Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měsíční záře - část 2

05.03.2009 (23:23) • katessa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1828×

V noci jsme šli společně s Edwardem prozkoumat les. Moje teď už konečně nazlátlé oči viděly ve tmě stejně dobře, jako za denního jasného světa, takže nebyl problém se orientovat mezi kmeny stromů rostoucích blízko u sebe.

Běželi jsme vedle sebe a snažili se předhonit. Chvíli jsem měla náskok, než mě Edward předhonil. Já běžela rychle díky své síle, Edward díky tomu, že se dokázal rychle pohybovat.

Přeběhli jsme přes opuštěnou mítinu zalitou msíční září. Najednou mi to místo přišlo hrozně povědomé a já ucítila jak se mi svírá hrdlo steskem. Připomínalo mi to tu mítinu. Naši mítinu. Momentálně vzdálenou stovky kilometrů v lese u malého městečka Forks. Tam kde na jeho kraji stojí malý domek, ve kterém žije policejní náčelník a pravděpodobně si připaluje večeři.

Zastavila jsem a zhroutila jsem se na zem do trávy. Kolem ramen se mi obmotaly Edwardovy ruce a já ucítila ve vlasech jeho rty.

„Co se děje?" zeptal se mě tiše, ale měla jsem pocit, že tuší, co se děje.

„Promiň.." vydechla jsem přerývaně „Já jen, že tohle všechno.. tohle místo." na konci se mi zlomil hlas a já už nebyla schopná pokračovat.

Jeho ruce mě hladily po hlavě, jeho tichý hlas mě konejšil, než jsem se dala trochu dohromady.

„Stýská se mi." zamumlala jsem slabě.

„Já vím."

Opřela jsem mu hlavu o rameno a zavřela oči. Nic neříkal, takže jsem se na něho radši podívala. Jeho oči byly upřené na měsíc. Zářivé jasné světlo se odráželo na jeho mramorově bílém obličeji, že se zdál ještě bělejší a neskutečnější než obvykle, skoro jakoby byl průsvitný.

Vzhlédla jsem k němu taky. Byl dokonale kulatý. Úplněk.

„Možná bychom mohli Charlieho navštívit." řekl tiše a s přihmouřenýma očima pořád hleděl na měsíc v úplňku.

„Nevím, jestli by to bylo dobré."

„Proč?" zeptal se nechápavě.

„Bylo by pak těžší odejít. Možná je to tak lepší, když je kilometry daleko. Kdybychom pořád bydleli ve Forks, bylo by to o hodně těžší." prohlásila jsem odhodlaně a dala si pozor, aby se mi hlas zase nezlomil.

Seděli jsme tam tak dokud se měsíc nezačal pomalu ztrácet za obzor, nad kterým už začalo pomalu stoupat ohnivé slunce. Zamyšleně sjem se podívala na svou ruku, na kterou dopadl paprsek slunce. Byla jako posetá malými lesklými diamanty, stejně jako Edwarova, která mě držela kolem pasu. Samolibě jsem se pro sebe ušklíbla, ale aby si toho nevšiml. Nechtěla jsem, aby si o mě myslel, že jsem natolik povrchní, že si přímo libuju v tom sem tam na sebe zálibně kouknout do odrazu skla kdykoliv kolem něj projdu.

Už jsem si začala pomalu zvykat na tu cizí ženu, co vždy ladně prošla kolem výlohy a nenápadně zašilhala do skla, aby se na sebe podívala.

„Už bychom měli jít." vytrhl mě z mých vzpomínek Edward, až jsem sebou poplašeně škubla.

Běželi jsme celou cestu domů bez zastavení.

K večeru jsme se měli jít zapsat na přednášky, protože Alice předpověděla slunečno. Edward s Carsliem a Emmetem jeli na pár hodin na sever, kde byl les hustší, aby si zalovili. Byla jsem na lovu ještě v den odjezdu z Forks, takže jsem neměla pocit žízně. Usadila jsem se před televizí a znuděně překlikávala jeden program za druhým.

„Bello?" ozvalo se za mnou váhavě.

„Co je, Alice?"

„Něco jsem viděla.." začala nejistě a kousla se do rtu „Jela jsi sama za Charliem, jenže nevím jak to dopadne, protože se mi najednou ztráciš."

„Kvůli nějakému vlkodlakovi?" ověřovala jsem si své tušení.

„Asi. Myslím si to, nemám žádné jiné vysvětlení, ale znepokojuje mě to." řekla ustaraně

"Proč by mělo? Mám takový pocit, že momentálně jsme s vlkodlaky v míru, ne?"

„To ano.." znejistěla „víš, je to jenom takový můj pocit..." na chvíli se odmlčela „Ale to máš jedno. Asi máš pravdu, jenom jsem zbytečně starostlivá." rychle zahnala starost ve svých očích a s úsměvem dodala „To víš, když žiješ tak dlouho vedle až příliš starostlivého Edwarda, tak tě to poznamená."

„Aspoň, že už mě teď nemusí držet v zajetí, když už se o sebe dokážu postarat sama." vycenila jsem na ni zuby a výhružně zavrčela.
Blýskla na mě svými perfektně rovnými zuby a pak zmizela oknem ven. Chvílku jsem ještě sledovala televizi a pak jsem ji vypnula. Bez Edwarda byly dny hrozně dlouhé.

Vždycky byly.

„Mami?" přiloudala se ke mě Reneesme a lehce mě zatahala za pramen vlasů.

„Co se děje?" zeptala jsem se láskyplně a posadila si ji do náruče. Už jsem skoro ani necítila žádné pálení v krku žízní po její krvi. Dokázala jsem rozlišit ty žízně a tu špatnou - tu co zoufale toužila po lidké krvi - jsem potlačila až na dno svého vědomí.

Pořád jsem ale měla obavy z univerzity. Bylo tam tolik lidí, ani se mi nechtělo pomyslet na to, jaké to bude muset sedět třičtvrtě hodiny v nevětrané učebně plné slabých křehkých lidí, které bych mohla v nestřeženém okamžiku zabít. Věděla jsem, že kdybych mohla spát, zdálo by se mi o tom už měsíce před tím.
Obrázek vyděšených očí ostatních studentů se najednou změnill v obličej Jacoba. Zmateně jsem pohlédla na Reneesme, která na mě hleděla svýma hnědýma očima a měla svou ruku položenou na mé tváři. To ona vyvolala jeho tvář, jak se usmívá uvolněným kamarádským úsměvem.

„Stýská se ti po něm?" zeptala jsem se láskyplně.

Zahanbeně přikývla.

„To nevadí." konejšila jsem ji „Mě se taky stýská." vybavilo se mi, jak mi Alice říká o své vizi a najednou jsem pocítila znepokojení. Tohle na Alici nesedělo. Obvykle byla bezstarostná, nic ji nedokázalo rozhodit, ale zdálo se, že tohle jí opravdu dělá starosti.
Rozhodla jsem se, že se na to Alice radši ještě zeptám. Doufala jsem jenom, že mi to pozradí. Nechtělo se mi do toho zatahovat Edwarda. Zbytečně by to zveličoval. Už jenom to, že jsem mu řekla, že do Forks jet nechci.. to, že jsi to řekla, ale ještě neznamená, že jsi to nechtěla.. ozval se ve mě nějaký dotěrný otravný hlásek.

K večeru konečně přijeli z lovu. Koenc mého trápení, začíná další, pomyslela jsem si ironicky a byla ráda, že mi Edward nemůže číst myšlenky, i když by možná Jasperovi udělali radost. Bylo mi až skoro líto kvůli němu, že tak dobře odolávám lidské krvi, ale zároveň jsem byla vděčná.
S úsměvem se ke mě sklonil a přitiskl svoje rty na moje. Pomalu jsem se odtáhla a zadívala se do jeho očí, které teď připomínaly tekuté zlato, stejně jako moje.

„Tak jdeme?" prohodil s úšklebkem.

„Musíme?" zamračila jsem se. Chtěla jsem se na něho prostě dívat, nic jiného jsem k životu kromě Reneesme nepotřebovala.

„Myslím, že ano." vzal mě za ruku a odtáhl mě do garáže, kde mě posadil an sedadlo spolujezdce svého volva.

„Alice nepojede?" zeptala jsem se zamračeně. Měla jít s Jasperem společně s námi se zapsat na přednášky.

„Asi ne, říkala něco o tom, že se jí nechce." odpověděl uvolněně bez jakékoliv známky podezdření nebo starostí.
Teď se mi nechtělo rozebírat moje obavy a snažila jsem se ty myšlenky zahnat, ale nedokázala jsem se ubránit  pocitu, že se chce vyhnout jak Edwardovi, před kterým by svoje myšlenky neukryla, tak přede mnou. Nervózně jsem se zavrtěla v sedadle.

„Neboj, večer tam nebude moc lidí." stiskl mi ruku.

„Cože? Jo." přitakla jsem a odpověděla mu stiskem jeho ruky.

„Au! Myslel jsem, že už nebudeš tak silná." zažertoval.

„Ty už jsi jak Emmet. Začíná být na mě pěkně dopálený, že jsem ještě pořád silnější než on."

Byla jsem natolik zaměstnaná, že jsem si ani nevšimla, že už jsme přijeli na malé parkoviště před velkou rozsáhlou cihlovou budovou, po jejíž zdích se plazil zelený břečťan.
Kolem příchozí cesty k hlavnímu vchodu se vinul seřezaný živý plot, za ktrým se rozkládal menší park s listnatými stromy. Teď tu nebylo ani živáčka. Pro normálního čklověka by tady bylo neproniknutelné ticho, já jsem však slyšela z dálky, jak se odněkud line uklidňující jazzová hudba. Byl to zvláštní pocit. Vlastně jsem ani nedokázala úplně rozpoznat jak se vlastně doopravdy cítím. Měla jsem strach, ale zároveň jsem byla podivně klidná.

Starosti kvůli Alici nahradilo soustředění na to, abych dobře sehrála svou roli člověka a nevrhla se při první příležitosti na bezbranou oběť.
„Vítej v nove škole." prohlásil melodickým hlasem a jemně obtočil svou ruku kolem mého pasu.