Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 16. Začátek cesty poznání

02.10.2009 (14:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1814×

16. ZAČÁTEK CESTY POZNÁNÍ

ALICE

Měla jsem chuť ničit, demolovat, kopat a trhat z nevědomosti, která sžírala mou duši a svírala mé mrtvé srdce. Neschopna stále porozumět významu oněch zcela nevině vyhlížejících fotografií, které jsem držela v rukou, se mou myslí řinuly tisíce otázek, na které jsem neznala odpovědi. Byla jsem si jistá jedinou věcí, byla to Bella.

Nebyla to již Bella, kterou jsme před desítkami let opustili a zanechali jejímu osudu. Byla silná, krásná a sebejistá, byla to Bella upírka. Její jantarově zlatavé oči se nedaly přehlédnout, což ve mně vzbuzovalo naději, že ani po tom všem čím si asi musela projít, se nerozhodla pro snazší cestu upíra zabijáka, ale vybrala si stejně jako my, tu složitější a obtížnější. Jenže pro ni to muselo být tisíckrát těžší, byla na to sama. Neměla nikoho, kdo by ji pomáhal a kdo by jí byl oporou. Jak to jen dokázala zvládnout???

Jak se jí to jen stalo? Proč, když jsem ji ve snaze uchránit před nebezpečím a životem plným upírů, opustili, stejně tomuto osudu neunikla. A jak je do všeho zapletena Victorie? Proč to na té fotce vypadá, že je s Bellou poutá více než jen přátelství? A kdy se rozhodla změnit svůj jídelníček? A co Jacob? Co on má s nimi do činění? A ti ostatní? Kdo je to? A proč ta dívka, kterou Jacob objímá, vypadá téměř jako Bella?

Chci znát odpovědi, ne potřebuji odpovědi na všechny mé otázky, jinak má hlava exploduje. Musím okamžitě zjistit, co se to tady děje a jak se vzkaz, který mě dovedl až sem, dostal do mé kabelky.

Připadala jsem si jako slídil, ale potřebovala jsem odpovědi a to hned. Prohledala jsem stůl, na kterém ležel Isabellin dopis adresovaný rodičům, a znovu jsem zůstala stát překvapená nad dalším poznáním. Kromě lístečku s nějakou adresou jsem narazila na Isabellin řidičák, asi ho příliš nevyužívá, když ho má klidně povalovat na stole a co byl ten zarážející fakt? Bylo to její celé jméno. Isabell Alice Blacková. Alice, znamená to, že snad…, že by toto jméno mohla mít po mně. Najednou jsem se zarazila nad jinou věcí. Jak jsem mohla být tak hloupá, měla jsem to přímo před nosem a vůbec jsem si toho nevšimla. Její příjmení, Blacková, to znamená, že Jacob musí být její otec, ale kdo je její matka?

Snad Bella a Jacob…, ne to není možné. Bella je upír a upíři děti nemají, ale na druhou stranu ta podoba…, je jako její dvojče. Že by ji změnili až po tom, ale kdo a proč? Ale na to je Isabell příliš mladá, to také není možné.

Měla jsem v tom zmatek. Vyletěla jsem jako raketa s nadějí, že ve zbylých pokojích najdu nové nápovědy a všechny dílky skládanky konečně zapadnou na svá místa.

Další místnost neskrývala žádná tajemství. Musel to být pokoj toho kluka, který se pro změnu tolik podobal Jacobovi. Na první pohled bylo poznat, že nejdůležitější věcí v jeho životě je fotbal. Na nočním stolku jsem našla jen pár podobných fotek, jako v pokoji u Isabell, takže jsem se nic nového nedozvěděla.

Následovala poslední ložnice, která ještě zbývala, kde jsem konečně rozlouskla jednu ze záhad, a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Isabell nebyla dcera Jacoba a Belly, ale Jacoba a oné ženy, kterou jsem nepoznávala. Jejich svatební fotografie toho byla důkazem. Ale něco na ní mi přesto bylo povědomé. Neuměla jsem pojmenovat důvod, proč mi někoho tak připomíná a tak jsem to zatím nechala být. Takže Isabella a ten chlapec jsou Jacobovi děti, ale jak je do všeho zapletena Bella a co teprve Victorie, vždyť to byl náš úhlavní nepřítel. Ale stále jsem nedokázala také zodpovědět otázku proč je Isabell tolik podobná Bells a kdo mi dal onen tajemný lísteček do tašky.

Vrátila jsem se znovu do pokoje Isabell. Chtěla jsem si přečíst znovu ten dopis, který zde zanechala. Pořád to bylo hodně zmatené a nedávalo mi to smysl. Za kým to jela? Co myslela tím, že jejich rodina bude konečně kompletní? A kdo by mohl udělat Bellu šťastnou. Jediný kdo napadl mě, byl Edward, ale možná se Bella změnila, zapomněla a šla dál. Možná si našla někoho, kdo jí opravdu dal to, po čem tolik toužila a před čím ji Edward chtěl uchránit.

Jak jen zjistit, co tímhle vzkazem chtěla vlastně říci. Victorie to podle jejich slov má vědět, ale kde ji najít. A i kdybych ji našla, byla bych poslední osoba, se kterou by se byla bavila. Musí existovat ještě jiný způsob jak zjistit, kam a proč jela. V tom mi svitla v hlavě poslední naděje. Griffin, to jméno jsem už někde slyšela, ale kde…, nejsem si jistá, ale mohl by to být upír a jak se zdálo, měl by vědět dost, abych Isabell našla. Na tohle však sama stačit nebudu, potřebuji pomoc.

Nechtěla jsem to udělat, nic jiného mi však nezbývalo. Věděla jsem, že tímto rozhodnutím znovu oživím všechnu tu bolest na vzpomínky, které se každý z nás posvém snažil zasunout co nejdále své paměti. Potřebovala jsem jeho pomoc, on jediný mohl vědět kdo Griffin ve skutečnosti je a kde bych ho mohla najít. Rychlo volbou jsem vytočila jeho číslo a čekala, až se ozve jeho hlas na druhé straně telefonního sluchátka.

Pro teď jsem se rozhodla neříkat celou pravdu, kterou se mi prozatím podařilo zjistit, bylo by toho příliš a hlavně byla tu osoba, o které jsem si nebyla jistá, zda by tuto pravdu byla schopna přijmout. Ještě se to nemohl dozvědět, jednou ano, ale ne teď. Musím nejdřív přijít celé záhadě na kloub a poté, pokud nebude vyhnutí, mu vše povím. Stejně by se to jednou dozvěděl. Nedokázala bych před ním skrývat pravdu navěky, to bych se musela odstěhovat hodně daleko a nikdy více ho nevidět.

Konečně se v telefonu ozval hlas, na který jsem tolik čekala.

„Ahoj Alice, jak pak si užíváš v New Yorku. Doufám, že už jsi nestihla vykoupit všechny obchody do základů?“

Jak se zdálo, Carlisle byl v dobré náladě a já jsem se mu ji právě chystala pokazit.

„Ahoj Carlisle, víš, volám ti, abych se tě na něco zeptala, a jen doufám, že tě má otázka příliš nevyděsí.“

„Děje se něco, Alice. Stalo se snad něco, o čem bychom měli vědět? Nejsou v tom Volturiovi?“

„Ne o Volturiovi tady nejde, alespoň myslím, že ne. Je tady něco jiného, ale nemůžu ti říct vše ještě ne, nejdřív potřebuji vědět víc. Chci se tě jen zeptat, zdali neznáš někoho jménem Griffin, přesněji upíra. Sama mám pocit, že jsem jeho jméno již někde slyšela, ale nejsem si tím jistá.“

„Vím kdo je Griffin, nevím sice, jak si se o něm mohla dozvědět, možná si na něj narazila v době, než si potkala nás, ale ano je to upír a skutečně mocný upír. Existuje nás jen pár, kteří vědí o jeho existenci, a kterým dovolil, aby znali jeho tajemství. Dokonce sami Volturiovi si ho drží raději dál od těla, i když jeho dar by se jim náramně hodil, ale je natolik mocný, že se obávají, že by ho mohl použít proti nim a proto ho raději nechávají na pokoji.“

„Čím je jeho dar tak zvláštní, co vlastně umí?“

„Stačí jen, aby se tě dotkl, a dokáže ti během několika vteřin vymazat celou paměť, ale nejen to dokáže i paměť pouze upravovat. Mazat a zároveň přidávat nové vzpomínky. V tom je skryta jeho moc. Stačilo, aby se jen dotkl Ara, Caia či Markuse a rázem, by mohl on být králem všech upírů a oni jen jeho poddanými, proto si ho nepouštějí k tělu.“

„Potřebuji ho najít a setkat se s ním. Ví něco, co potřebuji vědět a on mi tu musí prozradit. Nevíš, kde bych ho našla?“

„Vím, přesně kde ho nalezneš, ale není to dobrý nápad. Radím ti dobře, nechtěj po mně, abych ti prozradil, kde se zdržuje. Je to příliš nebezpečné. Není to dobrý nápad.“

„Musím, to vědět a musím to risknout. Je to příliš důležité.“

„Pokud ho míníš navštívit, nesmíš jít sama. Pošlu za tebou Jaspra a Emmeta s Rosalie a také Edwarda a i já se k vám přidám.“

„Ne Carlisle, to nejde. Edward se o ničem nesmí dozvědět, a proto i ty musíš zůstat doma. Potřebuji, abys ho měl na očích, a také se nesmí dozvědět nic o našem hovoru. Musíš se pokusit uchránit své myšlenky před ním, alespoň na nějaký čas než se vše vyřeší.  Počkám na Jaspra a Emmeta s Rosalií, ale teď mi již prozraď, kde ho najdu.“

„Za posledních padesát let svou adresu nezměnil, New York, hotel Plazza, pokoj 777. Buďte prosím opatrní. Jaspre u tebe bude za pár hodin a Emmet s Rose také, zrovna před chvílí volali, že už jsou na cestě zpět a letí přes New York, takže vystoupí jen o něco dříve. Až bude po všem, doufám, že mi vysvětlíš, oč šlo.“

„Slibuji, budeme opatrní, a jestli vše dobře dopadne a já v to pevně věřím, možná naše rodina bude opět po dlouhých letech znova upřímně šťastná.“

Zbytek noci jsem strávila na mém oblíbeném místě, na Empire State Building. Daleko od lidí, od všeho hluku a shonu velkoměsta jsem přemýšlela o všem, co se mi za posledních pár hodin podařilo zjistit. Stále jsem neznala celou pravdu, ale ani nevím přesně proč, začal mě naplňovat pocit naděje a štěstí. Znovu snad dostanu možnost setkat se s dávno ztracenou nejlepší kamarádkou a sestrou, která mi tolik chyběla. Kéž by se nezměnila, kéž by na nás nezavřela, kéž by nikdy nepřestala milovat Edwarda. Vše by bylo poté naprosto jednoduché, ale to byla jen má přání. Nemohli bychom jí mít za zlé, kdyby nás nikdy více nechtěla vidět a ona možná nechtěla, když nás za celý ten čas nikdy nevyhledala. Příliš jsme jí ublížili a to mě začalo trápit ještě více. Dá nám vůbec šanci všechno jí vysvětlit?

Konečně tu bylo ráno a já se dočkala příjezdu mých posil. Dala jsem raději tentokrát na radu Carlisle. Nechtěla jsem riskovat, že by se něco pokazilo. S Jasprem, Rose a hlavně Emmetem budeme mít přece jen lepší šanci z Griffina dostat pravdu. Škoda, že Edwarda jsem do plánu zapojit nemohla, jeho schopnost by se nám teď tolik hodila. Budeme se hold muset spolehnout v nejhorším případě na hrubou sílu.

Všechny jsem vyzvedla na letišti. Nejprve přiletěl Jaspre a asi hodinu po něm Rose s Emmetem. Netrpělivě čekali, co tak důležitého se stalo, že si to vyžádalo jejich přítomnost v New Yorku a hlavně, že se o ničem nesměli ani slůvkem zmínit Edwardovi. Carlisle jim nic neřekl, přesně jak jsem si přála. Musela jsem mít jistotu, že dokud nebudou dost daleko od Edwarda, nikdo nic nebude vědět.

Vypadali napjatě, ale já jsem jim celou cestu do hotelu Plaza, kde jsem si rezervovala jeden pokoj a kde jsem jim měla v úmyslu, vše vysvětlit, odolávala.

Konečně za námi zaklaply dveře a my jsme se usadili do obývacího pokoje pronajatého apartmá. Oči jim hořely nedočkavostí, ale já nevěděla, kde začít. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si to na začátku představovala. Začít větou typu „Hej pamatujete si na Bellu, na tu malou chudinku, kterou jsme před lety opustili, no představte si, ona je upír…“, no to by asi neprošlo. Musela jsem na to jít jinak a tak jsem zalovila ve své kabelce a vytáhla fotografii, kterou jsem si vypůjčila z Isabellina pokoje. Čímž bude řečeno vše, nebo alespoň ta těžší část příběhu. A tak jsem začala svůj proslov.

„Bude tomu pár dnů, co jsem se probírala kabelkou a našla v ní nevině vyhlížející kousek papíru, který jsem měla v úmyslu zahodit, ale dříve než jsem tak učinila, všimla jsem si, že je na něm něco napsané. Nedalo mi to a tak jsem se podívala, co tam stojí a ten kratičký vzkaz nás všechny zavedl až sem.

Někdo tam napsal jednoduchou větu.“

„Najdi Is. A. Blackovou, Julliard.“

„Nechápala jsem, co to má znamenat, ani jak se mi ten lísteček dostal do tašky. Pár dnů jsem nad tím uvažovala a nakonec mi to nedalo a musela jsem zjistit, kdo to je. Ze záznamů Julliardu jsem si zjistila její adresu. Když jsem tam dorazila, byl byt, ve kterém bydlela prázdný a tak jsem tuto šanci využila a vydala se ho prozkoumat. Hned v prvním pokoji, do kterého mě zavedla tajemná vůně, jsem našla toto.“

Fotografii jsem předala do rukou Rose, která seděla na pohovce mezi Emmetem a Jasprem a tak měli všichni možnost se na ni detailně podívat. Nastalo ticho. Nikdo z nich ani nedýchal. Byl to pro ně možná ještě větší šok, než pro mne samotnou.

Asi po minutě ticha, která je pro upíry dlouhá asi jako hodina pro člověka, konečně někdo promluvil.

Rose: „Je to opravdu ona?“

Alice: „Vypadá to tak Rose.“

Všem došlo, koho mají možnost vidět na oné fotografii a čím se stala, a to i bez našeho přičinění.

Emmet: „Ale kdo je ta druhá?“

Alice: „Jmenuje se Isabell Alice Blacková, to ji jsem měla najít. Je to Jacobova dcera.“

Emmet: „Nechceš nám snad říct, že Bella měla něco s tím psem a ona je jejich dcera?“

Alice: „Ne Isabell a ten kluk jsou děti Jacoba a té ženy vedle. Jen jsem zatím nezjistila, co mají společného s Bells. Proč je s nimi Victorie a proč Isabell vypadá jako Bellino dvojče.“

Jasper: „Viděla si ji? Kde je?“

Alice: „Neviděla jsem nikoho. Ani Bellu a ani Isabell. Nevím, kde se právě nachází, ale mám v úmyslu to zjistit a najít je, proto jste tady vy.“

„Když jsem byla v Isabellině pokoji, našla jsem tam vzkaz adresovaný jejím rodičům. Byl dost zmatený, ale vím, že někam odjela, aby našla někoho, koho hledá, aby jejich rodina mohla být kompletní a hlavně, že jí v tom pomáhal jistý Griffin. Od Carlisle jsem zjistila, že Griffin, je velice mocný upír. Dokáže lidem i upírům vymazat či jen pozměnit paměť. Nevím, proč se zapletla zrovna s ním, ale snad nám řekne, kde Isabell najdeme. Doufám, že tím že najdeme Isabell, se dozvíme celou pravdu a dovede nás za Bellou.“

„Kde je ten chlap? Jdeme za ním a vyklopí to po dobrém nebo i po zlém, to je mi jedno. Já chci moji malou nešikovnou sestřičku zpátky.“

Emmetovi jiskřili oči, jako už dlouho ne. Najednou jako by celé naší rodině vdechl nový život. Dostali jsme druhou šanci a nehodlali jsme si ji nechat utéct.

„Není daleko, vlastně blíž než byste si mysleli. Bydlí v sedmém patře tohoto hotelu. Ale dříve než se za ním vydáme, musíme si být naprosto jistí. Může být nebezpečný. Jak se zdá můj a Emmetův názor znáte. Já se chci znova setkat s Bells, ať to bude stát cokoliv, ale je to i vaše přání?“

Věřila jsem, že všichni budeme toužit po tom samém a tak se také stalo. Ani Rose, nic nenamítala. Za ta dlouhá léta pochopila, že jediná doba, kdy byl Edward, ale nejen on, ale také my, opravdu šťastný, byla doba, kdy se do našich životů připletl malý nenápadný, nešikovný a až příliš křehký človíček, naše Bella.

Plán byl jednoduchý. Nejdříve to zkusíme po dobrém a budeme slušní, ale pokud nebudeme mít na vybranou, uchýlíme se i k méně zdvořilým praktikám. Máme početní převahu a na to jsme vsadili vše, hlavní je nedovolit mu utéct, či na nás použít svou moc.

Opatrně jsem zaklepala na dveře. Nevěděli jsme, co očekávat, takže jsme se snažili být připravení na vše.

Dveře se otevřely a stál v nich on. Najednou mou myslí proběhl pocit dejavu. Jako bych už tady někdy byla, i jeho tvář mi byla povědomá. Byl vysoký, s havraními vlasy a malou bradkou. Na sobě měl tmavý oblek i košili. Snažil se vypadat naprosto uvolněně a nezaujatě, ale přesto jsem si v jeho rudých očích všimla jakéhosi náznaku překvapení. Nečekal, že bychom se snad mohli někdy setkat.

Klidným a rezervovaným tónem hlasu nás oslovil.

„Co tak početnou skupinku mých bratrů a sester přivádí na práh mého skromného příbytku.“

Jako hlavní velitel této akce jsem se ujala slova.

„Rádi bychom si s vámi o něčem promluvili, ale uvnitř bychom mohli mýt více soukromí.“

„Omluvte mé způsoby, tak trochu jsem neočekával dnes žádnou návštěvu. Jen račte dál.“

Snažil se vypadat naprosto klidně a nevzrušeně, ale jediný Jasprův pohled stačil a já věděla, že až tak klidný není, právě naopak. Snažil se před námi něco ukrýt. Být tady s námi Edward, už bychom věděli vše.

„Tak jakpak bych vám mohl pomoci a jak jste se o mě vlastně dozvěděli. O mé existenci většina upírů nemá ani ponětí. Snad vás nevyslali Volturiovi, ale podle barvy vašich očí bych řekl, že ne.“

„Nejprve bychom se vám asi měli představit, já jsem Alice a toto jsou mí sourozenci Rose, Emmet a Jasper Cullenovi, nejsme skutečná rodina, ale po dlouhá desetiletí takto žijeme. Možná znáš našeho otce Carlisle Cullena.“

„Ooo, ano měl jsem tu čest se s ním jednou setkat, ale to je už dávno. Doufám, že se mu daří dobře.“

„Ano, je v pořádku, ale raději bych přešla k problému, kvůli kterému jsme sem přišli. „

„Víme, že znáte Isabell Alice Blackovou a že jste ji v nedávné době pomáhal někoho najít. Proto jsme vlastně tady, potřebujeme vědět, kde je Alice právě teď a koho vlastně hledá.“

„Můžu vědět, kdo vám něco takového prozradil?“

„Máme své zdroje a také víme, že někdo chtěl, abychom Isabell našli.“

„Víte, asi vás zklamu, ale nemám tušení, kdo by ona Isabell mohla být. Netuším, kdo vás za mnou poslal, ale asi se spletl nebo si z vás vystřelil. A teď když mě omluvíte, bylo mi potěšením vás poznat, ale mám něco v plánu, takže bych se s vámi rád rozloučil.“

Klidně nám lhal do očí a myslel si, že se necháme jen tak obalamutit. Ale my věděli své. Jaspre mi celou dobu dával jasně najevo, že je nervózní a lže nám přímo do očí. Měl v úmyslu se nás zbavit, ale pro nás právě nastal čas pro záložní plán. Nechtěli jsme vzbudit žádné podezření a tak jsme hráli jeho hru, aby si nevšiml, že bychom snad něco mohli tušit. Poděkovali jsme mu za ochotu a omluvili se za vyrušení.

Griffin nás chtěl, jako správný gentleman, vyprovodit, ale každý z nás už věděl, co dělat. Já jsem šla s Rose napřed, za námi Griffin a za ním byli kluci, dřív než jsme stačili dojít ke dveřím, Emmet s Jasprem zaútočili.

„Tak kde je, kam si ji poslal?“

Řval na Griffina Emmet. S Jasprem ho přimáčkli k podlaze a drželi ho, aby se nemohl nikoho ani dotknout.

„Víme, že tady za tebou byla a že moc dobře víš, o kom mluvíme. Kde je? Bude lepší, když s námi budeš spolupracovat. Možná nezabíjíme lidi, ale upíři nám problém nedělají.“

„Když mě zabijete, příliš si nepomůžete, nedozvíte se kde je.“

„Existují různé typy smrti a věř mi já dokážu najít ten nejpomalejší, ale zároveň ten nejbolestnější. Opravdu ti to stojí za to?“

„I kdybych vám řekl, kde je, bude vám to k ničemu. Nikdy ji nedostanete zpátky. Oni vám to nedovolí. Jestli se o to jen pokusíte, nikdo z vás se už nikdy nevrátí. Jsou silnější než vy a také mocnější.“

„Kdo ji má? Co jí udělali. Jestli jí jen zkřiví vlásek…?“

„Ha, ha… tolik povyku, kvůli takové nicce. Vždyť je upírem jen z jedné čtvrtiny, ještě smrdí jako pes, kterým je více než upírem. A ta její schopnost taky není bůhví co. Nevím, co ti tři na ní vidí?“

„Kteří tři, kdo je to?“

ISABELL

Probudila jsem se bůhví kde a ani jsem netušila, jak dlouho jsem vlastně byla mimo. Ležela jsem na nějaké staré smrduté madraci. Všude byla tma, zima a vlhko. Natáhla jsem ruku do prostoru a narazila na zeď. Byla studená, vlhká a jakoby poskládaná z kamenů.

Z dálky jsem zaslechla něčí bolestný výkřik. Netušila jsem, kde jsem a ani jak jsem se sem dostala. Jedním jsem se byla však jistá, Griffin mě zradil, tohle není místo, kde bych našla Cullenovi.

Najednou se otevřely dveře a v nich stála mladá dívka s temně rudýma očima a tajemným úsměvem ve tváři.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 16. Začátek cesty poznání: