Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 19. Hry osudu - 2.část

17.10.2009 (12:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2098×

19. HRY OSUDU

EDWARD

Každý krokem, kterým jsem se vzdaloval Belle, jsem si více uvědomoval svou chybu. Nechal jsem se jí oklamat. Přesvědčila mne, abych změnil své rozhodnutí a nehrála fair. Využila té nejmocnější zbraně, proti které jsem neznal obranu, mou lásku k ní, ale byla to jen hra nebo skutečně mluvila pravdu. Bylo by možné, že by mne mohla stále milovat. Isabell tvrdila totéž, ale nebylo to jen její přání? Možná si jen něco namlouvala. Ale když mne Bella políbila, bylo v tom něco víc, muselo v tom být něco víc, cítil jsem to, to nemohla být jen má představa. Cítil jsem její touhu a vášeň, když mne líbala, neexistovaly žádné hranice, všechny bariéry mezi námi padly a ona se mi oddala, to nemohla jen předstírat, tak dobrá herečka být nemůže.

Se skloněnou hlavou jsem se blížil k východu z paláce, když jsem spatřil ve tmě několik osob. Ihned jsem rozpoznal Carlisleivu tvář v popředí.

„Edwarde, ale jak to, že jsi tady? Co se stalo? Viděla jsem tě, jak nabízíš své služby Arovi a pak si mi zmizel z radaru, jakoby někdo rušil příjem?

Ihned se do mě pustila Alice vykukující zpoza Carlisle a drala se ke mně. Došlo mi, že za tím musela být Bella. Když jsme byli sami, musela použít svou schopnost, aby nás nikdo nemohl sledovat.

„A kde je Bella, Edwarde?“

Nejtěžší otázka, kterou mi Alice mohla položit. Znovu se vrátila veškerá bolest, kterou na chvíli vystřídala naděje, že by Bella byla schopna opětovat mé city a odpustit mi.

„Je s nimi, nedovolila mi nic udělat.“

„Zkusím s nimi promluvit. Nebude to lehké, ale…“ vložil se do našeho hovoru Carlisle, chtěl pomoci, ale nemělo to smysl.

„Nenechají ji odejít, ani ty zde nic nezmůžeš a násilím nic nevyřešíme. Bella chtěla, abych se vrátil a postaral se o naši rodinu, o Isabell, jejího bratra a také naši dceru. Ale než nadobro opustíme Itálii, dostaneme možnost Bellu ještě jednou všichni spatřit. Aro nás pozval na oslavu svých narozenin, kde při té příležitosti také oficiálně přijmou Bellu do svých řad. Zbytek vám řeknu doma, ale mám tušení, že ještě není konec.

BELLA

Bylo to již téměř týden, co jsem žila ve Volteře. Díky výcviku, který jsem každý dne absolvovala pro mne dny nebyly tak dlouhé, horší to bylo v noci, kdy jsem vždy několik hodin měla volno. Ostatní mezitím vyráželi na lov mimo město či za jinou zábavou, ale já jsem jejich sídlo opustit nemohla. Dnes jsem však musela. Bylo to více než týden, co jsem byla naposled na lovu a má žízeň začínala být nesnesitelná. Několikrát jsem Arovo pozvání na večeři odmítla, ale déle jsem otálet nemohla. Dnes jej musím požádat o svolení jít na lov, snad pochopí mé rozhodnutí, že i když budu členem jeho gardy, nehodlám se vzdát svých zásad.

„Rád tě zase vidím Bello. Odevšad na tebe slyším jen samou chválu. Tvůj výcvik pokračuje velice dobře a rychle. Brzy nám budeš osobním strážcem. Slyšeli jsme, že bys nás o něco ráda požádala, pokud to bude možné rádi, ti vyhovíme.“

„Přišla jsem vás poprosit, zda bych dnes nemohla alespoň na chvíli opustit palác a vydat se na lov. Bohužel svých zásad se vzdát nehodlám a lidem ubližovat nechci. Je to už více než týden, co jsem byla lovit a jak jste si již určitě všimli, mé oči dávno nejsou zlatavé, ale temně černé. Postačila by mi jen hodina. Lesy jsou nedaleko a určitě budou plny zvěře.“

„Nikdy jsem nepochopil, co některé z nás vede k tomuto způsobu života, vždyť krev zvířat se s tou lidskou nedá srovnat. Sám jsem ji jednou ze zvědavosti okusil a neuspokojila mou žízeň. Ale dobrá, budu respektovat tvé rozhodnutí. Smíš se na hodinu vzdálit z paláce, ale pouze v doprovodu čtyř strážných, které ti vyberu. Budou na tebe čekat v hale za několik minut. Doufám, že chápeš naši opatrnost.“

„Děkuji. Takto mi to vyhovuje.“

Za několik minut jsem se opravdu setkala v hale s mými strážci. Za těch pár dnů jsem se s mnohými setkala a měla už jsem nějakou představu, kdo oplývá jakou schopností, či naopak. Tihle čtyři nepatřili k nadaným upírům, jak nás někteří označovali. Byli spíše pěšáky, ale velice silnými pěšáky. Aro dobře věděl, že na mne ničí schopnost fungovat nebude, ale znal dobře mé slabé místo a tím byl boj. V přímém boji jsem neměla žádné zkušenosti, můj dosavadní život to nevyžadoval, a proto pouze oni by mne byli schopni zastavit a přemoci, kdybych se o něco pokusila.

Jen co jsme opustili hradby Voltery dala jsem instinktům zelenou a vydala se na lov. Stále jsem je cítila za sebou, ale nikdo z nich nebyl tak rychlý, aby mě doběhl. Pokaždé když jsem skolila nějakou kořist, cítila jsem jejich znechucené pohledy a několikrát si nenechali ujít příležitost mé lovecké schopnosti okomentovat. Mě to však bylo jedno. Tohle byl způsob života, který jsem si vybrala a nikdy, bych jej nemohla změnit. Když jsem konečně ukojila svou žízeň a cítila, že mé tělo opět nabralo tolik potřebné síly, vrátila jsem se spolu se svým doprovodem do města.

Zbývalo jen několik hodin do oné slavnosti. Přemýšlela jsem, zda jej znovu uvidím, zda přijali pozvání a dorazí, nejen on, ale i zbytek rodiny. Mé srdce je toužilo všechny znovu spatřit, hlavně Edwarda, ale moje hlava říkala něco jiného. Neměli by tu dnes být, co když to nevyjde a oni se do toho jen zbytečně připletou. Nevím, jak bude celý večer probíhat a hlavně, kdy se to stane.

Pro dnešek všichni dostali volno a já tak měla až příliš času přemýšlet. Chtěla jsem zajít do knihovny a přečíst si nějakou z knih. Chtěla jsem jen na chvíli zaměstnat svůj mozek jinými myšlenkami, když ve chvíli co jsem otevřela dveře, spatřila jsem naproti mně stát Jane.

Náš vztah se od chvíle, co jsem přišla, téměř nezměnil. Naopak jsem měla pocit, že mne ještě více nesnáší. Byla jsem pro ni konkurence. Má moc byla užitečnější, než ta její a jak se neslo hradem, Aro ze mne dnes na plese chtěl udělat svou pravou ruku. Měla jsem nahradit Janino místo, nedivila jsem se, že mne nemůže ani vystát, když ona byla v jejich službách snad celá staletí, zatímco já jen několik dnů.

„Aro, ti to posílá. Máš si je obléci dnes večer.“

„Děkuju, Jane.“

Ani se na mne nepodívala a už byla pryč. Vzala jsem krabici, kterou mi prakticky vnutila a šla ji rozbalit. Uvnitř jsem našla večerní šaty. Aro měl perfektní odhad. Byly temně modré, saténové, bez ramínek, vrstveného stylu. Sama bych si lepší nevybrala.

Bylo to tady, měla jsem na sobě šaty, makeup byl rovněž dokonalý a i s účesem jsem si hravě poradila. Nervózně jsem se vydala do královského sálu, kde se měla celá ta sláva konat. Byla jsem se zde podívat již během dne. Vše bylo bohatě vyzdobeno. Kam můj pohled dopadl, bylo vše zlaté a nablýskané. Jednoduše všechen přepych a luxus byl vystaven na obdiv. U stropu vyselo několik obrovských a nádherných křišťálových lustrů sestavených snad z miliónů krystalů. Parkety se leskly jako zrcadlo a být tak znovu člověkem, jistě bych na nich uklouzla, ale nyní mi ani chůze na deseticentimetrovém podpatku problém nedělala. Vše bylo skvěle přichystáno, lépe by tuto slavnost nezorganizovala ani Alice.

Když jsem vstoupila do sálu, byl již téměř plný, ale ještě nějaký čas zbýval a mnozí hosté měli teprve dorazit. Rozhlížela jsem se okolo a hledala známé tváře. Většinu Voltůriových strážných a poddaných jsem již měla šanci poznat, ale s nikým jsem bližší vztahy nenavázala. Poté jsem spatřila Griffina, nenápadně se na mě usmál a pokračoval dál v rozhovoru. Pomalu jsem se procházela sálem a hledala další známé obličeje, ale hlavně ten jeden jediný. Po dalších několika minutách jsem si byla jistá, že zde nejsou. Jedna část mne byla ráda, nebudou u toho, jsou v bezpečí, a pokud vše dopadne, tak jak má,…ale druhá část mé osoby, ta méně rozumná, ho toužila spatřit, byť jen na malý okamžik.

Postavila jsem se do rohu místnosti a čekala, až to vše začne. Pozorovala jsem ten ruch okolo a nemohla jsem přehlédnout zvědavé pohledy všech okol mne. Jejich temně rudé oči si mne měřili a zaslechla jsem několik komentářů, kde mne označovali jako nové Voltůriovic zvířátko, či hračku. Ač jsem o to nestála, již jsem byla středem pozornosti. Jako jediná jsem měla oči medově zlaté a ne rudě zbarvené lidskou krví, ale to se již brzy mělo změnit.

Hodiny odbyly půlnoc a na vyvýšeném podestu se objevily tři postavy, kvůli kterým se zde všichni přítomní shromáždili s Arem v popředí. Slavnost započala. Aro přednesl svůj precizní proslov a poté jeden z nejvýše postavených upírů popřál Arovi v zastoupení všech zbývajících, k narozeninám. Čekala jsem, že nyní se oslava rozeběhne naplno, ale ještě byla řada na mne. Aro se znovu ujal slova, upřel svůj pohled mým směrem a o chvíli později si mě k sobě zavolal. Předstoupila jsem před plný sál krvežíznivých upírů a hleděla do jejich překvapených očí. Sama jsem téměř nevnímala, co Aro o mne pronáší. Očima jsem tikala po sále, až do chvíle, kdy jsem se znovu setkala s těmi jeho. Chytila jsem se do pasti a on mne nehodlal pustit. Nebýt hlasitých famfár, které se ozvaly na znamení mého přijetí do královské gardy a jako znamení započetí slavnosti, nikdy bych se nevzpamatovala. Aro mne ještě chvíli představoval svým nejbližším a také nejvýše postaveným poddaným a poté mne konečně propustil. Chvíli jsem byla sama a čekala, že brzy se s nimi setkám, když kolem mne nenápadně prošel Griffin a řekl pouhá dvě slova. „Nastal čas.“

Brzy to vypukne. Sledovala jsem ho, tak aby si mne nikdo nevšiml. Dnes to nebyl až takový problém, bylo tu nacpáno k prasknutí a všichni se divoce bavili.

Griffin vyšel ze sálu a já ho následovala. Několikrát jsem se ještě ujistila, že si nás nikdo nevšiml a pokračovala dál.

Procházela jsem neslyšně temnými chodbami, několikrát jsem zahnula a stále se ujišťovala, že mne nikdo nesleduje a udržovala si zároveň Griffina v dohledu. Naposled jsem odbočila doprava a spatřila ho, jak mizí ve dveřích až na konci chodby. Ten moment se přiblížil až nečekaně rychle, ještě několik minut a budu moci odsud odejít. Pokud plán vyjde a Griffin nezaváhá, a ani jeho spojenci ho nezradí, bude všemu brzy konec. Již nikdy více se nebudeme muset obávat Volturiů, navždy budeme osvobozeni od jejich nadvlády a budeme si žít, tak jak budeme chtít. Naše rodina bude v bezpečí.

Došla jsem ke dveřím a ruku zlehka položila na kliku. Z místnosti se ozývaly slabé hlasy. Aro se svými bratry o něčem diskutoval, Griffin tam byl také s nimi a ještě několik dalších upírů. Jejich hlasy jsem již rozpoznat nemohla, to byli spojenci, které vybral Griffin, snad se nezmýlil.

Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Ihned se celá společnost obrátila ke mně. V místnosti nás bylo celkem třináct. Aro, Caius, Marcus, Griffin, já a tři další, které jsem neznala, plus Arova osobní stráž čítající pět upírů. Aro se na mne tázavě podíval a pak na mne promluvil.

„Nevzpomínám si, že bychom tě sem volali Bello. Toto soukromá záležitost, nevyrušuj nás.“

Já jsem si však Ara tentokrát nevšímala a přešla jsem ke Griffinovi a ten se na mne jen spokojeně usmál.

„To já Bellu pozval, aby se k nám připojila. Není tu jen tak náhodně, dnes budeme svědky významné události, zlomového okamžiku. Po dlouhá tisíciletí jste vládli našemu světu, krutě a samolibě jste zneužívali svého postavení a všichni se vás báli, ale dnes bude všemu konec. Dnes bude nastolen nový řád, započne nová epocha bez vás, bez teroru, kterým jste po dlouhá staletí sužovali náš svět. Čas vaší vlády se nachýlil ke konci a my budeme svědky vašeho zániku.

Tolik jste chtěli získat ten nejvzácnější dar, který by vás ochránil před schopnosti všech ostatních, že jste se nechali oklamat, zaslepit chamtivostí a nevšimli si, koho do svých řad přijímáte. Teď je výhoda na naší straně, vaše schopnosti jsou vám na nic, vaše osobní stráž vás neochrání, dva nejsilnější upíři jsou na naší straně.“

Griffin si tento okamžik užíval, svůj proslov si musel připravovat dlouho, ale mě stejně vrtalo hlavou, jak se chce zbavit ještě Arovi osobní ochranky. Odpověď jsem dostala v jedné vteřině, kdy se bolestí všech pět upírů se sunulo k zemi, a začali se svíjet v hrozných bolestech. Ze stínu místnosti vystoupila poslední postava, zbývající člen tohoto spiknutí, o kterém jsem ani já neměla tušení.

Konec byl blízko. Všichni tři členové královské rodiny na sebe zmateně hleděli a věděli, že byli zrazeni. Zrazeni těmi nejbližšími a nejvěrnějšími poddanými, v čele s malou Jane. Mé přijetí do jejich rodiny, muselo být oním správným katalyzátorem, který vše urychlil a Jane se rozhodla přidat ke Griffinovi. Měla být vyměněna, nahrazena, jako onošený kabát a to si nenechala líbit.

Griffin se Arovi vysmíval a mířil si to k němu, zatímco jeho společníci bratry drželi šachu. Jane nepřestávala mučit, ještě před několika minutami své přátele a já jen vše pozorovala. Byla jsem tu vlastně jen jako záloha, kdyby se někdo o něco pokusil, či něco selhalo. Měla jsem blokovat všechny schopnosti a mně má úloha vyhovovala.

Griffin se přiblížil k Marcovi a chystal se zaútočit, chystal se použít svou moc a jednou provždy Voltůriovi vymazat ze světa a z historie. Okamžik svobody se rychle přiblížil, ale nic nemělo být tak jednoduché. Najednou se otevřely dveře a v nich jsem spatřila známé tváře, Edward, Carlisle, Emmet.

Edward zmateně kmital pohledem po místnosti a pak se zastavil ne mne.

„Bello, to nemůžeš, to nejde. Nesmíš je nechat tohle udělat.“

Griffin se jen zasmál, kývl na Jane a ta ani chvíli neváhala a svou moc zaměřila i jiným směrem. Blížil se konec této hry, ale já byla tím, kdo ji ukončí. Možná jsem to nechala zajít až příliš daleko, ale oni tady neměli být a museli jsme si být jisti všemi zrádci.

Přišla řada na mne. V okamžiku jsem celou místnost zastínila, až na dvě výjimky. Ve stejný moment jsem na svém těle ucítila zmatené a překvapené pohledy Jane a Griffina, ale než cokoliv stačili říci, byli v pasti svírali je pevně Arova osobní ochranka, která konečně byla volná a mohla zasáhnout. Ani tři zbylí upíři neutekli a všem došlo, kdo koho vlastně celou dobu vodil za nos.

Aro se spokojeně a s blaženým úsměvem na tváři obrátil ke mně a promluvil.

„Děkujeme ti Bello, za službu, kterou si nám dnes prokázala a za tvou oddanost a odvahu, kterou si prokázala, když si se nebála riskovat nejen život svůj, ale svých blízkých.“

Ráda bych trochu více pozornosti věnovala Arovu proslovu, za mou statečnost a obětavost, kterou jsem projevila, když jsem souhlasila do tohoto šíleného plánu zapojit Isabell, ale mé myšlenky se ubíraly jiným směrem a já sledovala zmatenou tvář Edwarda, kterému postupně docházelo, co se tu dnes stalo. Jeho a Ara jsem jako jediné neblokovala a tak si mohl lehce přečíst v jeho myšlenkách všechny důvody, které nás zavedly až sem.

Od začátku to byla vše Griffinova důkladně naplánovaná akce, ale v jednom se přepočítal, a to jsem byla já. To on byl tím, kdo existenci mé dcery a Isabell prozradil Arovi, s jediným cílem. Zavděčit se přesvědčit je o své oddanosti, ale hlavně dostat spojence přímo až k Volturiům. Jak Isabell tak jak jsme vládly stejnou schopností, takže i kdyby mu nevyšel plán, dostat mě do Voltery, využil by Isabell. Věděl však, že jakmile se dozvím, že Isabell mají Volturiovi, budu schopna obětovat svůj život výměnou za její. Tou dobou jsem já však už věděla, co udělal a podnikla patřičné kroky. Sám Aro mne kontaktoval s nabídkou, pomoci mu zbavit se Griffina jednou provždy a on mi a mé rodině zaručí bezpečný zbytek života. Budeme pod jeho ochranou a nikdo se nedozví ani o mé dceři ani o Isabell. Jak se zdálo, Griffin byl pro Voltůriovi větší hrozbou, než jsem si uměla představit. To byla nabídka, která se nedala odmítnout. I když by někoho mohla lákat budoucnost bez Voltůriů, já stála nohama na zemi. Možná byli krutí a malicherní, ale také udržovali na světě pořádek a jen díky nim se okolní svět nikdy o naší existenci nedozvěděl, nedokázala jsem si představit, co by následovalo, kdyby se tento řád zhroutil. Mohlo by to mít dalekosáhlé následky a já bych byla hlavním viníkem, tohle jsem mít na svědomí nemohla a ani nechtěla. Griffin ve své rovnici udělal jen jednu zásadní chybu a ta ho stála vše. Vsadil vše na jedinou kartu, na mne.

„Děkujeme ti Bello a navždy budeme tvými dlužníky a také bychom rádi poděkovali našemu příteli Carlisleovi a jeho synů, kteří ač netušili do čeho se pouští, neváhali a byli ochotni za nás bojovat.

Jak jsem ti slíbil, tvá rodina bude navždy pod ochranou té naší a pokud bych ti mohl splnit ještě nějaké přání, jen mne prosím požádej.“

„Děkuji vám můj pane, ráda jsem pomohla. Mám jen jediné přání, smět se vrátit zpět k mé rodině a žít tak, jak jsme žili doposud.“

„Obávali jsme se, že nás budeš chtít brzy opustit. Tvůj dar nás velice zajímá a vždy jsme chtěli mít na blízku někoho tak nadaného, ale pokud je to tvé přání vyhovíme ti. Jsi volná. Svou svobodu sis zasloužila, ale pamatuj, vždy u nás budeš vítána, stejně jako náš přítel Edward. „

„Děkuju, budu si to pamatovat.“

„Ale mám na vás všechny ještě jednu prosbu, zůstaňte ještě chvíli našimi hosty. Tvou pomoc Bello budeme ještě jednou potřebovat a rád bych strávil nějaký čas s naším přítelem Carlislem a myslím, že si Bello ještě neviděla skutečné krásy Voltery, o které bys neměla přijít a které ti jistě rád ukáže Edward.“

Konečně ta noční můra skončila jednou provždy. Carlisle kolem mne prošel, lehce se na mne usmál a tiše na mne promluvil. „Rád tě zase vidím Bello, jsem rád, že sis vybrala správně.“

Pak už pokračoval k Arovi a jeho bratrům, měli toho hodně na prodiskutování a vytratili se z místnosti, asi si to zamířili znova do sálu, nebo jejich komnat, kde budou mít více soukromí.

Otočila jsem se k odchodu a spatřila dvě postavy, ale dříve než jsem se nadála, jedna z nich mne již mačkala ve svém medvědím náručí a hlasitě se smála.

„Tolik si nám chyběla Bellinko, ty moje nešikovná sestřičko.“

Najednou mi přišlo, že mi je znovu sedmnáct, jakoby neuběhl žádný čas, nestalo se nic z těch hrůz, všechno bylo naprosto perfektní a dokonalé.

Emmet mě ještě nutnou chvíli mačkal a i já se po dlouhé době radostně usmívala. Ale tohle nebyl ještě konec. Najednou se do místnosti vřítili i ostatní a začali si mne půjčovat jako plyšáka, kterého samou láskou málem umačkali. Největší radost měla asi Alice a samozřejmě Esmé. Ani jedna mě nechtěla pustit a Alice už začala vymýšlet šílené plány na zítřejší den, jak mne vezme na nákupy, ale to jsem ji už nevnímala, protože tu byl ještě někdo, kdo se, se mnou nepřivítal, ale marně jsem ho očima prozkoumávala pokoj, byl pryč. Všichni jsme byli tak šťastní, že si nikdo ani nevšiml, že Edward odešel. Až když i Alice si všimla, že někoho hledám, dodala.

„Budete mít čas si vše ještě vysvětlit, vrátí se. Neboj se, tentokrát už tě nikdo z nás neopustí.“

Zbytek večera jsem strávila s mou rodinou, ale jeden člen, ten nejdůležitější se však za celý večer neukázal. Trochu mi chyběla Isabell, ale byla s Victorií v bezpečí a nechtěla jsem, aby znova musela vstoupit do samého centra krvelačných upírů, kterých tu dnes bylo opravdu hodně.

Oslavy trvaly do pozdních ranních hodin. Když jsme se rozešli začínalo svítat. Vrátila jsem se do svých pokojů, kde budu pobývat ještě pár dnů, ale tentokrát mi však nikdo v pohybu již bránit nebude. Nyní jsem byla svobodná.

Po dlouhé době jsem se cítila opravdu šťastná, ale ještě malý kousek scházel, zato ten nejpodstatnější. Začínala jsem se bát. Proč tak z ničeho nic odešel a za celý večer se více neukázal? Došlo mu snad, že to mohla být všechno jen hra. Stejná hra, kterou jsem hrála s Griffinem. Myslí si, že jsem vše jenom hrála, abych ho přesvědčila a on odešel. Aby mi nestál v cestě a nezkomplikoval už tak dost složitý plán. Nehrála jsem s ním tehdy čestnou hru. Nejdřív jsem mu prakticky řekla, že mezi námi je navždy konec a budoucnost pro nás již není, pak jsem ho citově vydírala naší rodinou a aby to vše nestačilo, nakonec jsem mu dala naději a přiznala, že ho miluji. Příliš mnoho najednou.

Co když už mne nikdy nebude chtít vidět, zato jak jsem si s ním hrála, ale já to nechtěla. Musela jsem.

Teď bych si přála jediné moci začít znovu.

Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Nehleděla jsem na to, že brzy začne svítat, ani že mám na sobě večerní šaty a vyběhla z pokoje. Běžela jsem dlouho. Dlouhé, temné a spletité chodby hradu vystřídaly úzké uličky zahaleny šerem ustupující noci a za chvíli jsem byla mimo město. Přede mnou se rozprostřela tichá krajina, stále ponořena do spánku a zanedlouho se kolem mne už míhaly jen kmeny stromů lesa, který jsem uháněla neznámo kam.

Zastavila jsem se až po několika dlouhých minutách. Ocitla jsem se na malé mýtině, nedaleko protékala řeka a já slyšela, jak se voda rozbíjí o kameny a tiše hučí. Ptáci se začínali probouzet a slunce pomalu přebíralo vládu nad nebem.

Položila jsem se do trávy, byla mokrá, ale to mi nevadilo. Sledovala jsem, jak slunce pomalu začíná vcházet a jeho paprsky postupně putují po mém těle, až se celé rozzářilo. Zavřela jsem oči a nechala se unášet svými myšlenkami.

Najednou se v mé hlavě znovu začaly objevovat již téměř zapomenuté vzpomínky z mého prvního života, jakoby někdo odhrnul závěs a já je zase spatřila, zcela jasně, jakoby to bylo jen včera a ne více než půl století a jeden lidský život.

Ležela jsem na louce, na naší louce ve Forks. Byl krásný letní sluneční den, slunce mne hřálo, ač zemně mě trochu studila do  zad. Užívala jsem si každého momentu, když mi po tváři přejela něčí studená, tvrdá a přesto tak hebká ruka. Otevřela jsem oči a pohlédla do těch nejkrásnějších očí, které jsem toužila vídávat po zbytek svého života. Skláněl se nade mnou, jeho vlasy se ve slunci leskly a jeho ruka přejíždějící po mé tváří a jeho pevná hruď odhalena slunečním paprskům se třpytili jako diamanty.

Začal se pomalu přibližovat k mému obličeji, lehce mne políbil na čelo, pak sjel níže na nos, pak mé rty přeskočil a pokračoval na bradu přes krk až ke klíční kosti a pak zase pomalu nahoru. Tentokrát však již mé rty nevynechal, letmými polibky zkoušel mou trpělivost, ale po třetím jsem svou touhu neudržela a jeho rty pevně spojila s mýma. Cítila jsem jeho sladký dech, jak prostupuje skrz mé tělo. Naše rty spolu tančili nejprve pomalý a opatrný tanec, který ovšem po chvíli změnil ve vášnivé a toužebné tango milenců.

Cítila jsem jeho pevné ruce, jak jemně putují po mém těle, hladí ho a zkoumají detailně každý jeho kousíček.

Ucítila jsem něčí přítomnost a otevřela oči. Byl tam téměř jako ve snu, seděl vedle mne a skláněl se nade mnou. Jeho výraz ve tváři mne však naprosto uchvátil. Usmíval se a smál se i očima. Nikdy jsem na jeho tváři neviděla tak radostný a šťastný výraz ani oné noci. Dnes bylo něco jinak.

Zahleděla jsem se do jeho očí a čekala, že snad uhne, vyhne se mému pohledu, nebo se probudím a zjistím, že to bylo vše jen sen, ale nebyl to sen. Dělo se to. Sklonil se ještě níže a tiše mi zašeptal do ucha. „Děkuji ti, že si mi poprvé dovolila nahlédnout do tvé duše.“

Nejdřív mi to nedocházelo, ale… ano, když jsem snila, vzpomínala, či jak bych to nazvala byla jsem zde sama, nerušená a v bezpečí. Stáhla jsem svůj štít a dovolila mu tak vidět, to co jsem viděla já.

Čekala jsem, že toto bude ta nejtěžší chvíle, ale najednou se proměnila v naprosto jednoduchou. Odkryla jsem mu svou duši, mé city a již nemusel pochybovat, že by snad něco z toho, co se mezi námi kdy stalo, byla lež, či jen hra. Vše to byla pravda. Milovala jsem ho stejně jako on mne.

Naše obličeje byly jen několik centimetr vzdáleny a já už nehodlala promarnit jedinou vteřinu. Pohladila jsem ho po tváři a pak si jeho rty přitáhla k mým a mi pokračovali tam, kde můj sen skončil.

Ležela jsem v Edwardově objetí a on mě něžně líbal do vlasů a po každém polibku mi opakoval ty dvě nejkrásnější slova. „Miluji tě…Miluji tě…. Miluji tě.“

Dnes jsme oba dali průchod své lásce a touze, potlačované tolik let. Bylo to jiné než tenkrát poprvé. Stejně úžasné, ale jiné. Tenkrát se musel Edward ovládat, aby mne nezabil, ale teď jsme byli rovnocennými partnery a mohli si naše společné chvíle užít naplno. Dnes jsme byli znovu já a Edward. Ode dneška až do konce našich existencí. Život upíra může být dlouhý, ale když je osamělý je tisíckrát delší, ale ode dneška navždy budeme jen my, já a on a naše rodina, obě naše rodiny. Konečně jsme se dočkali šťastného konce.

EDWARD

Bella byla zase jen moje. Kdysi jsem si ji sobecky vzal a pak ji zase samolibě opustil, ale dnes … dnes byla opět moje. Dokázala mi odpustit všechnu bolest, utrpení, kterým si musela projít, a byli jsme zde, užívali si každým douškem našeho společného štěstí, které mělo trvat navěky. Dnes mi dala ten nejzázračnější dar, dnes jsem ji poprvé mohl nahlédnout do duše a spatřil jsem tam všechnu její lásku, které byla schopna.

Slunce začínalo pomalu zapadat a my se museli vrátit zpět. Dnes jsme měli být svědky soudu a vynesením rozsudku nad Griffinem a jeho společníky. Ač neradi, museli jsme náš koutek opusit. Běželi jsme s Bellou k Volteře a užívali si posledních společných chvil o samotě, ale věděli jsme, že dnes v noci budeme znovu dohánět všechny ty promarněné roky.

Šero pohltilo ulice Voltery a my byli jen kousek od vchodu do paláce, kdy jsem dostal nápad.

„Nechci tě opustit, ale musím ještě něco rychle zařídit. Běž prosím napřed, za pár minut budu zase u tebe. Setkáme se ve tvém pokoji.

Naposled jsem Bellu vášnivě políbil a zašeptal ji do ucha, že ji miluji a ona mi to oplatila.

Promarnili jsme celých šedesát let, a i když by se to mohlo zdát někomu unáhlené, já toužil po jediném. Nechtěl jsem čekat ještě déle, uplynulo příliš času a snad mne Bella neodmítne. Určitě ne, ne po dnešním dni, kdy mi ukázala, jak moc mne miluje.

O několik minut později jsem se vracel do paláce, plný štěstí a také očekávání. Dnes v noci se jí zeptám.

Vešel jsem do haly a až teď mi došlo, že se něco stalo. Celou dobu jsem se soustředil na dnešek, že jsem neslyšel nic kolem mě. Členové gardy pobíhali sem a tam, všechno tu bylo vzhůru nohama. Nic jsem nechápal, než jsem uviděl na konci chodby Alice a spatřil její poslední myšlenky.

„To ne, to nemůže být pravda!!!“

Vykřikl jsem a rozběhl jsem se neznámo kam. Poslední co jsem uslyšel, mne srazilo na zem.

„Má Bellu, Griffin ji unesl. Aro chtěl jeho soud uspíšit, ale podařilo se mu utéci a na svém útěku narazil na Bellu a … nevím, kde jsou. Nevidím je. Nevím, jestli ji už …“

Zbytek už Alice nemusela říkat, věděl jsem, co to může znamenat, …

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 19. Hry osudu - 2.část: