Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 12.část

21.07.2009 (21:00) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 999×

12.STAROST

Připadalo mi to, jako nekonečné hodiny, než se otevřely vchodové dveře. Jakmile jsem zaslechla jemné bouchnutí, rozrazila jsem dveře pokoje a spěchala dolů po schodech. Sam v čele otevíral dveře a za ním šli Quil a Seth, kteří podpírali Jacoba. „Jaku!" Zakřičela jsem a běžela k němu. „Jsem v pohodě." Oznámil mi klidně a opravdu se zdál být. „Co se stalo?" Ptala jsem se zmateně, zatímco jsem otevírala dveře do obývacího pokoje. „Dostal jsem ho u pláže." Jeho hlas byl ledově klidný, jakoby mi právě oznamoval, že nám koupil lístky d kina. Po tváři mi přeběhl zděšený výraz. Jacob ho zaznamenal. „Neboj, on je naprosto v pořádku, jakmile mě zákeřně odkopl do stromů, utekl pryč. Teď už bude pravděpodobně někde na Antarktidě." Oznámil sklesle. Nevím, co jsem pocítila v tu chvíli, kdy jsem se dověděla, že Nahuel ještě žije. Byla to podivná úleva z toho, že Jacoba nechal žít. A bylo mi neskonale líto, že je pryč. Jakoby to, že Jacob stál přede mnou naprosto v pořádku, mi strhlo velké břemeno z beder. Už jsem si tak jasně neuvědomovala, jak moc mi chyběl, když jsem si myslela, že je mrtvý. Najednou jsem prostě byla ráda, že žije. Nic víc, noc míň. Byla jsem znovu slepá a viděla jsem jen Nahuela.

„Nechali jste ho jít? „Ptala jsem se zmateně. „Ne, Embry, Leah, Brady a Collin ho stopují." Odbyl mě Sam. „Vlastně bych měl jít za nimi." Jakmile to dořekl, už byl pryč ze dveří. Na povrchu jsem se tvářila naprosto klidně, ale v nitru jsem doufala, že Nahuel dokázal utéct.

Quil a Seth se oba dva podívali na Jacoba. Ten přikývl. „Tak padejte." Netrvalo ani dvě vteřiny a ti dva byli pryč.

Jacob si ztěžka sedl na gauč. Všimla jsem si vybouleného místa na jeho levé noze. "Jaku!" Okamžitě jsem si klekla a prohlédla jsem si to zranění zblízka. "To nic není. Jen to špatně srostlo. Stává se to pořád. „Udělala jsem nespokojenou grymasu. „Jen to špatně srostlo?" Opakovala jsem po něm. „Co se tu děje?" Do místnosti vešla Esme s hadrem na prach, nechápala jsem, co chce dělat. „Kdy přijede Carlisle z práce?" Ptala jsem se pohotově. „Měl by tu být každou chvíli, co se stalo?" Nechala jsem tam Jacoba sedět a odvedla Esme ven z pokoje, abych ji mohla vše ukázat. Nebyla moc nadšená z Nahuela a ani z mých pocitů. Přesto ochotně zavolala Carlislovi a seznámila ho s naší situací. „Za chvíli tu bude, už je na cestě. Máš se přestat bát." Uklidnila mě, jakmile zaklapala telefon. "Jdu udělat něco k jídlu. Jacob bude mít jistě hlad. Prohlásila se neskrývanou radostí, pohladila mě po tváři a políbila na tvář. „Jen klid." Utěšovala mě a postrčila mé tělo směrem k obýváku.

Opatrně jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Jacob seděl na stejném místě naprosto bez hnutí. Jeho poloha se nezměnila. Tupě zíral z okna a ani neotočil hlavu, když jsem vešla do místnosti. Chtěla jsem promluvit, něco říct. Cokoliv. Zkazila mi to vzpomínka na náš poslední rozhovor. Uvědomila jsem si, že to bylo poprvé, co na mě zvýšil hlas. Předtím jsem nestihla vnímat, že decibely, které použil, opravdu bolely. Přece jen jsem byla já ta, na kterou křičel. Bála jsem se, toho, že bude zase křičet, nebo hůř, že nebude mluvit vůbec.

Takže jsem se jen pomalu přiblížila směrem k němu a sedla si na malé místo vedle něj. Nevydal sebemenší hlásku. Rozhodla jsem se, že pro tu chvíli bude lepší mlčet. Snažila jsem se vyrovnaně dýchat a potlačovala jsem nutkavou potřebu navázat hovor. Nebylo to, jako vždy, když slova nebyla nutná. Byla tu spousta věcí, které jsme si potřebovali vyjasnit. Potřebovala jsem se dovědět víc o mizících turistech a o Nahuelovi. Chtěla jsem přesně vědět, co se stalo na pláži. A hlavně jsem potřebovala zjistit, jestli už můj a Jacobův vztah dospěl k tomu bodu, že už mu na mě nebude záležet. „Promiň mi to.“ Řekl najednou. Stále pozoroval lesy za oknem. „Co?“ Znova nic nebylo tak, jak má. „Nechtěl jsem na tebe křičet. Já jen…tohle se nedá vydržet.“ Položila jsem mu ruku na rameno. „Jacobe ty jsi v právu.“ Vydechla jsem. „Hele, já jen říkám, jak to je. Omluvil jsem se, tak to nechme být, ano?“ Otočil se ke mně a jeho oči mě prosily, abych se v tom dál nešťourala. Přikývla jsem. „Chceš ho.“ To nebyla otázka. Neodpověděla jsem. „Já vím, že jo. Rád bych řekl, že tě chápu, ale to se bohužel nestane. On není ten pravý.“ Rukou mě jemně pohladil po vlasech. „Ty zkrátka nevíš, co je správné.“ Pousmála jsem se. „Ne to není pravda. Já to vím moc dobře Jaku. Ale problém je vtom, že já mám sklony k tomu dělat špatné věci. Vybírat si špatné cesty.“
„Až moc se podobáš matce.“ Ta slova, ač byla myšlena jinak, než jak jsem si je vyložila. Mě bodla u srdce. Pochopila jsem, že já dělám to stejné, jako tehdy ona. Jenže ona tehdy věděla, že Jacob má nějakou šanci na uzdravení. Věděla, že se jednou otiskne a bude žít normální život. Věděla, že bude schopen být šťastný i bez ní. Najednou mě zaplnila beznaděj. Byla jsem uprostřed začarovaného kruhu a nevěděla jsem, jak z něho ven. Nemohla jsem vědět, jestli to, že Nahuel zabil člověka, byla pravda. Nějaký nevysvětlitelný cit mě k němu stále poutal. Ale na druhou stranu jsem věděla, že jestli si vyberu Nahuela, zlomím Jacobovi srdce. Přesto jsem si nechtěla nechat ujít tu příležitost, která se mi nabízela v podobě Nahuela. To on byl ten, ke kterému jsem cítila víc, než jen přátelský cit. Jacob byl moje vrba, moje skála, o kterou jsem se mohla opřít v nejhorším. Cítila jsem k němu lásku, ale nebyla to láska podobná té, kterou jsem cítila k Nahuelovi. Byla to láska vzbuzující úzkost, když nebyl nablízku. Láska, která mě nutila ho chránit, ať to stojí, co to stojí. Ale ne láska, která by mě naváděla k tomu, prožít s ním zbytek existence jako jeho družka.

A Nahuel pro mě znamenal něco naprosto odlišného. Něco lákavého. Přesto jsem sama sobě kladla otázky. Dovedu ho přijmout, i kdyby to, co tvrdí smečka byla pravda? Dovedla bych se přes to přenést? Jestli ano, ustoupí mu Jacob? Odpověď na tu poslední otázku zněla ne. Vyčetla jsem ji z Jacobových odhodlaných očí.


Jestli jsem chtěla jednoho, znamenalo to ztrátu druhého. A to jsem nemohla unést. „On se vrátí.“ Ujistil mě Jacob. „A i když vím, že se ti to nelíbí, já budu bojovat.“ Úzkostlivě jsem se na něj podívala. „Proč?“ Hořce se zasmál. „Protože jestli ho zabiju, prokážu službu turistům a ty se možná konečně probereš. Neříkám, že hned ale jednou možná.“ Odmlčel se, čehož jsem okamžitě využila. „Jacobe, už jsem jednou řekla svoje. Já tě-“ Položil mi prst na rty. „Nech mě domluvit, ano?“ Nadechl se. „A jestli budu bojovat a on mě zabije…bude to jedině dobře. Protože jestli vyhraje boj o tebe, už nebude pro co bych žil.“ Něžně mi přejel prstem po rtech a potom spustil ruku dolů. Naklonil se ke mně blíž. Neuhnula jsem. „Nemysli si, že ti nepřeju šťastný život. Právě naopak. Vím moc dobře, co je pro tebe nejlepší. A i když to nechceš, alespoň se postarám o to, aby ta nejhorší možnost zmizela z povrchu zemského. A můžeš mě prosit, ale já se nevzdám.“ Mlčela jsem. Začala jsem pociťovat horko u srdce. Jeho tvář, která byla do té doby tak blízko se odtáhla. Seděli jsme a mlčeli. Netrvalo dlouho a přišel Carlisle. Podíval se Jacobovi na nohu a znovu ji musel zlomit, protože špatně srostla. Jacob se ani nepohnul, zatímco Carlisle dával nohu do pořádku. Potom jen poděkoval, rozloučil se a odešel do La Push.

Odešla jsem nahoru, zatímco Carlisle s Esme diskutovali o Nahuelovi. Nechtělo se mi to poslouchat, takže jsem se šla umýt a lehnout si do postele. Bylo sice brzy na spánek, ale po tom, co mi Jacob řekl, jsem měla o čem přemýšlet.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 12.část: