Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 19. Hry osudu - 1.část

16.10.2009 (19:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1758×

19. HRY OSUDU

EDWARD

Dvě vteřiny. Dvě nejdelší a zároveň dvě nejkratší vteřiny nám osud daroval, abychom stačili jeden druhému pohlédnout do očí a spatřit tam celý svůj svět.

Udělal jsem krok vpřed, ale ten druhý jsem již nestihl. Zadržely mě něčí silné ruce. Nebyly jen jedny, ale hned dvoje. Byly silnější než já a já se marně snažil vymanit z jejich sevření. Chycen do pasti jsem se ještě chvíli vzpíral jejich vůli, ale nebylo mi to nic platné. Tuhle bitvu jsem vzdal dávno, ale nyní jsem byl připraven bojovat, avšak nedostal jsem šanci.

Zmizela v temnotě za dveřmi dělící náš svět a ten jejich. Zmizela do světa, kterému vládli oni, bez jediné šance na návrat.

BELLA

Rozrazila jsem dveře, proletěla sálem a pokračovala dál do útrob Voltůriovic sídla. Běžela jsem dlouho. Směr, ani cíl pro mě nic neznamenaly. Jednoduše jsem musela pryč. Utíkala jsem před minulostí, před mou přítomností i před budoucností, kterou jsem obětovala. Snažila jsem se utéct bolesti, která znovu začala naplňovat mé srdce. Bolest tak silná, že i když jsem byla mrtvá, ona jediná měla tu ohromující sílu mě zničit.

Temné spletité chodby se zdály být nekonečné, ale já přesto dorazila až k jejich konci. Odsud už nebylo úniku. Sesunula jsem se podél zdi k zemi a podala se vzlyků, které jsem celou dobu v sobě dusila. Toužila jsem po tom, abych byla schopna uronit pouhou jedinou slzu. Jedinou slzu, která by mě osvobodila ode vší bolesti a smutku, který mě nyní sužoval.

Bolest tolik let potlačovaná znovu vyplavala napovrch zesílená novou vlnou smutku ze ztráty mé rodiny. Když jsem mu jen na kratičký okamžik znovu pohlédla do jeho tváře a do jeho zlatých očí, spatřila jsem tam vše, a mnohém více, než v co jsem se kdy odvážila doufat. Bolest, smutek a utrpení se mísil s láskou, touhou a vášní.

Většina vzpomínek na můj předešlý život, život, kdy jsem byla člověkem, byla zahalena závojem a některé se začínaly pomalu z mé paměti vytrácet, ale byly tam i takové, které nedokázal nikdo a nic vymazat. Vzpomínky na život, kdy jsem byla opravdu šťastná, ale i ty nejčernější vzpomínky plné bolesti a utrpení. Obojí měly jedno společné,… jeho. Byl příčinou štěstí i toho největšího smutku.

Mé již dávno na kousíčky roztříštěné srdce dnes dostalo nový zásah.

Mé tiché nepřestávající vzlyky se nesly temnotou, která mne obklopovala a já zcela ponořena do svých myšlenek, si nevšimla, že již dávno nejsem sama.

ISABELL

Stála jsem opodál a sledovala Edwardovu marnou snahu vyprostit se sevření svých sourozenců, kteří mu tímto způsobem zabránili, aby se rozutekl za Bellou. V jeho očích se zračil stejný smutek a bolest, kterou jsem byla zvyklá vídávat po dlouhá léta v Bellině tváři. Edward se jim ještě chvíli snažil vymanit, ale bylo to zbytečné. Bella již dávno zmizela v útrobách Volturiovic sídla a my se nemohli vrátit za ní.

„Edwarde, stůj. Nemůžeš za ní. Je pozdě. Musíme odsud pryč.“ Snažila se mu rozumně vysvětlit Alice.

„Nemůžeme ji tady jen tak nechat.“

„Bella se rozhodla, Edwarde a my musíme její přání respektovat, už kvůli Isabell. Měli bychom odejít, než vše bude ještě horší. Myslím, že bychom nejdříve měli zjistit, co se tu vlastně stalo a pak se rozhodneme.“

Při těch posledních slovech upřela Alice pozornost na mne, moc dobře slyšeli, co jsem jim říkala a také zřejmě zaslechli i část našeho rozhovoru, když jsme se loučili.

Poté se znovu Alice ujala slova. „Myslím, že bychom měli všichni odsud zmizet, než vzbudíme ještě větší pozornost a je na čase, abychom si promluvili. Znám místo, kde nás nikdo nebude rušit.“

Celou cestu za hradby Voltery jsem nenápadně pozorovala Edwarda. Jeho bolest se každým krokem, kterým jsme se vzdalovali od místa, kde jsme museli zanechat Bellu jejímu osudu, stupňovala a má přítomnost situaci ještě zhoršovala. Byla jsem živou připomínkou jeho lásky, kterou již jednou musel opustit a když dostali druhou šanci, osud znovu zasáhl a podruhé je rozdělil.

Konečně jsme dorazili na místo, kde měli zaparkované auta. Já a Victorie jsme nasedly do jednoho auta a oni do toho druhého a vydali se na cestu. Sledovala jsem Alice, která řídila jako blázen, ale byl večer a cesty byly vcelku prázdné. Asi za hodinu jsme dojeli na místo. Byly jsme dost daleko do Voltery, takže jsme Arův požadavek splnily, ale byly jsme dost daleko, abychom unikly jeho vlivu?

Zastavili jsme před malým dřevěným srubem skrytým před světem uprostřed hustého lesa. Vystoupily jsme z auta a následovaly Alice a ostatní do nitra chaty.

„Prosím omluvte ten nepořádek, už dlouhá léta zde nikdo nebyl.“ Promluvila k nám znovu jen Alice, když jsme se ocitli uvnitř srubu. Vše zde bylo nejprve přikryto bílými plachtami, ale stačilo jen několik vteřin a obývací pokoj byl uveden do stavu, jakoby zde někdo bydlel. Alice rozsvítila dvě malé lampy a pokoj zalilo tlumené a příjemné světlo. Všichni plni očekávání, kdo první se ujme slova, jsme se usadili na pohovky. Sledovala jsem Edwardův zničený obličej. Byl strhaný a nemohla jsem si nevšimnout, že je myšlenkami jinde. Vypadal poraženě, jakoby už tento boj prohrál, ale já to nehodlala vzdát tak rychle. Musí přece existovat šance, jak Bellu odtamtud dostat.

Najednou jsem si všimla, že pohledy všech se upírají jen na mne. Čekali na vysvětlení. Nechtěli naléhat, ale jejich pohledy je prozrazovaly, i ten Edwardův se najednou změnil.

„Vím, že musíte být asi zmatení z toho všeho, čeho jste dnes byli svědky a pro mne je velice obtížné o tom mluvit, ale dlužím vám vysvětlení. Myslím, že nejjednodušší bude začít od začátku. Netuším totiž, co jste se již o nás dozvěděli.

Zaprvé bych se vám měla představit, jmenuji se Isabell Alice Blacková a byla jsem to já, kdo zanechal na malém kousku papíru vzkaz, aby mne Alice našla a to nás všechny dovedlo až sem. Je to dlouhý a složitý příběh. Možná vás teď zaráží, jak a kdy se mi to podařilo, když jsme se nikdy nesetkali a jak to, že toho o vás vím tolik, ale v tom je ten problém. My se setkali, jen si na to nepamatujete.

Všechno to začalo před několika málo měsíci, když jsem nastoupila na Julliard, abych tam studovala hru na klavír a potkala jsem Edwarda. Tehdy ses mi představil jako Ethan Crawford.

Když si mne prvně uviděl, tvářil ses, jako bys spatřil ducha a ještě víc tě fascinovala skladba, kterou jsem tenkrát hrála. Byla to tvá skladba. Ukolébavka, kterou si složil Belle a kterou jsem já znala z hrací skříňky, kterou jsem dostala k mým prvním narozeninám. Od té chvíle si se snažil o mě zjistit, co nejvíce, ale já se ti vyhýbala, protože jsem od prvního okamžiku věděla, co jsi. Věděla jsem, že jsi upír a ač jsem díky tvé barvě očí poznala, že mi nebezpečí z tvé strany nehrozí, byly tu jiné překážky.

A pak přišel ten osudový den vánočního recitálu, kde jsme oba vystupovali a vše se jednou pro vždy změnilo. V ten den si v hledišti po boku mé matky spatřil sedět osobu, kterou bys tam nikdy nečekal, a rozeběhl se divoký kolotoč událostí, které vyústili až sem. Toho dne jsi poprvé po dlouhých letech zahlédl Bellu a ona tebe. Utekla před tebou a já jsme se ji vydala hledat, zatímco ty jsi musel dokončit své vystoupení. To jediné asi zabránilo tomu, abyste se ihned setkali. Nicméně do příběhu se připletla i tvá sestra Alice, která měla vizi. Viděla tě vcházet do dveří jedné z učeben a pak se tvá budoucnost ztratila. Na nic nečekala a společně s Jasprem se vrátili z hor, kam si je odklidil, aby se nikdo nedozvěděl o mé existenci. Zatímco Jasper se měl postarat o tebe, ona se vydala odhalit tajemství skrývající se za oněmi dveřmi.

Toho dne tam nalezla nás, mne Victorii a Bellu a naše malé tajemství bylo prozrazeno.“

ALICE: „Promiň Isabell, ale o čem to mluvíš? Jaké tajemství a proč si nic z toho nepamatujeme?“

„K tomu, proč si nic nepamatujete, se ještě dostanu, ale co se onoho tajemství týče, je asi na čase vás do něj konečně zasvětit. Zasloužíte si to.

Toho dne si se Alice znovu setkala se svou nejlepší kamarádkou a Bella ti vše prozradila. Pověděla ti celou bolestnou pravdu o tom, co se událo těsně po vašem odjezdu z Forks i o všem ostatním.

Když jste Bellu zanechali ve Forks v naději, že snad brzy zapomene a začne žít normální život, nic nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Bella byla zlomená, to že ji Edward opustil a vy jste se s ní ani nerozloučili, ji naprosto zničilo a nebýt mé matky, mého otce a Victorie asi by vše bylo jinak.

Vy jste sice odjeli, ale byl tady někdo, kdo nezapomněl a čekal na svou pomstu. Teta Vici, jak mi už dávno vysvětlili, dříve nepatřila k vegetariánům a potom, co ji Edward zabil přítele, toužila po pomstě a Bella se měla stát její obětí. Zde zasáhl do příběhu můj otec, Jacob Black. Jak jsem se nedávno dozvěděla, již jste se setkali. V té době naštěstí i u něj došlo ke změně, vaše přítomnost ve Forks spustila jeho proměnu a po té, co jste odjeli, se svěřil Belle, že již není obyčejný kluk, kterým býval. Stal se z něj vlkodlak. Jak se nakonec ukázalo, legendy jeho kmene mluvily pravdu, nebyly to jen pohádky na dobrou noc. Nebýt jeho a jeho přátel z La Push, Victorie by tehdy vyhrála.“

ALICE: „Ale kdo Bellu přeměnil a proč je nyní Victorie…?

„To je další část skládanky, kterou vám musím vysvětlit. Bellu jste opustili, ale nezůstala sama. Něco z Edwarda tam tehdy zůstalo s ní. Byla to má matka, jak vždy Bella říkala, jediný důvod, který ji donutil žít dál. Byl to zázrak, ale Bella otěhotněla a čekala dítě, tvé dítě Edwarde. Mou matku Renesme, jak ji později Bella pojmenovala. Zůstala na vše sama, nevěděla co dělat. Asi nikdo z nás si nedokáže představit, jak se musela cítit a čím vším si prošla. Tehdy přišla i o jedinou oporu, kterou jí byl můj táta. Když se dozvěděl, že Bella nosí pod srdcem dítě upíra, kontakt s Bellou přerušil, ale přesto ji nikdy nepřestal chránit, ale více se již nestýkali.

Jednoho dne však ani nepřekonatelná ochrana vlků Victorii nezadržela a ona si Bellu našla. Chtěla ji zabít, ale byl tu důvod, který jí v tom zabránil. Když se dozvěděla, že Bella čeká dítě upíra, nedokázala ji ublížit. Naopak ač to pro ni bylo těžší, než cokoliv předtím rozhodla se Belle pomoci a nebýt jí, nežila by ani má matka, ani já a ani Bella. To ona ji přeměnila a tím jí zachránila život, v den, kdy se narodila má matka. Nebýt jí Bella by porod, ale i období před tím nepřežila, přeci jen čekala dítě, které z jedné poloviny bylo upír a to sebou neslo následky. Proto jí všechny vděčíme za život a proto je tu dnes se mnou. Od té doby se Victorie stala členem naší rodiny.

Myslím, že to, co se tehdy událo, by vám nejlépe popsala Victoria, ale abych vám to v rychlosti vysvětlila, budu pokračovat já. Pro Bellu to tehdy musely být velice těžké časy. Její otec a všichni, kdo ji znali, si mysleli, že zemřela. Nemohla se nikdy vrátit domů a navíc byla matkou napůl upíra a napůl člověka, a aby to vše nestačilo, sama byla novorozeným upírem a jediná osoba, které mohla věřit, byla Victoria živící se lidskou krví. Jen láska a bolest, kterou si musela projít, ji nikdy nedovolily byť jen pomyslet, že by snad byla schopna ublížit své dceři, nebo jinému člověku a postupem času její zásady přijala i Victoria.

Má matka byla zcela unikátní. Nebyla jako normální děti. Rostla velice rychle a také se již třetí den po jejím narození u ní projevila její schopnost projekce. Stačilo, aby se někoho jen dotkla a dokázala mu říci vše, co chtěla. Když ji byly biologicky dva roky, vypadala však na sedm, rozhodla se Bella, že navštíví mého otce. Chtěla vědět, jak se daří jejímu tátovi a jak se s její smrtí vyrovnal.

Tehdy se poprvé mí rodiče setkali a další z Quilletských legend ožila. Mezi mými rodiči došlo k otisku. Je to takový rituál, pomocí něhož si vlkodlaci hledají své vyvolené. Jednoduše řečeno je to pro vlkodlaky taková láska na první pohled, ale na rozdíl od obyčejných lidí, u vlkodlaků nikdy toto kouzlo první lásky nevyprchá. Zamilují se a ona žena se stane pro ně středem vesmíru. To se stalo mému otci, když potkal Nessie, jak mamince říká. Od té doby byl Jacob mé matce a Belle neustále nablízku, ač upíry v lásce neměl, ale pouto, které mezi mými rodiči vzniklo, bylo silnější než jejich původ. Samozřejmě, že skutečná láska mezi nimi propukla až, když má matka dospěla. Jacob bral ohledy na Belliny city, i když má máma již sedm let po svém narození vypadala na sedmnáct či osmnáct. Počkal, než vyjádřil své city, až když byla máma skutečně dospělá.

Za nějaký čas na to se mí rodiče vzali a všichni jsme se přestěhovali na Aljašku a o několik málo let později jsme přišli na svět my, já a můj bratr Charlie. Tou dobou chtěla Bella opustit mé rodiče a nechat je žít vlastní život, ale když se dozvěděla, že z její dcery bude brzy matka, nedokázala odejít a ani máma by jí to nikdy nedovolila. Byly si vždy tak blízké, že nepotřebovaly mluvit a věděly, co si druhá myslí.

A tak jsme žili jako spokojená rodina, daleko od lidí a hlavně od ostatních upírů. Zachovat tajemství naší rodiny bylo prioritou. Čas od času jsem pozorovala, že Bellu něco trápí. Dlouhá léta jsem nebyla schopna odhalit důvod té bolesti, kterou jsem mohla vídávat v její tváři až do dne, kdy nás Alice našla. Ten den jsem se i já poprvé dozvěděla celou pravdu.

Potom, co sis Alice vyslechla celý příběh, ses Belle za vše omlouvala, že jste ji opustili a zanechali ji samotnou na to vše, co ji čekalo, ale také si ji řekla, že ji Edward nikdy nepřestal milovat a nikdy na ni nezapomněl. Snažila ses jí přesvědčit, aby se s ním znovu setkala a on se o ní a o nás dozvěděl celou pravdu, protože má na to právo, ale Bella odmítla. Vždy byla tvrdohlavá a já jsem bohužel tuto vlastnost zdědila po ní.

Přesvědčila tě, že se o našem tajemství nikdo nikdy nesmí dozvědět, a jelikož Edward umí číst myšlenky, nesmíš si nic z toho, co se toho dne událo a co ses dozvěděla, pamatovat. Nevím, jak se jí to tehdy podařilo, ale souhlasilas. Bella již dávno měla pro případ našeho prozrazení, připravený záložní plán. Jeho součástí byl Victoriin známý, Griffin. Dlužil jí službu a souhlasil, že jí svou schopností pomůže. Griffinův dar spočívá v moci upravovat paměť.

Potom co se nám malou lstí podařilo oklamat Edwarda, který si myslel, že sleduje Bellu a vydal se za ní, jsme měly volný prostor k provedení plánu. Dojely jsme ke Griffinovi, který již na nás čekal a souhlasil, že nám pomůže. Na tobě bylo ještě přimět Jaspra a Edwarda, aby dorazili za námi, aby si nikdo z vás na nic nepamatoval. Griffin vám všem pozměnil paměť a přiměl vás, abyste opustili New York a nikdy se nevrátili.

Tím to ale neskončilo. Bella se rozhodla, že Griffin vymaže vše, co se stalo i z její a mé paměti. Ona se tohle rozhodla podstoupit dobrovolně, ale já jsem nehodlala zapomenout na to, že mám rodinu a také jsem se rozhodla, že Belle nedovolím, aby se vzdala své lásky jen proto, aby nás ochránila před prozrazením. Využila jsem své schopnosti a tu Griffinovu zablokovala. Bylo mi trochu divné, že si toho nevšiml, ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela. Důležité pro mne bylo, že jsem nic z toho, co se stalo, nezapomněla.

Když jste byli všichni mimo po tom Griffinově malém kouzlu, v nestřeženém okamžiku se mi podařilo dát ti Alice do kabelky krátký vzkaz. Doufala jsem, že tvá zvědavost zvítězí a ty se mne vydáš hledat a nakonec se setkáme, ale bohužel našla si ho pozdě.

Když uplynulo několik týdnů a nic se nedělo, rozhodla jsem se, že to tak nemůžu nechat a zkusím vás vyhledat sama. Neměla jsem však jedinou stopu, kde bych vás mohla najít. Slehla se po vás zem, ani na Julliardu nezůstal jediný záznam, který by dokazoval vaši existenci.

Zbývala mi jediná šance a já se ji rozhodla ji využít. Věděla jsem o existenci několika upírů, z nichž většina byla přáteli Victorie či Belly, ale ty jsem o pomoc požádat nemohla, a také ne všichni zrovna dodržovali vegetariánskou dietu. Zůstala tu jediná osoba, která jak jsem tehdy naivně věřila, mi může pomoci, protože již jednou tak učinila.

Znovu jsem se vydala za Griffinem, ale tentokrát jsem ho nešla požádat, aby využil svůj dar, ale spíše své kontakty ve světě upírů a pokusil se vás najít. Trochu mě zarazilo, že vůbec nebyl překvapen, že mne znovu vidí, ba spíše naopak, jakoby mě očekávala. Došlo mi, že si toho všiml, když jsem jeho schopnost zablokovala, ale bylo mi jedno, co ho k tomu vedlo, hlavně, že nic neprozradil.  Nevím proč, tehdy mě nenapadlo, že bych mu nemohla nedůvěřovat, a tak když mi následující den po mé návštěvě u něj, sdělil, že vás našel, ani chvíli jsem neváhala a rozjela se za vámi. Našim jsem doma nechala jen zmatený vzkaz, aby se nebáli a doufala, že se brzy setkáme a já vám budu moci vše vysvětlit.

Dorazila jsem do Irska, kde jsem měla kontaktovat někoho, kdo mě k vám dovede, ale vše to byla jen dobře promyšlená past. Místo toho mě zezadu přepadli a uspali dříve, než jsem stačila vůbec zareagovat.

Později ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, jsem se probudila v temné špinavé kopce, kam si pro mne přišla Arova pravá ruka Jane. Dovedla mě za Arem a jeho bratry a dali mi na vybranou ze dvou možností, buď se k nim přidám, nebo zbytek života strávím zavřená a oni si ze mne udělají pokusného králíka. Griffin mu musel prozradit, jakou mocí disponuji a prachsprostě mě zaprodal.

Pro Ara, ač jsem více než upír, spíše vlkodlak, tak i přese všechno jsem byla pro něj natolik zajímavá, že byl ochoten přijmout mě do své gardy jako právoplatného upíra. Když jsem další den musela předstoupit před Ara a odpovědět mu na jeho otázku, smiřovala jsem se s tím, že již nikdy neuvidím svou rodinu a budu mu muset sloužit celý život, ale než jsem stačila cokoliv říci, vstoupila do sálu Jane následovaná Victorií a Bellou. Tehdy ve mně znovu zaplála naděje, že vše dobře dopadne, ale jen do chvíle než Bella předložila Arovi svůj návrh. Obětovala svůj život výměnou za můj. Přesvědčila Ara, aby přistoupil nato, že mne nechá jít a mé místo v jeho službách nahradí ona. Chtěla jsem ji zastavit, ale nedovolila to. Aro se vším souhlasil za podmínek, že okamžitě opustíme Volteru a nikdy více se tam nevrátíme a samozřejmě i nadále budeme střežit jejich a naše tajemství.

Poslední část příběhu již znáte. Přišli jste ve chvíli, kdy jsme se s Bellou loučily a nyní jsme tady a já nevím, jak se vám mám podívat do očí, když vím, že všechno k čemu došlo, je jen má vina. Kdybych to nechala být a nějaký čas počkala, vše mohlo dopadnout úplně jinak.“

Dovyprávěla jsem celý náš příběh a tikala očima od jednoho k druhému. Všem se ve tváři zračilo překvapení a šok ze všech těch informací, kterýma jsem je zavalila. Byli upíři, ale i přesto jim trvalo nějakou dobu, než vše zpracovali.

Chystala jsem se něco říct, ale někdo mne předběhl, ale nebyl to Edward, od kterého jsem čekala, že konečně něco řekne, nějak zareaguje. Místo toho stále seděl s nepřítomným výrazem ve tváři a hleděl kamsi do neznáma. Byl to ten vysoký kluk, který vyčaroval kouzelný úsměv na tváři a už mě svíral ve svém náručí.

„Já jsem tak šťastný, takže já mám neteř a dokonce i praneteř, která vypadá jako naše Bells. To se mohlo podařit jen tobě, Edwarde. Neseď tady jak hromádka neštěstí a usměj se, vždyť který upír by se mohl něčím takovým pochlubit. Neboj, maličká, mi odtamtud Bellu dostaneme, i kdyby kvůli tomu mělo peklo zamrznout.“

Za chvíli se ozvala i Alice. „Emmete, no tak už ji pusť. Vždyť ji rozmačkáš a nech také tetičku Alice, aby ji objala. Promiň nám to Isabell, to čím jste si museli všichni projít a hlavně Bella. Já jsem vždycky říkala, že to byla chyba, že jsme ji opustili, ale někdo trval na svém. Teď ti můžu slíbit jediné, uděláme cokoliv možné i nemožné, aby Bella byla zase s vámi. Možná to bude chvíli trvat, ale my se nikdy nevzdáme.“

„Děkuji vám, i když i já bych se vám měla omluvit, že jsem vás všechny do toho zatáhla. Tedy tohle byl můj příběh, ale jak jste se vlastně dozvěděli, kde mne najdete. Jediný kdo o mně ještě věděl, byl Griffin, ale toho měl Aro uklidit z dosahu, aby nikomu nic neprozradil.“

Při této otázce jsem se zadívala nejen na Alice, ale také na Victorii. Ani ona mi od té chvíle, co jsme se setkali, neprozradila, jak se jim vlastně podařilo mne najít.

ALICE

„Jestli dovolíš Victorie, ráda bych začala a doplnila tak celý příběh ještě o náš pohled.

Tvůj vzkaz jsem Isabell našla jen čistě náhodou, když jsem se přehrabovala v kabelce a málem bych ho vyhodila, kdyby ani nevím proč, něco na něm upoutalo mou pozornost a já si ho přečetla. Odhadla jsi mou reakci, i když nebyla okamžitá. Dva dny jsem nad tím vzkazem přemýšlela, než jsem se rozhodla zjistit, co se za ním ukrývá. I já bych se nyní mohla obviňovat, proč jsem tak otálela.

Rozjela jsem se sama do New Yorku a ze záznamů Julliardu jsem zjistila tvou adresu a jak si sama řekla, ve tvém pokoji jsem našla vzkaz, který si tam zanechala, ale nejen to.  Na tvém nočním stolku jsem objevila fotografie, které mi vyrazily dech. Okamžitě jsem poznala Bellu a vaše podoba mne fascinovala. Hlavou se mi honily tisíce otázek, co se vlastně tehdy stalo a proč je Bella upír a co má společného s tebou. Z dalších fotek mi došlo, že tvým otcem musí být Jacob a ona žena, na svatební fotografii. Teď již chápu, proč Jacob vypadal jen o málo let starší, než jsem si ho pamatovala.

Poté jsem již na nic nečekala a kontaktovala jsem Carlisle, našeho otce. Potřebovala jsem vědět, jestli neví, kdo je Griffin a kde bych ho mohla najít. Byl jediným vodítkem k tobě. Neřekla jsem mu tehdy nic, jen ať zatím neříká nic Edwardovi. Nechtěla jsem tě tehdy do toho zbytečně zatahovat, kdyby to nedopadlo dobře. Carlisle naštěstí znal na mou otázku odpověď, ale nenechal mě tam jít samotnou a proto jsem počkala, až se ke mně připojí Jasper, má sestra Rose a tady Emmet. Měli jsme štěstí, Griffin se ještě nestačil nikam schovat, zřejmě nepočítal s tím, že by ho někdo tak brzy hledal. Nakonec se nám z něho podařilo dostat informaci, kde jsi, ale víc nic. Až teď konečně chápu tu větu, kterou tenkrát pronesl. „Vždyť je upírem jen z jedné čtvrtiny a ještě smrdí jako pes, kterým je více než upírem.“

Promiň, neber si to osobně, nikdo z nás si to o tobě nemyslí, vždyť si jednou z nás. Jen opakuji jeho slova. Bohužel museli jsme se rozdělit, Rose s Jaspram si vzali na starost Griffina, aby nemohl nikoho kontaktovat a schovali ho v našem starém domě, kde na něj dohlíží. Mezitím se o všem, ale dozvěděl i Edward a vydal se za námi. Setkali jsme se až v Itálii, kousek od Voltery, kde se dozvěděl celou pravdu, tedy tu část, kterou jsem odhalila já. Poté jsme se urychleně vydali do Voltery. Edwardovi došlo, že přelud, o kterém si myslel, že byl jen jeho fantazií, byla ve skutečnosti pravda. Na letišti zahlédl Bellu, myslel, že se mu tu jen zdá, ale nezdálo, a když jsme vás konečně našli, bylo již pozdě. Zaslechli jsme kousek vašeho hovoru, ale pak Bella zmizela a my jsme nyní zde.“

VICTORIE

„A aby byl příběh zcela kompletní, povím ti ještě, jak jsme tě našly my. Tvá matka se o tebe začala po několika hodinách, kdy se ti marně snažila dovolat, bát a tak jsme sedly s Bellou na letadlo a vydaly se za tebou. Bella nechtěla, aby Nessie opustila La Push a také nechtěla zbytečně děsit tvého otce. Víš, jaký dokáže být. Stejně jako Alice i my jsme našly tvůj vzkaz a ihned se vydaly za Griffinem. Tušila jsem, o co si ho asi tak mohla požádat, jen jsem doufala, že to není pravda. Už kvůli Belle, vytrpěla toho dost a nechtěla jsem, aby tím prošla znova.

Griffina jsme bohužel nenašly, což byla práce Alice a jejích sourozenců, ale měly jsme štěstí. Chystaly jsme se k odchodu, když zazvonil telefon a na záznamník se nahrál vzkaz.

„Plán vyšel. Ta maličká je naše. Tvůj dluh byl smazán. Aro byl velice potěšen. „

Nevím, kdo volal, ale okamžitě jsme věděly, kde tě máme hledat. Kdybych tenkrát jen tušila, co se Bella chystá udělat, nikdy bych jí to nedovolila. Promiň, mi Isabell. I já mám na tom všem svůj podíl viny. Měla jsem předpokládat, že je pro tebe schopna obětovat vše.“

ISABELL

Konečně byl příběh kompletní. Všichni jsme se naráz zahleděli stejným směrem. Edward stále seděl zhroucený v křesle ve stejné pozici, jako když se do něj posadil. Tvář měl zkřivenou bolestí. Všiml si našich pohledů a konečně promluvil.

„Proč jsem vás tehdy poprvé na Julliardu neslyšel, proč jsem vás nenašel, když jsem se vás vydal hledat. Musela mě přeci za vámi dovést vaše vůně, musel jsem slyšet Aliciny myšlenky. Tak proč?“

Nemohl si nás najít, nemohl si nás cítit ani slyšet. To byla tehdy má práce. Bella poprvé v mém životě mě požádala, abych použila svou schopnost a zastínila celou místnost. I kdyby si do té místnosti tenkrát vkročil, neviděl bys nás. Ač jsem svůj dar zdědila po Belle, umím ho využívat i jinak, než jen na blokování schopností jako Bella. Proto jsi mne nikdy nemohl najít, kdy jsi ještě studoval na Julliardu. Umím maskovat svůj pach. Proto jsi nikdy nepoznal, že jsem z části upír a z části vlkodlak a ani nikdo jiný nemohl. Tehdy jsem ještě netušila, kdo ve skutečnosti jsi. Bella nikdy o maminčině otci nemluvila. Jediné, co prozradila, bylo, že to byla první a jediná láska jejího života, na kterou nikdy nezapomněla.

EDWARD: „Proč to ale Bella udělala. Vím, že jsem jí hodně ublížil, ale měl jsem právo dozvědět se, že jsem otcem a …, to mě tak moc nenávidí, že mi nebyla schopna odpustit?“

„Naopak Edwarde, Bella tě stále velmi miluje, i když sama sobě se snaží namluvit, že tomu tak již dávno není. Když jsem se z ní nedávno snažila dostat nějaké informace, vždy když začala o tobě mluvit, její tvář se úplně rozzářila a já viděla tu lásku, která se znova začínala rozhořívat.

Udělala to, aby nás uchránila právě před tím, co se mi stalo. Věděla, že se Volturiovi nikdy nesmí dozvědět o naší existenci a obávala se, že kdybyste se vše dozvěděli, dříve nebo později, by se o nás dověděli i oni.“

VICTORIA: „Vedl ji k tomu ještě jeden důvod, nechtěla znovu trpět. Ani netušíš, jakým peklem si kvůli tobě prošla. Nechtěla, aby se to opakovalo.

Promiň mi, Isabell. Vím, že sis přála jen, aby Bella znovu byla šťastná, ale ona se tenkrát takto rozhodla a myslím, že by měli znát celou pravdu.“

EDWARD: „Chápu, příliš jsem ji ublížil a nedivím se, že se takto rozhodla. Slibuji ti, že ji odtamtud dostaneme a pak vás necháme žít v klidu a bezpečí, tak jak jste žili dosud. Nechci, aby Bella kvůli mně znova trpěla. Pokud to bude třeba, obětuju i svůj vlastní život.

Po té poslední větě se mě zmocnila panika, to se tady všichni zbláznili. Každý se chystá zemřít? Nejprve Bella a teď i on. Chystala jsem se už něco říci, ale přerušil nás zvuk mobilu. Alice to zvedla a další půl hodiny s někým mluvila a líčila mu celý náš příběh, musel to být někdo z jejich rodiny. Když se vrátila, tvářila se ustaraně.

„Carlisle, Esme, Jasper a Rose letí sem. Máme další problém. Griffinovi se podařilo utéct. Nikomu se nic nestalo, ale Griffin jim utekl a teď je bůhvíkde. Každou chvílí může zavolat do Voltery a vše jim prozradit. Bella je nyní ještě ve větším nebezpečí. Ostatní dorazí za několik hodin, musíme co nejrychleji vymyslet, co podnikneme.“

BELLA

Musela jsem se vzchopit. Potlačit znovu své city a nedat na sobě nic znát. Nesmím jim ukázat své slabé místo. Nevím kolik času tady budu muset strávit, ale každá minuta pro mne bude jako rok. Musím však vydržet a čekat na znamení. Jednou jsem do toho vlaku už nastoupila a vyskočit z něj nejde. Musím svou roli v tomto příběhu dohrát dokonce.

Vydala jsem se směrem k mladé dívce, která mne z povzdálí pozorovala. Byla to ta stejná dívka, která nás uvedla do sálu. S opovržením v očích si mne prohlížela a pak jen suše dodala.

„Jedna smrdí jako pes a druhá se psychicky hroutí. Náš druh upadá. Mí pánové tě chtějí vidět. Hned.“

Ani ne za minutu jsme znovu vcházely do sálu. Až teď mi došlo, že má reakce nezůstane bez následku. Ve své snaze utéci před smutkem a před minulostí, která mě opět dostihla, jsem proběhla tímto sálem a ani jsem se neohlédla. Aro si musel všimnout, že se něco stalo. Co když Isabell zabránil v odchodu?  A co tu vlastně dělali oni. Proč byli Cullenovi ve Volteře a proč se na mne díval, tak jako by mne …to není možné, oni si nemohli vzpomenout, ale proč by tu jinak byli?

Stála jsem před Arem a čekala na svůj trest, když na mne klidným tónem v hlase promluvil.

„Copak se stalo Bello, že jsi nám utekla. Rozrušilo tě snad něco?“

Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět, nevypadalo to, že by si mou reakci dali do spojitosti s Cullenovými a tak jsem se snažila odvést pozornost jiným směrem.

„Promiňte, přehnala jsem to. Rozloučit se s mou rodinou bylo pro mě velice těžké a potřebovala jsem být chvíli sama, ale nyní jsem zde a připravena vám sloužit. „

„Doufám, že stejné loajality se od tebe dočká i naše rodina. Myslím, že pro dnešek toho na tebe bylo dost. Následuj prosím, Jane. Ukáže ti tvé komnaty. Zítra si promluvíme a vysvětlím ti, jaké místo ti bude náležet v řadách naší gardy.

Arova reakce mne překvapila. Nečekala jsem, že s mou jednoduchou výmluvou spokojí a dá mi celou noc volno. Upíři nikdy nespí a tak jsem čekala, že ihned započne můj výcvik do královské gardy, ale zmýlila jsem se. Jane mne dovedla do mých pokojů. Ocitla jsem se uprostřed přepychu a luxusu. To snad každý člen královské gardy žije takto, nebo na mne Aro něco chystá.

Usadila jsem sena pohovku a ponořila se zpět do mých myšlenek. Z hlavy jsem nedokázala vymazat poslední scénu, kdy jsem zahlédla Alice, Emmeta a hlavně Edwarda. Co tyto tři mohlo dovést až sem?

Bylo to již několik týdnů od onoho dne, kdy jsem ho opět nečekaně spatřila a musela udělat to nejtěžší rozhodnutí. Doufala jsem, že se vše vrátí zpět k normálu, ale přepočítala jsem se. Aro se dozvěděl o Isabellině existenci a toužil zařadit ji do sbírky svých talentů. Tohle jsem nemohla připustit a nyní jsem zde. Čekám na znamení, na jedinou šanci, která mě odsud dostane pryč, a doufám, že náš na rychlo vymyšlený plán vyjde.

Stále jsem se ve vzpomínkách vracela do okamžiku, kdy jsem ho naposled spatřila, vzpomínala jsem na jeho pohled, který mi věnoval. Bylo v něm tolik citu, že jsem znovu začala přemýšlet nad slovy, která mi Alice nedávno řekla. Je možné, aby ne mne nezapomněl? A co by se stalo, kdybychom dostali druhou šanci? Dokázala bych mu odpustit. Tehdy u Griffina, jsem to málem udělala, málem jsem ho zastavila, ale možná naštěstí pro mne jsem to nestihla. Možná by se jenom vše více zkomplikovalo.

Jen doufám, že jejich přítomnost zde neměla nic společného ani se mnou ani s Isabell, kdybych jen dostala možnost kontaktovat ještě jednou moji Nessie a vše ji vysvětlit. Isabell už musí být v letadle a brzy se setkají a budou zase v bezpečí. Teď už musím počkat jen na Griffina a snad tato noční můra brzy skončí.

EDWARD

Doslova během několika málo hodin se můj svět převrátil vzhůru nohama. Nejprve jsem zjistil, že Bella, má jediná láska stále žije a je jednou z nás. Tak usilovně jsem se snažil ji tenkrát ochránit před tímto osudem, ale již tehdy bylo pro nás oba pozdě. Naše osudy byly zpečetěny v den, kdy jsme se potkali. Poté mi bylo dovoleno na kratičký okamžik ji znovu spatřit a následovala ledová sprcha, která i mne srazila do kolen. Musel jsem ji tam zanechat jejímu osudu a neexistoval způsob, kterým bych ji odtamtud byl schopen vysvobodit a nyní jsem se dozvěděl tu nejúžasnější novinu, ze které bych kdykoliv jindy byl nadšený, ale ne teď. Teď pro mne byla posledním pomyslným hřebíčkem do mé rakve. Ve vteřině se ze mne stal otec a také dědeček, jakkoliv směšně a neuvěřitelně to znělo, byla to pravda.

Má milovaná Bella dala život našemu dítě a výměnou za to, obětovala ten její. K tomu všemu jsem byl tak tvrdohlavý a nedovolil jsem tehdy Alice, aby se jen podívala do Belliny budoucnosti, zda je v pořádku. Místo toho si tím vším musela projít sama, opuštěná a spoléhat se na pomoc krvelačné upírky, která sama bažila po pomstě a její krvi. Byl jsem naprosto slepý, když jsem si myslel, že Bella by snad mohla vést normální život. Jednou jsem ji odkryl tajemství našeho světa a to muselo přinést následky.

Seděla naproti mně a nenápadně mne pozorovala. Byla jí tak podobná, kdybych nevěděl, že to není ona, spletl bych si ji s ní. Měla stejně růžové tváře a stejně hluboké hnědé oči, ve kterých by se člověk utopil, ale přesto byla jiná. Výraz její tváře ji od mé Belly odlišoval. Bylo to až neskutečné, ale Isabell byla má vnučka. Tak rád bych ji vzal do náručí a objal, ale nemohl jsem. Ne po tom všem, co se o nás a hlavně o mne dozvěděla, o tom, co jsem provedl Belle. Mohl jsem pro ni udělat jediné, slíbil jsem ji, že Bellu od Voltůriů dostaneme, i kdyby mě to mělo stát život, a své slovo jsem hodlal dodržet. Nic mne nezastaví, i kdybych měl vlastnoručně Caia, Marca a Ara zabít a otřást tak základy celého světa upírů.

Chystal jsem se zavolat Carlisleovi a požádat ho o radu a hlavně mu vše vysvětlit, když se telefon Alice rozezvoněl a já ve sluchátku poznal Carlisleův hlas. Nebyly to dobré zprávy, se kterými nakonec Alice přišla. Griffin, který všechnu tu zkázu způsobil, utekl a teď již může být kdekoliv, ale hlavní bylo, že nyní již Volturiovi mohou vědět celou pravdu a mohou se tak na naši návštěvu připravit a my ztratíme výhodu momentu překvapení. Musel jsem přemýšlet, ale to se v tomhle domě nedalo. Slyšel jsem starostivé myšlenky všech členů mé rodiny, ale i ty vyčítavé, které ke mně směřovala Victoria. Jediný, kdo pro mne byl tajemstvím, byla Isabell. I tuto vlastnost měla s Bellou společnou.

„Alice, kdy přesně mají ostatní dorazit?“

„Jejich letadlo přistane ráno v sedm, takže tady budou tak v osm. Vím, že by ses nejraději do Voltery vydal hned, ale to nejde. Čím víc nás bude, tím lépe a snad Carlisle přesvědčí Ara, považuje jej za přítele, nebo najdeme jinou možnost.“

„Dobrá, počkáme. Musím však osud na chvíli pryč. Potřebuji přemýšlet a tady to nejde. Vrátím se za hodinu nebo dvě.“

„Raději by si měl sebou vzít Emmeta.“

„Neboj, Alice. Neudělám žádnou pitomost. Jen potřebuju být chvíli sám. Dnes toho bylo na mne dost. Brzo se vrátím. Ty by ses mohla mezitím zkusit podívat na Bellinu budoucnost, jestli něco neuvidíš.“

To byla poslední slova, co jsem Alice řekl. Pak jsem se jen pohledem sklouzl k ztrápené Isabell a vyběhl z domu. Potřeboval jsem se dostat, co nejdál odsud. Musel jsem si utřídit všechny myšlenky, všechny informace, které jsem se dnes dozvěděl. Bylo toho na mě moc a Isabellina přítomnost to neulehčovala, ba právě naopak. Pokaždé když jsem se na ni podíval, viděl jsem v ní Bellu.

Utíkal jsem dlouho, a jak nejrychleji jsem jen mohl. Konečně jsem byl dost daleko. Ticho a klid naplnili alespoň na chvíli mou mysl. Neslyšel jsem ničí myšlenky jen zvuky lesa okol mě. Posadil jsem se do trávy a rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem na malé mýtině tolik podobné naší louce ve Forks. Dal bych cokoliv, kdybych mohl vrátit čas a nic z toho by se nemuselo stát. Tolik bolesti, smutku, tolik utrpení, tolik promarněných let a všechno zbytečně. Nebýt mne nic z toho by se nestalo, kdybych se nikdy znovu nevrátil do Forks, prožila by Bella život, tak jak měla. Měla by milujícího manžela a děti, prostý život bez strachu, bolesti, bez monster jak jsem já. Prožila by dlouhý a krásný život, zestárla by a umřela, tak jak se má. Místo toho se stala jednou z nás. Snažil jsem se její duši před tímto osudem uchránit, ale prohrál jsem a ztratil jsem i poslední šanci, že by mi snad někdy mohla odpustit.

Musel jsem zde být tak hodinu. Hlavou se mi stále honily stovky otázek a myšlenek na Bellu a jak ji osvobodit, když jsem to nevydržel a rozhodl se. Slíbil jsem Alice, že nic nepodniknu, ale nemohl jsem již déle čekat. Musím něco udělat a musím to udělat hned a sám. V poslední myšlence jsem se Alice omluvil a rozeběhl se směrem do Voltery. Doufám jen, že Alice s Emmetem budou rozumnější a počkají na Carlisle a ostatní. Vím, že moje rozhodnutí musela vidět, ale už mne nemůže zastavit.

Když jsem do Voltery dorazil, bylo nad ránem. Město stále spalo, jen tu a tam jsem zahlédl něčí postavu, která rychle zmizela v temných uličkách. Upíři se vraceli z lovu. V hradbách Voltery totiž platil přísný zákaz, aby upíři vraždili lidi. Tak ač bylo město plné upírů, bylo zároveň tím nejbezpečnějším místem na planetě, tedy pokud jste byli člověk. Jaká to ironie.

Konečně jsem se dostal ke vchodu do Voltůriovic sídla a temnou chodbou vedoucí do podzemí jsem se vydal do samotného srdce jejich říše. Naposled jsem tudy šel jen před pár hodinami, kdy v mé duši ještě žila naděje, že bych mohl Bellu znovu získat, ale nyní tato naděje umřela. Celou cestu jsem přemýšlel, zdali Aro přijme mou nabídku, ale zároveň jsem se snažil vymyslet řešení pro případ, že by to nevyšlo. Musí to však vyjít, tak dlouho toužil po tom, abych rozšířil jeho řady.

Po několika minutách jsem znovu vstoupil do velké haly, kde za recepčním pultem seděla stále ta stejná dívka. Okamžitě si mě všimla a také mne musela poznat.

„Dobrý večer, nebo spíše ráno. Vrátil jste se, ale jak vidím tentokrát bez doprovodu. Když jste tu byli naposled ani jsem se vás nestihla zeptat, jak vám mohu pomoci, když jste tak náhle odešli.“

„Přišel jsem navštívit vaše pány. Nejsem ohlášen a také vím, že jsem přišel v nepříliš vhodnou hodinu, ale doufám, že by mě snad mohli přijmout. Rád bych jim něco nabídl. Mé jméno je Edward Cullen a již jsme se setkali. Můj otec je jejich blízký přítel.“

„Prosím posaďte se zatím támhle na pohovku. Prověřím, zda vám udělí audienci, ale může to chvíli trvat. Heidy se před pár minutami vrátila, takže budou zřejmě zaneprázdněni.“

Heidy a zaneprázdněni, to v překladu znamenalo, že jim právě donášková služba přímo až do domu dodala čerstvé jídlo, ale ne pizzu nebo čínu, ale čerstvou krev, nevinné lidi, které měla Heidy za úkol nalákat a dovést až pod nos všem členům královské rodiny. Carlisle nám o způsobech, které panovaly na Voltůriovic dvoře mnohokrát vykládat, a ani za těch dvě sta let, co již zde nepobýval, se tu mnoho nezměnilo.

Heidy se tento lov musel opravdu vydařit, protože jejich zaneprázdnění trvalo déle, než jsem čekal. Až někdy po hodině, kdy jsem netrpělivě přecházel z jedné strany haly na druhou, se otevřely dveře a v nich jsem znovu spatřil Jane. Přišla mne uvítat a dovést k Arovi a ostatním. Zvědavě si mne prohlížela, ale nakonec neřekla ani slovo. Vstoupili jsme do sálu a tam jsem znovu po dlouhých letech spatřil tři nejmocnější upíry. Před šedesáti lety jsem se je vydal žádat o smrt, ale tenkrát jsem se až zde nedostal, Alice byla rychlejší, ale tentokrát mě zastavit již nemohla. Aro se na mne nejdříve trochu překvapeně zadíval, ale pak se mu na obličeji rozlil úsměv.

„Vítám tě, Edwarde, jak nečeká a přesto potěšující návštěva. Copak tě k nám přivedlo, pověděli nám, že by si nám rád něco nabídl. Je to už mnoho let, co jsme tě mohli naposled spatřit. Doufám, že se vaší rodině vede dobře a jakpak se daří tvému otci, ani Carlisle nás již mnoho let nenavštívil.“

„Děkuji Aro za milé přivítaní i za přijetí v takto zvláštní hodinu. Naší rodině se daří dobře a i našemu otci. Má návštěva jak si sám jistě poznal, není jen zdvořilostní, ale přišel jsem ti něco nabídnout, ale také požádat o velkou laskavost.

„Zníš tajemně, tak už nás nenapínej a pověz nám, co bys nám chtěl nabídnout?“

„Chtěl bych vám nabídnout své služby a stát se členem vaší gardy.“

„Tak konečně jsme se dočkali, jak úžasná správa. Do naší rodiny přibude další fascinující talent. Dnešní den se nám opravdu vydařil, že ano Caie a Marcu.“

„To je ta nabídka, o které jsem mluvil a teď bych vás poprosil o onu laskavost. Stanu se členem vaší gardy, když dovolíte jednomu členu, kterého jste nedávno přijali odejít. Prosím neberte to jako podmínku, spíše jako prosbu. Má schopnost vám může být užitečnější a také jsem starší, zkušený dost toho vím a v mnohém vám mohu pomoci.“

„Kdo je ten upír, kterému bys rád věnoval svobodu a proč by oni měl stát?“

„Přišla za vámi včera a nabídla vám své služby výměnou za služby někoho jiného. Jmenuje se Bella.“

„Zajímavé. Nejdříve ona nabídne své služby, abych souhlasil a propustil Isabell a nyní ty. Včera to bylo pro mě opravdu těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem s Bellou souhlasil. Přeci jen Isabell, byla více člověkem než upírem a její moc nebude tak silná jako to Bellina, ale teď i ty mě žádáš, abych přijal do mých služeb tebe výměnou za Bellu. Tohle pro nás bude velký oříšek, oba vaše dary jsou naprosto výjimečné a já bych vás zde měl oba. Ale než se rozhodneme, co tě k tomuto rozhodnutí vede?“

„Je to starý dluh, který bych chtěl touto cestou Belle splatit.“

„To musí být velký dluh, když chceš vyměnit její život za svůj.“

„Ano, to je. Dlužím jí více než jen to.“

„Tohle bude daleko těžší rozhodnutí a myslím, že budeme potřebovat trochu času na promyšlení všech možností.“

Aro zněl tajemně a nejistě. Nevěděl jsem, zda můj návrh přijme a naopak se mne začínala zmocňovat panika, že odmítne. Co pak? Jak se zachovám? Bella tady nesmí zůstat, ale násilný útok na Voltůriovic sídlo by nám neprošel. Armádě upírů, která strážila celou Volteru bychom se nevyrovnali.

Poslal mě do hostinského pokoje, kde jsem měl počkat na jeho rozhodnutí. Trvalo to však déle, než jsem očekával, až téměř dvě hodiny si mne Aro zavolal zpět a já se plný napětí vydal na cestu, která měla rozhodnout o mé další budoucnosti.

Když jsem však vešel do sálu, čekalo na mne překvapení. Poslední osoba, se kterou jsem se nyní chtěl setkat stála před Arem a něco mu vykládala. Vím, že mou reakci nemohlo nic omluvit, ale neovládl jsem se. Vrhl jsem se na Griffina, který stál opodál. Chtěl jsem mu za zradu, které se dopustil na mé rodině, utrhnout hlavu. Ve vteřině jsem se svíjel na zemi bolestí a pozoroval spokojený úsměv původce mého utrpení, Jane.

Tento úsměv však během pár vteřin však vystřídalo překvapení a zmatek. Zazněl hlasitý výkřik „Néééé“ a poté bolest utichla a já znovu spatřil její andělskou tvář a ucítil její něžný dotek na mé tváři.

BELLA

Celou noc jsem strávila ponořena do svých vlastních myšlenek, když se konečně ozvalo klepání na mé dveře a do pokoje vstoupil jeden z Arovích ochránců. „Náš pán, by s tebou chtěl mluvit. Očekává tě v sále.“ Bylo to tady, dnes mi přidělí místo v jejich gardě a započne můj výcvik. Ihned jsem se vydala za ním, pomalu jsem se v temných spletitých chodbách hradu začínala orientovat a tak jsme tam byli během několika málo vteřin, ale nečekala jsem, že budu svědkem scény, která na mne čekala, jakmile jsem vstoupila do sálu.

To co se událo poté, bylo jen mou přirozenou reakcí, neuvažovala jsem v oné chvíli, co vlastně dělám.

Spatřila jsem jeho, Edwarda svíjejícího se bolestí na zemi a malou Jane, od níž toto utrpení pocházelo. Rozeběhla jsem se k nim a Edwarda zaštítila, aby Jane neměla šanci. Cítila jsem její usilovný tlak na můj štít, ale nemohla jím proniknout. Instinktivně jsem se skláněla nad Edwardem a má ruka se dotýkala jeho tváře. Měla jsem šanci mu znovu pohlédnout do očí a mé srdce v této chvíli toužilo po jediném, znovu ho moci svírat ve svém náručí, znovu cítit jeho sladký dech na mých rtech, znovu cítit jeho pevné chladné rty na mých, ale ona nádherná chvíle netrvala dlouho, když jsem uslyšela něčí hlas a surové ruce mne odtrhly od mého anděla.

„Co jste si mysleli, že oba děláte? A co mi teď zabrání, abych vás na místě nenechal popravit? Proč si Edwarde, zaútočil na našeho starého přítele Griffina? A jak tebe Bello napadlo použít svůj štít proti Jane? Zapomněla jsi snad, že jsi jednou z nás? Oba bych vás měl za vaši neposlušnost na místě nechat zmrskat.

Dívala jsem se do Arových očí, ze kterých málem šlehaly blesky, ale nemohla jsem přestat po očku sledovat i Edwarda. Co tady zase dělal? Nechal se Griffinem vyprovokovat a zaútočil na něj. Jenom všechno pokazí a teď jsem ohrozila i sebe. Byla jsem zpět, můj mozek zase naskočil. Ta kratičká chvíle, kdy jsem se ho mohla zase dotknout, byla nádherná, ale musela skončit. Tehdy přebraly kontrolu nad mým tělem mé city, mé srdce, ale teď jsem musela myslet hlavou, jinak z toho ani jeden z nás nevyvázne živý.

„Prosím o odpuštění, Pane. Nebyla jsem připravená na scénu, kterou jsem měla možnost spatřit a nechala jsem v sobě převládnout své city. Nerada vidím, když někdo trpí a navíc, když je to někdo, koho jsem měla možnost poznat. Nic nemůže omluvit, to jak jsem se zachovala a jsem ochotna nést následky. Přijmu trest, ať bude jakýkoliv.“

Teď byla řada na Edwardovi.

„I já vás prosím o odpuštění, nechtěl jsem zaútočit na vašeho přítele, ale i mne bohužel ovládly mé city, v tu chvíli silnější než rozum. Griffin zradil někoho, kdo mu důvěřoval a já se chtěl pouze pomstít.“

Dobrá tedy. Tebe Bello omlouvá, že jsi s námi jen chvíli a chtěla si jen pomoci někomu, na kom ti záleží. Pro tentokrát jsem schopen tuto malou nedokonalost přehlédnout, ale příště již trestu neunikneš. A ty Edwarde, od tebe bych očekával více sebeovládání. Jen kvůli tvému otci tě tentokrát nepotrestám. Přišel jsi nás navštívit a nabídnout nám své služby, čehož si velice ceníme.

A co se důvodu tvé návštěvy týče, dospěli jsme k rozhodnutí. Musíme tě zklamat. Tvůj dar je jeden z mála, který nám v naší sbírce schází, ale Bella je pro nás v tento moment vzácnější. Bohužel musíme tvou nabídku, abys nahradil Bellu v našich službách a jí byla poskytnuta svoboda, zamítnout. Ale i tak tě rádi přivítáme mezi námi, pokud si nebudeš již klást jiné podmínky.“

Cože??? Mou hlavou se ozýval hlasitý křik. Proč??? Proč něco takového udělal? Jak jej to mohlo jen napadnout? Co si myslel, že dělá? Chtěl si vyměnit místo v Arově gardě se mnou? To byl tak hloupý, že si myslel, že by mu to mohlo projít?  Jak se o tom mohl dozvědět? Isabell…? Ale jak?

Nechápala jsem nic z toho, co se tu teď událo. Zmateně jsem se zadívala na Edwarda a on mi tento pohled opětoval. Tento pohled však již nebyl plný smutku, bolesti či strachu. Uviděla jsem v něm jediné, lásku. Tolik lásky, že jsem byla znovu lapena do jeho pasti. Ale velice záhy jsem se probrala, když jsem uslyšela těch několik nejšílenějších slov, které kdy kdo vypustil z pusy.

„Dobrá, nedovolíte-li mi nahradit Bellino místo u vás, tak přijímám. Rád bych se stal členem vaší gardy.“

ALICE

Stáli jsme na letišti a čekali na zbytek naší rodiny. Po tom, co se Edward rozhodl a já ho nestihla zastavit, jsme se rozhodli jednat rychle. Jakmile Carlisle přiletí, vydáme se okamžitě do Voltery. Zbývalo jen několik minut a my se měli s nimi setkat, když přišla další vize, která mi vzala poslední naději v dobrý konec. Edward stojící před Arem a jeho bratry, žádající o to, aby se mohl stát členem jejich rodiny.

„To nemůže myslet vážně. To nesmí udělat. To snad né!!!“

Hlasitě jsem křičela, když jsem se probrala ze šoku. Všichni mě udiveně pozorovali. Vylekala jsem i okolo stojící cestující. Konečně jsem se uklidnila, ale nebyla to má zásluha. Poděkovat jsem, za to mohla Jasprovi. Konečně byli s námi. Když jsem ji vše v rychlosti cestou do auta vysvětlila i Carlisleovi se objevila na tváři vráska plná starostí. Edward učiní Arovi nabídku, kterou neodmítne a pokud mu v tom někdo nebo něco nezabrání, přijdeme pozdě.

Emmet sešlápl plyn jen co se dalo a my se řítili plnou rychlostí do Voltery, ale i tak jsem se obávala, že přijdeme pozdě. Celou cestu jsem se snažila zjistit, jak se Aro zachová a co se bude dít dál, ale jako kdyby někdo zase rušil můj signál.

BELLA

Stála jsem tam neschopna uvěřit vlastním uším. Musel se zbláznit. Jiné vysvětlení jsem neznala. V ten moment můj mozek znova zkolaboval a mé srdce převzalo kontrolu.

„To ne, to nesmíš udělat, Edwarde. Promiňte, mi Pane, že se pletu do vaší diskuze, ale nemyslím si, že by jeho rozhodnutí bylo upřímné. Je veden spíše pocitem viny, který však je naprosto zbytečný. Prosím dejte mu ještě šanci si své rozhodnutí znova promyslet, a pokud bych nežádala příliš, dovolte nám si na chvíli promluvit. Myslím, že pak se vše vysvětlí.“

„Překvapuješ mne Bello, ale budiž. Myslím, že Edward své rozhodnutí stejně nezmění, na to ho znám až příliš dobře. Máte hodinu. Musíme teď něco naléhavého vyřešit, takže se zde sejdeme opět za hodinu. Jane vás doprovodí do tvého pokoje.“

Aro mě svou reakcí překvapil, byl si až příliš jistý, jakoby znal vše o nás, o mě a Edwardovi. Jakoby tohle byl ten důvod, proč unesl Isabell. Byli jsme od začátku jeho cílem my dva? Věděl, že kvůli Isabell, obětuji i svůj život a to stejné nakonec učiní i Edward, ale jak mohl vědět, že se o tom všem dozví. Bylo tu mnoho otázek, na které jsem neznala odpovědi, ale teď mě čekal nejtěžší úkol, přesvědčit Edwarda, aby odešel a stáhl svou nabídku. Nemohla jsem mu prozradit nic o tom, co se ještě mělo udát, takže si budu muset vystačit s tím, co už ví.

Na cestě do mého pokoje jsem na sobě cítila Edwardův pohled, za celou cestu na mne nepromluvil, ale já přesto cítila, že i on má hlavu plnou otázek.

Jane nás doprovodila až ke dveřím mého pokoje, ale vzápětí opět zmizela. Alespoň na chvíli budeme sami. Toho okamžiku jsem se ale zároveň děsila. Nevěděla jsem, jak se zachovám. Byl to po šedesáti letech první moment, kdy jsme byli o samotě. Má hlava křičela jedno a mé srdce zase něco jiného.

Stáli jsme uprostřed pokoje a pozorovali jeden druhého. Nikdo z nás nechtěl narušit to ticho, tuto vzácnou chvíli, která nám byla poskytnuta, ale já musela. Musela jsem ho překonat, aby odešel.

Nasadil jsem svou tvář pokrového hráče a klidným hlasem jsem promluvila na Edwarda.

„Proč jsi tady? Tedy už vím proč, ale jak se dozvěděl, kde jsem? Jak ses dozvěděl, že jsem …“

A co si vlastně myslíš, že děláš. Nikdo se tě o nic neprosil. Jsem tu z vlastního rozhodnutí a nikoho jsem o žádnou pomoc, či laskavost nežádala. Jen si vše zkomplikoval.“

Nechtěla jsem na něj takhle vyletět, ale v tuto chvíli se uvolnily všechny ty pocity vzteku, které jsem myslela, že jsem je již dávno přemohla a zapomněla na ně.

„Chápu, že se na mne zlobíš, ale snažil jsem se jen napravit a odčinit vše, co jsem ti způsobil. Máš právo mě nenávidět, za to co jsem ti způsobil a čím vším sis musela kvůli mně projít.“

„Co tím myslíš? O čem to mluvíš?“

„Vím, vše.“

„Jak?“

„Isabell.“

„Ach,… proto jsi teď tady, ale jak? Kdy? Vždyť jste ji potkali, až když jsme se loučily a ona měla odjet s Victorií z Voltery.“

„Máš pravdu, skutečně jsem potkal poprvé Isabell až zde, tedy co si pamatuju, ale ona nám vyprávěla zajímavý příběh, kde jsme se setkali již dříve, jen si na to nikdo z nás nemohl vzpomenout, ale tehdy vhodila Alice do kabelky vzkaz, aby ji našla a proto jsem v Itálii. Sledovali jsme stopu, která nás zavedla až sem a proto jsem Griffina málem zabil, to on to vše způsobil, ale to sama víš.“

„Tak ona tenkrát nezapomněla, to mnohé vysvětluje.“

„Ale jak vidím, ani ty jsi nic z toho nezapomněla, i když Isabell mluvila o opaku.“

„V poslední chvíli jsem si to rozmyslela a Griffina zastavila.“

„Vidím, že sis svou schopnost přenesla i do tohoto života. Nedivím se Arovi, že mne odmítl. Disponuješ darem, který je silnější, než jakýkoliv jiný.“

„Kolik vám toho Isabell pověděla o mě, o ní, o nás?“

„Všechno. Pověděla nám o všem, co se událo od chvíle, co jsem tě opustil, proto jsem tady. Chtěl jsem své chyby napravit, ale Aro mne nenechal a proto jsem se rozhodl pro druhou možnost.

Vím, že mi nikdy nebudeš moci odpustit, ale nemohl jsem tě zde nechat samotnou. Už tak jsem ti ublížil a nesnesl bych pocit, že ti každým dnem hrozí nebezpečí, takto tě budu moci ochránit.“

„Já ale o tvou ochranu nestojím, Edwarde. A už vůbec nestojím o to, aby ses kvůli mně obětoval a vzdal ses svého života. Nestojím o tvoji lítost a pocit viny. Dávno jsem na všechno zapomněla a odpustila ti, takže kvůli mně tu nezůstávej.“

„Není to jen pocit viny, co mě sem dovedlo. Hlavním důvodem jsi vždy byla a zůstaneš ty a to, co k tobě cítím.“

„Myslím, že to co si ke mně cítil si mi dal jasně najevo již před lety, proto si přeci odešel. Omrzela jsem se ti.“

„Musel jsem být dobrý lhář, že jsi mi uvěřila. Nic z toho, co jsem ti tehdy pověděl, nebyla pravda. Vše byla lež, milosrdná lež, která ti měla pomoci na mne zapomenout a jít dál. Žít život, který pro tebe byl určen, předtím než si potkala mne. Ale netušil jsem, že naše poslední společně strávená noc, by mohla mít takové následky.“

Pozorovala jsem Edwarda, jak se mi se zmučeným obličejem omlouvá a vysvětluje vše, co tehdy musel udělat. Chtěla jsem mu věřit, možná jsem mu už věřila, ale nemohla jsem mu dát byť jen minimální šanci, že bychom mohli být opět spolu, teď ne. Musel odsud odejít, dokud byl čas.

„To co se stalo, to se stalo. Je to minulost a my oba musíme zapomenout a jít dál. Já už to udělala a teď o to žádám tebe. Vrať se domů, ke své rodině a žijte dál své životy a na mne již nemysli.“

„To nejde Bells, ne teď, když jsme dostali druhou šanci. Nemůžu tě tu nechat.“

„Edwarde, pro nás je už pozdě. A když nechceš odejít kvůli mně, udělej to kvůli své rodině a také té naší. Máme dceru, kterou jsi nikdy nepoznal a kromě Isabell máš ještě vnuka Charlieho. Potřebuji, aby na ně někdo dával pozor, a zaslouží si tě poznat. Nemůžou přijít o nás oba.“

„Proč jsi tak krutá. Proč mi v jedné větě říkáš, že mě nikdy nebudeš moci znova milovat a pak mě žádáš, abych se postaral o naši rodinu, za kterou vděčím jenom tobě.“

Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Byla jsem krutá. Citově jsem ho vydírala, ale byla to jediná možnost, která mi ještě zbyla. Hrála jsem silnou, ale uvnitř jsem se krčila v koutě a čekala jsem, že se každou minutou sesypu a můj plán zkrachuje. Znovu se ozvalo klepání na dveře a my uslyšeli Janin hlas, upozorňující nás, že již jsme očekáváni. Hodina uběhla rychleji, než jsem si myslela. Vydali jsme se ke dveřím, ale já musela mít stoprocentní jistotu, že Edward si své rozhodnutí rozmyslí.

Když už jsem byla téměř u dveří, otočila jsem se k němu. Stál přímo za mnou, dělil nás jen minimální prostor. Zadívala jsem se mu do očí a pak… toužila jsem po tom od první chvíle, kdy jsem ho před několika týdny uviděla, stačil jen jediný krok, jediný pohyb. Přitiskla jsem své rty na jeho a čekala na odpověď. Byla okamžitá. Oba jsme se do toho polibku vložili, jako by byl první a poslední zároveň. Bylo to jiné, než jsem si pamatovala. Daleko intenzivnější, bez zábran, bez strachu, že by mi mohl ublížit. Naše touha se konečně projevila naplno, ale nic nemá věčného trvání a my se museli vrátit do reality. Pomalu jsem se odtáhla, naposled jsem se zahleděla do jeho medových očí a zašeptala.

„Nikdy jsem neřekla, že jsem tě přestala milovat. Slib mi, že se postaráš o naši rodinu a já ti přísahám, že se brzy znovu setkáme a pak nás nikdo a nic nerozdělí.“

Celou cestu do sálu mne Edward držel za ruku a já se nebránila. Nechtěla jsem ho nechat odejít, ale byla to jediná možnost. Než jsme vstoupili do sálu, naposled jsem se mu zadívala do očí a věnovala mu ten nejláskyplnější pohled, kterého jsem v tento moment byla schopna. Ještě jsme se neloučili, ale já věděla, že je to naše poslední společná chvíle. Poté jsem opatrně vymanila svou ruku z jeho a vešli jsme do sálu.

Aro a jeho bratři na nás již čekali. Stále se tvářil spokojeně, naprosto nepochyboval o tom, že by si Edward své rozhodnutí mohl rozmyslet, ale já věřila v opak. Použila jsem všechny zbraně, které jsem měla a i tu nejsilnější, naši lásku.

„Tak Edwarde, jaké je tvé konečné rozhodnutí. Přišel jsi k nám dobrovolně, a proto jsem ti dal šanci svou odpověď ještě zvážit, i když jistě nebylo dlouho nad čím uvažovat. Sám dobře víš, jaké výhody život na našem dvoře skýtá.“

„Děkuji vám za tuto příležitost. Již jsem se rozhodl, a i když mé rozhodnutí mi rve srdce, musím se takto učinit. Chtěl bych vám sloužit a stát se čestným členem vaší královské rodiny, … ale můj život se během několika hodin změnil a to zásadně. Musím čelit následkům minulosti, a proto se musím vrátit zpět a nemůžu zde zůstat, ač bych velmi rád. Čekají mne jiné mnohem těžší úkoly, které musím nyní zvládnout.“

„Překvapils mě, Edwarde. Byl jsem si tvým prvním rozhodnutím téměř jistý. Bella je těžký soupeř, ale budiž. Přišel jsi dobrovolně, a proto máš možnost se rozhodnout a své rozhodnutí popřípadě změnit. Dobrá tedy, můžeš jít, ale pamatuj, jsi vždy u nás vítán, a pokud příliš nespěcháš, rád bych tě ode dneška přesně za týden, pozval, aby ses zúčastnil oslavy našich narozenin a u té příležitostí přijetí zde mé nadané Belly do našich řad a snad by se i tvůj otec a zbytek tvé rodiny mohl přidat. Znovu bychom ho po těch dlouhých letech viděli, mohl bys mu předat naše pozvání?“

„Velice rád váš vzkaz mému otci přidám. Řekl bych, že vaše pozvání neodmítne a i on vás znovu rád uvidí.“

To bylo naposled, co jsem Edwarda spatřila. Jane ho vyvedla ven ze sálu, ale než se za ním dveře naposled zavřely, věnoval mi poslední pohled. Byl plný smutku, že mne musí opustit, ale také plný naděje a lásky. Dokázala jsem to, přiměla jsem ho, aby odešel a teď už zbývala jen poslední část našeho plánu. Na jejím úspěchu závisí vše, můj život, životy mé rodiny a naše budoucnost.

Po tom, co Edward opustil sídlo, započal můj výcvik. Nic jednoduchého to nebylo, ale právě teď mi to přišlo vhod, alespoň jsem neměla čas utápět se v myšlenkách, které se honily mou hlavou. Když jsem se po mnoha hodinách dostala zpět do svého pokoje, jen co jsem usedla do křesla, někdo lehce klepl na mé dveře a pak se pode dveřmi objevila kartička a na ní vzkaz. „Ples.“ Týden, jen týden a bude všemu konec. Opakovala jsem si sama pro sebe.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 19. Hry osudu - 1.část: