Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měl svetr se sobem - 1. kapitola

28.01.2012 (15:00) • Liskas • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1419×

Byla jsem zmatená. Matka se odstěhovala z našeho domu s jakýmsi podivným motorkářem a zanechala pouze list papíru, na kterém stálo:

„Bello, byla jsem špatná matka, ale ty ještě horší dcera! Proto odjíždím a už se nevrátím. Volala jsem tvému věčně opilému otci, že odteď budeš koulí na noze pro něj. Proto se seber, a co nejdřív vypadni. Jo, a vzala jsem si nějaké drobné z tvého porcelánového prasátka, kam si spoříš od svých pěti let na vysokou. Ber to jako splátku za ty strašný léta strávený s tebou. P.S.: Musíš se vystěhovat nejpozději do pondělního rána."

Pátrala jsem v paměti, kolikátého vlastně je. Jestli třeba není apríl, ale bohužel byl říjen.

„Je ze mě bezdomovec! Jsem chudá!" křičela jsem z plných plic a přitom vzlykala jako malé dítko, kterému právě sebrali houpacího koníka. Nejhorší na tom bylo, ne ta upřímnost, ale fakt, že právě teď je pondělní ráno! Chvíle na vzpamatování mi byla upřena. Otevřely se dveře a vstoupil jakýsi obtloustlý pár.

„Není to nic extra, ale pro začátek to stačí," hlesla žena.

Domácí mi dal ještě pár minut na to, abych si vzala to nejdůležitější, co potřebuji. Když viděl, že rohožka pode mnou je celá promáčená od toho, jak se topím ve vlastních slzách, vytrhl mi ji zpod kolenou a já se skácela k zemi jako pytel brambor po sklizni.

Rohožku pověsil na šňůru a já jsem vyrazila pryč z mého - teď už bývalého domu - vstříc svému osudu. Když jsem konečně pěšky došla pětatřicet kilometrů na letiště, zjistila jsem, že mi matka nevybrala jen prasátko, ale i můj účet. Sedla jsem si proto na kraj přistávací dráhy. K mému štěstí přistávalo zrovna letadlo! Když jsem si myslela, že je po mně, letadlo dosedlo na druhou dráhu. Přijel ke mně zarostlý vyhublý děda s nakládacím autíčkem na zavazadla, který byl tak ochotný a odvezl mě do hangáru. Cestou jsem mu vyprávěla můj příběh a on mlčky poslouchal s občasným protočením očí a povzdychem. Když jsme dorazili do budovy, děda rychle vystoupil z autíčka a rychle utíkal.

„Co mu je?“ zeptala jsem se jednoho pracovníka, co přihlížel úprku mého dočasného zachránce.

„Ruda je němý a nesnáší, když na něj někdo mluví, protože nemůže odpovídat. Zvlášť když se mu někdo snaží vymluvit díru do hlavy. Ty jsi mu něco vyprávěla?“ zeptal se se strachem. Zčervenala jsem, pokrčila jsem rameny a šla jsem za vedoucím uklízecí čety.

Zažádala jsem o nějakou práci, abych si mohla zaplatit letenku do Forks. Na letišti jsem strávila dva měsíce čištěním toalet a zametáním přistávacích plošin. Když jsem si konečně vydělala na letenku první třídou, zjistila jsem, že ve Forks nemají letiště. Začala jsme křičet a rozkopávat kolem sebe věci. Najednou jsem ucítila tři nepatrná štípnutí na mých hýždích a z ničeho nic jsem se skácela k zemi a o šest dní později jsem se probudila a zjistila, že jsem opět v kumbálu na mopy a čistící přípravky.

„Byla jsi jako divoké monstrum, horší než Godzilla, a proto, když jsem uviděl odchytávače divokých hrochů, utíkal jsem za nimi. Naštěstí měli u sebe uspávací šipky, které se používají na velká divoká zvířata vážící nad dvě tuny. Jedna stačí na uspání hrocha či slona, ale na tebe první nepůsobila a ani druhá ne, až třetí tě trochu uklidnila, ale čtvrtá byla tou osudnou, která zabrala tak, jak má, ale bohužel, na tebe měly špatný účinek. Místo šesti hodin spánku jsi spala šest dní,“ vysvětlil mi šéf směny.

Po vzpamatování a zaplacení sto dolarů za šipky, které na mě použili, jsem konečně mohla vyrazit na cestu. Nasedla jsem na autobus, kterým bych se měla do Forks dopravit po pěti dnech strávených přesedáním z jednoho autobusu do druhého. Nakonec jsem s velkou slávou a otlačeným zadkem dorazila do maloměsta připomínajícího indiánskou vesničku. Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem opáleného vysokého polonahého svalovce. Slintala jsem při pohledu na ta vypracovaná těla. Pomyslela jsem si, že jsem snad v ráji, ale bohužel jsem si to nemyslela moc dlouho. Právě skončilo čtyř měsíční natáčení Vinettoua po padesáti letech.

Když jsem dorazila do domu, ve kterém jsem strávila dětství, viděla jsem novou fasádu, ale když jsem ho obcházela, zjistila jsem, že fasáda je jenom z jedné strany. Byla jsem překvapená. Je to snad nějaký nový outfit? Nebo je to jen blbej vtip? Vypadá to naprosto příšerně… A aby toho nebylo málo - jako doplněk naprosto zrezlý a děravý okapy. Najednou se s vrzáním otevřely polorozpadlé, shnilé dveře a vystoupila zarostlá, neupravená osoba v ruce držící kyblík z KFC. Poznala jsem ho. Byl to můj otec.

„Na zbytek nebyl peníze, ale když jsi tady ty, tak se to změní. Chceš stehno?“ zeptal se chraplavě a s plnou pusou. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, proto jsem začala uvažovat, jak na to všechno vydělám peníze. Napadla mě jediná možnost - šlapat chodník nebo natáčet domácí porno. Ale dřív, jak na barák, se musím vrhnout na Charlieho a udělat z něj opět člověka. Přeci jen je to policista, který má být pro lidi příkladem a ne Krakonošem. Divím se, že ho ještě nevyrazili. Když jsem se konečně probrala ze záseku, vzala jsem moje dva kufry a odnesla jsem je do mého pokoje, který kupodivu zůstal úplně stejný, až na pořádnou vrstvu prachu, opadané omítky a šedý televizor z roku raz, dva, tři - nebreč.

„To je dárek na uvítanou a zároveň k Vánocům,“ oznámil mi zarostlý bezdomovec stojící v mých dveřích. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a rozhlížela jsem se po pokoji.

„Ta televize,“ řekl Charlie nadšeně. Vykouzlila jsem na tváři usměv, ale troše jedu jsem se neubránila. Druhý den jsem nastoupila do školy. Bylo to zvláštní. Dělala jsme věci úplně stejně jako každý normální školní den, ale všechno bylo tak jiné. Vešla jsem do třídy a představila jsem se vyučujícímu.

„Isabella Swanová,“ pronesl učitel Ar. J. Luppin.

„Jen Bella. Nebo taky Belluška, Bellinka, Bellerína, Bělka, Bellbedorie a někteří mi říkají i baculka Bella,“ odpověděla jsem mu a šla si nadšeně sednout do prázdné lavice. V době oběda jsem doběhla do jídelny. Byl tam jen jeden volný stůl. Nandala jsem si jídlo a šla si tam sednout. Všichni na mě koukali, jako kdybych něco ukradla. Najednou se objevila ve dveřích! Krásná štíhlá dívka s nášivkou na tričku Alice, která úchvatně protančila místností. Za ní šel nahrbený kluk s nášivkou na džínsech Jasper a výrazem jako kdyby ho mučili. Poté vstoupila další dívka - žena s chůzí modelky s výšivkou na tílku Rosalie. Za ní se valil kluk s kšiltovkou Emmett. Když pochodoval místností, tak stoly nadskakovaly. A už byl tady on, se smutným frustrovaným výrazem vstoupil do jídelny. Nebyl to člověk, byl to bůh s andělskou tváří a se sobím svetrem na kterém byl nápis: Veselé Vánoce, Edwarde!

Hned na to stáli všichni před mým stolem a civěli na mě. Ten nevraživý pohled jsem jim oplácela. Byla jsem tak blízko… Jen se natáhnout a dotknout.

„To je náš stůl!“ prohlásila ta blonďatá modelka rozzlobeným hlasem.

„Promiň, ale já tady seděla první." Najednou se strhla hádka. Edward vzal můj tác s jídlem a hodil ho pryč ze stolu. Můj oběd už se nedal zachránit. Emmett nadzdvihl moji židli a poslal mě po podlaze pět metrů od stolu. Rozbrečela jsme se a běžela na toalety. Najednou se dveře u mé kabinky rozletěly a stály tam obě zmíněné dívky. Alice mě chytila za vlasy a strčila mi hlavu do záchodu a Rosalie spláchla.

„K tomu stolu se už nepřiblížíš, nebo se tvůj život změní v noční můru. Tohle ber jako přátelské varování!“ Alice kolem mě omotala toaleťák a vynesla mě na školní dvůr, kde už na mě čekal Charlie.

Autor: Liskas, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měl svetr se sobem - 1. kapitola: