Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memory 2. kapitola

15.09.2009 (08:30) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

„Jenn! Já, no počkej. Aha promiň, to není ono.“ Zklamaně jsem svěsila hlavu. To není možné, zmínka o Cullenovích. Unaveně jsem si položila hlavu na ruce složené na stole. Nedržíme to za špatný konec? Co, když hledáme špatně. Rodina Cullenova, takových je spousta, ale Renesmmé Cullen nikde nic. Už třetí týden jsme hledali a nic. Nikde nic, je to jméno, bylo snad mé či? Nevím, prostě nevím. Oční víčka se mi zavírala, poslední dny jsme snad nic než hledaly, nedělaly. Už mnohokrát jsem to chtěla vzdát, ale jakmile si Lucy nasadí něco do hlavy, není rady, není pomoci. Vstala jsem a přiložila jí ruku na čelo, ukázala jsem jí, jak jsem unavená, že už to nemá cenu. Byl to takový způsob naší komunikace, ze začátku byla trochu nervózní, pak si ale zvykla a moc nám to vyhovovalo a já jsem skoro nemluvila, jen ve škole a to minimum. Mezi jejími nepřítelkami se roznesli pomluvy, jakou si to našla novou ovečku. Nechápala jsem je. Někdy mi to bude muset vysvětlit. Teď na chvilku odejdu do říše snů.

„Jenn už musíme jít zpátky, už je noc.“ Začala jsem se rozkoukávat kolem sebe. No jo, to jsem tomu zase dala.

„No jo Jenn promiň.“ Vzala mě za ruku a odvedla domu.

„Dobrou noc Luc.“

„Dobrou Jenn a nesmutni, mi to najdeme.“

„Dneska bych chtěla něco zkusit Jenn“ Šli jsme po chodbě a vyprávěla mi novinky.

„Ano, Lucy?“ a otočila jsem hlavu směrem k ní. V její tváři se zračil tajuplný úsměv.

„Dneska po škole nic nemáš, že?“

„Ne“

„Je tvůj táta doma?“

„Ne, dneska má dlouhou.“

„Fajn, bratr má dnes zkoušku s kapelou a asi, bychom ohluchly.“ A usmála se veselím úsměvem.

„A co chceš zkoušet?“ zeptala jsem se opatrně, Lucy je dost často potrhlá. Než jsem to dokončila, přišla k nám parta holek. Byly to typické barbíny s mozkem v oblacích, dlouhýma nohama a značkovým oblečením. Nic jsem proti nim neměla, ale teď se mi moc nelíbily.

„Ale dvě naše maličké černé ovečky.“ Rychle jsem se koukla na Lucy. Její úsměv se vytratil a tvář zesvětlala.

„Copak, řešíte, kdy půjdete nakrmit do parku kačenky?“ Sakra, o víkendu jsme byly s Luc v parku. Víc legrace jsem snad ještě nezažila.

„Nebo jestli už náhodou růžová nevyšla z módy?“ A koukla se na Luc. Byla z velké rodiny a rodiče na normálních místech, takže většina jejího oblečení byla ze sekáče. Její růžoví svetřík, se byl s růžovími teniskami. Ta “nejkrásnější“ se na nás zkoumavě podívala. Určitě kritizovala naše oblečení. Udělala jsem krok do, předu a napřímila se. Zvedla hlavu a koukla se jí do očí.

„Co si jako o sobě myslíš? Slyšela jsi někdy o slovu přátelství či láska? Se svými kámoškami asi řešíš odstín laku na nehty. Promiň, zapomněla jsem.“ Řekla jsem pohrdavě A podívala jsem se jí na ruce. Měla je natřené jasně růžovou, která se bila s oranžovými kostkami na svetříku. Nic není dokonalé.

„Víš, Anno“ při zvuku jejího pravého jména sebou škubla.

„Nebo snad Gill, jak ti říkají tvé, hmm jak bych to řekla, společnice víš i něco o Lucy co mi uniklo?“ Viděla jsem tváře jejích společnic, pohoršené, že se jim někdo postavil. Dělala jsem, že čekám na odpověď, ale po půl minutě jsem řekla.

„Fajn, když nic tak můžeme jít, ne? Díky“ Chytla jsem Lucy za ruku a šla, rychlým rozhodným krokem.

„Takže Lucy, ty mi vysvětlíš proč tě tak nenávidí. Věřím, že máš skvělí nápad, ale to dneska počká. Máme něco moc důležitého na práci.“

„Co?“ Zeptala se zaraženě.

„Já už nebudu šedá myš a ty taky ne. Stejně mi je všechno malé. My jim ještě ukážeme. Já nevím, kdo jsem, co jsem byla. Vím, že nejsem normální člověk a nebudu tady trčet a nechat seshazovat. Jdeme“ Ona se překvapeně koukla. Chápala jsem. Normálně moc nemluvím. Ne o sobě a nedělám rozhodnutí.

„Peněz mám dost s tím si starosti nedělej. Za půl hodiny u mě před domem. Vem si nějaké peníze, tašku a přijď. Jo?“

„Jasně Jenn.“ Řekla vesele.

„Takže, my už se nenecháme ponižovat. Ale jeden nákup to nespraví. Jámám opravdu hodně peněz, protože otec mi dává kapesné 10 dolarů týdně a já nemám potřebu je utrácet. Potřebuju bundu kalhoty. No znáš to řekla jsem vesele.“ Nemohla jsem si pomoct, prostě už jsem se rohodla, že nebudu zastrčená.

„Super máš nějaké přesné plány ,Jenn?“

„Víš kromně cesty do školy a knihovny, jsem ještě neviděla nci jiného takže je to na tobě.“ Řekla jsem vesele.

„Mám tu pár obchodů kam bych se chtěla podívat, vždy jsem chodila….“ Najednou jsem ji neslyšela, ale nevadilo to. Bylo to jako kdyby se mi v hlavě rozpustil kusek té mlhy, a já viděla zpomínky, nebylo to mnoho, ale stejně. Viděla jsem překrásné lidi, jak mě oblékají do šatů každý den jiné. Nějaký pán mě měřil a pak jsem spatřila tváře páru s medovíma ořima, dívka měla tmavě hnědé vlasy, které se jí vlnili podobně jako mě, kluk byl nádherný a jehy barva vlasů odpovídala té mojí. Kdo to je? Jsou mi tak známí přitom je neznám. Při v zpomínce na ně se mě zmocnila průdká křeč. Že by mí rodiče? Je to možné. Maminka, byla krásná, cítila jsem nějakou prudkou změnu, něco se s ní změnilo a tatínek byl zase naprosto šťastný. Oči jsem měla pevně zavřené. Takže když budu dělat činost, kterou jsem dělala už předtím, začne se mi vybavovat pamněť.

„Jenn, jsi v pořádku?“ Zeptala se mě zděšeně Luc. Všichni lidé v autobuse se na mě dívali.

„Jasně.“ Řekla jsem s klidem, ale ona poznala v mích očích paniku.

„Neboj doma ti to vysvětlím, teď se potřebuju uvolnit.“Řekla jsem opatrně, ale u posledního slova jsem si ododychla. Moje vzpomínka neměla zvuk, ale v paměti mi přece jen něco zůstalo. Jméno, spoustu krásných vasů ho vyslovovali směrem ke mně.

Nessie, pojď..Ness, nenič to..Ness bude nejrozmazlenější poloupírka… Kdože? Poloupírka?

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memory 2. kapitola: