Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories - 5.

18.07.2009 (20:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1560×

Když se Korin rozloučila s Markem, rozeběhla se po kamenném schodišti jejich domu a on jí pohledem sledoval, dokud neodemkla a nezmizela mu z dohledu. Připadala mu stejná, jako byla její matka, až na to, že mnohem krásnější. Její matka, budiž jí země lehká, byla jeho tetou. Ne však pokrevní, tedy v příbuzenském smyslu slova, byla mu jí, neboť to byla právě ona, kdo jej vyvedl z temných uliček plných drog do světla. Naučila jej vše, co mohla a starala se o něj až s mateřskou péčí. Nikdy za těch dlouhých večerů, které trávila ve štábu, a spolu plánovali odvetné boje, nikdy přitom nepomyslel, že má svou vlastní rodinu. Dnes na něj tahle skutečnost dopadla tíživěji než kdy jindy. Došlo mu, že aby uchránil své milované, musí buď lhát anebo se jich vzdát, taková byla cena za lepší svět. Byla, je a bude. Bylo mu nesmírně líto, že právě do takového světa má on zavést ji, milovanou dceru jeho opatrovatelky, zvláště když ví, že ona by si tak nikdy nepřála. Proto jí nikdy nic neřekla a držela ji on nich, co možná nejdál, jak jen to šlo…

Ta dívka se mu zalíbila na první pohled, připadala mu jiná než ostatní a on tehdy pochopil důvody její matky. Něco tak čistého do jejich světa nepatří. Jenže nyní je už pozdě, aby ji byl uchránil toho všeho. Umínil si však, že na ni dá pozor. Otočil klíčkem v zámku a zamířil zpět, domů.

***

Korin mezitím, plna čerstvých dojmů a nevstřebaných informací vešla do domu. Zabouchla dveře a náhle jí přepadl pocit strachu a beznaděj. Byla by tam ještě dlouho stála a rozímala nad svými nově objevenými pocity, které ji nejen zcela zaskočily ale i pohltily, kdyby jí nevyrušil zvuk startujícího auta. Lehce nadskočila, ale pak se donutila opět do stavu otupělosti, blíže klidu se totiž nebyla schopna dostat. Šok jaký dnes prožila byl velký, avšak jistá část jí samé jí utvrzovala v pravdivosti všeho a díky ní měla také pocit, že to všechno je jí tak nějak povědomé, jakoby to už dávno znala. Se smířením však přišly na povrch také její obavy, obavy z okolního světa. Jak má nyní žít, když jediná možnost je se strachovat byť vytáhnout paty z domu? A, jak mohla její matka každý den zanechat ji zcela nechráněnou beze strachu? Či bála se snad, nebo jí to bylo jedno?

Takové otázky se jí vířily hlavou a ona marně nacházela odpovědi, neb její domněnky pouze vyvolaly v její mysli nový a komplikovanější boj. Měla toho dost a tak stále stojíc opřená o vstupní dveře domu otočila klíčem v zámku, i když si byla jista, že by to případného upíra nějak neodradilo od zamýšlených plánů. S falešným pocitem bezpečí se pak svezla po hladkém dveřním rámu a v pokleku pak zírala dutě před sebe stále neschopna čehokoli jiného. Její mysl sváděla boj, v hlavě měla tolik myšlenek, že je ani nestačila všechny vnímat. Vše jakoby na ni křičelo.

Podle velkých dřevěných hodin v předsíni bylo něco kolem půl jedné ranní, když si v mysli konečně zjednala pořádek a s úlevou zjistila, že z toho všeho nezešílela, což jí posledních pár hodin hrozilo. S nadějí na úlevu a otupení bolesti hlavy, jenž vyvolalo usilovné zápolení sama se sebou, se vydala do obýváčku, kde se stále povalovaly fotografie, rodinná alba, deníky, pár kusů oblečení a hlavně plno prázdných sklenic alkoholu. Nejdříve se vyplašila, že již vše vypila, ale nakonec v knihovně za pár falešnými vazbami objevila staré, železné zásoby. A třebaže to tam byla jen vodka, rum a zelená, nepohrdla ani tím. Spokojeně se usadila před gaučem mezi nashromážděné památečními kusy, otřela převrhnutou skleničku ze včera a nalila do ní vodku a přidala i trochu zelené pro zpestření. Se slzami v očích pak znovu prošla všechny fotografie, přičichla k oblíbenému tričku její maminky a všechno to spláchla velkým panákem, a u jednoho to neskončilo…

***

Když se pak ráno probrala ze snů, které ji děsily, celé tělo jí bolelo. Ležela v kaluži zeleno-hnědé tekutiny, která, jak se její bolavá hlava domyslila, vznikla kombinací vodky, rumu a zelené a nejspíš se dostala ven, když se okolo třetí ranní celá vysílená a opilá skácela na otevřené, poloprázdné láhve s pitím. Její oko zdobil otisk od skleničky, na níž si záhadným způsobem ustlala, namísto polštáře. Byla jí taky zima a celá třásla, pravděpodobně proto, že střízlivěla, anebo to taky mohlo být tím, že jí v noci bylo tak teplo, až vypnula topení.

Po pár minutách přemýšlení, kdy měla pocit, že se jí až hlava rozskočí, se jí vše začalo vracet a znova to na ní dopadlo. K jejímu vlastnímu úžasu však ne zcela tak drtivě, jako předtím a tak byla sto se za pár desítek minut zvednout a dojít do koupelny. Ze samého potěšení ze smíření s jejím osudovým údělem, však jaksi pozapomněla na svůj politování hodný stav a do celého toho vstávání vložila příliš energie a rychlosti. Důsledky toho si pak odnesl konferenční stolek, který byl poblíž a její rozlet byl tak závratný, že osudu neušel ani koberec a následně umyvadlo v koupelně.

Hlasitě zanadávala, cosi o hloupé, nepoučitelné holce a pak se sesula na chladné dlaždičky, jenž pokrývaly podlahu v umývárně. Když se za dalších pár minutek její hlava i žaludek zklidnil na tolik, že mohla vstát, zamířila rovnou do sprchy a poctila ji rovněž darem. Nakonec se jí přece podařilo pustit studenou vodu všechny zvratky ze sebe smýt. Bylo to odporné a i ona si připadala odporně a byla jen ráda, že bydlí sama. Co by tomu asi tak řekla její nebožka matka!

Po dlouhé očistné sprše dopřála očisty také zbytku koupelny a části obýváku, které na tom byly hnedle po její třeštící hlavě nejhůře. Měla sice co dělat, aby se jí u odklízení škod znova nezvedl kufr, ale nakonec to ustála a s upokojením sobě vlastním po takové akci spolkla hned několik prášků na hlavu, jež zapila pivem z lednice. Oficiálně to nazvala Vyprošťovákem, a pak si šla sednout na gauč v obýváku, aby si dala trochu relax a hlavě alespoň pro tuto chvíli malinko ulevila.

Blahodárné ticho, jenž tak prospívalo její rekonvalescenci po chvíli nerušené otupělosti a sebeobnovy narušilo hlasité zakručení jejího žaludku, který se hlásil o příděl tuhé stravy. S nevolí a nynějším odporem k pohybu zamručela, jakoby jí to její žaludek dělal naschvál a ona se jen tak nehodlala vzdát. Po několika dalších minutách dohadů se svým vlastním tělem podlehla a už, už se chystala vstát, aby zašla pro něco do kuchyně, když vtom se ozval zvonek. Nejdřív zaklela, protože její hlava tento ostrý zvuk vítala stejně, asi jakoby měla u ucha gong, ale pak se zděsila a po letmém pohledu na hodiny zjistila, že oprávněně. Bylo půl jedenácté a tam za dveřmi určitě stál někdo z jejích nově poznaných přátel, aby ji odvezl do galerie.

„Sakra,“ ulevila si, ale vlastně jí to ani trochu nepomohlo. A jak by taky mohlo, bylo už pozdě a ona nebyla ani oblečená a knihu, co měla přečíst, ani nevytáhla z tašky. Došla ke dveřím a cestou si alespoň rukou prohrábla vlasy. Kýžený výsledek to ale zdaleka nemělo a tak jen povzdechla a otevřela dveře.

„Dobré ráno,“ pronesl Marek zvesela, avšak potom si pořádně všiml jejího výrazu, reakce na hluk a oblečení. Jemně se ušklíbl a dodal: „Cos vyváděla, prosimtě?“ a snažil se alespoň mluvit co nejtišeji, za což mu byla velice vděčná.

Povzdechla a pohlédla na něj, něco ve stylu „Není to snad jasné?“ a pak dodala: „Ještě nejsem. Pojď sál, budeš muset totiž chvilku počkat,“ oznámila mu a on se rozesmál. Tázevě na něj pohlédla a on jen „To nic“ a culil se dál.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories - 5.: