Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 12. kapitola

13.01.2011 (13:30) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2155×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

12. kapitola - Zřejmá nejistost 

Přetáhl jsem si svetr přes světle modrou košili, kterou mi nachystala Alice. Nebyl jsem ve škole přes čtyři týdny, z toho dva byly prázdniny. Opravdu to tak rychle plyne? Pamatuji si, kdy mi noc připadala jako věčnost a den příliš krátký. Nikdy jsem se nemohl dočkat nového úsvitu, abych mohl spatřit Bellu. Ve dne i v noci jsem jí byl na blízku, jen ona o tom nevěděla. Každou noc, kdy jsem prolézal oknem. Lehce jsem se usmál a dál se zamyšleně chystal. Pamatuji si první chvíli, kdy jsem ji spatřil v jídelně, přes křehké sbližování a nakonec ten den, co jsem ji naposledy viděl. A ona mě taky. Slib jsem splnil.

Z nostalgických myšlenek mě vytrhnul křik z chodby. Nazul jsem si botu a vykoukl ven. Na chodbě stál Emmett. Chechtal se jako blázen. Ani podle myšlenek jsem nedokázal poznat, čemu se chechtá. Alice na něj vrhala vražedné pohledy. Nepřestal se chechtat ani, když se na chodbu doslova přiřítila Rose.

„Přestaň,“ okřikla ho. Emmett stáhl tvář do vážné masky, ale přesto mu cukaly koutky. Pohledem jsem sjel na Alice, která na něj stále vrhala vražedné pohledy. Pohlédl jsem na její ruku s fialovou manikúrou, která už ani nebyla fialová. Většina fialové barvy byla na jejím černém svetru. Raději jsem se k nim nechtěl motat, zalezl jsem zpět do pokoje. Z chodby se ještě ozvalo hlasité mlasknutí, ale i tak se dalo poznat, že Alice vrazila Emmovi facku. Uchechtnul jsem se, když kolem mého pokoje procházel Emmett. Hlasitě na mě syknul, tak abych to dostatečně slyšel, ale já se znovu zasmál.

Došel jsem do obýváku, kde už byl i zbytek naší rodiny. Audrey stála na okraji velkého skleněného stolu. Na sobě měla tmavě modré džíny a bílou mikinu. Vlasy stažené do ohonu, které splývaly v jemných spirálovitých loknách k lopatkám. Usmál jsem se na ni a ona to oplatila nervózním úsměvem

„Takže,“ začal Carlisle. „Audrey tedy budeme vydávat za moji sestřenici. Už máme zařízenou občanku a pas, pro jistotu.“ Obrátil se k Audrey a podal ji tenkou kartičku. „Ve škole se chovej přirozeně, jíst můžeš, nemusíš hledět na ostatní, že nejí. Zařídil jsem ti rozvrh tak, abys měla každou hodinu alespoň s někým z rodiny. Čtvrtou hodinu před obědem máš volitelný předmět, jeden si vyber. Edward s tebou jistě rád půjde k sekretářce,“ usmál se vlídně. Vzpomněl jsem si až na příliš vstřícnou sekretářku, která tam byla minule.

Všichni se vesměs začali loudat k autům, včetně Carlisle, který mířil do nemocnice. Audrey nervózně postávala v garáži.

„Předpokládám, že neumíš řídit, viď“ zeptal jsem s lehkým úsměvem.

„Jen trochu… Ale i tak nemám řidičák,“ zasmála se. Nastoupil jsem do svého auta, Audrey si hodila tašku na zadní sedadla a nastoupila na místo spolujezdce. Ztlumil jsem rádio na minimum. Otočil jsem klíčkem v zámku a motor ladně naskočil. Jako poslední jsme vyjeli z garáže.

„Bojíš se?“ zeptal jsem se, abych přerušil divné ticho.

„Hodně, dlouho jsem nebyla ve škole,“ ozvala se.

„Neboj, to bude dobré, nic se ti určitě nestane,“ usmál jsem se.

Celý zbytek cesty bylo už jen trapné ticho. Ani jeden neměl co říct. Soustředil jsem se spíš na řízení a snažil se nějak zabavit. Ona hleděla z okna na obíhající krajinu.     

Zaparkoval jsem na svém obvyklém místě, které bylo jako vždycky volné. Vystoupil jsem z auta, ale než jsem stačil dojít k jejím dveřím, byla už venku. Vesele se na mě zaculila. U vchodu na nás čekala Alice s Jasperem.

Audrey byla očividně dost nervózní, každou chvíli si zastrkávala neposlušný pramen vlasů zpátky za ucho.

Alice se vesele usmála. „Klid, nemusíš být tak nervní.“

„Když to jinak nejde,“ povzdechla si Audrey.

Prošel jsem prosklenými dveřmi. Školní hala byla plná lidí a hluku. Všichni plácali páté přes deváté. Vydal jsem se směrem ke kanceláři a Audrey se ke mně přidala. Procpávali jsme se velkým davem studentů.

Sakra, co se to děje? Proč je tady tolik lidí? Alice.

Pokrčil jsem rameny. Šmátral jsem v myšlenkách ostatních studentů.

Koho mám pozvat?

To ne, musím co nejdřív sehnat šaty.

Konečně ples!!!

Prohlédl jsem snad dvacet hlav, než jsem našel něco, co by vyjadřovalo slova na nástěnce.

„Ples,“ řekl jsem monotónním hlasem.

„Kdy?“ zeptal se Jasper.

„Počkej.“ Znovu jsem zapátral zpátky. „Za dva měsíce.“

„To abych začala shánět šaty,“ zaradovala jsem Alice.

„Není to nějak brzo?“ špitla konečně Audrey.

„Pro Alici nikdy není brzo,“ zasmál jsem se a pokračoval v cestě do kanceláře.

Potlačil jsem do skleněnek, které byly stále stejně těžké, jako naposled. Jako správný gentleman jsem je podržel pro Audrey.

„Dobrý den,“ zvolala vesele tatáž sekretářka, která mě tehdy uvedla do učebního plánu na začátku školního roku.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem znuděně. Sekretářka si mě a Audrey změřila pohledem.

Sakra.

Tak zněly myšlenky té sekretářky. Stále si nás měřila tím svým pohledem.

„Ehm… přišel jsem svou sestřenici zapsat,“ upozornil jsem na nás.

„Oh ano,“ řekla vyjeveně, když jsem na ni promluvil. Začala se hrabat v papírech na stole.

„Tohle je tvůj rozvrh.“ Položila na pultík vyplněný rozvrh hodin. Carlisle měl pravdu, každou hodinu měla s někým z rodiny. „Čtvrtou hodinu máš volitelnou, stačí, když se jeden vybereš a pak to oznámíš patřičnému učiteli. Pan Cullen ti jistě pomůže najít učitele.“ Celou dobu se vlídně usmívala.

„Děkuji,“ řekla slušně Audrey.

Ve dveřích jsem se ještě zmohl na slušný podrav na rozloučenou. Jsem rád, že jsem vypadl.

„První hodinu trigonometrie máš s Alice,“ oznámil jsem. „Ona už tě dovede k další třídě, Rose s Jasperem tě budou čekat.“

„Ve čtvrté hodině asi půjdu na kreslení.“ Evidentně polkla knedlík v krku.

„Ale tam s tebou nikdo nebude,“ upozornil jsem ji.

„To nevadí, však já to sama přežiju… Snad.“ To poslední slovo řekla spíš pro sebe, ale bylo ji jasné, že uslyším i já, kdybych nechtěl.  

„Pak tě dovedu ke třídě a za profesorem,“ řekl jsem nakonec.

Vedl jsem ji dlouhou chodbou, až k její třídě. Nakoukl jsem dovnitř. V předpolední lavici seděla Alice a mávala na nás.

„Tak běž, hodně štěstí,“ popostrčil jsem ji dovnitř. Následovalo neslyšné „díky“ a pak zamířila k lavici.

Posadil jsem se do své obvyklé lavice. Zazvonilo. Do třídy vešel učitel se zákeřným úsměvem na rtech.

„Dobrý den třído, doufám, že jste si užili prázdniny,“ začal mluvit. Třídou se začaly rozléhat výkřiky typu: byly moc krátké, bezva a vůbec.

„Opravdu? Tak to se vám určitě velice stýskalo po škole, a proto si hned napíšeme malý test, abychom poznali, jak moc se vám z hlavy vykouřilo,“ oznámil s pošetilým výrazem. Celá třída unisono zasténala.

Edwardův návrat do školy zatím vypadá celkem dobře, ale zatím tam prožil jen půlku svého dne. Co myslíte, že by se mohlo udát příště?

<< Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 12. kapitola: