Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Meluzína - 9. kapitola

22.03.2013 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4544×

Bella

Edward odvezl toho chlapce do nejbližší nemocnice i s jeho prarodiči. Měl na odpoledne o zábavu postaráno. Já našla Conora schovaného na větvi stromu, kde se už třásl zimou jako osika. A taky strachem. Musela jsem ho přesvědčovat, že táta je pryč, a že mu údy neusekne. Tohle teda Edward přehnal… Mávat nad ním sekerou a řvát, že teď bude sekat on… I když nutno dodat, že Conor byl potom jako beránek. Tisknul se ke mně a pořád se rozhlížel, jestli na něj odněkud nevyskočí Jack Rozparovač.

Dovedla jsem ho domů, kde jsem ho uložila do postele a uvařila horký čaj.

„Melo, budeš mi vyprávět pohádku?“ optal se mě zpod přikrývky opatrně. Mimochodem, ta Mela se mnou už vážně ani nehne. Zvykla jsem si. Moje blbost a štěstí zároveň.

„Já?“ hlesla jsem. Nic neznám… Charlieho pohádky o rybách nejsou v kurzu. I mně lezly krkem. Matka mi obyčejně hrála na její rozladěné piano, no, já na piano neuměla, leda Happy birthday na babiččin starý klavír.

„Ne, ta lampa,“ zamumlala za mnou Sarah. Trhla jsem sebou. Ohlédla jsem se na ni a viděla, jak si lehá do své postele a otvírá Větrnou hůrku.

„Conore, já na pohádky nejsem zrovna ta pravá osoba,“ pokoušela jsem se z toho vymluvit. Chlapec rozšířil své velké, zelené oči a našpulil rtíky ve smutném, prosebném výrazu. „No, tak dobře,“ roztála jsem. „Takže… Tu o koze a kůzlátkách znáš?“ zajímalo mě. Usmál se a zakroutil hlavou. Podrbala jsem se na hlavě a přemýšlela, jak začít. Mé vypravěčské schopnosti jsou velmi chabé. „Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žila koza a jejích sedm malých kůzlátek v jedné malé vesničce.“

„To dá rozum, že nebudou bydlet ve dvou vesničkách,“ vstoupila mi do toho Sarah šeptem. Zpražila jsem ji pohledem, ale ona mi svůj nevěnovala. Zírala jakože do knížky. Nedala jsem se vykolejit a pokračovala.

„Jednou vzala koza nákupní tašku a šla.“

„A kam šla? Nakoupit?“ zeptala se Sarah.

„To dá rozum,“ citovala jsem ji, „že když vzala nákupní tašku, tak šla nakoupit. Kdyby vzala kombajn, tak by šla asi sklidit obilí, ne?“ zasyčela jsem.

„A kdyby vzala píšťalku, tak by šla pískat…“

„Hele, Sarah, nechceš si to vyprávět sama?“ vyštěkla jsem. Konečně ke mně stočila zrak.

„Ani ne. Já se radši vezu.“ Protočila jsem oči.

„Tak koza vzala píšťalku…,“ pokračovala jsem.

„Snad nákupní tašku,“ připomněla mi duchapřítomně.

„Teda, nákupní tašku a šla.“

„To už jsi říkala,“ komentovala to opět. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. Přece ještě dokážu dovyprávět jednu pohádku, aniž by mě odvezli na psychiatrii.

„Kůzlatům řekla, aby nezlobila a hlavně nikomu neotvírala!“ zvýšila jsem hlas a výstražně zdvihla ukazovák, abych to trochu zdramatizovala. Conor přikyvoval. „Slíbila, že se brzo vrátí a aby si zatím hráli.“

„A co hráli?“ chtěl vědět. Nečekaná otázka. Rozhlédla jsem se po pokoji, protože moje fantazie byla stejně chudá jako ty vypravěčské schopnosti. Na zemi se válela skleněná kulička.

„No, mohli toho hrát spoustu… Třeba kuličky.“

„V bytě kuličky?“ odsekla Sarah a odložila knihu. Divadlo končí. I ona chce vědět, jak kůzlátka dopadnou.

„Koza nebydlí v bytě, ale ve chlívku,“ vyzrála jsem na ni. „Zatékala jim tam voda a vzniknul důlek,“ vysvětlila jsem se samozřejmostí. Pozdvihla jedno obočí. A má to. Sedla jsem si vedle zachumlaného Conora a opřela se o pelest, abych viděla i na ni, protože tu zřejmě vyprávím pohádku dvěma dětem. „Ale netrvalo dlouho a přišel… vlk,“ vydechla jsem tajemně. Mystérium jako prase. „Začal – kůzlátka, otevřete. Já jsem…“

„Váš důlek,“ dořekla za mě Sarah s potutelným smíchem.

„…já jsem vaše maminka! Ale kůzlátka řekla, že to není jejich maminka, protože ta má slabý hlásek a vlkovi na to nenaletí. Proto běžel vlk na nejbližší foniatrii, aby mu něco provedli s hlasivkami. Po bolestivém zákroku mu je opilovali. Vlk znovu utíkal rovnou před chlívek a zase začal – kůzlátka, otevřete. Já jsem vaše maminka,“ napodobovala jsem vlka, co mu někdo skřípnul koule. Conor se mohl potrhat smíchy. Dokonce i Sarah uklouznulo zachichotání. „Ale kůzlátka mu na to zase nenaletěla. Tak tam vlk běžel znovu, aby s pilkou ještě přitlačili. Jenže tam už seděla jenom vrátná, která řekla, že mu s jeho problémem pomůže, pokud jí sežene fotku Roberta Pattinsona s podpisem.“

„A sehnal ji?“ ptal se Conor.

„Ne. Kde by ji vzal?“

„Takže to dobře dopadlo. To bylo vtipný,“ ocenil to s širokým úsměvem.

„Ale co ten vlk?“ Nedivím se, že zrovna Sarah zajímá konec nebohého vlka.

„No, ten vlk… Ten dopadl moc špatně.“

„Jak to?“ divil se Conor.

„No, potom, co mu z hlasivek toho moc nezbylo, byl ostatním vlkům…“

„Odpornej.“

„K smíchu,“ uvedla jsem to na pravou míru. „A když jednou vyskočil na Karkulku a začal s tím hláskem – já tě sežeru – tak ta skončila na lopatkách smíchy. Ještě dokonala ponížení, když o tom napsala květnatý, zesměšňující status na Facebook. Vlk se pro ostudu odstěhoval do Austrálie a jestli neumřel, žere tam klokany dodnes,“ uzavřela jsem to brutálně. Chudák Skippy. Ale byla jsem ráda, že to mám za sebou.

„Ale jak kůzlata poznala i po operaci, že to není koza?“ napadlo Conora. Prohrábla jsem mu bronzové vlasy a pokývala hlavou.

„No, protože koza má přece klíče.“

Po pohádce jsem je opustila se slovy, že jdu zavolat Edwardovi, jak je na tom. Vzala jsem mobil a pozdravila babičku v kuchyni, která zase něco kuchtila. Conor se Sarah už jejímu lidskému, domácímu jídlu přišli na chuť. Budou mít radost. Ale skákat štěstím do stropu bude především Edward.

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem vyšla ven, abych našla signál. Stála tam totiž Julia. Oči měla sice zlaté, ale to zrovna u ní, která má těžké problémy se sebeovládáním, vůbec nic nezaručuje. Navíc může být pořád na lidské krvi. Edward mi říkal, jak dlouho trvá, než zředí duhovky do karmínové barvy.

Ani jsem se nehnula.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě. Páni. Znělo to skoro normálně. Ne, ono to vážně normální bylo. Ještě nikdy mě neoslovila tak, aby z toho nekapala nenávist.

„Nazdar,“ odpověděla jsem a odkašlala si, protože se mi to v krku zadrhávalo. Hlavně, ať tohle přežiju. Měla jsem sice umřít, ale tím správným způsobem a až za pár měsíců. Měřila jsem si její bílý, těsný oblek. Nebyla na něm žádná krev. Super. Moje může být první.

„Vypadáš, že odpadneš… Měla by ses posadit,“ doporučila mi. Poradila. Nenakazovala. Divné.

Každopádně, jestli upír, co mě zrovna nemiluje, chce, abych si sedla, udělám to bez prodlení.

Sedla jsem si na studenou lavičku na verandě. Pohodlnější to už být nemůže… Ale může. Ten upír si totiž sedl vedle mě.

Odklonila jsem se – nutno dodat, že velice nenápadně – jako kdyby měla lepru.

„Bello, já ti chci poděkovat,“ začala. Vyvalila jsem oči. Tohle jsem teda nečekala.

„Mně? A za co?“ zeptala jsem se hloupě. Zírala jsem na ni jako na nějakou raritu.

„No… Čím začít? Je toho spoustu. Ale především ti budu navždy vděčná za to, že ses postarala o moji rodinu, přestože jsi člověk, co do všeho nevidí.“ To díky. „Snášela jsi ode mě absolutně všechno a ani jsi nemrkla. Otevřela si Edwardovi oči… Ale taky mně. Na Aljašce, daleko od lidí, bez vnějších vlivů, jsem si uvědomila, že i já jsem ty dva nechávala, aby nám skákali po hlavě. A hlavně… Teď už vím, že kdyby se něco stalo…“

„Co by se mělo stát?“

„Že kdyby se něco stalo,“ řekla znovu a kladla důraz na – kdyby, „Edward na to nebude sám,“ vysvětlila mi a usmála se. Úsměv Julie Cullenové věnované Isabelle Swanové – to je premiéra. A mohla jsem nejspíš začít doufat, že to nebude zároveň taky derniéra.

„To nebude. Nikdy.“

„Já tě obdivuju, Bello. Kdybych musela žít v tom, v čem ty, sbalím si kufry a zamávám Edwardovi na rozloučenou.“

„Edwardovi Cullenovi,“ zdůraznila jsem jeho posvátnost, „se na rozloučenou nemává.“

„To je pravda… Moc jsem chtěla, aby mě miloval. Abych já milovala jeho… Ale nestalo se. Jak se říká, nebyli jsme pro sebe stvořeni.“

„Jo,“ zamumlala jsem. Co jsem na tohle měla říct? Je mi to líto? Ale přece jenom je tu jedna věc, kterou by jako jeho exmanželka jediná mohla vědět. „Julie, už dávno nechodíme do školy. Máme zodpovědnost a horší starosti, než si jít po krku nebo něco oplácet… Já chápu, proč si dělala to, co si dělala. Takže to necháme být. Ale je tu něco, na co bych se chtěla zeptat… Myslíš, že Edward chce třetí dítě?“

„Edward nikdy netrpěl víc, než když jsem Conora čekala. Měla bys ho vidět… Každý den, od rána do dalšího rána, si to vyčítal. Bylo to padesát na padesát, že zemřu jako Serena. A to mě nemiloval… Bello, kdybys byla těhotná, postavila bys ho tím na hořící hranici. A hlavně, je tu ta velká šance, že bys to nepřežila, a to by ho zabilo. Oddechne si, jestli to nebudeš chtít.“ Teď jsem si oddechla zejména já. Protáhla jsem si obličej, šťastná, že nebudu muset absolvovat nějakou debatu o třetím poloupírovi v rodině.

„To nechci. Ono je to sice pěkné říct – pojď, lásko, uděláme si miminko. Ale v praxi… Netoužím po dětech tak, abych pro to riskovala život. Kdyby to byla nějaká zanedbatelná vyhlídka na to, že bych to nepřežila… Ale je to přesně naopak. Já žiju ráda. A ještě dlouho žít chci. Nejlépe navždy.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 9. kapitola: