Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memory 5. kapitola

01.09.2010 (09:45) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1332×

Z očí mi bez jakéhokoliv upozornění začaly vytékat slzy.

„Ros… Rosalie?“ vzlykala jsem.

„Pšš… Neplakej,“ tišila mě jemně.

„Nessie… Teď už je to dobré, věř mi.“

„A co, co mám dělat?“ Byla jsem tak zmatená a prázdná!

„Nessie… hlavně se musíme setkat. Nejdříve asi přiletíme mi za tebou.“

„A přiletí i rodiče?“ zeptala jsem se. Ani jsem nevěděla proč.

„Nevím, Nessie, nemůžu ti nic slíbit. Oni, nejsou na tom moc dobře.“

„Jak to? Vždyť jsou to upíři, nemůžou být nemocní!“ Začínala jsem být trochu hysterická… Přitom ve vzpomínkách, v tom málu, co jsem měla, se skoro neobjevovali.

„Nessie, neplač. Čekej nás co nejdříve. A ehm, kde vůbec bydlíte? Nebo bydlíš?“ zeptala se opatrně.

„Londýn, bydlím v Londýně…“ zašeptala jsem.

„Potřebuji přesnou adresu, Ness."

„Canary Wharf, ulice Roffey St, číslo 15. Kdy přijdete?“ Z telefonu se ozval smích.

„Ness, určitě přiletíme. A přiletíme co nejdříve, ale ono to asi nepůjde tak rychle… Nejdříve musíme zjistit, proč tě tam drží…“

„Ale mě tu nedrží. Já tu, ehm, jen jsem.“

„Dobře, Ness, musím končit. Nevím, co vše víš ty a taky vím, že my toho o tobě víme proklatě málo. Čekej nás brzo.“

„Dobře, ahoj,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně.

„Ahoj, Nessie. A neboj se.“

Pak telefon vypojil. Možná mi dřív vypadl z ruky. Těžko říct. Já jsem nevnímala. Necítila jsem svoje tělo, neslyšela jsem svoje myšlenky. Možná jsem upadla do šoku, ale proč? Vždyť se konečně začne vše zlepšovat… V celou mě probralo pípání hodin. Nesnáším to, nemůžu si na to pořád zvyknout. Další důvod, proč si myslím, že sem nepatřím, kdyby jo, byla bych zvyklá. Tentokrát jsem to však ocenila. Nahmatala jsem telefon a podržela jedničku. Rychlé vytáčení na Lucy. Nikdy nezvedala telefony hned, vždy jí to docela dlouho trvalo. Nechala jsem to chvilku pípat a pak jsem to vypnula. Ona mi zavolá, anebo přijde. Spíše přijde. V pokoji už bylo šero. Stmívání, nejklidnější část dne. Jakoby se vše uklidňovalo. Denní stvoření se ukládala ke spánku, noční se probouzela. Neměla jsem z noci strach ani ze tmy. Vstala jsem a šla do kuchyně, kde jsem si nalila sklenici čisté, studené vody. Otec si mě ani nevšiml, když jsem procházela kolem jeho pracovny, jak jinak… Když jsem se do pokoje vrátila, věci už pokrývala peřinka šera. Líbilo se mi to. Cítila jsem, jako by se moje tělo se vším loučilo, sama jsem ovšem netušila proč. Pak zazvonil zvonek. Jeho jemný zvuk mi tentokrát přišel jako výstřel do ticha. Nadskočila jsem, jak jsem se lekla.

„Jenny, ty někoho čekáš?“ozvalo se z chodby. To jméno mě táhlo za uši, trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že myslí mě.

„Ano, jdu tam.“ Neřekla jsem tati. On totiž není můj táta, uvědomila jsem si okamžitě.

„Jenny?“ vykřikla Luc a vrhla se po mně.

„Pššt… V pracovně je táta. Počkej chvilku.“

„Dobře,“ zašeptala. Pak jsme vyrazily ke mně. Lucy hned rozsvítila světlo. Praštilo mě do očí jako blesk.

„Co blázníš, vždyť je vidět?!“ vyjela jsem na ni poněkud naštvaně. Ona se však zamračila.

„Ne, je tma,“ řekla překvapeně. Koukla jsem se z okna. Na nebi už vysel měsíc. Byla tma, ale já jsem viděla, jako za denního světla. Něco je špatně, pomyslela jsem si.

„Promiň,“ zamumlala jsem.

„V pohodě. Nessie, co se děje, jsi celá bílá?“ ptala se opatrně.

„Já jsem jí zavolala…“ Moje další slova smyly slzy, které si mi začaly valit z očí. Nevěděla jsem proč a nevěděla jsem jak je zastavit. Lucy vstala ze svého místa a objala mě.

„Pšš… Bude to dobré,“ tišila mě, ale já jsem si tím nebyla jistá. Nejhorší na tom bylo, že mě zase někdo utěšoval.

„Nebude, Lucy, tohle není jen o ztracené rodině.“ Lucy to ale nepochopila.

„Musím ti něco ukázat,“ řekla jsem a posadila se na postel. Lucy se posadila naproti mně a já jí ukázala jednu vzpomínku.

Nessie, pojď… Ness, nenič to… Ness bude nejrozmazlenější poloupírka… Lucy ale pořád nechápala. Zamračeně na mě koukala, bylo vidět, že přemýšlí.

„Poloupírka?“ nakonec z ní vypadlo.

„Hmm…“ Její slova ve mně vyvolala náhlý a neočekávaný proud vzpomínek. Vzpomínek na všechno, už žádná mlha, žádné neznámé mezery. Zamrazilo mě v zádech. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co jsem! Stáhla jsem se a posunula jsme se co nejdál od Lucy. Od člověka, kterého jsem nechtěla zranit…

„Co… Co je? Co se děje?“ Okamžitě to vycítila. Ten strach, tu změnu. Rozbušilo se jí srdce a já si všimla, jak jí žíly na krku modře pulzují.

„Ness, jsi v pohodě? Tvoje oči…“ Bála jsem se toho, co uvidím v zrcadle. Jenže moje představa se naplnila. Oči jsem měla černé jako noční oblohu při novu. Povolila se mi kolena a já jsem se schoulila na zem pod zrcadlo. Tma, žízeň, krev… Krev živého člověka, sedícího pár metrů ode mne. Až jsem se musela pousmát, jak rychle se stala z Lucy oběť.  Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni. Seděla v rohu postele, ale nekrčila se, nevzbuzovala žádné známky strachu. Hlavu měla hrdě zvednutou a pečlivě mě zkoumala svýma hnědýma očima.

„Dobrý?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděla jsem. A pak jsem se usmála. Luc okamžitě vstala a sedla si vedle mě. Všimla si, jak se mračím, ale jako vždy to nebrala v potaz. Nevěděla, jaké jí hrozí nebezpečí. Sebrala mi ruku a vrazila si ji na čelo. A já už jsem neměla sílu jí odporovat. Tak jsem jí všechno ukázala.

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memory 5. kapitola: