Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories - 9.

11.08.2010 (07:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 940×

Od rozhovoru o Eleazarovi, upíru drženém v zajetí, uběhlo už pár hodin. Korin seděla na zadním sedadle černého mercedesu s kouřovými skly a nepřítomně hleděla do krajiny ubíhající kolem ní. Fakt, že se má setkat s upírem jí nepřidával na náladě, ale hlavním problémem pro ní zůstávala stále ta ožehavá otázka „Kdo vlastně jsem a co dokážu“. Otázka, na níž se za pár minut dozví odpovědi. Nebylo by ale vhodnější použít slovo ortel?

***

Když Korin vešla do místnosti, uvědomila si, že ji nikdo nenásleduje. Zase vyšla a s otazníky v očích pohlédla na Marka, který byl nejblíže.

„Musíš tam být sama. Naše dary můžou rušit frekvenci a vnímání toho upíra,“ odtušil a dodal: „Neboj, neublíží ti, ví, že by to bylo zbytečné a navíc, za své odpovědi dostane krev. Je to prostě výhodný obchod. Pro všechny.“

„To tam mám být jako bůh - ví - jak - dlouho s ním sama?“

„Kdyby to bylo nebezpečné, nedovolil bych to,“ ujistil ji a sevřel její ruku ve své a opatrností mu vlastní. Korin se nejistě usmála, otočila a zmizela v místnosti.

Jakmile opět vešla, upír sedící v rohu, nebo spíše zhroucené torzo upíra pohozené bez ladu a skladu v rohu cely, se napjalo. Jakoby sama její přítomnost mu vstřikovala energii do žil. Chvíli tam jen tak byli, oba dva bez jediného pohybu. Korin nevěděla, co má čekat a on předstíral, že není přítomen jakékoli události zde probíhající. On chtěl ujištění, že dostane svou krev a ona zase čekala, co se bude dít. A tak tam jen tak byli, bez hnutí, po dlouhé minuty.

Korin cítila, jak se jí žene krev do svalů a zrychluje tep, když upír zvedl svou hlavu. Bez jakéhokoli náznaku emoce, přípravy, dotazů. Jeho oči byly uhrančivé a temné, ba dost možná i temnější noci. Jeho pohled se jí zařezával do oční bulvy a mířil ještě dál, jako by zkoušel, kam až dohlédne. Korin cítila, jakoby mezi nimi bylo magnetické pouto a myslí se jí honily otázky typu: „A tohle má být ono?“ Zároveň si však uvědomovala stále tíživěji přítomnost pátravé ruky, jež bloudila celým jejím bytím. Jakoby to on byl, kdo cosi hledal v její mysli a těle. Pak zalapal po dechu a jeho pohled se změnil.

Korinina na vrchol vyhnaná zvědavost se nedala utišit, vykřikla: „Co je to? Co vidíš?“

„Ty jsi její vnučka,“ vyhrkl omámeně. Jeho hlas byl ochraptělý, ale přesto v něm byly slyšet… zvonečky? Korin se na něj nedůvěřivě podívala.

„Co tím myslíš?“ ptala se zmateně Korin.

„Ano. Ano, jsi,“ pokračoval, jakoby mluvil sám k sobě. „Jsi Bellina vnučka, nebo snad neteř?“ Korin přešel mráz po zádech.

„Jak to víš?“ vyptávala se, obočí svraštěné a rty semknuté v jedné linii. Vypadala trochu jako malé děvčátko - roztomilá, když se zlobí.

„Měla by sis dávat pozor,“ řekl jí místo odpovědi. Díval se jí hluboko do očí a ona cítila, že jeho slova jsou pravdivá, jen ještě nevěděla, co znamenají. Mráz jí přešel po zádech podruhé, ale své závěry nedala nějak zdát. Jak jen by mohla být tak hloupá, ptala se sama sebe, a věřit upírovy?

„Jak to víš?“ zopakovala, i když nevěřila v odpověď.

„Musíš znát pravdu. Ona by mi to neodpustila.“

„O čem to mluvíš?“ vyptávala se dál a pomyslila si, že tenhle podvyživený, pod zámkem držený upír se nejspíš pomátl.

„Musíš znát pravdu…“ zašeptal podruhé a v jeho očích se zalesklo cosi, co by se dalo nazvat vysvobozením, strachem a uspokojením v jednom. Korin byla dokonale zmatená. A při tom zůstala i cestou domů, kdy nad tím podivínem přemýšlela.

Jeho slova se jí odrážela od lepky sem - tam. Co že jí to vlastně pověděl? Nic významného, když se na to podíváte z pohledu upíra, který za své třísetleté existence viděl prakticky vše, ale pro mladičkou a nezkušenou Korin se ta vidina zdála nepředstavitelnou.

Cesta probíhala mlčky. Korin přemýšlela a ostatní ji v tom nechali, jenom Marek jí dával najevo svou podporu ve formě spojených rukou. Byla to sice němá konverzace, ale kdybyste tam byli, mohli byste zcela zřetelně slyšet, jak jejich srdce na sebe mluví a každý letmý dotyk vysílá zprávy jim oběma. Nebo alespoň tak to vypadalo.

***

Později v kruhové místnosti, obehnané regály s knihami, za kruhovým stolem, seděli všichni naši hrdinové – Korin, Marek, Petr, Elis, Patrik se Samanthou i Oliver.

„Co ti pověděl?“ zeptal se Petr věcně.

„Že mám dar,“ řekla tiše, „dar vycítit přítomnost upíra a „přečíst ho“. To je asi taky ten důvod, proč jsem ho viděla,“ řekla a vzhlédla do jeho tváře. „Silné mysli se tomu brání a tohle je následek,“ odmlčela se na okamžik a pak řekla: „Vlastně to funguje tak, že když si uvědomí mou přítomnost ve své mysli, může se dostat přes to spojení do té mojí.“ Marek jí stiskl ruku.

„Zdá se, že on si to uvědomil,“ řekla a hlas se jí třásl při těch slovech. „Prý mě může naučit to ovládat,“ dodala jakoby nic. Myslela při tom na to, že i kdyby se to nenaučila, poskytne jí to čas se dozvědět něco víc o Belle a jejím spojení s tím upírem - Eleazarem.

Po jejich slovech se rozvila pružná diskuse na téma „Co s tím?“, ale Korin ji vnímala jen zpola. Věděla, jaké dary mají ostatní a uvědomovala si, jak moc je ten její odlišný a problematický. A také nejméně užitečný, nebo jí tak alespoň připadal v porovnání s mrazícím pohledem Patrika, super-rychlostí Olivera, nebo nadměrnou sílou Petra či dokonce i speciálním talentem Marka a Sam na bojová umění, k čemuž jim pomáhala zvýšená reflexe a hbitost. Dokonce i Elis měla zajímavější dar – schopnost „vidět“ teplo, takže mohla lehce rozpoznat upíra od člověka – teda, ne, že by to bylo zas až tak těžké.

„Jdu spát,“ vyhrkla najednou, nezajímajíc se o podivené pohledy ostatních. Marek ji následoval, ačkoliv bylo znát, že by asi raději zůstal.

***

„Není ti něco?“ zeptal se pečovatelsky, když si sedl na okraj postele, kam zabalená do deky Korin právě ulehla. Povzdychla si a posadila se. S pohledem upřeným na Marka řekla:

„To si jako myslíš, že fakt, že mi každou chvíli může ten upír vlézt do mozku je málo?“ zeptala se dotčeně a hlas měla zvýšený na nepříjemnou úroveň.

„Takhle jsem to nemyslel,“ omluvil se spěšně Marek, „jenom o tebe mám starost.“ Korininy oči zjihly a zrcadlily omluvu a pochopení. Jednou rukou ho pohladila po tváři, a pak mu vtiskla polibek na tu druhou polovici jeho obličeje.

„Vždyť já vím,“ zašeptala mu u ucha, a pak se na sebe, obklopeni tmou, dívali ještě několik minut, dokud Korin nezazívala.

„Měla bys jít spát,“ řekl něžně a pohladil ji prsty po tváři, jakoby říkal: „Dobrou.“ Pak se zvedl a otočil k odchodu, dokud se ale zase neotočil a nepodíval na tu jemnou, bledou ručku, která ho držela za jednu z jeho vlastních a tichým hláskem a přesto zcela zřetelně ho zvala k noclehu. Marek odhlédl od spojených rukou do Korininých očí a ty, skleněné a hluboké, volaly po objetí a ochraně své majitelky. A tak se Marek sklonil a svěřil jejim rtům to nejkrásnější poselství. Říkalo: „Já tě ochráním. Nikomu tě nedám!“

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories - 9.: