Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories

Bella


MemoriesPředstavte si svět, kde žijí lidé, a ti lidé si říkají "vyvolení". Jsou to lovci, a co loví? - upíry. Poté, co se Bella rozešla s Edwardem se stala jedním z nich a její děti v tom pokračují. Co, když ale nikdo jiný nechce pochopit, že všichni nejsou stejní...

 

„Babičko, pověz, jak si přišla těm všem jizvám", zeptala se jí malá holčička s dlouhými kudrnatými vlásky a jiskrou v oku ukazujíc na stařenčino zápěstí a krk.

„Víš, má milá to bylo tak,...", odvětila prošedivělá postarší paní s milou tváří a s láskyplným pohledem se pustila do vyprávění.

„Byla jsem mladá a poměrně pěkné děvče. Měla jsem dlouhé hnědé vlasy, takové jaké má tvá maminka, čokoládové oči a perleťová pleť mi zůstaly, jen ty jizvy, ty jsem tehdy ještě neměla. Když mi bylo asi tak sedmnáct, rozhodla jsem se přestěhovat sem, do Forks za mým otcem. Můj otec byl policista a velmi samotářský člověk, jako jsem tehdy byla i já. Spolu jsme zde nějaký čas bydleli a já si tu nakonec našla i kamarády. Byli to moc milý lidé, ale naše soužití nebylo i přesto zdaleka tak jednoduché. Víš, nevím, zdali to pochopíš, ale věc se měla tak, já se zamilovala a to byl problém."

„A proč babičko?", ptalo se děvčátko zvědavě.

„Mladík, ke kterému jsem zahořela láskou, byl neskonale krásný. Vypadal jako anděl, jeho tvář i postava byli dokonalé, ale byl také velice jiný. Odlišný od ostatních a kvůli té odlišnosti měl strach, strach, že mi může ublížit.", řekla a zamyslela se.

„To nechápu, jak by ti mohl anděl ublížit?", zeptalo se dítě a stařenka se pousmála.

„Víš dítě, on vlastně nebyl anděl, jenom tak vypadal..."

„Byly to nejkrásnější chvíle mého života tehdy. On byl dokonalý a já byla s ním. Milovala jsem ho a doufala, že i on mě má rád. Bylo to jako v pohádce, než přišly komplikace...

Jednoho krásného, deštivého dne jsme si vyrazili na výlet, zahrát si baseball. Jeho rodina, všichni hráli výtečně, měli na to jisté „předpoklady". Já dělala rozhodčího. Vše bylo skvělé, dokud se neobjevili oni, nomádi."

„Kdo jsou nomádi, babi?", zeptalo se děvče a příběh tak znovu přetrhlo. Babičce to ale nevadilo, věděla, že ať to stojí, co to stojí, poselství musí předat. Na tuhle chvíli čekala dost dlouho, je už velice stará a její dcera se  rozhodla nevěřit.

„Nomádi, to jsou ... no, potulní zloduchové. Někdy ti to vysvětlím lépe, teď ti ale chci dopovědět příběh."

„Takže, nomádi. Nomádi přišli, byli tři a ... zahlédla dívčin výraz a došlo jí, že takhle to nepůjde, musí jí to povědět, i když měla strach, že bez příběhu to nepochopí, stejně jako její matka.

„Něco ti povím," řekla a dítko zbystřelo. Bylo jí asi tak pět, ale tušila, že to bude velké tajemství.

„Věříš na kouzla?", zeptala se jí najednou.

„No, já... a nebudeš se mi smát?", optala se.

Babička se usmála a řekla: „To víš, že ne". Děvče přikývlo a stařenka pokračovala: „Tak tedy, co kdybych ti pověděla, že oni, tedy ta rodina, no, že to nebyli obyčejní lidé".

„A co tedy?", otázalo se zvědavě děvčátko a přiklonilo se blíž k babičce, jakoby se bálo, že mu něco unikne.

„Upíři.", oznámila jí polohlasně, jako nějaké velké tajemství. Ono to vlastně bylo velké tajemství.

Děvče sebou trhlo, ale pak se usmálo a pravilo: „A byli dobří nebo špatní?" a v tu chvíli babička věděla, že jí může věřit a že její příběh bude žít dál.

„Cullenovi byli milí upíři, hodní, pili pouze zvířecí krev. Bylo jich sedm. Hlavou rodiny byl Carlisle, jejich otec - stvořitel. Matkou pak byla Esme, nádherná a dobrá žena, manželka Carlisla. Za své děti měli Rosalie, Emmeta, Alice, Jaspera a Edwarda. Nebyli to však jejich pravé děti, ty upíři mít nemohou. Všechny kromě Alice a Jaspera je stvořil Carlisle. Jako prvního Edwarda a ten byl také jejiný, kdo neměl svou spřízněnou duši. To Edward byl můj anděl."

„A jak to bylo s nomády", optalo se děvče.

„Vidíš, málem bych zapomněla", připustila stařenka.

„Nomádi byli zlý, oni pili krev lidí a jeden z nich - James - chtěl tu mojí..."

„Hezká pohádka, že zlatíčko.", ozvalo se za nimi. Stála tam matka děvčátka a zlostně si měřila onu postarší ženu.

„Jen jsem chtěla...", začala, ale byla přerušena: „Neměla si na to právo". Pak vzala děvčátko za ruku a odešli z nemocničního pokoje. Žena osaměla, ale věděla, co musí udělat. Děvče musí znát pravdu, musí vědět, že všichni nejsou stejní. Rozhodla se napsat jí dopis, snad jednou, až bude dost velká, pochopí...

 

***

Všechny, co to četly prosím o názor. Mám pokračovat? ...

 

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/memories-1/



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Memories:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!