Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories - 11.

02.09.2010 (14:15) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1463×

„Nikdo kromě ní to nevěděl,“ řekl a Korin jen svraštila obočí, ústa stažená do tenké linky. Byla naštvaná, popuzená tak, jak jen to bylo možné. Klouby na rukou měla bělejší než Eleazar kůži od toho, jak pevně svírala kliku ve snaze se uklidnit. Něco tu smrdělo a jí to začalo docházet. Ten upír něco věděl a také věděl, že by ostatní neměli ani tušit, že jí to poví. Proč jinak by tak kličkoval okolo ve snaze získat alespoň tu trochu důvěry, jakou by mu snad mohla být ochotna svěřit do dlaní. Došlo jí, jak se tam tak na něj dívala, že ona chce slyšet to, co se jí tak urputně snaží sdělit, ale zároveň se toho děsila. Co může být tak hrozně špatně - dobrého nebo dobře - špatného na tom, co se okolo ní děje? A co společného s tím má ona sama?

Dlouho tam jen tak stála a zírala na něj, jak mlčí a vyčkává. Čekal, až se odhodlá a jí začínalo docházet, jak moc dlouho to může trvat. Povzdechla si, uvolnila stisk ruky, otočila se k němu zády a na pár chvil jen přemítala, pak otevřela dveře, aby vyšla ven s tichým: „Tak zítra.“ A zmizela v záplavě umělého světla zářivek linoucího se z chodby i do temné, ponuré cely, ve které vše tíživé na ni dopadalo jako hádanka z tajemného snu.

Vyšla ven z podzemní budovy a její mysl, stále neklidná, rozcupovala všechny stereotypy ve snaze přijít na to tajemství, mající přímo pod nosem, a přesto dobře střežené a nespatřitelné pouhým zrakem.

„Zítra,“ zašeptala znovu do větru, který chladil její teplé tváře. Sedla si do auta, hlavu si položila na volant a ten vzápětí zatroubil. Lekla se toho rychlého návratu na zem tak moc, až nadskočila. Bylo toho moc, tak moc, že její mysl to odmítala vstřebat. Byla unavená z tréninku, ale zpět do sídla se jí nechtělo a tak zamířila tam, kde jedině se mohla cítit sama sebou. Jela domů, jak cize to pro ni náhle znělo. U srdce ji píchlo, když si to uvědomila. Proč se v posledních měsících ani na chvíli nezastavila tam, kde kdysi bývala každý den? Proč ani jednou nepomyslela na svoji matku už takovou dobu?

Výčitky vystřídaly zmatení a po tváři jí stekla slza. Jen jedna jediná, ale tak veliká a bolestná, že by se za ni ani slon nestyděl.

***

„Jmenuje se Lestat,“ řekla Korin bez dechu, jen co vešla do dveří. Otázky ji pálily v ústech jako jed a ona konečně pochopila tu hru. Ty povíš, já povím. Jakoby ho snad zajímal její osud, jakoby to mohl změnit.

Eleazar se pousmál, ale jeho obličej byl stále stejně šedavě bledý, pohublý s propadlými tvářemi jako obvykle. „Co je v tom?“ zeptala se Korin ještě a ruka, ve které svírala plastový sáček s krví, se jí mírně zachvěla.

„Krev,“ odtušil, „zvířecí,“ dodal, jakoby to bylo magické slůvko.

„A?“ otázala se znovu, když zavětřila stopu. Proč je to tak podstatné?

Ušklíbl se a odtušil: „Takže víš, že na tom dokážeme přežít?“ Zamračila se, pořád jí něco ucházelo, ale co to jen mohlo být?

„Co mi tím chceš naznačit?“ popostrčila ho.

„Sakra a já myslel, že ti to docela myslí,“ ušklíbl se zas a v očích mu podivně zablýskalo. Najednou, aniž by Korin postřehla sebemenší známku pohybu, stál u ní a šeptal jí do ucha.

„Chci ti tím říct to samé jako tenkrát. Ne všichni jsou takoví. Někteří z nás…“

„… nepijí lidskou krev,“ vydechla vzápětí, když uskočila stranou od jeho ledového dechu. „Proč?“ nedalo jí spát. „Upíři jsou monstra, nemyslí… tedy, myslím… chápete?“

Smutně na ni pohlédl a řekl: „Ty jsi byla v upíří mysli. Což si opravdu myslíš, že jsme tak málo inteligentní? Jistě, většina z nás se nechá strhnout pudy, ale jen proto, že věčnost je dlouhá, nudná a žít v ní těžké. Můžeš je soudit podle činů, ale nemůžeš je podceňovat… to by byla osudová chyba.“

Korin se zamyslela a nechtěně musela přiznat i sama sobě, že jeho slova jsou pravdivá a ta pravda není vůbec, ale vůbec příjemná.

„Jak ale odlišit monstra od ostatních? Jak to dělají?“ Podíval se na ni udiveně.

„Nijak,“ odtušil. „Pokud vím, jsem jediný, koho ušetřili. A to jen díky ní.“

„Čímž se opět dostáváme k mojí babičce…“

„Jistě. Bella to věděla a snažila se jim to… řekněme „osvětlit“, ale Roberstsovi jí nevěřili, mysleli si, že se pomátla. Každý znal tu její pohádku o Zlatookých, ale nikdo nevěřil a tak přivedla mě. Nepomohlo to, ale aspoň jim dokázala, že lze žít na zvířecí krvi,“ Odmlčel se a tvář měl jako z ledu, zkřivenou bolestí. „Uvěznili mě. Nechali mě žít jen kvůli mé schopnosti.“

Korin se zašklebila a pak se rozesmála. „Víš, málem jsem ti na to skočila,“ oznámila mu. „Vážně. Akorát, že moje babička to tu vedla. Všichni si jí váží ještě dnes. Mě neobelstíš,“ odtušila a mrkla na něj.

„Když ne, tak ne,“ řekl sklesle. „Moje povinnost byla ti to říct. Slíbil jsem to. Možná mi jednou uvěříš, ne jako tvoje matka. Ty to totiž už víš, jen si to zapomněla…“

„Sugestivní psychologii na mě nezkoušej. Prošla jsem výcvikem… nebo aspoň teoretickou částí,“ připustila a pokrčila rameny. „Tohle je pro tebe,“ hodila mu krev a vypařila se jako pára nad hrncem.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories - 11.: