto po těch ranách navždy zůstanou jizvy. Jacob na Billiho nikdy nezapomene. Na lidi jako je Billy se nezapomíná. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem všechny ty bolestné vzpomínky. Vyvolalo to ve mě starou bolest a úzkost z toho, že Jacob trpěl. Vycítila jsem, když ho něco zraňovalo, protože když trpěl Jacob, já jsem trpěla s ním. 

Potřeboval rozptýlit. Nesměl teď myslet na nehezké věci. ,,Co vlastně budeme dělat?" Vypadalo to, že se mi pomohlo přetrhnout spojení s jeho zadumaností. ,,Vlastně s tebou nemám žádné konkrétní plány." Uznal a pousmál se. ,,Co říkaš na to, že bychom se pro začátek šli projít na pláž a potom zajeli půjčit nějaký dobrý film." To se mi docela zamlouvalo. Nebylo to nic složitého a mohla jsem být s ním, takže jsem neměla důvod nesouhlasit. Taky se mi líbilo to, že řekl pro začátek-znamenalo to, že si mě tu nejspíš nechá po zbytek dne. ,,To zní rozumně." Přitakala jsem. ,,Jo je to rozumné, ale jestli chceš dělat něco nerozumného můžu vymyslet jiný plán..." Šibalsky se usmíval, ale mě bylo jasné, že dělat šílené věci se mi dneska nechce. ,,Ne díky. Vystačím si s těmi rozumnými záležitostmi. Nerozumní můžeme být jindy." Přikývl. ,,Budu si to pamatovat. Takže...jde se na tu pláž." Než jsem stihla souhlasit, už stál u dveří a sahal po klice. Vstala jsem tedy z gauče a přidala se k němu. 
Mluvili jsme celé hodiny a přitom jsme se brouzdali v mokrém písku. Počasí bylo příjemné. Mohla jsem cítit, že přichází jaro. Slunce mě příjemně hřálo a vítr byl jemný a teplý-nebyl teplý naproti mé kůži, ale byl teplejší než obvykle. Na pláži byly překvapivě i nějací turisté. Už dlouho jsem tu nikoho neviděla a tak mě jejich přítomnost překvapila. Jacob mě chytl za ruku, aby mě nasměroval k velkému kmenu stromu, který ležel daleko od břehu. Měl barvu slonové kosti a jeho kůra už byla téměř sloupaná od neustálého vlhka a z působení větru a deště. Posadili jsme se a Jacob zadumaně koukal do vln oceánu. ,,Co jsi vlastně včera dělal? Myslím tím po tom, co jsi mě uložil a odešel jsi." Podíval se na mě zvědavýma očima. ,,Ty jsi věděla, že jsem tě ukládal já? Byla jsi totálně tuhá" Pousmála jsem se. Měl pravdu.,,Jo. Tak nějak jsem všechno vnímala." ,,Aha." Přikývl a vypadal na to, že už to nebude dál rozebírat. ,,No, šel jsem domů. Vzal jsem to přes les, abych se mohl proměnit a zjistit, jestli je vše v pořádku. Potom jsem šel spát." Dokončil svoje líčení obvyklých večerních aktivit.

Samozřejmě později došla řeč i na smečku. Paul a jeho výbušnost všem leze na nervy a Leah neustále štve, že se musí dělit o své myšlenky s dvanácti kluky. ,,Chudák Leah. Ani si nepamatuju, kdy jsem ji naposledy viděla." Přikývl. ,,Má to složitý." Vypadal, že mu něco dělá starosti. Tušila jsem co to je. ,,A co Sam?" Svraštil obočí. ,,Co tím myslíš?" Teď vypadal naštvaně. Kousla jsem se do rtu. Raději jsem neměla začínat se Samem. ,,,Nic tím nemyslím. Jen mě zajímá, jestli je to už mezi vámi dvěma lepší." Dodala jsem. ,,Někdy lepší někdy horší. Dva Alphové v jedné smečce není zrovna nejšťastnější kombinace. Divím se, že mě nevykopl. Přece jen by to mohl udělat. Já jsem ten, kdo se připlazil zpátky." Zakroutila jsem hlavou. Tyhle ty vlčí věci se mi někdy vůbec nelíbily. Když se Jacob vrátil spolu s Leah a Sethem ke smečce už to prý nikdy nebylo jako dřív. Místo toho, aby Sam děkoval Bohu, že se k němu tak skvělý a oddaný vlk jako je Jacob vrátil tak se mu neustále něco nezdá a vyhledává zbytečné konflikty. Jacob říká, že za to nemůže. Prý se jen bojí, že Jacob zase odejde a ještě mu tak úplně neodpustil, že smečku opustil tenkrát, ale kdyby to neudělal, pravděpodobně by byla rodina Cullenů včetně mě právě rozprášená po celém světě. ,,Myslím, že oba dobře víme, že v La Pushské smečce je jen jeden Alpha." Opáčila jsem. Věděla jsem, že Jacoba jeho instinkty Alphy hodně znepokojovaly. Věděl, že kdyby se rozhodl odejít od Sama, podařilo by se mu téměř všechny členy přetáhnout k sobě a možná by měl pod velením i Sama. To bylo ale to čeho se nejvíc bál-být vůdcem a mít na starost všechny členy smečky. Nechtěl za vše brát plnou zodpovědnost a rozhodně nechtěl mít na povel celou smečku. Vždy si stál za tím, že nikdy nenechá znovu Alphu v něm vystoupit na povrch a vzepřít se Samovi. Povzdechl si. ,,Já vím, ale Sam je pro tuhle úlohu lepší." Přikývla jsem. ,,Promiň, jen mě zajímalo jak to je." Zdálo se, že jsem ho trochu rozhodila. ,,To nic. Měli bychom raději jít, než budou všechny dobrý filmy pryč." S těmi slovy se zvedl a já jsem usoudila, že s diskuzí ohledně smečky bylo pro jeden den dost. 

Jacob se protáhl a zívl. ,,Málo spánku?" Pousmála jsem se, abych odlehčila atmosféru. ,,Vlastně jsem na nohou už od pěti." ,,Proč?" To nedávalo smysl. Jacob byl prvotřídní spáč a spánek byl po něj životně důležitý, ostatně tak jako pro mě. ,,Kvůli tobě." Pousmál se. ,,Ráno jsem jel za Bellou, abych ji stihl, ještě než odjede. Chtěl jsem si tě zarezervovat, než mě někdo předběhne." Zakroutila jsem hlavou. ,,Tak to promiň, že si kvůli mně musel být tak brzy na nohou. A je od tebe hezké, že o mně mluvíš, jako kdybych byla pokoj v hotelu." Odsekla jsem hořce. Uchechtl se. ,,Ne, já jsem si nerezervoval pokoj v hotelu. Ovšem pokud trváš na těchto přirovnáních, potom jsi apartmá v pětihvězdičkovém hotelu. Ještě bych přidal, ale nejsem si jistý, jestli hotely můžou mít i šest hvězdiček." Pousmála jsem se nad tím přirovnáním. I přesto že mě přirovnával k místnosti, to bylo milé. ,,Myslím že ne." Zakroutila jsem vážně hlavou. ,,A ještě k té tvé únavě." Dodala jsem poněkud neochotně. ,,Jestli chceš, můžu jet, aby sis mohl....." ,,Ne!" Utnul mě, než jsem to stačila doříct. Jeho reakce mě potěšila. ,,Ne nejezdi, nebo ne nejsem unavený?" ,,Obojí. O tom že někam pojedeš, si můžeš nechat jen zdát. Já už tě nevrátím." Řekl zlověstně. Přikývla jsem. To by mi vůbec nevadilo. Možná mi dovolí sem tam se vídat s rodinou. Jacob bude dobrý únosce. ,,Když myslíš..." Přitakala jsem. ,,Tobě by to nevadilo? Kdybych tě už nikdy nevrátil?" Zeptal se vesele. ,,Ani ne. Není důvod se rozrušovat." ,,Proč?" ,,Jsem si jistá, že bys mě po pár dnech s radostí vrátil." Oba jsme se zasmáli a pokračovali jsme pomalu k autu. Pořád vypadal trochu rozrušeně z mého návrhu na odjezd. ,,Promiň mi to, že jsem navrhla ten odjezd. Já jen...vypadáš vážně unaveně...a ..prostě promiň. Vypadalo to jako by tě to naštvalo." Dostala jsem ze sebe, když jsme byli u auta. ,,Nezlob se, ano?" ,,Já se nezlobím Nessie. Jen mě vyděsila představa, že bys chtěla někam jet." Zněl jako blázen. Jako kdybych od něj někdy chtěla odjet. ,,Já jsem nechtěla...." Kroutila jsem hlavou, ale to už mi tiskl teplý prst na rty. ,,Šššš. Už se o tom nebudeme bavit ano? Já nejsem unavený, Nikam tě nepustím, ty nechceš odjet a všichni jsou spokojení. Vynechal jsem něco?" Zakroutila jsem hlavou. Poodstoupil a šel mi otevřít dveře. Bez řečí jsem nastoupila a Jacob si sedl za volant a nastavil dlaň do které jsem mu hodila klíčky.

Celou cestu jsme už nemluvili. Před půjčovnou lehce zaparkoval a otočil se směrem ke mě.,,Nějaké požadavky?" Zeptal se. Zakroutila jsem hlavou. ,,Ani ne. Je mi jedno co půjčíš. Jen tě prosím, aby ses vyhnul Pánovi prstenů opravdu velkým obloukem." ,,Nemyslel jsem film, i když uznávám, že Pán prstenů byl fiasko, myslel jsem jídlo nebo pití. Půjdu pro popcorn." Přikývla jsem. ,,Ten film by nebyl zdaleka tak hrozný, kdyby ses nerozhodl koukat na všechny tři díly po sobě. Čekala jsem tři nekonečné hodiny prvního dílu na rozuzlení a ono nic." Ustavičně kýval hlavou. ,,Jasně, jasně." Mumlal si pro sebe. ,,A jídlo?" Zamyslela jsem se. Když se na mě znovu podíval, zarazil se a potom pousmál. ,,Lituji, ale horské lvy ani gepardy tu zřejmě na skladě nemají." 
Řekl to lítostně a naprosto vážně, přesto jsem se musela zasmát. ,,Ne, díky. Nemám hlad."Přikývl a natočil hlavu na stranu. Upřeně si mě prohlížel, a když skončil, vypadalo to, jakoby došel k nějakému závěru. ,,Co ještě?" Zeptala jsem se. ,,Tak si říkám..." začal pomalu. ,,Tím že jsi řekla, že nemáš hlad mi dáváš najevo, že se nemusím bát o svůj život když usnu?" Zase mě rozesmál. ,,Ne, kdybych měla takové plány, nezakázala bych, abys půjčil toho Pána prstenů. U toho se ti minule usínalo docela hladce." Podotkla jsem. Usmál se a přikývl. Potom znovu otevřel pusu, aby něco řekl. ,,Jdi už nebo zavřou." Přikázala jsem mu a k mému překvapení opravdu vystoupil z auta a nechal se zalít slunečním svitem pozdního odpoledne.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 3.část: