Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Meluzína - 5. kapitola

26.01.2013 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5107×

Nic jsem nechápala, ale rozhodla jsem se neptat. Ne přímo Sarah, protože její kampaň velela – zatloukat, zatloukat. Na to se můžu vykašlat. Jistě, mohla bych ji zmáčknout, když jsem na ni teď něco měla, ale tohle nemám ráda a nejsem už nějakou dobu puberťák, co bude řešit problémy vydíráním a intrikami. A ani svině. Někdy jsem hodná, až blbá, a moc dobře to vím, ale to mi bylo dáno do vínku a nic s tím nenadělám. Nutno dodat, že to nebyla ta pravá vlastnost pro to, abych zvládla poloupíří děti mého přítele, co mě chtějí zničit.

„Conore, proč chtěla tolik Sarah do sprchy?“ zkusila jsem na mého pěveckého kolegu uhodit, když si plácal přes otevřená ústa a imitoval indiána.

Přece se mohla osprchovat v jedné z miliardy koupelen u prarodičů.

„Protože smrdí,“ odpověděl mi suverénně. Pozvedla jsem obočí. Sarah voněla na bázi upíra, takže jako drahý, jemný parfém. Nezanechávala všude pachovou, sladkou stopu jako upír, ale při bližším kontaktu se Sarah zasvěcený člověk poznal, s kým je zkřížená.

Ale to Conor tu byl další hybrid s čichem, kterému jsem já nesahala ani po paty.

„Čím?“ vyptávala jsem se dál.

„Jako čokl.“

„Říká se pes.“

„Strejda Jasper říká čokl. A on je mnohem starší, než ty, Melo. Měla bys ho začít poslouchat,“ doporučil mi vážně. Zamračila jsem se. Není mi dvě stě let, takže nemám žádnou autoritu. To si ještě počkám.

„Fajn, jako čokl,“ přistoupila jsem na jeho podmínky. Nebyla jsem jeho matka, abych ho vychovávala, a chtěla jsem něco vědět, takže musím kapitulovat. „A proč tak hrozně nechtěla, aby z ní babička s dědou cítili čokla?“

„Protože čoklové smrdí. Sarah smrdí.“ Jé… To se toho zase dozvím. Nemohla jsem z něj dál mámit odpovědi, protože Sarah vyšla z jejich domu a zamknula. Nastoupila do auta s narvanou kabelkou a notebookem.

„Připoutej se,“ řekla jsem jí, když jsem otočila s klíčem v zapalování.

„To mi teď budeš pořád dávat příkazy a já to budu muset splnit, abys mě nenapráskala?“ odvětila kysele.

„Ne, slečno, taková já nejsem. A kdybys mi někdy dala příležitost, věděla bys to. Připoutej se, protože já si svého řidičáku poměrně dost cením.“ To jsem jí to teda natřela… No, poslechla. „Tak odkud je ten kluk?“ zkusila jsem navázat kontakt. Já prostě tak dlouho budu dráždit hada bosou nohou, dokud mě neuštkne. A pak si budu moct nadávat, jaká jsem byla kráva, když jsem nepokračovala v cestě a nehleděla si svého.

„Normálně.“ Typická odpověď teenagera.

„Můžeš to normálně nějak lokalizovat? Já nevím, kde je normálně.“

„No, ze Seattlu. Odkud by byl asi jinud?“ Musím si připomínat, že když jsem byla v jejím věku, moje reakce byly obdobné. Hm, nevím, asi, jo, fajn, normálně.

„Na světě je ještě místa dost. Může být z Port Angeles nebo… Aljašky,“ plácla jsem první, co mě napadlo, a je to dost blízko. Vždyť Seattlu se říkalo brána na Aljašku.

„Z Aljašky? Tak ty jsi dobrá. Určitě někdo bude dojíždět kvůli pitomé střední do Seattlu.“

„Já jsem neřekla, že je z Aljašky. To byl příklad. Dobře, takže bydlí tady. A je nějaký snědý,“ poznamenala jsem. S tím Mexikem to zavánělo střelným prachem a perníkem.

„Dovol mi ti představit vynález dvacátého prvního století – solárium,“ pronesla ironicky a slavnostně rozhodila rukama. Protočila jsem oči.

„A to tetování?“

„Co s ním? Prostě má tetování. Nevím, jestli sis všimla, ale to má dneska skoro každý.“

„Ale on má dost specifické. Co to je?“

„Jak to mám vědět? Mě to nezajímá,“ odsekla. Povzdechla jsem si. Tohle bude zábavná cesta do Forks. Aktivovala jsem znovu svoji flešku v rádiu, abych vyplnila to ticho. Po Rolling Stones následovala Nirvana – volume na maximum. Auto se otřásalo v základech.

„Nirvana,“ šeptla Sarah s úsměvem. Smells like teen spirit.

„Máš je ráda?“ optala jsem se nadšeně, nakažená jejím úsměvem. Když se smála Sarah, měli by vyhlásit státní svátek.

Srovnala svůj výraz na nenávistný.

„Ne,“ odsekla a na uši si nasadila velká, černá sluchátka. Mávla jsem nad tím rukou.

„Conore, umíš tohle?“ chtěla jsem vědět. Zvednul ke mně oči zpod řas v grimase – to se mě ptáš vážně? U dítěte jeho velikosti to vypadalo komicky.

„Load up on guns. Bring your friends. It's fun to lose and to pretend. She's overbored. Myself assured. You know, I know a dirty word.“

Pokračovali jsme takhle až do Forks. Na cestě nás doprovázeli věrní společníci Led Zeppelin, Black Sabbath, Iron Maden, a tak dále. Conor po Edwardovi, co se týká hudby, teda nebyl, protože všechny znal a radostně texty vřískal na celé kolo. Kdyby s námi jel jeho tatínek, držíme ústa za doprovodu Debussyho. Ne, že bych Clauda nezbožňovala, ale Forks není za rohem a já si tu trasu ráda přikořením.

Ale co bych teď za to dala, aby tu byl můj chlap z minulého století. Vyměnila bych klidně elektrické kytary za zvuk linoucí se klaviatury z ebenového dřeva a slonoviny.

Poprvé jsem odbočku k domu Cullenových přejela. Tradičně.

Na kluzké silnici to nebyla žádná legrace. Vždycky se mi rozbušilo srdce, když jsem cítila, jak si volant dělá pomalu, co chce, protože jsem měla v autě dvě děti. Můj vlastní život mi byl v tu chvíli úplně u řiti. Já vím, že jim by se nic nestalo, a to mě by seškrabávali z předního skla, ale ten pocit jsem nedokázala potlačit.

Zaparkovala jsem na štěrkové cestě a zamávala na Esmé, která vyšla z domu. Odolávala jsem povzdechnutí. Nejezdila jsem sem ráda. Připadala jsem si jako ta druhá – po Julii – co do rodiny nepatří.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě, mírně zmatená. Políbila mě na obě tváře. „Co se děje?“ Aha, ona to taky nevěděla? Doufala jsem, že tady najdu aspoň odpovědi.

„Esmé. Taky bych to ráda věděla. Edward v noci zmizel a napsal mi sms, abych děti přivezla k vám.“

„A Julia…“

„Ta se taky nevrátila,“ skočila jsem jí do řeči ostře. Pozdvihla obočí, ale ne kvůli tomu, že jsem ji přerušila. To bylo vidět. Hryzala jsem se do rtu a ustoupila radši dál, protože jsem měla nervy v hajzlu. Tudíž jsem nebyla moc naladěná na zdvořilostní konverzace.

„Babičko!“ zahulákal Conor nadšeně a vrhnul se Esmé do rozevřené náruče. Pevně ho objala a vtiskla mu polibek do zrzavých vlasů.

„Jak se má moje vnoučátko?“ zeptala se ho jako pravá babička a ne jako dokonalá a sexy kočka kolem dvacítky, před kterou já klopím uši a šoupu nohama.

„Hrozně. Mela celou cestu zpívala,“ odpověděl jí zmoženě.

„Hele!“ utrousila jsem si pod nos uraženě. Hlavně, že do teď mu to nevadilo. Vypláznul na mě jazyk tak, aby to Esmé neviděla. Sarah se s babičkou nezdravila objetím. To puberťáci nedělají. Radši by si polili ksicht kyselinou… S úsměvem na ni zamávala a pak pokračovala dovnitř s nosem nahoru. Myslím, že ji vděčnost a pokora přešly.

„Bello, chceš jít nahoru nebo…?“ nechala to vyznít do ztracena, zatímco Conor držel její ruku a chodil kolem ní dokola.

„Ne, ale všechny zdravím,“ řekla jsem. Oni to slyší, takže do toho domu nemusím. „Jen… Je doma Emmett? O něčem bych s ním chtěla mluvit.“

„Poslouchám,“ ozvalo se za mnou a já nadskočila. Na tohle si nikdy nezvyknu. Otočila jsem se na Edwardova bratra Arnolda Schwarzeneggera. Jen krutě perfektního a bez těch žil, co se chystají prorazit kůži s umělým opálením.

„Musíš mi to pořád dělat?“ sykla jsem. Z toho akorát budu mít smrt.

„Musím. Je to zábava,“ vysvětlil mi. Milé.

Obrátila jsem se zase čelem k Esmé, abych se rozloučila.

„Tak já jedu. Kdyby se vám Edward ozval…“

„Edward se první ozve tobě, Bello. Nemusíš se bát. Jestli se nevrátil, muselo to být důležité,“ upokojila mě. Nevěděla jsem, jestli jen nechce, abych se trápila, anebo si to vážně myslí. Rezignovaně jsem přikývla a nastoupila do auta. Emmett vedle mě. To bude jízda. Esmé šla do domu za ruku s Conorem, který na mě celou cestu dělal opičky s vypláznutým jazykem.

„No, tak povídej,“ pobídl mě Emmett.

„Je to soukromé,“ odvětila jsem. „Řekni mi, až budu moct,“ požádala jsem ho. Samozřejmě nezapoměl komentovat moje hlemýždí tempo. Až před mini centrem Forks to bylo dobré. Vytáhla jsem z kabelky kus papíru a tužku a načárala tetování, co jsem viděla na tom klukovi.

„Můžeš mi říct, co to je?“ zeptala jsem se a ukázala Emmettovi můj výtvor. Výtvarné nadání jsem sice měla, ale moc mi to nepomohlo, poněvadž jsem ten obrazec zahlédla z dost velké dálky.

Emmett si to jen krátce prohlédnul.

„No, to je jasné,“ řekl hned.

„Super. A co je jasné?“

„To je tetování metamorfa. Teda, jakože vlkodlaka. Mění se totiž v přerostlé čokly.“ Na sucho jsem polkla.

„Vlkodlaka?“ zopakovala jsem. „Za úplňku se tu někdo mění v psy?“

„Vždyť ti říkám, že jsou to metamorfové. Ne praví vlkodlaci. Ty upíři už dávno vyvraždili. Taková škoda…“

„To je jedno! Prostě velcí psi. Přirození nepřátelé upírů…“

„No, na Facebooku je nemám,“ přitakal. „Počkej, počkej. Kde jsi to tetování viděla?“ udeřil na mě podezřívavě. Co teď s tím? Sarah – poloupír – chodí s něčím velkým a chlupatým. Slíbila jsem, že ji neprásknu, ale copak jsem mohla ten slib dodržet? Tohle je přece otázka života a smrti. Jen doufám, že to zbytečně nedramatizuju… Velký pes a dcera Edwarda, který na svoji holčičku nenechá sáhnout… Ne, mé obavy jsou zcela na místě.

„Já jsem slíbila, že to nepovím…“

„Bello, kde jsi viděla vlkodlaka, a proč se na něj ptáš?“ vystřelil znovu a tentokrát jsem na něj zůstala zírat, když se mě zeptal takovým tím specifickým, upířím tónem, při jehož použití tuhla krev v žilách a vstávaly chlupy na zátylku.

„Sarah s jedním chodí,“ hlesla jsem vytřeštěně. No, to jsem to vydržela hodně dlouho.

Emmetta jsem vysadila kousek před Seattlem. Musela jsem ho totiž celou dobu přemlouvat, aby to nikomu neřekl, protože Edward by toho vlka hned po kastraci zabil. To, že existuje i něco jiného, než upíři, mě zrovna dvakrát nepřekvapilo. Ale proč chodí Sarah zrovna s ním, když jim instinkty musí velet – roztrhat. Že by další součást recese?

Náplastí na to všechno bylo, že Edward byl zpátky. První mě zaplavilo štěstí, hned potom strach z toho, co mi poví.

Opíral se o spravené auto Hastingse a přehazoval si klíče z ruky do ruky. Zaparkovala jsem, tentokrát bez vedlejších škod, a vypnula motor. Hodina pravdy nadchází.

„Ahoj,“ šeptl a hned se na mě chtěl vrhnout. Udělal jsem krok zpátky.

„Kde jsi byl?“ zajímalo mě. Jak podivuhodné.

„Bello, všechno ti vysvětlím, ale…“

„Ne, žádné ale. Teď hned mi to řekni, protože jinak přísahám, že si zase sednu do auta a budu dneska v noci spát v ateliéru.“ Teda, já jedu. No, hrozba v podobě nevěry mě nakopla, protože to bych nesnesla. On Edward tvrdil něco o věčné, upíří lásce, ale co já vím, jestli mě neopíjel rohlíkem. Jak můžu vědět, že si to nevymyslel?

Odstoupil ode mě zase se skloněnou hlavou. Věděl, musí s pravdou ven. Připravovala jsem se na náraz. Bohužel, na to se nejde připravit.

„Julia má dost velký problém se sebeovládáním. Ale až do včerejší noci jsem nevěděl, jak velký. Zabila tři lidi a já… Odtáhnul jsem ji a snažil se ji nějak dát dohromady. Odvezl jsem ji na Aljašku k sestřenicím, protože teď se bojí být blízko každému, komu v těle koluje krev, takže i…“

„Vlastních dětí,“ dořekla jsem za něj. Lhala bych si hodně do kapsy, kdybych řekla, že se mi neulevilo, protože mě Edward nepodvedl.

Přikývnul.

„Takže ona se nevrátí?“

„Samozřejmě, že vrátí. Ale nejdřív se musí srovnat s tím, že zabila. A taky nad sebou získat kontrolu. Jinak se ke Conorovi a Sarah nepřiblíží, i kdybych ji o to sám prosil… V práci už jsem dal výpověď. Budou teď u nás na trvalo. Co tomu říkáš?“ zeptal se s jemným, obezřetným úsměvem. Nemohlo mi ujít, že na jednu stranu je z toho nadšený, když bude mít teď svoje děti pořád doma. A ne, že mezi nimi budou pendlovat.

Sarah a Conor v podstatě dvacet čtyři hodin pod jednou střechou se mnou. No… Myslím, že pokud neskončím mrtvá, tak ve cvokárně potkám spoustu zajímavých lidí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 5. kapitola: