Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 11. kapitola

02.01.2011 (13:45) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2056×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 11. kapitola – Vzpomínky na Bellu

„Co je v té krabičce?“ zeptala se mě nesměle Audrey, která právě stála uprostřed mého pokoje a v ruce držela mou tmavě modrou krabičku.

Ruka mi samovolně sjela po klice dolů. Mlčky jsem hleděl na krabičku. Byla schovaná, někdy vzadu na perfektně bílé polici. Neviděl jsem ji dva měsíce. Najednou se ocitla s ruca osoby, kterou bych tu nejmíň čekal. Audrey.

„Jestli můžu…“ dodala stydlivě. Zavřel jsem dveře. Vzal si krabičku a pohladil ji po sametovém obalu. Až pak jsem ji otevřel. Audrey mi zvědavě nakukovala přes rameno. Posadil jsem se na pohovku, aby to měla jednodušší. Vytáhl jsem první věc, fotku. Položil jsem ji do natažené ruky.

„Kdysi dávno, míval jsem dívku. Lidskou. To je ona,“ ukázal jsem na fotku. Slyšel jsem jak Audreyino srdce bije jako splašené.

„Tehdy sem přišla jako nová. Když jsem ji poprvé spatřil, bylo mi jasné, že se od ní neodkážu držet dál. A nedokázal. Její čokoládově hnědé oči mě přitahovaly jako magnet. Měly stejnou barvu jako ty tvoje. Prostě to nešlo.

Snažil jsem se jí nic neříkat o mně jako upírovi, ale ona na to přišla sama. Nemusel jsem před ní nic skrývat. Pak přišli lovci. Stačil jsem zachránit, musel jsem vysát jed z jejího těla.“

„Jak se jmenovala?“ zeptala se po delším mlčení Audrey. Otevřel jsem ústa, abych řekl jméno, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Její jméno mi teď připadalo cizí. Pamatoval jsem si, jak rád jsem to její jméno vyslovoval. To bylo naposledy před osmdesáti lety. Neříkal jsem její jméno, nechtěl jsem. Vyvolávalo zbytečné vzpomínky.

„Bella,“ odpověděl jsem. Jméno mi přes ústa přešlo obyčejně, jako bych vyslovoval cizí jméno. Kam se poděl ten zvláštní pocit? Chtěl jsem ho zpět.

„Jak je to dlouho?“ zeptala se a ukázala na fotku.

„Asi osmdesát let,“ odpověděl jsem.

„Všechno bylo normální, do té nepovedené oslavy…“ Zarýval jsem nehty do potahu pohovky. Znovu se navrátila zloba. Zlobil jsem se na sebe, ne na někoho jiného. Na sebe, protože jsem udělal takovou blbost a nechal ji samotnou. „ Při malé nehodě s říznutím o papír jsem pochopil, jak jsem pro ni nebezpečný. Jak jsme my pro ni nebezpeční. Vymyslel jsem si, že se budeme stěhovat, abych ji nemusel říkat pravdu. Bál jsem se, že to prohlédne a já ji budu muset znovu zalhat. Že není pro mě dost dobrá. Musel, nechtěla mi věřit. Měl jsem sto chutí ji říct, že jsem si to všechno vymyslel, ale já musel odejít… Nechal jsem si tehdy v tom lese a to byla osudová chyba…“ Poslední věty jsem říkal neskutečnou znechuceností sám k sobě.

„Jak moc ti na ní záleželo?“ zeptala se a položila letenky zpátky do krabičky.

„Víc, než na svém životě,“ odpověděl jsem automaticky. Podíval jsem se z okna na bílý sníh.

„Jaká byla?“ promluvila znovu. Otočil jsem se. Zvědavě na mě hleděla. Začal jsem mluvit. Mluvil jsem o ní. Mluvil jsem o Belle. Mému srdci se ulevilo. Konečně zmizel ten obrovský balvan, který mě trápil. Potřeboval jsem s někým mluvit. Mluvil jsem, vysvětloval jsem každou věc, každičký kousíček.

„Co je na tomhle?“ zvedla staré CD s písničkami, které jsem tehdy daroval Belle.

„Myslím, že bude lepší, když ti ukážu reálně,“ usmál jsem se. Nechápavě se na mě podívala, ale nakonec se zvedla. Chytl jsem ji za ruku a vytáhl ji z pokoje. Chodba byla potemnělá, jenom v kuchyni bylo vidět slabé světlo. Sešli jsme skleněné schody. Posadil jsem se ke klavíru a Audrey nervózně postávala za mými zády. Položil jsem prsty na bílé nepoškrábané klapky. Ačkoliv jsem tohle nehrál víc jak půl století, dokonale jsem si pamatoval první prstoklad. Stiskl jsem první klapku a dům naplnily první tóny. Prsty mi klouzaly po bílé klaviatuře skoro samy, jen jsem je musel trochu vést. Cítil jsem potěšení, že znovu hraju ukolébavku, kterou jsem složil pro Bellu. Znovu jsem ucítil ten hřejivý pocit u mého mrtvého srdce. Ta minuta, kdy zněla moje skladba, mi připadala jako návrat o osmdesát let. Skladba se chýlila ke konci. Naposledy jsem stisknul bílé klávesy. Poslední akord se dlouze rozléhal prázdným pokojem.

„Oh, to je krásné!“ zašeptala tiše Audrey. Znovu jsem se otočil ke klavíru. Měl jsem šílenou chuť hrát. Hrál jsem jednu skladbu za druhou, chvílemi jsem i improvizoval. Nakonec jsem začal hrát ukolébavku, kterou jsem kdysi složil. Poslední tón dozněl právě ve chvíli, kdy hodiny začaly odbíjet druhou hodinu ranní. Otočil jsem se na klavírní stoličce. Na krémově bílé pohovce ležela Audrey. Spala, poklidně oddychovala. Pozoroval jsem to křehké stvoření. Bál jsem se jí dotknout, abych jí něco neudělal. Snažil jsem se potichu zvednout ze židličky. Ozval se skřípavý zvuk, když se židle zbavila mé váhy. Ztvrdnul jsem uprostřed pohybu a čekal na její reakci. Neklidně sebou zavrtěla. Moje napjaté uši se napjaly ještě víc. Spala dál. Potichu jsem k ní došel, abych ji odnesl do pokoje. Působila roztomile, když spala. Stejně jako Bella. Opatrně jsem si k ní sklonil a vzal ji do náruče. Hřála. Uvědomil jsem si, že ji musím hrozně studit i přes ten příšerný vánoční svetr na motiv sobů. Bleskurychle jsem vyletěl schody, přitom jsem celou cestu pozoroval ji, spící v mé náruči. Vzpomněl jsem si, jak každou noc mi Bella tvrdohlavě tvrdila, že vůbec není unavená. Její hnědé čokoládově hnědé oči, které unaveně klesaly i přes její marnou snahu je udržet otevřené.

Lehce jsem stiskl kliku a vešel do jejího pokoje. Položil jsem si na postel. Vypadala jako anděl, který právě spadl z nebe sem na zem. Zavřel jsem dokořán otevřené okno, které sem propouštělo chladný vzduch brzkého rána. Lehce jsem ji přikryl a potichu se vypařil z pokoje.

Zamířil jsem to k sobě do pokoje, kde jsem hodlal konec noci strávit čtením nějaké knížky. Ve dveřích své pracovny se objevil Carlisle a gestem mi naznačil, abych šel za ním.

Zaklapl jsem za sebou dveře jeho pracovny a posadil jsem se do tmavě hnědého koženého křesla. Carlisle zavřel svůj kovový kufřík.

„Víš… přemýšlel jsem,“ začal, „možná bychom mohli Audrey poslat do školy. Už se mi zdá méně polekaná a nechci, aby celé dny seděla jen doma. Chtěl jsem to říct hlavně tobě, protože… máš k ní nejblíže,“ dodal tišeji. Carlisleovy myšlenky byly poněkud tlačené, Bylo mi jasné, že se snaží potlačit myšlenku.

„Po novém roce?“ zeptal jsem se, abych narušil chvíli trapného ticha.

„Ano, vydávali bychom ji za moji neteř. Už jsem objednal doklady, její rodiče jsou úředně mrtví. Myslím, že možná bude mít trochu strach, ale časem si určitě zvykne. Je čas ji zařadit do společnosti,“ odpověděl.

„Ujmu se jí,“ řekl jsem nakonec. Carlisle na mě hodil nechápavý pohled.

„Prostě ji provedu po škole,“ odpověděl jsem stručně.

„Dobrá, zařídím, aby měla pokud možno stejný rozvrh jako ty, nebo alespoň někoho z rodiny,“ přikývl a zapnul počítač.

„Půjdu si číst,“ oznámil jsem. Zvedl jsem se z křesla, které hlasitě zavrzalo.

„A Edwarde…“ zastavil mě ve dveřích.

„Važ si jí, je to jedinečná dívka.“

Podíval jsem Carlisleovi krátce do očí a zavřel za sebou dveře. Když jsem vešel do pokoje, připadal mi prázdný. Ne, pokoje nebyl prázdný, to moje srdce. Potřeboval jsem ho znovu naplnit. Opět. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nikdy neucítím to, co jsem tehdy cítil. Nikdo nebude jako Bella. Nikdo, ona není nahraditelná. Zase mě popadla ta divná melancholie. Ta podivná nálada. Přišly vzpomínky a moje ruka držící knihu bezvládně klesla k opěradlu. Pustil jsem knížku na zem a ona s tichým žuch, dopadla na zem. Zahleděl jsem se do velkého proskleného okna. Apaticky se zaměstnanou myslí jsem hleděl do lesa. Jak ubíhal čas, přinesl sebou i nastávající ráno. Pokoj postupně prosvětloval světlo.

Miloval jsem ji, protože ona byla pro mě světlo. Světlo mého dne i noci. Usmál jsem se. Ten úsměv patřil Belle.

S postupujícím ránem se budil i náš dům. Esmé vařila v kuchyni snídani. Emmett s Jasperem se nahrnuli k televizi na speciální vánoční zápasy. Otevřel jsem dveře svého pokoje. Chodbou se linula krásná vůně, která připomínala opečené topinky a teplou vaječinu. Ačkoliv mi to teď ani trochu nevonělo jako jídlo, rozhodně to bylo vábnější, než to ve školní jídelně. Vylezl jsem z pokoje. V obýváku seděli kluci, oči přilepené k obrazovce. Zamířil jsem ke klavíru. Posadil jsem na stoličku a v tom si uvědomil, co tu vlastně dělám. Chci hrát. Ale ne Esméninu oblíbenou nebo píseň pro Alici. Chtěl jsem hrát něco jiného, nového a nepoznaného. Něco složit. Položil jsem ruku na klaviaturu. Sama od sebe se rozběhla po bílých klapkách a začala hrát sladkou tichou melodii ukolébavky. Ukolébavky pro Audrey.

<< Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 11. kapitola: