Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 13. kapitola

10.02.2011 (14:45) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2012×

13. kapitola – Blíž a blíž

Postával jsem u vchodu do třídy. V dálce jsem spatřil Rose s Audrey. Rose se širokánsky usmívala, ale Audrey měla stále nejistý výraz.

„Tak ti ji vedu,“ usmála se Rose ještě víc a odhalila tak dvě řady bělostných zubů. Povzbudivě jsem se usmál. Rose nám, nebo spíš jí, zamávala.

„Jdeme?“ zeptal jsem se. Přikývla. Sotva jsem vkročil dovnitř, kolem mě proletěla vlaštovka. Myslel jsem, že dnešní mládež už je vyspělejší… Zachytil jsem druhou vlaštovku a obratem ji poslal zpátky. Přilétl jsem k poslední lavici. Audrey shodila tašku na zem. Posadila se vedle mě na prázdnou židli. Zazvonilo.

Hodinu jsem víceméně strávil koukáním z okna. Jako obvykle zase pršelo. Pozoroval jsem letící kapky a učitele z poloviny ignoroval. Audrey pozorně poslouchala poznámky, hleděla dopředu a kreslila si přitom do sešitu. Pod její rukou vznikaly různé věci – nejvíc se mi líbila miniatura rozkvetlé louky.

Po hodině jsem Audrey doprovodil k její třídě. Vybrala si kreslení.

„Co profesoři?“ zeptal jsem se, abych prolomil ticho mezi námi.

„Zatím docela dobří, chovají se ke mně ohleduplně. Akorát se obávám, nejeden z nich po mně bude chtít látku, kterou jsem dělala. Ale já naposledy chodila do školy asi před devíti lety…“ Nohy se jí pak nějak popletly a ona letěla k zemi. Okamžitě jsem ji zachytil. Vytáhl jsem ji zpátky nahoru.

„Měla by sis vážně dávat větší pozor,“ sklouzlo mi ze rtů automaticky. Okamžitě po tom jsem se zarazil.

„Vážně by sis měla dávat větší pozor,“ upozornil jsem ji se smíchem, když jsem ji zachytil a tím ji zachránil před pádem, který by okamžitě následoval.

„Už mě můžeš pustit,“ ohnala se Audrey po pár vteřinách. Pustil jsem její ruku. Pak se na mě nedůvěřivě podívala. „Všechno v pořádku?“

„Jo,“ odvětil jsem jednoslovně. Ne, nebyl jsem v pořádku. Právě jsem vyslovil na chlup stejnou větu jako před osmdesáti lety. Zbytek naší cesty bylo ticho.

„Dobrý den, pane profesore, vedu vám novou žačku.“ Obrátil jsem se na profesora stojícího ve dveřích. Postarší profesor na mě obrátil vybledlé nedůvěřivé oči.

„Výborně!“ zajásal a pak se obrátil na Audrey. „Zrovna máme rozpracovanou jednu práci, už nemá cenu ji začínat, dneska ti nechám volnou ruku…“ Profesor dal Audrey pokyn, aby vešla do třídy a vybrala si místo. Nervózně se usmála a pak mi zmizela z dohledu.

Po zvonění jsem na ni čekal před třídou. Rozloučila se s profesorem, v ruce držela výkres.

„V pohodě?“ zeptal jsem se, když přišla až ke mně.

„Jo, vedle mě seděla moc milá holka, Fallon. Prý se mnou chodí i na trigonometrii,“ vyprávěla nadšeně a přitom vesele mačkala výkres v ruce.

„Nemačkej ten výkres!“ vyjekl jsem nahlas. „To je škoda.“

„Jejda!“ vykvikla a začala výkres rovnat.

„Ukaž.“ Nakoukl jsem přes její ruku na výkres. Z bílého papíru se na mě usmívala černobílá dívka.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se a ukázal na výkres.

„Nemám ponětí. Prostě to je kresba, jen tak…“ odpověděla. Hleděl jsem na usměvavou dívku. Ty oči… Ne! Zavrtěl jsem hlavu, abych ze sebe shodil ty halucinace. To už je poněkolikáté.

V jídelně jsem se doplazil ke stolu s mou rodinou. Nacpal jsem se mezi Alice a Rosalii. Na poloprázdném tácu ležela sýrová pizza, kterou stejně nikdy nesním. Alice zase debatovala, jak úžasný ples to bude.

„Bože, kolikrát to ještě budeš dělat?“ vložil se do toho Emmett a sprásknul ruce. Zasmál jsem se. Alicina fialově nalakovaná ruka proletěla kolem mě a pak se ozvalo tiché plesknutí.

„Au! Za co?!“ zeptal se. Alice si pohrdavě odfrkla.

„Alice, těch plesů už bylo tolik, že už to není zábava, ale spíš trest,“ zachechtal jsem se. Alicin nasupený výraz se ještě zhoršil.

„Ještě ty začínej!“ zavrčela na mě.

„Dobrá, mlčím,“ odpověděl jsem rezignovaně. Mezitím ke stolu přispěchala Audrey, na tácu měla položený sendvič. Pohledem se zastavila na Aliciném naštvaném výrazu. Posadila se vedle mě a Rosalie, která se nadšeně usmála.

„Co se tady děje?“ zeptala se.

„Pánové se tady do mě navážejí kvůli mému nadšení z plesu,“ odpověděla ještě trochu naštvaně Alice.

„Já se nenavážím! Já popichuju!“ bránil se okamžitě Emmett.

„Já v tom nevidím rozdíl!“ zaječela na něj Alice písklavým hláskem. Pár lidí v jídelně nás začalo pozorovat. Alice s Emmettem na sebe dál vesele ječeli.

„Ehm, nechci vás rušit, ale začínáte poutat pozornost,“ vložil jsem se mezi ně a zachytil Alicinu ruku letící k Emmovi. Audrey se přidušeně zasmála, ale rychle si odkašlala.

Alice stáhla ruku, zvedla se od stolu. Sebrala svůj tác a odkráčela pryč. Jasper se za ní chvíli díval.

„Asi ji půjdu uklidnit,“ řekl nakonec a odešel za Alice. U stolu zůstala Rosalie s Emmettem, já a Audrey. Ticho mezi námi narušovalo Emmettovo chechtání.

„Tak co, Edwarde, půjdeš na ples?“ zeptala se mě Rosalie, ignorujíc Emmettův posměch.

„No, já nevím…“ rýpnul jsem do pizzy. Snažil jsem se vyhnout odpovědi, ale Rosie byla neodbytná.

„Ale, Edwarde, přece bys nevynechal takový ples. Zvláště na téma. Hvězdná obloha.“ Rose se podívala na Audrey, která byla naprosto mimo naši konverzaci. A pak na mě mrkla. Můj obličej se zkroutil do divné grimasy.

„Ale prosím tě, proč ne?“ zazubila se na mě. Polknul jsem zavrčení. Naštěstí mě od dalších dotěrných otázek osvobodilo zvonění.

***

„Jestli si nepohnou, tak půjdou pěšky!“ zažertoval vesele Emmett. Stále jsme čekali na tu ženštější část, která právě kupovala lístky na ples. Na můj vkus moc brzo. Když se konečně ve dveřích objevila jako první Alice a za ní Rose s Audrey, Emmett zajásal. Alice na Jaspera zamávala štosem lístků. Jeden, dva, tři… Ona jich fakt koupila šest!

„Konečně!“ zajásal Jasper a nasednul do auta.

Mezitím kolem mě projel Emmettův džíp. Audrey se ke mně pomalu došourala. Hodila si batoh na zadní sedadlo a už chtěla nasedat na místo spolujezdce.

„Počkej,“ zarazil jsem ji na poslední chvíli. „Mám návrh.“

„Poslouchám.“

„Říkala, že umíš trochu řídit. Nechtěla bys to zkusit?“ Nedůvěřivě na mě vytřeštila oči.

„Vážně? Víš… já se tak trochu bojím, že to najedu do stromu.“

„Neboj, když budu v autě já, nic nestane,“ zasmál jsem se. Audrey ještě chvíli stále na místě spolujezdce, ale pak poklusem oběhla auto a nastoupila za volant. Za pár okamžiků jsem seděl vedle ní.

„Jak moc dobře to umíš?“ zeptal jsem se jí, ještě než otočila klíčkem.

„Základy znám, problém bude spíš s tou jízdou. Kdysi jsem řídila, počítám tak před padesáti lety…“ Usmála se.

„Fíha. To je docela dlouho,“ přiznal jsem. „Dobře, tak začneme.“

Audrey pootočila klíčkem a motor ladně naskočil.

„A co když potkáme policii a budou chtít řidičák?“ otázala se nejistě přes hučící motor.

„Už jsem tady skoro půl roku a ještě jsem žádného strážníka nepotkal. A i kdyby, ve vteřině se s tebou stihnu vyměnit,“ uklidnil jsem ji. „Tak jo, pomalu vyjeď z parkoviště.“

Přišlápla plyn a zacouvala. Auto sebou trochu trhalo. Když jsme úspěšně vyjeli z parkovacího místa, následovala cesta z parkoviště na silnici. Auto se rozjelo trochu rychleji než před tím. Jízda byla plynulejší, už mě to každou chvíli nevyhazovalo dopředu. Najednou se volant protočil a auto prudce sjelo doleva, kde stála partička holek, které právě ocicmávaly dva kluky.

„Co děláš?“ zaječely vysokým ječivým hlasem. Audrey si nervózně skousla ret.

„Pomalu vycouvej, to se stane každému.“

Poslechla mou radu a pomalu vycouvala. Měl jsem raději ruku položenou na kapotě, abych mohl případně zasáhnout. Vjeli jsme na silnici.

„Tu horší část máš za sebou,“ oznámil jsem jí. Oddychla si. Cesta plynula celkem rychle. Silnice byly skoro prázdné, jen občas kolem nás projelo auto.

„Jak dlouho ještě pojedeme? Připadá mi to delší, než když jedu s tebou,“ zasmála se zvonivým hlasem.

„Ještě kousek a uvidíme odbočku k našemu domu.“

Ze zatáčky se vyřítilo bílé auto. Audrey vylekaně škubla volantem. Naše auto vyjelo z pruhu k postranní čáře a mířilo do lesa. Duchapřítomně jsem nad volantem převzal kontrolu a zastavil u krajnice.

„Dobrý?“

„Jo, jen jsem se hrozně lekla,“ odpověděla roztřeseně. „Nevím, jestli dneska domů dojedu.“

„Nemusíš, klidně se vyměníme.“ Pohladil jsem ji po rameni.

„Tak jo, přesednu si,“ oznámila nakonec. V ten okamžik jsem si uvědomil, co moje ruka dělá.

Co to sakra provádím?

<< Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 13. kapitola: