Nějak se mi ta povídka zalíbila, tak jsem místo IRV, nebo Amy napsala další díl. Lucy už ví, co Nessie vlastně je. Nessie ji jde doprovodit a pak… No, to už si přečtěte sami. Doufám, že se díl bude líbit a zanecháte komentář, třeba jen usmívajícího se smajlíka, že jste přečetli. Děkuji Enely.
04.09.2010 (08:45) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1438×
„Chceš, abych odešla?“ zeptala se po tom všem. Na nic se neptala, nebála se. Nabídla mi čas, čas na rozmyšlenou.
„Nevadí ti to?“zeptala jsem se.
„Ne, ty potřebuješ být sama a já si to musím taky promyslet. Sakra, Ness… Tohle je síla! Víš to? Až na to, že ty jsi mytická bytost a tvoji rodičové jsou… Nevím, jestli se tomu dá uvěřit. Víš, já-já jsem jenom člověk. Můj mozek tohle všechno jednoduše odmítá, rozumíš? Možná až odejdu, budu si myslet, že je to sen, ale já musím jít. Musím jít pryč. Promiň.“ Vstala a vzala si své věci.
„Počkej, doprovodím tě.“
„Dobře, tak pojď. Za chvilku mi jede autobus.“
„Tak jdeme.“
„Tati, za chvilku přijdu,“ křikla jsem na tátu ode dveří. Po cestě na za stávku jsme moc nemluvily. A já, ačkoliv jsem byla s ní, jsem se cítila osamělá. Protože ona to teď všechno ví a možná to neunese. A i kdyby, tak stejně odjedu. Nedokážu si život bez ní představit, uvědomila jsem si. Venku už byla tma jako v pytli a na zadní cestě, kterou jsme šly, nebylo skoro vidět. Lampa stála až na konci ulice. Po chvíli jsem si uvědomila, že Lucy asi nevidí nic.
„Ehm… Lucy, jsi v pohodě? Já jen, že asi moc nevidíš,“ řekla jsem a v bezděčném gestu jsem zvedla ruku na její rameno, jako bych ji chtěla zajistit. Ona ale ucukla. Na chvilku jsem se zastavila, ale pak mi to došlo. Jsem zrůda, piju krev, bojím se sama sebe… Ona se ale zastavila a otočila.
„Pane bože, Nessie, ale já se tě přece nebojím! Vždyť jsi to pořád ty! Zvládla jsi to do teď, zvládneš to teď!“ skoro vykřikla a pak se mi vrhla do náručí. A její krk byl tak blízko…
„Dobře, žádný odhalený krk,“ řekla vesele.
„Zítra si koupím šátek,“ prohodila.
„Luc, o tomhle se nevtipkuje.“
„Ale prosím tě,“ řekla s hlavou otočenou směrem ke mně. A pak zakopla a spadla. Ten den měla sukni, skoro jako vždycky. A jen slabé silonky. A odřela si kolena.
„Lucy, jsi v pohodě?“ lekla jsem se a okamžitě se k ní sklonila.
„Jasně! Jen jsem se trochu odřela. Znáš mě, ale krve mi neteče moc.“ Zamrazilo mě, jí došla slova až potom, co řekla.
„Klídek, Nessie, dýchej. Je to jen kapka krve,“ šeptala jsem si potichu pro sebe. Lucy vyskočila.
„Renesmee Carlie Cullen, okamžitě vstaň, zadrž dech a běž domů!“ rozkřičela se.
„Hned!“ dodala, když jsem se nehýbala. To ale neměla dělat. Vítr, který se zvedl, jí nazvedl sukni a pohrál si s jejími vlasy. A ke mně přiletěla její vůně. Vůně její krve. Vyskočila jsem a vrhla se po ní. Nemyslela jsem, necítila jsem, neviděla jsem, neslyšela, jen její křik… Ani se nesnažila utíkat, už jí nebylo pomoci. Vedly mě pudy. S ohromnou sílou jsem se jí zakousla do krku, tak rychle, že si toho ani nevšimla. A pak to začalo. Ten křik nikdy nezapomenu. Jenže já byla monstrum, zvíře, žíznící po krvi… Která byla tak sladká! Bylo to něco tak jedinečného a krásného! A pak… jsem začala mít vidiny. Viděla jsem svojí rodinu, vegetariány, zlaté oči, školu a nakonec ji. Stála přede mnou a smála se na mě.
„Bože!“ vykřikla jsem a odskočila od ní. Ale už bylo pozdě. Měla v sobě moc jedu a přeměna začala. Nejdřív se ozvala panika. Vzala jsem si její, momentálně bezbranné, tělo do klína a kolébala ji ze strany na stranu a nekonečně jsem se jí omlouvala. Ona křičela a křičela. Snažila jsem se jí ukazovat samé pěkné věci, věci, co má ráda. Pouštěla jsem jí přes svoje myšlenky hudbu. Pak jsem i vzpomněla, že tělo při proměně „hoří“ a ukazovala jsem jí led a spoustu vody a doufala, že jí to pomůže. Když začalo svítat, uvědomila jsem si, že je pozdě. Vzala jsem ji do náruče, jako peříčko a odnesla ji domů. Táta seděl v pracovně, hlavu položenou na novinách, a spal. Najednou mi ho bylo líto… Ale v tu chvíli nebyl čas na lítost. Rychle jsem odnesla Lucy do pokoje a položila ji na mojí postel. Vypadala, že chvilku vydrží. Pak jsem si vzala mobil a šla volat. Volat o pomoc.
Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Memory 6. kapitola:
Pěkné!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!