Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories - 7.

12.01.2010 (14:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1068×

„Páni, tohle, že je můj pokoj?,“ zalknula se Korin a tváře jí zrůžověly. Větší krásu si nedokázala představit.

„Děkuji,“ řekla Elis a její líce byly také růžolící.

„Trochu jsem ho předělala,“ oznámila jí, „ale původně to byl pokoj tvojí babičky. Dlouho tu nikdo nebyl, ani o něj nikdo nepožádal, ačkoliv je jeden z nejlepších. Tak moc jí všichni chovali v úctě,“ rozplývala se, ale pak se zarazila, když viděla, jak Korin míří ke dveřím do šatny, tam totiž opravdu nikdo nebyl. V tu chvíli si Elis začala nadávat. Jak na tohle jen mohla zapomenout?

Korin opatrně otevřela šatnu a úžasem celá zkoprněla. „Ehm, Elis, to je babičky?“ zeptala se a ukázala na šaty, co vysely na ramínkách.

„Ano, omlouvám se, ale nikdo ještě před pár dny nevěděl, že tu někdo bude bydlet. Jiný pokoj už totiž volný není a tohle,“ máchla rukama kolem dokola pokoje, „tohle byla taková naše svatyně, i když sem moc nikdo nechodil. To už víš, že díky tvojí babičce to tu vlastně existuje, že?“ dodala spěšně.

„Tak trochu,“ odtušila Kor a otřepala se z toho pocitu, který na ní tím padl. Byl to pocit zodpovědnosti, který jako vnučka nyní cítila. Cítila, že by měla v díle své pramáti pokračovat a to sice se vztyčenou hlavou. A to byla ta chvíle, kdy se opravdu přidala k odboji a zatoužila být nejlepším lovcem ze všech…

„Tak já tě tu teď chvíli nechám. Až něco budeš chtít dělat, přijď,“ řekla Elis a už zavírala dveře, kdy Korin zvolala:

„A moje věci?“

Elis se usmála a řekla: „Většinu z nich už nebudeš potřebovat, ale večer tě Oliver zaveze domů, aby sis mohla sbalit, ano?“

„Dobře,“ hlesla jen a posadila se na postel. Začala přemýšlet a na mysl jí přišel dopis od babičky. Co myslela tou poslední větou? To už si Korin nevzpomínala. Jak se říká, vzpomínky časem vyblednou, ale někdy, někdy by bylo možná lepší si je uchovat.

„Nezapomeň mé příběhy! Jsou důležité,“ napsala jí. Co se skrývá za těmi slovy, však nenapsala.

Korin si lehla na postel, ale ještě než začala dřímat, někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ zamručela a zase se posadila.

„Neruším?“ ozvalo se a mezi dveře strčil svoji hlavu se střapatými hnědými vlasy Marek.

„Ne,“ odtušila zas a promnula si oči. „Co potřebuješ?“

„No, napadlo mě, jestli si nechceš zaboxovat. Jdu právě trénovat a původně jsem měl jít s Oliverem, ale ten se zdá se vypařil někam za holkama do města, takže, co ty na to?“

„Ale proč ne,“ řekla Korin nakonec, vstala a pak se usmála: „Máš nějaké náhradní oblečení?“.

***

„Už jsi někdy dělala box?“ ptal se Korin cestou zvědavě.

„Když mi bylo deset, tak mě máma přihlásila na karate, ale box jsem nikdy nedělala,“ odvětila a při té vzpomínce jí bodlo u srdce. Cítila bolest za ztrátu matky a o to víc jí trápil osten hněvu, který se jí dral do srdce. „Proč jí jen nikdy nic neřekla?“ ptala se sama sebe.

Marek se pro sebe usmál a slíbil jí: „Bude se ti to líbit“.

A tak šel čas. Korin se pomalu učila bojovým sportům, znalostem o upírech i technických záležitostech kolem. Když se týdny přehouply v měsíce a ona stále neobjevovala svůj talent, začala si už pomalu zoufat. Jednoho lednového dne se ale vše mělo změnit. To na co čekala, mělo přijít, ale jak se s tím popere?

Unavená po celodenním tréninku padla Korin do peřin, aniž by se obtěžovala se převléct. Její sny však byly snad ještě vyčerpávající, než hodiny usilovného trénování s Markem, přeborníkem na boj a sport vůbec.

Zdálo se jí, ne, spíše bych měla říct, ve svých snech viděla záblesky. Byly to úlomky minulosti i budoucnosti. Nebyl to sen, ale noční můra. Ten, o kom se jí zdálo, by zrůda. Byl to upír. Viděla jeho zrození, jeho první oběti i to, jak si v zabíjení a bolesti ostatních liboval. Převalovala se na posteli, po tvářích jí tekly slzy beznaděje a ze spánků jí na hedvábný polštář odkapávali krůpěje potu. Čelo měla svraštěné hrůzou, jež se jí míhala v hlavě. Snad snažíc se ulevit bolesti z toho, co spatřila, zakřičela. Křičela tak dlouho, dokud vidiny neustaly, pak se celá zpocená a s hrůzou v očích podívala do tmy před sebou a tiše zašeptala jediné: „Lestat“. To jediné, čím si byla jista, a přesto pro to nebyl důkaz. Nevěděla jak, ale poznala, že je to jeho jméno. Že tím hrozným snem jí kdo předal zprávu. Poznala, že konečně našla svůj dar. Dar, který je víc než darem prokletím. Mihlo se jí hlavou, že cesta dobra je dlážděna kamením.

Spěšně vstala a nyní děkovala, že se nemusí oblékat. Celá rozechvělá rozrazila pak dveře do místnosti s kruhovým stolem, kde to všechno před pár měsíci začala, kde se dozvěděla o upírech.

Přešla ke stolu a posadila se, pak se natáhla a zmáčkla tlačítko ze spodní strany dřevěné desky stolu. Bylo to tlačítko svolávající na mimořádnou poradu. A jak Korin očekávala, po chvíli už zaslechla rychle kroky mířící do místnosti.

„Co se děje?“ vyhrkl zvědavě Marek, když dorazil.

„Později,“ usadila ho Korin a on se na ní jen podíval se zdvihnutým obočím. A pak zvedl ruce na znamení toho, že se vzdává. Nechápal, co jí tak vytočilo, co v ní vzbudilo potřebu mluvit tak ostrým hlasem, jaký použila.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories - 7.: