Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories - 10.

27.08.2010 (09:15) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1409×

„Měla bys jít spát,“ řekl něžně a pohladil ji prsty po tváři, jakoby říkal: „Dobrou.“ Pak se zvedl a otočil k odchodu, dokud se ale zase neotočil a nepodíval na tu jemnou, bledou ručku, která ho držela za jednu z jeho vlastních a tichým hláskem a přesto zcela zřetelně ho zvala k noclehu. Marek odhlédl od spojených rukou do Korininých očí a ty, skleněné a hluboké, volaly po objetí a ochraně své majitelky. A tak se Marek sklonil a svěřil jejím rtům to nejkrásnější poselství. Říkalo: „Já tě ochráním. Nikomu tě nedám!“

***

Když se Korin druhého rána vzbudila, měla kolem pasu omotané Markovy ruce. Sama pro sebe se tomu usmála a otočila se, aby pohlédla do jeho tváře a políbila jej. Jaké pak bylo její překvapení, když zjistila, že nesdílí lože s ním, nýbrž s okouzlujícím, vražedným, zvráceným a sadistickým Lestatem.

Korin začala křičet. Jako blesk se vyřítila z postele zakrytá pouze dekou. Lestat se na ni jen usmál a ukázal jí tak svoje zuby. Vstal a povídá: „Ale copak, ma cher. Nelíbilo se ti to snad?“

„Táhni, odkud jsi přišel!“ zakřičela v odpověď.

Korin sebrala svou kuráž pomyslivši, že urážet se nenechá a vlepila mu facku. To už ale někdo rozrazil dveře. Korin se otočila, aby seznala, že to je Patrik, Samatha a Elis. Vyjeveně na ni koukali a ona ustupovala. Začalo jí docházet, co se asi stalo.

Odmítala si připustit, že je to pravda a pohled na něj oddalovala, jak jen to bylo možné. Když za sebou ucítila studenou zeď, opřela se o ni a svezla se do zkroušeného kleku. Teprve potom, když seděla na tvrdé zemi, se odvážila vzhlédnout. Její nejhorší obavy se potvrdily. Na místě, kde ještě před chviličkou stál Lestat, se na ni s obavami v očích koukal Marek, nahý a zahanbený.

„Co se to tu děje?“ vyhrkl Patrik s úšklebkem. Zdálo se, že moc dobře chápe okolnosti a pouze využívá situace, aby Marka ponížil. Oni dva se nikdy neměli moc v lásce.

„Snad si na ni hnedka takhle po ránu nenastoupil?“ optal se a Sam ho šťouchnula do žeber.

„Pojďme pryč a nechme je, ať si to vyřeší,“ řekla Elis nakonec a odešla.

Když odešli, v pokoji ještě chvíli bylo ticho, rušené pouze zrychleným dýcháním naší Korin a zmatenými myšlenkami jich obou.

„Promiň,“ vyhrkla nakonec potichu. Marek k ní přešel, sehnul se a sevřel ji ve svém náručí.

„To bude dobré,“ šeptal jí do ucha, když začala vzlykat skryta v jeho mužné náruči. „To bude dobré,“ zopakoval, houpajíc ji ve svém objetí, jako malé dítko. „To bude dobré,“ pomyslil si a přál si tomu věřit.

Nakonec tomu možná uvěřili oba, nebo si oba alespoň přáli. Usnuli tam tak, jak tam seděli, na kupičce opřeni o zeď. Spali spánkem lehkým, nerušeným, dokud budík na jejím stole nezapípal, tak, jak to měl každé ráno v osm hodin nařízeno udělat.

Procitnuvše vypnuli jej a události dnešní noci je oba opět polily jako studená sprcha. A co je nejlepší na vyhnání takových pocitů? Nevíte? Nu, sprcha teplá, dlouhá a společná.

***

„To by snad pro dnešek stačilo,“ řekl rozhodně Eleazar po půlhodině více-méně bezvýsledného snažení o pokrok v blokaci zpětné vazby v Korinině mysli.

„Ale já nemůžu přestat,“ řekla nakonec unaveně, ale přesto odhodlána vytrvat.

„Kdo je ten upír, co ti v hlavě nadělal takový zmatek?“ ptal se Eleazar zvědavě, „Musí být poměrně silný, pravděpodobně také nadaný. Pověz mi jeho jméno, třeba ho znám.“

„Jak bys mohl?“ zeptala se nevěřícně Korin a zkoumavě si ho prohlížela, nemá-li něco za lubem.

„Dříve jsem patřil ke Královským,“ odtušil, „poznal jsem tak mnoho upírů.“ Korin se zamyslela. „Královští,“ opakovala si v duchu dokola. To označení jí bylo povědomé, ale za boha si teď nemohla vzpomenout.

Královští, zopakovala asi po desáté, když ji osvítil duch vědoucnosti a ona se rozpomněla.

„Myslíš ty tři. Ara, a jeho bratry?“ otázala se pro jistotu. Upírovi bliklo cosi v očích, ale stejně rychle jako to přišlo, to i zmizelo a Korin si své závěry mohla vyvozovat leda tak z transfůze nabodnuté v jeho žíle. Pak přikývl.

„A jak jsi se vlastně dostal sem?“ pokračovala hnána zvědavostí.

„Pověz mi to jméno a já ti odpovím,“ zkusil to diplomaticky. Korin se ušklíbla a řekla: „Co kdybys mi nejprve odpověděl a zítra bych ti donesla transfůzi navíc."

Podíval se na ni se zvláštním výrazem v obličeji a pravil: „To hodně souvisí s ní, Isabell.“

„Měla raději, když se jí říkalo…,“ opravila ho Korin automaticky.

„Bella,“ dopověděl, „já vím.“ Korin se na něj zase zkoumavě otočila a upřeně, zcela nepokrytě, mu hleděla do tmavých očí, které se zdály nyní být plny vzpomínek. Byla to snad Bella, na kterou vzpomínal? Ale proč?

„Odkud ji znáš?“ zeptala se ho zas a byla ráda, že dnes jí své odpovědi věnuje, ne jako včera, kdy se sotva zdálo, že by vnímal byť tón jejího hlasu, či pouhou slabiku jejích slov.

„To ona mě sem přivedla,“ odtušil a pak dodal, „vím, že mi asi nebudeš chtít věřit, ale měla bys to vědět. Ona by si to tak přála,“ nadechl se a pokračoval: „Ne všichni jsou jako ten, kvůli němuž tu se mnou trávíš čas tréninkem vyděšená až do morku kosti.“

Korin si ho změřila podivným pohledem a pak odvětila: „To, že možná ne všichni jsou tak špatní, z nich nedělá o nic méně zrůdy, než z něho. Možná tobě se zdají jako fajn kámoši, co se srazí na kus řeči a nevinnou dívku k jídlu, ale pro mě jsou to jen monstra, co musí být zneškodněna. Proboha, jak si můžeš něco takového vůbec dovolit říct?“ vytočila se, „já jsem to viděla na vlastní oči! Byla jsem v té jeho touhou po krvi hnané šílené mysli!“ Otočila se k východu a šáhla po klice. „Žádnou transfůzi zítra nečekej,“ dodala tiše a otevřela dveře.

„Víš ty vůbec, co je v ní? Jaká krev, že je v tom pytlíku?“ křikl za ni. Korin se zarazila. „A jaká by tam asi tak byla, ne?“ pomyslila si pro sebe. Přece jí to ale nedalo a otočila se zpět, zavřela dveře a nahlas se ho otázala: „O čem to mluvíš?“

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories - 10.: