Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 1.část

11.05.2009 (14:13) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2400×

1.EXISTENCE

Konečně jsem zažila klidnou bezesnou noc. Bylo to mnohem lepší, než ty noci, které této předcházely. Noci, které jsem měla díky nočním můrám uložené v hlavě. Noci, které se nedaly vymazat. Noci, na které se nedalo jen tak zapomenout. Všechny ty noční můry se pomalu měnily ve sny, které se daly snést. Měnily se každou noc, dokud nezmizely úplně. Konečně jsem se probudila, aniž by mě zužoval křik a slané slzy. Ten křik, který tolik trápil mou rodinu. Navzdory všem mým starostem to byl krásný pocit probudit se a vědět, že jsem přežila další noc. Tentokrát to bylo lepší. Lepší než včera. A včera to bylo lepší než předevčírem. Ani si nepamatuju, kdy se to začalo lepšit. Ale pamatuju si, kdy to bylo nejhorší. Přesně před 37 dny. S hrůzou jsem si uvědomila, že je to těžší než jsem si myslela. Moc jsem se přeceňovala. Nemohla jsem tušit, že to vše bude tolik komplikované. Stejně tak jsem nemohla tušit, že budu schopná někdy cítit něco podobného, co teď-prázdnotu, smutek, úzkost. Jako vždy jsem ležela na pohodlné kovové posteli, umístěné uprostřed mého pokoje, a přemýšlela jsem, jako už mnohokrát, o svém životě. Nebo lépe řečeno o své existenci, nebo co to vlastně bylo, je a bude. Existuju teprve sedm let a-jak mi často připomíná můj otec Edward-, přemýšlím o věcech, které by mi vůbec neměly dělat starosti. Jako kdybych na všechny ty nedořešené záležitosti ohledně mého zatraceného života mohla zapomenout. Co si tedy mám počít, když tu ty starosti prostě jsou a já nedokážu nemyslet na ně? Někdy si přeju, abych měla schopnost po matce, -protože vím, že mé myšlenky jsou pro Edwarda celkem vyčerpávající záležitostí a už vůbec se mi nelíbí, že z mých starostí mají starosti i Bella a Edward-ale rychle tu myšlenku zavrhnu, protože moje máma mi už dala až moc. Dala mi život. I přesto, že jsem ji ničila, a brala si ten její, bojovala za mě do poslední chvíle. Rozhodla se milovat a chránit mě. Byla odhodlaná položit svůj život za to, že tu budu já. Vzdala se své duše. Také mi dala své oči a v neposlední řadě vychování, vzdělání a tu největší lásku, kterou jen matka může své dceři dát.

Sluneční paprsky pronikající skrz hustý zlatý závěs nepatrně rozhodily mé úvahy. Na chvíli jsem upírala sílu svých očí na třpytící se koberec. Po chvíli jsem se líně přetočila na druhý bok a ponořila jsem se zpět do svých úvah. Přitom jsem doufala, že Edward je s Bellou v malém domku a dole je jen zbytek rodiny. Nechtěla jsem, aby to slyšel. Znervózňovaly ho otázky typu-Jak jen může mít sedm let staré stvoření tolik otázek co já?- na které stejně nikdy nedostanu odpověď co by stála za zvážení. To mě donutilo uvědomit si, že i přesto, že jsem prakticky dospělá, si nedovedu sama na nic odpovědět. S tím mi vždy pomáhá Carlisle. Od něj už jsem dostala spoustu odpovědí na ošemetné otázky. To, že jsem na půl člověk-na půl upír mi zásadně zasahuje do života a růstu. Před dvěma týdny mi bylo sedm let a tělesně i duševně je mi sedmnáct. Tělesně jsem tedy stejně stará jako můj otec a o rok mladší než moje matka. Carlisle tvrdí, že bych se měla dostat maximálně do věku osmnácti let. A potom už budu zmrazená v čase. Navždy osmnáctiletá. Naštěstí nemusím svou věčnost trávit sama. Je tu ještě pár ztracených existencí, díky kterým nebudu nikdy sama-ani kdybych si to výslovně přála. Patří mezi ně Esme, Alice a Rosalie. Těm třem a mámě bych asi měla mít za zlé, že mě rozmazlovali a já jsem k nim byla tak citově vázána, že i jen pomyšlení strávit jeden den bez nich mě ukrutně bolelo, ale to jsem nemohla. Ani jedna z nich neměla šanci mít dítě. Ve svém lidském životě to nestihly, a když si pro Esme a Rosalie přišla smrt příliš brzy, Carlisle je proměnil. Pokaždé když jsem slyšela ten příběh, nutilo mě to snít s otevřenýma očima-krásný doktor, který si pamatoval Esme jako šťastnou šestnáctiletou dívku, a stejně tak ani ona na něj nebyla schopná za těch deset let zapomenout a potom je osud svedl znovu dohromady. Také ne tolik šťastný Rosaliin příběh mi byl vylíčen do detailů a nutil mě přemýšlet, litovala jsem a nenáviděla zároveň. Litovala jsem Rosalii a nenáviděla ty muže, kteří jí tolik ublížili. Každý člen rodiny má svůj příběh. A ne každý z těch příběhů má šťastný konec. Alicin příběh nebyl také nejkrásnější pohádkou. Nepamatuje si téměř nic ze svého lidského života. Možná ji to ale ulehčuje bolest a trápení. Možná, že je to tak lepší. Také Alice patří k mému rozmazlovacímu komandu, ale do této rodiny přišla společně s Jasperem. Ti dva spolu se mnou jsou jediní, kterým v žilách nekoluje Carlisleův jed. Ženy v této rodině ale nejsou jediné, kterým jsem vděčila za své rozmazlování. V tom byl zapletený i Edward,Emmet, Jasper, a v neposlední řadě Carlisle. Když jsem byla menší, byla jsem raději, když mi dělali společnost oni. Ti čtyři alespoň neměli neustále nutkání mě oblékat jako hadrovou panenku životní velikosti. Byli tu pro mě spíš jako společníci při hrách a jako pomocníci při uskutečňování mých dětinských nápadů-v tom byl nejlepší Emmet. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát. Já a Emmet hrající bowling se starým příborovým servisem-zmačkaným velice pečlivě do úhledné koule-a s velkými skleněnými lahvemi. Esme se z nás mohla zbláznit. Ne kvůli tomu servisu, ale protože Emmet se mě snažil tak moc porazit, že proboural zeď z jídelny do kuchyně. Naštěstí tyto místnosti nebyly nějak zvlášť používané, ale stejně to ve mně vzbudilo vlnu lítosti nad Esme, když jsem ale zjistila, že při pohledu na Emmetův vítězoslavný úsměv-tím probouráním zdi totiž shodil všechny láhve-se jí zvedají koutky do zářivého úsměvu, poznala jsem, že pro ni nebude žádný problém dát zeď opravit. Tehdy mi bylo pět let a doufám, že mi bylo odpuštěno.

Teď už nemám konkrétní oblíbence. Každý člen rodiny má pro mě drahou cenu. Esme tu pro mě vždy byla jako starostlivá a vnímavá druhá matka. Vždy mi vyprávěla o svém životě a také pomáhala Belle s mým vzděláním. Díky nim jsem měla vzdělání, jako kdybych prošla školou základní, střední a dvěma vysokými. Můj druhý otec Carlisle pro mě byl vždy oporou a často jsem ho zatěžovala otázkami o naší historii a původu. Mé netrpělivé chování mi vždy oplatil trpělivou odpovědí a nikdy neměl problém ohledně zodpovězení mých otázek. Právě naopak-byl rád že se mi může věnovat a trávit se mnou čas, přece jen jsem byla jeho jediná vnučka. Právě díky Carlisleovi jsem se znala dobře. Sebe a svou existenci. Byla jsem téměř jediná svého druhu, ale nebyla jsem jediná s nadprůměrnou teplotou těla a rychlým růstem. Bylo nás víc. Vlci. Byli tu, aby chránili obyvatele Forks před upíry, ale to zatím nebylo třeba. Na území Forks nevstoupil upír nevegetarián už téměř sedm let. Z celé té vlčí motanice z La Push jsem vždy měla nejblíže k Jacobovi. Nejspíš to bylo tím, že se s mámou znal už dlouho před tím, než jsem se narodila. Pouto k němu jsem nejspíš zdědila. To on byl ten důvod mých nočních můr. Ne že by mě děsil, ale cítila jsem nepředstavitelnou úzkost a slabost, když tu nebyl se mnou. Měla jsem pocit, že jeho nepřítomnost ze mě vycucává život. Pomalu. Bolestně. Z nějakého důvodu to už bylo lepší, ale stejně jsem cítila jako by ze mě vypadla velmi potřebná součástka životně důležitá k mé k mé funkci.

Jacob byl můj dýchací přístroj. Moje záchranné lano. Nikdy jsem se s ním nenudila a největší zábava byla chodit s ním na lov. Byl pro mě jediným bratrem a věčným přítelem. Jacobovi neunikl jediný den mého života. Až do teď. Posledních třicet sedm dnů jsem ho v hloubi duše postrádala. Nejen v duši, ale i navenek, jsem cítila prázdnotu. Posledních třicet sedm dní jsem si připadala, jako chodící mrtvola. Byl čas se zamyslet nad tím, co dělám špatně. Věděla jsem, že tím jak se chovám, ubližuju i zbytku mé rodiny a tak ve mně nastal obrovský zlom. Rozhodla jsem se, že jim nebudu přidělávat starosti. Bude to snadné, teď když už se Edward neladí na ty stejné vlny jako já. Vytušil, že mi vadí, když ho mám neustále v hlavě a tak se snaží to omezovat, jak jen je to možné. I když jsem věděla, že Jacob potřebuje dokončit vzdělání a že budu ještě dlouho cítit prázdnotu způsobenou jeho nepřítomností, přesto všechno jsem byla strašný sobec a zraňovalo mě, když nebyl poblíž, ale taky jsem byla rozhodnutá, že je čas to změnit. Žít dál. Pro svou rodinu. Věděla jsem však, že nikdy nezapomenu na to, že existuje a už vůbec nikdy nezapomenu, že mi byl dobrým přítelem a měl velký podíl na mém rozmazlování. Než jsem si stačila uvědomit, že uvažuju, jako kdybych už nikdy neměla cítit teplo jeho horké kůže a slyšet jeho smích mě z přemýšlení vytrhl hlasitý zvuk, který vycházel z obývacího pokoje. ,,No ták, to nemyslíte vážně!" Okamžitě jsem poznala Emmeta a jeho nasupený hlas který používal výhradně, když jeho oblíbený fotbalový tým prohrával. Vybavila jsem si Emmetův rozhořčený obličej. Když se díval na fotbal, nebo na baseball věděla jsem, že není dobrý nápad ho rušit. Trochu mě vyděsilo, když jsem z obývacího pokoje uslyšela poměrně hlasité: ,,Musíš to tak prožívat? Někteří z nás mají po dlouhé době klidnou noc." Takže si toho všimli. Tím líp. To mě trochu donutilo se nevzdávat a dát jim najevo, že jsem v pořádku. Že nejsem rozbitá. Poznala jsem, že je to Rosalie a to mě uklidnilo, kdyby to byl Jasper nebo Edward, Emmet by byl schopen po nich vyjet a zřejmě by se neobtěžoval počkat s obhajováním oblíbeného týmu na dobu, kdy bude mimo dům. Skončilo by to oblíbeným Esmeiným nábytkem rozdrceným na kusy. Emmet byl zkrátka hodně citlivý v době, kdy bylo něco napínavé, a když se chtěl Jasper trochu pobavit, většinou stačilo prohodit nějakou nesmyslnou poznámku podobnou té, co právě řekla Rosalie, a teritoriální boje mohly začít. Na Rose by si ale nedovolil. Ti dva mezi sebou měli vztah plný lásky a respektu. Emmet se s Rose nikdy nechtěl o ničem hádat.
Trvalo jen malou chvíli než se ozvalo lehké zaklepání na dveře, které by normálnímu člověku lehce uniklo. I když jsem nemohla vidět do budoucnosti, jako osoba za dveřmi, věděla jsem kdo to je. ,,Pojď dál, Alice." Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukl jemný obličej ohraničený tmavými střapatými vlasy. ,,Vzbudil tě, viď?," a vtančila do pokoje s omluvným výrazem ve tváři. ,,Ne už jsem dávno vzhůru." Uklidnila jsem ji a zabránila jsem tak tomu, aby se Emmeta při nejbližší příležitosti pokusila zabít. Nemohla jsem dovolit, aby se mé starostlivé Alice něco stalo. Byla moc křehká, alespoň mi tak připadala. ,,No když to říkáš..." A s úsměvem odtančila k velké prosklené stěně aby mohla lehce odtáhnou těžké zlaté závěsy. ,,Měla jsi nějaké sny?" Zeptala se rozpustile a ve výrazu měla neurčitý výraz. Ten výraz jsem nemohla identifikovat, ale věděla jsem, že už jsem ho u ní viděla. Jen si vzpomenout při jaké příležitosti to bylo. Došlo mi, na co naráží. ,,Vlastě jsem neměla žádné sny." Ten výraz mě znepokojil. Nebyl smutný spíš naopak. Alice měla očividně dobrou náladu, ale takový typ nálady jsem už u ní dlouho neviděla. Přikývla. Moje potvrzení jí ještě trochu protáhlo úsměv, který byl už tak dost rozzářený. Potom už cupitala do šatníku. Na ten proces už jsem byla zvyklá. Za chvíli vyleze s tím nejúžasnějším modelem a bude mě nutit si ho obléct. Vzdor bude a marný a nakonec se vzdám. Nikdy to nebylo jinak. A nejhorší bylo, že po odchodu Jacoba byla ještě pečlivější a nedalo se jí odbít. Dnes jsem vážně neměla náladu na oblékání.

Pomalu jsem se vyškrábala z postele a namířila jsem si to ke koupelně. ,,Nemohla bych alespoň pro jednou dostat teplákovou soupravu?!" Odpověď jsem znala, ale přece jen jsem se musela zeptat. Třeba udělá vyjímku.... ,,Ne."Uzemnila mě. Takže vyjímky dnes nebudou. ,,Ale když budeš hodná, dostaneš džíny a tričko." Slyšela jsem v jejím hlase sarkasmus, takže jsem si domyslela, že si ze mě dělá legraci. ,,Budu." Můj hlas byl prosebný, ale stejně ji nejspíš neobalamutil. Nedostalo se mi odpovědi a tak jsem zalezla do koupelny a začala jsem si pečlivě čistit ostré zuby. Bylo to zvláštní. Alice mi většinou nedávala na výběr ani z legrace.

Začala jsem pečlivě česat stoh sena, který se mi přes noc objevil na hlavě, a usilovně jsem uvažovala, co může mít Alice za lubem. Po urputném snažení jsem to vzdala-stejně mi vlasy rozpustí a podotkne, že mi to tak sluší víc, tak co na tom záleželo? Stáhla jsem vlasy do ohonu a vylezla jsem z koupelny. Když jsem procházela kolem schodiště, zahlédla jsem Esme jak se zářivě usmívá mým směrem. Úsměv jsem jí oplatila a přidala jsem pozdrav. Zdála být se také v dobré náladě a začalo to být trochu nakažlivé. Nevěděla jsem, jestli se chci nechat nakazit, ale už bylo pozdě. Potom už jsem se věnovala jen cestě do pokoje. Když jsem vešla, byla jsem připravená a smířená s Alice a její vášní mě oblékat. Neměla jsem se připravovat. O to větší jsem měla šok. Alice stála vedle postele, na které byli rozložené džíny a černé triko. Pootevřela jsem ústa. To rozhodně nebylo normální. A ještě divnější bylo, že tam Alice jen tak stála, zatímco jsem probrala z šoku a snažila se popadnout oblečení, co nejrychleji to bylo možné-nehodlala jsem totiž čekat na to až si to rozmyslí-a šla se převléknout do šatny.

Než jsem vyšla zase ven, připravila jsem se na poznámky typu-ta tmavá džínovina s rudou saténovou košilí a vestou ti slušela víc- a pomalu jsem nakoukla do pokoje. Alice stále klidně vedle postele jako mramorová socha. To by mě zas až tak nevadilo, kdyby i její výraz nebyl podivně mramorován do jakéhosi výrazu, který jsem nemohla rozpoznat. ,,Tak dobře. To stačí. O co tu jde?" Ta otázka byla naprosto nemístná a hloupá a ani jsem nečekala odpověď neobsahující značnou dávku sarkasmu. ,,Co by?" Fajn takže jsem se o sobě alespoň dověděla něco nového-nemám ráda dvouslovné odpovědi. ,,No....."zamyslela jsem se jak jí tu situaci vyložit, aby pochopila úhel pohledu, jakým se na to dívám já. ,,Tak třeba, že se dnes nesnažíš o to, abych vypadala jako bych nedopatřením vypadla z jedné stránky COSMOPOLITANU!" Chvíli na mě zamyšleně koukala-zřejmě zvažovala, jakou chci slyšet odpověď aby mi nezkazila mou dobrou náladu, ale to ještě nevěděla, že jí nebudu věřit ani slovo. ,,Bella mě prosila, ať se krotím." Ha. Jasná lež. Nic lepšího tam nemá? O to už se máma snažila milionkrát, ale po čtyřech letech zjistila, že je to užitečné asi tak, jako vysvětlovat dubu teorii relativity. ,,Víš co? Konec tlachání. Co by sis dala snídani?" Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mám vážně hlad. ,,Horského lva?" Aniž bych chtěla, vyznělo to jako otázka. Hlas jsem měla nejistý. Její výraz se vůbec nezměnil. Trpělivě jsem čekala. Po chvíli se jí koutky povytáhly do širokého úsměvu. A naskytl se mi pohled na její bílé zuby. Najednou jsem vše viděla jasně, a uvědomila jsem si, o co kráčí. Tmavé oblečení, ten divný výraz, to tajemno... ,,Alice, ty mě bereš na lov!" To nebyla otázka. Zatímco jsem se ujišťovala, že to tak je, jsem po ní skočila a samou radostí jsem ji svalila na postel. Snažila jsem se být poměrně tichá, ale byla jsem si jistá, že Emmetův hurónský smích dole patřil nám. Když jsem se jí podívala do tváře, byla zvláštně potemnělá. Neměla jsem snad pravdu? Proč tedy to všechno. Netrpělivě jsem čekala, jestli se k tomu nějak vyjádří, nebo jestli jí budu muset pomoct. ,,Promiň, že v tobě budím falešné naděje, ale ne." Tak to mě dostalo. Bezva-už jsem se viděla, jak lítám po lesích a ona mi to takhle zkazí. Moje nálada se vracela zpět na bod mrazu a uvědomila jsem, že strávím další den doma.

Do očí se mi nekontrolovatelně řinuly slzy smutku a zklamání. Uvědomila jsem si, že další den bez lovu asi těžko zvládnu. Nemusel to být lov, jen jsem potřebovala něčím rozptýlit. Jediné co mě napadlo, bylo zajet do La Push podívat se co dělá smečka. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Bohužel, jsem si stihla uvědomit, kolik by to vyvolalo vzpomínek, a jak moc by to bolelo. Nemohla jsem bránit slzám. Najednou jsem ale v jejích očích zahlédla něco, co nebyl smutek ani zklamání z mého zklamání. Byl to oheň radosti. Ať mi unikalo cokoliv, potřebovala jsem to vědět. Nedočkavě jsem tedy vyčkávala, co přijde a snažila jsem se zahnat myšlenky na krutou neustupující bolest. ,,Já ne." Mluvila v hádankách. Ona ne? Tak kdo tedy? Ta slova mě donutila přestat sobecky myslet na sebe a začala jsem s mými teoriemi. Všichni až na Alice a Jaspera byli lovit předevčírem, tak kdo by.... Ne to mě nesmělo ani napadnou. On to být nemohl. Srdce mi poskočilo nad myšlenkou, že bych s ním šla na lov. Čekala jsem, až Alicin výraz něco prozradí, ale držela si dokonale neutrální masku. Nechtěla jsem myslet na to, co tím myslela. Ale nešlo to. Z jejího výrazu jsem usoudila, že s Jacobem jsem se mýlila a otřásla jsem se nad představou, jak to bude bolet. Věděla jsem moc dobře, kdy bolest přijde. Bude to v noci a bude přicházet pomalu, nemilosrdně v podobě nočních můr plných utrpení, úzkosti a smutku. Bude se mi zdát, že se nikdy nevrátí. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala chmurnou představu toho, jak ležím v posteli odevzdaná svým nejhorším nočním můrám.

Celou tu dobu jsem držela hlavu sklopenou a neodvážila jsem se na Alice podívat. Bylo mi jasné, že ví o mých slzách, ale přece jen jsem se styděla. Najednou se studený prst dotkl mé tváře utřel mi jednu slzu. Vzhlédla jsem. Byl to instinkt a taky jsem chtěla vědět, jak se Alice tváří. Ještě jednou mi hřbetem prstu jemně přejela po tváři a přikývla. Trvalo mi asi tak minutu, než jsem si uvědomila, na co mi to vlastně kýve. Potom už mě tam nic nemohlo udržet. Potvrdila mi, že moje úvahy jsou správné.
Než jsem vystartovala z pokoje, všimla jsem si vítězoslavného výrazu ve tváři Alice. Uhodla jsem, ale stejně jsem si nemohla být naprosto jistá dokud....

Běžela jsem ze schodů a ven z domu. Stihla jsem pozdravit rodinu v obývacím pokoji, a zaslechla jsem Bellin smích. Tyto nepodstatnosti mě ale vůbec nezajímaly. Vyběhla jsem do lesa a šla jsem po sladké vůni Jacoba. Cesta pro mě byla nekonečná, i když to celé trvalo jen pár vteřin. Mokré slzy mě pálily na tvářích a nervozita stoupala. A potom jsem ho konečně viděla. Stál u stromu v košili a džínech, ruce měl roztažené a zuby mu odhaloval úsměv, který mu zabíral půlku obličeje. Nikdo nemohl být tak vděčný jako já, za to, že je zpět. Bála jsem se od něj odtrhnout oči. Bála jsem se, že ještě spím, a že se probudím. Možná jsem mrtvá a dostala jsem se do nebe. Rychle jsem zahnala hloupé obavy a šla jsem se přesvědčit, zdali je Jacob opravdový.

Konečně jsem k němu doběhla a objala ho. Hladil mě po vlasech. Přísahala bych, že jsem slyšela jemné cvaknutí, když ten chybějící kus mého srdce ztěžka dopadl na své místo. Políbil mě do vlasů a cítila jsem, jak se směje. Cítila jsem jeho dech a slyšela jsem každý úder jeho srdce. Bilo trochu rychleji než obvykle, ale bylo to příjemné. On byl příjemný. Byl tak horký. Slzy mi nepřestávaly téct. Tentokrát jsem plakala z jiného důvodu. Byl tady. Mohla jsem ho cítit každým kouskem svého těla. Takovou horkost jsem cítila naposledy přesně před třiceti sedmi dny. Byl to žár přátelství, který mě spaloval. A byl skutečný. Nebylo třeba slov. Teď za nás mluvily činy. Po příliš krátké chvíli mě odtáhl, jemně mi otřel slzy a vzal mě za ruku. Pokynul hlavou a potom se mi naskytl pohled do jeho tmavých očí. Leskly se mu v nich slzy radosti a byly hluboké jako posledně. Přikývla jsem a on mě jemně táhl hlouběji do lesa.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 1.část: