Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 2.část

13.05.2009 (13:56) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1596×

2.LOV

Chvíli jsme kráčeli hlouběji do lesa. Jacobova ruka mě příjemně hřála na dlani. Nechtěla jsem, aby ten okamžik skončil. Chtěla jsem ho zmrazit a dát mu tak věčnost. Pokaždé když se mě Jacob dotkl, aby mi utřel slzy, srdce mi poposkočilo o kousek výš. Neuměla jsem si představit krásnější okamžik. Měla jsem spoustu otázek ohledně školy a smečky, ale nechtěla jsem si to zkazit. Nechtěla jsem vědět, kdy odjede, teď pro mě bylo důležité, že tu je. Jeho školní rok ještě nemohl skončit a je sobota, takže se budu muset vypořádat s tím, že ho ještě jednou ztratím. Co když se tentokrát nevrátí? Co když to nebude naposledy, co se od něj budu muset odloučit? Otřepala jsem se nad tou myšlenkou. Teď mi to nesmí dělat starosti. V noci se tím můžou zabírat mé noční můry. Bylo mi jasné, že až Jacob odjede, všechno začne znovu. Ve větší intenzitě. Víc bolestivě. Šli jsme naprosto tiše. Ticho rušilo pouze šumění listí. Vnímala jsem, jak mě vánek studí na tváři, i to, že slunce začíná ukazovat paprsky a chystá se na svou každodenní nezbytnou práci. Nic jsem však nevnímala tolik jako žár, který jsem cítila z něj. Chtěla jsem něco říct. Cokoliv. Zatímco jsem přemýšlela, jak mám porušit poklidné ticho, Jacob mě předběhl. ,,Překvapená?" Podívala jsem se mu do tváře. Po skleněných očích plných slz nebylo ani stopy. Za to mi věnoval široký úsměv.,,No jistě že jsem překvapená." Nemohlo to být jasnější. Ze všeho na světě, by mě nejvíc překvapilo právě tohle. Trefil se do černého. ,,Příjemně překvapená?" Takže se mě bude vyptávat na pocity. ,,Hele, bereš mě na lov, nebo tu budeme stát a mluvit?" Snažila jsem se změnit téma. Tohle mi nikdy nešlo. Když šlo o pocity a o vysvětlování jak se cítím, byla jsem nemožná. Chtěla jsem ho ušetřit. Prokoukl, o co se snažím a pousmál se. ,,A když mě ráda vidíš, proč ty slzy?" Co jsem mu měla říct? Že jsem se cítila, jako kdyby mě kus chyběl? To jsem nemohla. Jacob byl pro mě vždy přítel, ale nechtěla jsem, aby byl smutný, protože odešel. Chtěla jsem, aby dodělal školu. Nemohla jsem bohužel jen tak mlčet. Tedy mohla jsem, ale byla jsem sobec. Musel to vědět. ,,Já...... Jak jen začít. Jsem jednoduše ráda, že tě vidím." Dokončila jsem svou omluvu pro slzy v očích. Třepal se mi hlas a to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby si byl jistý, že jsem to tu bez něj zvládala a že může bez obav odjet. Příkývl. ,,Taky mi bylo smutno." 

Porušil svou dokonalou usměvavou masku a ve tváři se mu objevila starost. Viděla jsem, že to myslí vážně. Rozhodně mu ale nemohlo být tak smutno, jako mě. Potřebovala jsem se rozptýlit a nemyslet na ty bolestné chvíle. Věděla jsem, že při lovu nebude na povídání čas. ,,Víš....já mám vážně docela hlad." Pousmál se. ,,Proto jsme tady." Výborně. Povídání si alespoň můžu nechat na později. Třeba s ním díky tomu budu moct strávit nějaký čas navíc. ,,Počkej tu." Odběhl do lesa. Chvíli jsem čekala. Potom se z lesa vynořil velký červenohnědý vlk. Jacob pokynul hlavou směrem k lesu a rozběhl se. Vyrazila jsem za ním a moje lovecké instinkty teď byly na prvním místě. Chvíli mi trvalo, než jsem ho dohnala. Musela jsem hodně zabrat. Většinou jsem ho po chvíli bez problému předběhla. A to bylo co říct, že moje dvě nohy stačily jeho čtyřem. Být vedle Jacoba na lovu bylo vždy trochu nebezpečné. Přeci jen to byl na půl člověk. Voněl báječně. Dokonce líp než posledně. Zahnala jsem myšlenku na to, jak by asi chutnal, a rozběhla jsem se k lesům.
Mohli jsme být někde hodně blízko Kanady. Jacob zůstal pozadu. To bylo dobře. Vydala jsem se za vůní kořisti. Běžela jsem na sever. Cítila jsem dva nebo tři horské lvy. Když jsem byla dost blízko, moje domněnky se utvrdily. Byli tři. Skočila jsem na jednoho z nich a uhasila žízeň. To mi ale nestačilo. Zaměřila jsem ty dva další. Nemusela jsem dlouho přemýšlet. Vyběhla jsem nečekaně jejich směrem. Jeden se snažil utéct a druhý cenil zuby. Vždy se našel některý, který snažil bránit. Tenhle by se líbil Emmetovi. Byl odhodlaný chránit si své teritorium. Bylo mi jasné, že se bude snažit a útočit. Tím líp. Napřed jsem si doběhla pro toho, co byl na útěku. Snažila jsem se být co nejtišší. Když jsem byla za ním, skočila jsem mu na krk. Jeho krev byla teplá a tepavá z rychlého a splašeného pokusu o útěk. Když jsem s ním skončila, ještě jsem zdaleka nebyla spokojená. Rozhodovala jsem se rychle a nadběhla jsem tomu třetímu. Vyrazila jsem z opačné strany. To nečekal. Bleskově se otočil. Zavrčel mým směrem, a tak jsem mu to oplatila. Potom už jsem na něj skočila. Bránil se doslova zuby drápy. Škrábal mě, ale nedařilo se mu roztrhnout mi kůži. Jediná bytost v těchto lesích, které by se to podařilo byl Jake. Chvíli jsem se s ním rvala, než jsem mu prokousla hrdlo. 
Když jsem skončila, vydala jsem se instinktivně zpět. Trochu jsem se bála, kde je Jacob, ale obavy zmizely, jakmile se objevil vedle mě. Pousmála jsem se. Viděla jsem, že se směje se mnou. V jeho inteligentních vlčích očích jsem poznala, že je šťastný. Hrdlo už mě nepálilo tolik jako předtím. Už jsem se mohla víc soustředit na Jacoba, ne na to, jak dobrý by byl. 

Po chvíli jsme dorazili na malou louku. Jacob na mě vrhl omluvný pohled a doběhl se přeměnit a obléct. Svalila jsem se do trávy a čekala. Když přišel, rty měl roztáhlé do širokého úsměvu. Byl to šťastný úsměv, ale tentokrát se smál něčemu. ,,Co je?" zeptala jsem se a zvedla jsem své tělo do sedu. ,,Nic." Zakřenil se. ,,Já jen...už jsem tě dlouho neviděl po lovu. Vypadáš děsivě." Zase se zasmál. Ušklíbla jsem se. Nedocházelo mi, jak vypadám. Nejspíš ne dost děsivě, když se kření. ,,Tak co? Dostatečně nakrmená?" Pocit žízně byl pryč. Stejně jsem neustále cítila pronikavou vůni Jacobovi teplé krve. ,,Myslím, že na to, abych nesnědla tebe to stačí." Řekla jsem to naprosto vážně. A taky jsem to tak myslela. ,,Ale no tak....já bych ti nechutnal." Byl zmatený. Poznala jsem to. Pokud jsem někoho znala natolik dobře, byl to Jake. ,,No,..pokud chutnáš jen z poloviny tak dobře, jak voníš.....tak by sis měl dávat pozor, když jsem žíznivá." V jeho očích plála zvědavost. Snažila jsem se udržet neutrální výraz. Lehla jsem si zpět do trávy. ,,Ale teď vážně Nessie. Já ti vážně voním?" Byl vážný. To jsem nechtěla, ale měl by vědět, co může čekat. ,,Jacobe, jsi napůl člověk. Ta vůně je téměř neodolatelná." Byl zděšený. Sedl si taky a čekal. ,,Sebeovládání mám po matce. Buď klidný." Dodala jsem, abych ho uklidnila. Chvíli na mě koukal jako na ztracený případ. Pak pokrčil rameny. Zase se tvářil bezstarostně. ,,Takže neplánuješ mě dnes sežrat?" Zakroutila jsem hlavou a nedovedla jsem udržet neprostupnou neutrální masku. ,,Hmmm....dnes ještě ne. Ale teď bych ráda věděla, jak dlouho zůstaneš." Věděla jsem, že na to přijde řeč a chtěla jsem být připravená. Usoudila jsem, že když se narovinu zeptám, bude to nejlepší. Věděla jsem, že kdybych nevěděla, na kdy to chystá, a za dva dny bych se probudila a on by byl pryč, to by mi rozhodně moc nepomohlo v přípravě na prázdnotu. Musela jsem se na to připravit.

Všimla jsem si, jak se na mě dívá. Došlo mi, jak moje otázka mohla vyznít. ,,Já nechci, abys jel!" Dodala jsem bez přemýšlení a neuvědomila jsem si, jaké to bude mít následky. Teď mu to bude líto. Nejradši bych si jednu vrazila. ,,Jen chci být připravená." Dodala jsem tiše, aby to neznělo tak tragicky. Oči se mu rozzářily a úsměvem odhalil dokonale bílé zuby. ,,Víš......" Začal pomalu. Zdálo se, že má z něčeho radost. Doufala jsem, že brzy poznám z čeho. ,,Já už nikam nepojedu." Bylo to přesně to, co jsem chtěla slyšet. Ale nebyla jsem šťastná. Věděla jsem, že by měl dokončit školu. Nevěděla jsem, jestli to chce, ale věděla jsem, že by to bylo správné. Přeci jen i vlkodlak má právo na vzdělání. ,,Ale co škola?" Nehodlala jsem to téma obcházet musela jsem mít jasno v tom, co dělá. ,,Skončil jsem o měsíc dřív." Usmál se, jakoby si myslel bůhví jak dobře to nevyřešil. ,,Ale Jaku to nejde....." Přerušil mě. ,,Ale jde, Nessie. Jde to. Billy mě tu potřebuje a to nemluvím o tom, jak moc mi chybíš." Koukala jsem na něj jako na blázna. Vždyť on se musel zbláznit. Jinak to vysvětlit nešlo. ,,Jacobe, poslední chvíle vysoké jsou zatraceně důležité. Bude ti to chybět!" Věnoval mi prosebný pohled. ,,Nessie, už jenom odjet abych mohl dodělat ročník bylo hrozné. I vědět, že tě nemůžu chodit navštěvovat, bylo strašně stresující." To byla pravda. Těch posledních třicet sedm dní mě nemohl navštívit, kvůli studiu. Když nebylo období učení na zkoušky, jezdil do Forks každý druhý den, ale teď už nemohl. Nemohl si dovolit zanedbávat studium. ,,Proto jsem taky nejezdil vůbec. Studoval jsem o víkendech, abych mohl složit zkoušky dřív. Edward má na tohle vážně dobré kontakty." To mě nenapadlo. Připadala jsem si hloupě, ale mohla jsem být klidná. Vše vycházelo perfektně. Edward zařídil, aby tu Jake mohl být se mnou. Smutně jsem si uvědomila, jak velká troska ze mě asi byla, když tu Jake nebyl. Donutila jsem se do úsměvu. ,,To je nejlepší zpráva za posledních pět let!" Spokojeně se usmál a já jsem si uvědomila, že dokud tu bude Jake, budu vcelku. Všechno ve mně bude správně fungovat. Nad tou myšlenkou jsem se zaradovala. ,,A co se před pěti lety stalo tak úžasného?" Ptal se jen ze zajímavosti. Bylo vidět, že odpověď nečeká. Bylo tady něco, co mi vážně udělalo radost. Tehdy mi byly dva roky. Rozhodla jsem se ho troch pozlobit. ,,Esme se rozhodla koupit jídelní servis z Paříže." Oznámila jsem mu klidně. Ušklíbl se. Věděl, že Esme je do takových věcí blázen i když je nepoužívá. Jen mu nešlo do hlavy proč. Potom nasadil nechápavý výraz. ,,Nechala mě se o ten starý postarat." Uchechtl se. ,,Aha." Zdá se, že se chtěl na něco zeptat. Váhal. ,,A....co bylo lepší? Likvidovat ten servis? Nebo můj návrat?" Hrála jsem si na to, že váhám, i když mi moje odpověď byla jasná, ještě než se zeptal. ,,Asi tvůj návrat." Pousmál se a lehl si do trávy. 

Dlouho jsme tam leželi, a povídali si o tom, co dělal celou tu dobu, co jsem ho neviděla. Sice jsme byli ve spojení, ale psát si s Jacobem bylo něco jiného než s ním mluvit. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Když zapadlo slunce Jacob si pomalu sedl. ,,Měli bychom jít." Přikývla jsem a vstala. Když tu byl Jacob, věděla jsem, pro co existuju. Pro něj. Pro rodinu. Pro tu mou i pro tu v La Push. Když jsem nepotřebovala uvažovat, měla jsem čas uvědomit si, jak moc jsem unavená. ,,Máš pravdu." Přitakala jsem a ztěžka jsem se zvedla ze země. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem byla takhle unavená. ,,Chceš si dát závod?" Jacob se mě snažil rozveselit. Zatímco jsem přemýšlela nad únavou, vrhal na mě tázavý pohled. ,,Ani ne. Ten lov mě zmohl." Přiznala jsem s úsměvem. ,,Vážně vypadáš unaveně. Mám tě nést?" Tentokrát jsem v jeho očích spatřila něhu a starost. Zakroutila jsem hlavou a očima. ,,Ten kousek snad dojdu." Chtěla jsem se začít plně věnovat chůzi, ale měla jsem otázky. 

Věděla jsem, že až přijdeme do domu Cullenových, on a Rosalie se postarají o to, abych zalezla do postele. Právě teď jsem si uvědomila, jaká to byla chyba přiznat, že jsem unavená. Věděla jsem, že tím se můj čas krátí a nic jiného mi nezbývá. Cesta domů je moje jediná šance. ,,Jaku?" Začala jsem pomalu. ,,Ano, Ness?" cítila jsem jeho pohled na tváři. Nevěděla jsem jak začít. Rozhodla jsem se zjistit, jestli dostanu další šanci se ptát. ,,Jen chci vědět, jestli se s tebou zítra uvidím." To ticho než promluvil, bylo zničující. Bylo to nejdelších 42 vteřin mého života. ,,No jistě že ano Nessie. Proč si myslíš, že jsem se vrátil?" Zněl jako by ho moje otázka urazila. Pokrčila jsem rameny. Byla spousta důvodů proč se vrátit. ,,No přece abych strávil zbytek života s mými oblíbenými upíry." Řekl to, jako by to myslel vážně. Přesto jsem mu to moc nevěřila, ale jeho kamenná, vážná tvář mě přesvědčovala o opaku.Po chvíli jsem slyšela, že se jeho kroky zastavily a tak jsem se otočila, abych zjistila, proč tomu tak je. Jakmile jsem to udělala, začala jsem litovat. Tušila jsem, že něco přijde. ,,Víš Ness, Já už nikam nepojedu. Nikdy nechci znovu odjet a nechat tě tu samotnou. Chci tu být pro tebe." Z očí mu vyzařovala upřímnost. Takhle jsem ho ještě nezažila. Bylo jasné, že mluví pravdu a v tu chvíli jsem mu bezmezně věřila. V koutku mé mysli na mě křičel pomatený hlásek. Ptal se, co to dělám. Jestli chci být zraněná ještě víc, až zase odjede. Ten ukvílený hlas jsem se snažila ignorovat. Namísto toho jsem poslouchala srdce, které mi napovídalo, že Jake mi nelže. Zatímco se moje srdce a mysl hádaly, Jacob na mě prosebně hleděl. I když jsem si nemohla být jistá, jestli mé srdce v této chvíli bilo, věděla jsem, že vyhrálo bitvu. Jacobův pohled pomohl udeřit mé mysli rozhodující ránu. Uvěřila jsem a oddechla si. ,,Víš Nessie," pokračoval, když poznal, že mu věřím. ,,Ty si tak ojedinělé stvoření, že si nenechám ujít už ani minutu tvého života." Po tváři se mu roztáhl úsměv.

Chvíli jsme mlčeli. Potom jsem se rozhodla zlehčit atmosféru, která by se dala krájet. ,,A že si těch minut už zmeškal." Měl to být humor. Měli jsme se oba zasmát a pokračovat, jenže hlas se mi zlomil na posledním slově a vyznělo to, jako bych na Jacoba vznesla obvinění. Kousla jsem se do rtu. Uvědomila jsem si, jak ho to bude bolet. Jak jsem čekala-vyložil si to špatně. ,,Odpusť mi to. Věř mi. Vím, jaké to pro tebe bylo." I přes lítost nad tím co jsem před chvílí vypustila z pusy, se mě zmocnila zuřivost. Jak to mohl vědět? Jak kdy mohl poznat tu prázdnotu co já? ,,Ne to nevíš." Snažila jsem se říct to v klidu. Nechtěla jsem mu ublížit ještě víc. Dlouho se mi díval do očí. Bolestně jsem mu to oplácela. Bolelo mě, že jeho oči byly plné smutku. ,,Nessie věř mi, že vím. V posledních 37 dnech jsem se cítil, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Nemít vás všechny na dohled bylo zničující." Věřila jsem mu. Muselo pro něj být hrozné opustit nás. Byli jsme jako jeho druhá rodina. Muselo ho bolet nevidět nás a smečku. Mrzelo, mě, že mu nedovedu vyjádřit, jak jsem se cítila, když byl pryč. Napadl mě jen jeden způsob. Způsob, který mi ulehčoval vysvětlovat.

Natáhla jsem ruku a přiložila mu ji na tvář. V tu chvíli jsem v hlavě obnovila všechny ty bolestné vzpomínky. Vzpomínky na jeho odchod. Bolest. Úzkost a strach z jeho ztráty. Noci plné nočních můr. Edwarda, utěšujícího mě ve svém kamenném náručí. To, jak mi hrál mou píseň, abych usnula. Potom jsem mu znovu ukázala trhavou bolest a porovnala jsem ji s pocitem, když jsem si uvědomila, že je tu zpět. Pro mě. A taky to, jak mi dokazoval, že mě neopustí.

Když jsem skončila, odtáhla jsem ruku a zadívala se mu do očí. Byl trochu vyvedený z míry, přesto jsem si všimla smutku v jeho temných očích. Ledové ticho nerušilo nic. Zdálo se mi, že vítr jakoby pro tuto chvíli přestal vát, jakoby celý les zadržoval dech, jen kvůli nám. Užívala jsem si ten klid a napětí. Už to věděl. Věděl, jak moc mi chyběl. Viděl to mýma očima. Cítil to mými smysly. Ledové napětí přerušil jeho chraplavý hlas. Měla jsem co dělat, abych ho slyšela. ,,Já vím." Teď když to viděl a cítil, přesto všechno trval na tom, že to ví. Znamenalo to snad, že to cítil stejně? Teď mi opětoval můj pohled a jeho oči byli plné úzkosti a smutku. Nemohla jsem nevěřit. Přikývla jsem. To byl zlom té chvíle. Cítila jsem, že nechci, aby někdy odešel. Chtěla jsem ho tu mít za každých okolností. Byla jsem sobecká, ale bylo to sobectví, když on jak se zdálo, to cítil stejně? 

Udělal malý krůček ke mně a tím rozbil velmi krátkou vzdálenost mezi námi. Potom mě velmi jemně přitiskl blíž. Nebylo to jako dřív. Dřív jsem cítila, že mě objímá jako hadrovou panenku. Jako dítě, které potřebuje něčí náruč ke zklidnění. Dnes mě k sobě tiskl jako bych byla z porcelánu a on mi dával najevo, že mě nechce rozbít. Věděla jsem, že teď jsem alespoň tak silná, abych se mu vyškubla, neměl důvod být tak jemný. Bylo to zvláštní. Opřela jsem si o něj hlavu a zavřela oči. Cítila jsem, že se sklonil na úroveň mého ucha. ,,Už ti nikdy znovu neublížím." Šeptal mi do ucha. Chvíli jsme stáli v objetí a já jsem si přála, aby mě už nikdy nepouštěl. Bylo to, jako kdybych tou myšlenkou přivolala reakci. Jeho paže se uvolnily a poodstoupil. Teplo jeho náruče se zdálo být na míle daleko, i když se vzdálil jen o nepatrný krůček. Vzal mě za ruku a nasměroval mě k domu. ,,Jsi si jistá, že to zvládneš?" Uvědomila jsem si, jak moc unaveně jsem musela vypadat. Vlastně k tomu, že jsem byla unavená, jsem ještě byla mírně zacákaná od krve a nechtěla jsem myslet na to, jak vypadají moje vlasy. Přikývla jsem.  

Po chvíli chůze jsme byli u domu a Alice nám šla okamžitě naproti. Jacob pustil mou ruku a vrhl po mě omluvný pohled. ,,Jdu si promluvit s Bellou." Bylo mi jasné, že teď se mě zmocní Alice. Když Jacob zalezl do domu, moje očekávání se naplnila. Alice ke mně okamžitě přiskočila. ,,Vypadáš příšerně." Podotkla se smíchem. ,,Díky." Prohlédla si mě od hlavy až k patě. ,,Ne, to nepůjde. Jdi se umýt." Při těch slovech mě strkala do dveří. První koho jsem spatřila, byl Emmet. Seděl na pohovce a sledoval odpolední zprávy. Rose stála v kuchyni spolu s Esme. Alice mě nasměrovala ke schodům a šla k nim. U kuchyňského stolu byl Jacob, Bella, Edward, Carlisle a Jasper. Zamávala jsem směrem k mámě a ta mi oplatila širokým úsměvem. Nestihla jsem pochytit, o čem mluví, ale vypadalo to naléhavě. Vyšla jsem do schodů a doufala jsem, že Jacoba zaneprázdní natolik, aby neměl čas odejít. Rychle jsem z šatny vytáhla tepláky a tričko. Vzala jsem toaletní potřeby a spěchala jsem do koupelny. Nastavila jsem si teplotu vody, a zatímco jsem si rozčesávala vlasy, jsem se snažila nedívat se do zrcadla. Moc by mi nepomohlo, kdybych se viděla tak, jak jsem vypadala téměř celý den. Vše to uběhlo tak rychle. Byla jsem pryč celý skoro celý den. 

Voda mě uklidňovala, ale nemohla jsem tam trávit věčnost. Rychle jsem tedy zbavila mé vlasy bláta. Postupně jsem byla čistší a čistší a tak nebyl důvod ve sprše zůstávat. Když jsem pečlivě vysušila každou kapku vody na mém těle, oblékla jsem se a pustila se do čištění zubů. Hodila jsem špinavé prádlo do prádelny a zalezla jsem do svého pokoje. Vrátila jsem toaletní potřeby na své místo.

Velká prosklená stěna odrážela pokoj ještě jednou jako zrcadlo. Venku už se stmívalo. Zadívala jsem se užasle, jak vypadá. Vzala jsem kartáč, a zatímco jsem rozčesávala husté prameny rezavohnědých vlasů, pozastavila jsem se nad svou ztracenou existencí stojící vedle postele v obrovském pokoji. Prohlížela jsem si vlasy a hluboké hnědé oči. Dříve jsem se měnila den za dnem. Byla jsem každý den jiná. Teď se růst konečně zastavil a já jsem se konečně mohla seznámit sama se sebou. Taková jsem. A taková budu alespoň po zbytek věčnosti. Navždy v těle dívky s čokoládovýma očima, S rysy ostrými, ale přesto tvořícími dojem jemné tváře. Pozorovala jsem jemné dlouhé řasy a lokny ohraničující mou bledou tvář. Přiblížila jsem se ke stěně. Pousmála jsem se nad tím, jak hloupě asi vypadám. Když jsem se pořádně zadívala do těch hlubokých očí, zjistila jsem, že jsem to já. Taková jaká jsem se znala. Ta Renesmee, na kterou jsem se dívala každý den. Jen teď byla mnohem šťastnější. Spolu s Jacobem se vrátilo i mé pravé já. Mohla jsem se vidět, jak vypadám kompletní.

Začala jsem se cítit provinile. Musela jsem všem dělat starosti. Přinejmenším Belle a Edwardovi. Tím jsem si byla naprosto jistá. Edward se snažil neladit se na mé vlny, ale ne vždy se mu to dařilo. Bolelo to o to víc, když jsem věděla, že trpí se mnou. On byl jediný, kdo mi mohl opravdu rozumět. Viděl to vše mýma očima. A věděla jsem, že i když viděl jen útržky, úplně to stačilo. Přidělávala jsem jim spoustu starostí. Většinou to co věděl Edward, věděla i Bella. Věřila jsem jí, že ví, jak se cítím. Ona sama měla šanci poznat, jaké to je ztratit milovaného člověka. A Jacob byl ten, kdo ji dal dohromady. Připadalo mi, že pouto k Jacobovi je dědičné. Stejně jako ho postrádala Bella, tak jsem ho postrádala i já. Jen to bylo asi tisíckrát intenzivnější. Nezasloužila jsem si je. Všechny. Ubližovala jsem jim. Všem jsem svým chováním ubližovala. Probrala jsem se z transu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že zatímco tu tupě zírám sama na sebe do skleněné stěny jako idiot, má ustaraná rodina čeká dole. 

Odhodlala jsem se pohnout z místa a šla jsem se připojit do kruhu rodinné zábavy a konečně ve mně pocítit tu starou dobrou Renesmee.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 2.část: