Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Meluzína - 7. kapitola

22.02.2013 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5819×

Bella

Edward byl ráno divný… Jako vážně hodně divný. Znala jsem ho, když měl nervy a hrdlo drásající žízeň, nebo když se hádal s Juliou kvůli dětem, ale teď byl zamlklý a ve tváři měl vepsané neštěstí. Svým způsobem působil i zmateně, což u upíra postřehnete, jen pokud s ním už nějakou dobu žijete, jelikož ten zmatek nedávají na odiv koktáním, zakopáváním, povzdechy a různými, nervózními gesty.

Ovšem nejpodivnější bylo to ráno…

„Melo, dej mi ten toast,“ řekl mi Conor s tou svojí klasickou úctou a vychováním. Už jsem na to ani nereagovala, protože mě vycvičili. Nakonec jsem tu v podstatě za to dítě já. To bude tím, že nejsem nadřazená rasa.

Vyndala jsem tedy z toastovače krajíc opečeného, bílého chleba a chtěla mu ho položit na talíř, který držel v ruce, a čekal. Vůbec ho netrápilo, že to byla moje snídaně, a že pospíchám. Anebo, proboha, že by se snad staral o kouzelné slůvko – prosím?

Jenže jakmile jsem mu to horké hodila rychle na talíř, bílá ruka prolítla vzduchem a chléb uzmula.

Podívala jsem se nechápavě na Edwarda. Co ten s tím bude dělat?

„Conore, až se naučíš říkat - prosím - jsem si jistý, že svoji snídani dostaneš. A druhá věc je, že tady žádná Mela nebydlí. Jmenuje se Bella.“ Vykulila jsem oči. To jsem se dostala do jiné dimenze, kdy Edward doopravdy zatnul Conorovi tipec?

Conor sklopil oči a šibalsky se usmál. Jinými slovy – měl ho u řiti a přišlo mu to směšné.

„Ne. Je to Meluzína Swanovic.“ To jsem přesně čekala. Ale jak jsem řekla – byla jsem zvyklá. Tudíž jsem se hodlala obrátit zpět k lince a udělat si novou snídani.

Nadskočila jsem, protože jsem se šíleně lekla. Ozvala se totiž rána, když Edward bouchnul do mramorové, kuchyňské desky.

„Conore, Bella je moje přítelkyně a já po tobě chci, abys ji respektoval. A taky aby ses naučil chovat.“ Chlupy na zátylku se mi naježily, když se místností nesl ten ledový hlas. Zírala jsem s ústy dokořán a snažila se pochopit, co se to právě stalo. Ještě nikdy jsem neviděla, aby Edward na Conora nebo Sarah řval. Nebo je nějak směroval k dobrému vychování.

Conorovi se zalily velké, zelené oči slzami a mně z toho bylo do pláče taky. To dítě bylo upíří stvoření, co vás okouzlilo. Ať jsem ho nesnášela sebevíc, měla jsem pocit, že ho musím bránit, jinak mi pukne srdce.

„Lásko, nevím, jestli už ví, co to znamená respekt,“ šeptla jsem opatrně a musela jsem umlčet všechny svoje instinkty, abych se ho dotkla. Zvládla jsem ho ale stejně jen lehce pohladit po zápěstí. Vážně jsem se ho totiž bála. Poprvé.

„Ví to moc dobře,“ utrhnul se na mě. Ustoupila jsem o krok. Co jsem udělala já? No, něco očividně ano. Viděla jsem mu to na očích.

„Můžeš mi říct, co ti je?“ chtěla jsem vědět, protože jsem se bála nerada. Neholdovala jsem zrovna strachu z chlapů. A přesně proto jsem si přece našla upíra.

Stáhnul obočí ještě víc k sobě a dal mi toast na můj talíř. Což byl konec konverzace, poněvadž se obrátil na patě a šel pryč.

A to byla první rána. Druhá přišla odpoledne, po tom, co pro mě přijel do práce a cestou jsme měli nabrat i děti. A taky že ano. Jenže za podmínky, že se nejdřív stavíme v ředitelně. Opět.

Už jsem Edwarda viděla v akci. Tou akcí nemyslím lov, ale když bránil svoje nevinná dítka před ředitelem, který určitě mohl za to, že Sarah stříká ve škole s hasičákem, pepřákem a podobné voloviny.

Aspoň tak to vždycky nakonec dopadlo – za všechno mohl učitelský sbor. Divila jsem se, že si ještě vůbec dovolí vystrčit růžky v podobě důtek a rozhovoru s Edwardem.

Sarah seděla rozvalená na židli jako mistr světa a věděla, že ji z toho taťka zase vyseká.

No… Omyl.

„Co udělala tentokrát?“ chtěl vědět Edward příkře. Už ten jeho tón nevěstil nic dobrého.

„Dnes měli základy společenských věd. Každý týden mají mít připravenou aktualitu ze světa lékařství, vědy nebo politiky. A vaše dcera zatvrzele tvrdila profesorce Levenové, že NASA vynalezla stěrače na ponorku.“ Odolávala jsem nutkání si povzdechnout nebo se chytit v zoufalém gestu za hlavu. Studentka střední školy s nadpřirozenou inteligencí dráždí takhle nervy kvalitním pedagogům… Levenová učila už mě a je to výborná profesorka. Kdybych byla na jejím místě a lhal mi takhle do očí nějaký pubertální cápek… Nemohla bych být učitelka. Buď bych se složila, anebo po nich házela klíče. Což by asi byla součást toho špatného, psychického rozpoložení.

Podle klasického scénáře měl teď Edward udělat z vedení idioty a ze Sarah oběť spiknutí.

„Jaký navrhujete trest?“ Přestala jsem zírat do země a zvedla vykulené oči k Edwardovi. Vážně se zeptal na to, na co se zeptal?

Ani ředitel očividně nemohl uvěřit svým uším, protože měl stejný výraz jako já a došly mu na chvíli slova.

„No… Slečna Cullenová by mohla pomoct s výzdobou na ples pro začátek.“

„Dobře,“ souhlasil prostě.

„Ale tati!“ Edward vztekající se Sarah naprosto ignoroval a vstal, aby podal řediteli ruku.

„Děkuji vám. Promluvím si se Sarah doma, kde se zařídíme podle jejího chování. Můžete si být jistý, že nic podobného se už nebude opakovat.“

Vyprovodili jsme se z kanceláře. Jakmile se za námi zavřely dveře, Sarah znovu zaútočila. Myslím, že to dělat neměla, protože s Edwardem jsem dneska nepohnula ani já, a to jsem nic neprovedla. Nebo ano?

„Proč jsi to tam řekl? To přece nemyslíš vážně!“ otevřela si na něj ústa.

„To myslím, Sarah!“ zavrčel na ni. Ustoupila o krok, stejně jako já ráno. „Ještě jednou mi ředitel zavolá, že jsi spustila požární poplach, kouřila, anebo někomu vyhodila kabelku z okna, protože tě naštval, tak tě upozorňuju, že začne Sparta.“

Tak jo. Teď už jsem vážně chtěla vědět, co se děje.

Došli jsme k autu, ve kterém seděl Conor a hrál The Walking dead. Střílení a hlášky jako – chcípni – se nesly celým prostorem. Ten malý tvor byl splachovadlo, takže po Edwardově výchovné chvilce už ani nevzdechnul. Zato Sarah práskla dveřmi, když jsme nasedli. Divím se, že se sklo nevysypalo.

Celou cestu nikdo nepromluvil. Ani já. Připadalo mi, že stačí jediné slovo, a vulkán vedle mě vybuchne. Ale cítila jsem, že to brzo přijde.

„Conore, běž do pokoje,“ šeptl Edward a pohladil ho po hlavě. Takže Conor je mimo hru. To já a Sarah jsme něco udělaly… Co my máme dvě společného a mohlo to Edwarda tak vytočit?

Přimhouřila jsem oči, jak jsem přemýšlela. Co… Ale ne!

„Nevím, co ti je, tati, ale může to být rychlé? Chci jít ven,“ oznámila mu. Ta má teda nervy.

„Ty!“ ukázal na ni. „Sednout!“ Na zadek jsme padly obě dvě, přestože mně to nepřikázal. Jenže já už věděla, o co jde.

„Teď už chápu slova tvojí matky. Ty jsi mi celou tu dobu skákala po hlavě a já si to nechal líbit, protože jsem myslel, že to potřebuješ kvůli tomu, že v sobě nenávidíš tu polovinu člověka. Ale kdyby si tak moc toužila být čistým upírem, nikdy by ses nedotkla vlkodlaka.“

Sarah absolutně sklaplo. Ramena jí poklesla. Zřejmě jí došlo, že tohle bude zlé. Jako mně před minutou.

„Tys mu to řekla!“ zasyčela na mě. Otevřela jsem ústa k tomu, že se budu chabě bránit.

„Ne, neřekla. To Emmett. Ale to nic nemění na tom, že mi to říct měla,“ dodal chladně a s ostnem zklamání na moji adresu.

„Edwarde, já vím, že jsem měla, ale věděla jsem, jak bys zareagoval. Dost přehnaně,“ namítla jsem.

„Přehnaně? Jak bych mohl reagovat přehnaně na to, že moje vlastní dcera chodí s čoklem? Nejen, že je na randění ještě moc mladá, ale je hlavně poloupír. Kdyby tomu psisku přeskočilo, mohlo by ji to stát život!“

„Ten čokl se jmenuje Josh a není v žádné pošahané smečce a ani nebydlí v týpí! Je ze Seattlu!“ křikla Sarah. Už to začíná.

„Já si zjistím sám, kdo je a kde bydlí. A hned potom si to s ním vyřídím!“

„No, počkej!“ vložila jsem se do toho. „Jak jako vyřídíš?“

„Bello, tohle není tvůj problém.“

„Jo, Melo. Ty se do toho nepleť!“

„Není to Mela, ale Bella, Sarah. Ještě jednou jí řekneš Mela a domácí vězení se promění na z měsíců na věčnost.“

„To se do toho teda budu plést. Přece nezabiješ šestnáctiletého kluka jen proto, protože se zamiloval do tvojí dcery!“

„Zabiju ho, protože je vlkodlak.“

„Do teď ti v La Push nevadili!“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Josh nebydlí v La Push! Tati, zabiješ ho a zabiju se já!“

„Ty ses taky zamiloval do jiného druhu, Edwarde! Do člověka!“

„To je něco jiného…“

„Jo, a v čem, prosím tě?“

A tak jsme pokračovali ve třech v naší konverzaci na úrovni. Stáli jsme v kroužku a prskali na sebe jeden přes druhého. Jsem si jistá, že ze čtvrtého pohledu by to vypadalo komicky.

Musím Edwarda dostat někam daleko a stmelit rodinu. Taky Sarah od Joshe. Jestli to je tak, jak Edward řve, tak to vážně nebylo dobré. Kdyby se jí něco stalo… To by ho položilo.

„Tati, a nebylo takhle náhodou Sereně sedmnáct, když s tebou otěhotněla? A to už vůbec nezmiňuju, že i tobě bylo a je sedmnáct!“

„Mně bylo sto jedna!“

„Když to projde, co?“

„Co by mělo projít? A doufám, že nejsi těhotná?!“

„A dost!“ zakřičela jsem. Už mě z toho začínalo škrábat v krku. „Mám nápad… Nápad, díky kterému si všichni budeme moct vyčistit hlavu a strávit spolu nějaký čas. Pojedeme na chalupu k babičce Swanové.“ Oba dva synchronně pozvedli obočí.

„A co tam budeme dělat?“

„Chodit na houby, péct koláče, pomáhat babičce. A budeme přece v přírodě – to mají upíři rádi. Babička bydlí v lese,“ vysvětlila jsem a představila si to staré stavení v lese na hranicích.

„A je tam wifi?“ chtěla vědět Sarah.

„Ne. Ale je tam čerstvý vzduch.“

„To si můžu otevřít okno i doma.“

„Já myslel, že tvoje babička už nežije,“ poznamenal Edward.

„Ne. Ale moje prababička ano.“

Po protestních akcích Sarah a Edwardově nechuti jsme nakonec vážně naložili auto věcmi a vyrazili na výlet. Atmosféra byla ještě trošku napjatá, ale dalo se to překousnout. Babičku jsem pár let neviděla a nevím, jestli mě v důsledku své choroby související s pamětí vůbec pozná. Bude to trochu přepadovka, ale chalupa byla obrovská a ona uvítá společnost.

„Já chci zpátky do civilizace,“ utrousila Sarah otráveně, když jsme po zledovatělých serpentinách dojeli do vesničky, kde bydlelo osm lidí. Takže říkat tomu vesnička nebylo taky to pravé ořechové. Spíš díra po granátu.

„Tady je spousta lidí,“ zalhala jsem.

„To vidím,“ odsekla.

Edward to nekomentoval. Upír v lese rovná se spokojený upír.

Zaparkoval v blátě před chalupou, kterou jsem mu ukázala. Řekli jsme dětem, ať počkají a my dva vystoupili z auta. Babička zametala venku chodníček pokrytý sněhem, takže o nás věděla. Teda, měla by.

„Babi?“ zkusila jsem opatrně.

„No, ne!“ Spráskla ruce, pustila koště a belhala se ke mně. Té že je devadesát dva? To snad není možné ani. Přiběhla ke mně a dala mi pusu na obě tváře. Usmála jsem se, když jsem ucítila vůni jejích oblíbených levandulí, co mi věšela nad postýlku. Bílé vlasy jí splývaly s okolním sněhem, ale v její tváři jsem viděla Charlieho. Jeho oči, moje oči. „Renée, to jsem ráda, že jsi přijela. A kde máš Bellu?“ Aha… Tak asi ne.

„Ne, babičko. Já nejsem Renée. Já jsem Bella,“ opravila jsem ji mile a chápavě. Přimhouřila oči a změřila si mě.

„Bella? Bella… No, ovšem, že Bella,“ secvaklo jí nějak v pomatené hlavě. „Tak krásná, mladá dáma z tebe je. A kdo je tenhle fešák?“ optala se.

„Já jsem…,“ začal Edward, ale babička si ho stáhla za uši, aby mu taky vtiskla polibky. „Můj ty světe, ty jsi ale hubený!“ zhrozila se. „Musíme tě hned nakrmit, chlapče. Sotva držíš pohromadě,“ vyčetla mu a poplácala ho po tvářích. Přišlo mi to k smíchu. Edward je mnohem starší než ona, a teď tu dostává od sto šedesáti centimetrové dámy do nosu. Po přivítání a příslibu hostiny jsme šli do auta pro děti a věci.

„Bello, nebudu to muset jíst, že ne?“ zeptal se mě Edward, zděšený. Absolutně ho opustil ten vztek a zamlklost.

„To si vyřiď s babičkou.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 7. kapitola: