Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memory 4.klapitola

18.09.2009 (10:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1285×

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Co jí mám říct? Tak dlouho jsem si to přála, ale vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co pak udělám. Ne, prostě to zkusím, ono se to nějak vyvine. Rozhodla jsem se a vytočila číslo na mobilu.

„Haló.“ Ozval se sametový hlas a mě začala hlava plnit vzpomínkami. Na její blonďaté vlasy, neustálé vtípky na člověka, kterého miluji ze všech nejvíc.

Pohled Rosali a její rodiny, probíhá to ještě před rozhovorem.:

„Edwarde, Bello musíte už začít žít! Už je to pět let a nic. Kdy jste naposledy něco dělali?“ Žádná odpověď. Chápala jsem je, ale oni už pět let bez pohybu seděli, a když měli potřebu, šli na lov. Ale místo aby se začali zlepšovat, jejich zármutek se ještě stupňoval. Jenom seděli a koukali na sebe. Všichni trpěli ale oni takovou mírou, že jsem si ani nebyla jistá, jestli se mohou někdy vzpamatovat. První dny, první rok jsme hledali, byli jsme snad všude.

Když nás před pěti lety přišli navštívit Volturovi  (za dva dny bude výročí, to jsou na tom snad nejhůř), bez boje si vzali Nessi a odnesli nám jí. Když si vzpomenu na ten její krásný obličej plný smutku a Beliny oči, které zešedivěli snad o sto let a jakoby zdivočeli. Kdyby se mohl upír zbláznit, už se stalo. Ze začátku, se nesčetně mnohokrát pokoušeli zabít, ale to jsme nemohli dovolit my. Byl tu však jeden problém, když se do pěti let neobjeví, necháme je být. Jacob… no, ten nes hodně špatně. Bylo to jako vyrvat mu srdce z hrudi, už se nikdy nesmál se. Odešel, jeho srdce zkamenělo. Žil, ale byl tak zatrpklí. Oddělil se od smečky a odešel. Kde je mu konec. Bylo to jako by nemohl mít emoce. Na tyhle vzpomínky vždy narazím, když vidím Eda a Bellu. Ani Jesper jim nemůže pomoc, tak moc je jejich žal hluboký.

„Ross, pojď sem rychle.“

„Co se děje Alice?“

„Pojď, musíme co nejdál do lesa, rychle!“ Měla vystrašený výraz, a šeptala tak aby jí nebylo slyšet.“

„Emme, miláčku půjdu si dát pár zvířátek, ale jen v okolí, jakmile se vrátím… však ty víš.“ Už to u nás nebylo jako dřív, prostě ne takové veselé a otevřené, i Emmet si nechal vtípky. Řekla jsem do vzduchu a utíkala za Alicí. Zastavila se asi po pěti kilometrech. Tak aby ji Edward neslyšel. On byl, ale stejně tak smutný, že už nás neposlouchal.

„Ros, měla jsem vidění, Edwardovi ani Belle to říct nemůžu.“

„Poslouchám.“ Řekla jsem opatrně.

„Zítra nebo pozítří, až bude hodně pršet, ti zavolá nějaká dívka. Ty ji okamžitě poznáš, ale nebude vědět, kdo jsi jen, ze svých vzpomínek, které jsou strašně rozmazané a zmatené. Bude to Nessi, hodně toho odhalila, ale spoustu toho ještě neví. Prosím jednej s ní podle toho, a úplně nejlepší by bylo, kdyby si s Emmem vyrazila do přírody, vidím, co by to udělalo s Edem a s Bellou a není to nic pěkného.

„Alice uvědomuješ si, jaké máme štěstí, za dva dny to bude pět let!“

„Já vím, ale co když to nevyjde. Já opravdu nevím v jaké je situaci a jak jí dostat, vždyť ani nevíme, kde bydlí!“ Pochopila jsem Aliciny obavy. Co když se nám to nepodaří? Alice si všimla mého procítění.

„Ne o Edwarda a Bellu nepřijdeme.“ Řekla jsem rozhodně.

„Musím jen čekat, skončím ti pro věci a Emmetta, že sis to rozmyslela a chceš zůstat v přírodě.“ Pak na chvilku zavřela oči. Vize.

„Snad to vyjde.“

Zpět u Jenn/Ness:

Našla jsem si její číslo v telefonu, a rychle zmáčkla zelené tlačítko, než se rozhodnu jinak.

„Haló.“ Ozval se sametový hlas.

„Kdo jsi?“

„Jmenuji se Rosalie Cullen“ Uf oddechla jsem si.

„A ty jsi Renesmme Cullen, že ano?“

„Ano, ale teď mi říkají Jenn. Jak si to věděla, Ros?“

„Vzpomínáš si na Alici? Taková malá, veselá a pořád tě převlékala?“

„No možná?“

„Ona tě viděla ve své vizi.“

„Už vím.“

„Teda Ness, nebo Jenn, jak ti teď říkají, já mám takovou radost, že tě slyším. M2li jsme o tebe takový strach.

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memory 4.klapitola: