Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 8. kapitola

06.11.2010 (20:00) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1454×

8. kapitola

Probudila jsem se do deštivého rána. Kruhy zmizely, unavená jsem nebyla, výsledek spánku je pozitivní. Mám ještě plno času, proto si užiju celé ráno, hurá. Ještě v pyžamu jsem si k snídani udělala palačinky s marmeládou a čokoládou, řeknu vám, že takovéhle jídlo bych mohla každý den… Nezapomněla jsem po sobě uklidit, táta už doma nebyl, takže jsem kuchtila jen pro sebe a tím bylo míň o jeden talíř. Ve skříni jsem našla další kousek ve vkusu ala Alice C., zase jí udělám radost, jsem prostě kamarádka k nezaplacení.

Udělala jsem vše, co se ráno dělat má a vyjela do školy. Po opravdu dlouhé době jsem se upřímně těšila na sezení ve škole. Poslední dobou procházím množstvím změn…

Dojela jsem na místo určení a porozhlédla se po okolí. Zatím jsem nikoho známého neviděla, takže jsem se uvelebila na pohodlné sedačce a pustila přehrávač… Poslouchat Beethovena do zbláznění, to by mi šlo… Ani jsem nepostřehla, že se něco mihlo za okýnkem, dokud na něj někdo nezaklepal a já se tak šíleně nelekla…

„Měsíční sonáta?“ zeptal se ten vyrušitel klidu.

„Jo,“ přikývla jsem.

„Ty dnes nejdeš dovnitř?“

„Ale jo.“ Otevřela jsem dveře a málem Edwarda praštila, ale stačil uhnout. Vytáhla jsem s sebou batoh a byla připravená na cestu.

„Je skvělá,“ řekl naráz.

„Co prosím?“ zeptala jsem se zaskočeně, zamyslela jsem se a neposlouchala jsem.

„Ta skladba.“

„Jasně. Promiň, zasnila jsem se. Miluju ji.“

„Já taky.“ Věnoval mi jeden ze svých milých úsměvů.

Dál jsme mlčeli, doprovodil mě na hodinu a sám odešel opačným směrem. Jakmile jsem dosedla na židli, vrhla se na mě Alice. Začala plánovat, jak mě upraví na ten dnešní večer, ale stačila jsem ji zarazit, vždyť jdeme jen do kina, tak o co jde? Sice si něco brumlala pod vousy, ale nehustila do mě a já se mohla věnovat výkladu.

Další hodina uběhla stejně rychle, Emmett se mě snažil navnadit na temnou atmosféru filmu, kdybych ho nepřerušila, určitě by mi podrobně popsal děj, bylo na něm vidět, že věci o upírech prostě žere, upíry a zombie, jinak to nevidím.

Další tři hodiny jsem měla Edwardem, zase mě dokonale přesvědčil, že je skvělý společník a miluje svou rodinu, dělal si z nich legraci, ale z jeho slov byly cítit nevyřčené emoce.

Obědová doba nepřinesla nic zajímavého, seděla jsem u Cullenů a smála se Emmettovým vtipům, uraženým pohledům jeho sourozenců, kopání pod stolem, jejich pošťuchování, přemýšlela jsem nad tím a bylo mi líto, že nemám žádné sourozence, ani ty adoptované.

„Co se děje, Bello?“ zeptala se mě Alice.

„Hm, jen jsem se zapřemýšlela…“

„Přemýšlení škodí zdravému spánku,“ prohodil Emmett vtipnou hlášku. Nějakým záhadným způsobem se jí smáli všichni, mně tak vtipná nepřipadala.

„A o čem jsi přemýšlela?“ obrátil se na mě Jasper, vypadal jako by ho něco bolelo, usoudila jsem, že opět probíhá kopací válka pod stolem.

„Taky bych chtěla mít tak príma sourozence, jako jste vy.“

„Můžeme tě adoptovat,“ usmál se na mě Emmett, ale cítila jsem další kopnutí ze strany Rosalie na jeho účet.

„Nebo tě přiženíme. Tady Edík je volný, nebo přistoupím na mnohoženství, kdo ví? Víc hlav, víc ví. No ne?“ dodal svým přiškrceným hlasem, jako by mu někdo pod stolem ubližoval, ale nehodlala jsem strkat hlavu pod stůl jen ze zvědavosti.

„Škoda, že v našem vztahu je jen jedna hlava,“ vrátila mu zásah pod pás Rose.

„Hmpfchr…“ Bylo jí odpovědí.

Zvonek, který ohlašoval příchod poslední hodiny, projevil svůj zvuk a celé osazenstvo jídelny vstávalo s naštvanými výrazy.

Tělocvik. Nuda. Tři modřiny. Jedno odřené koleno. Jeden monokl (ne můj, ale způsobila jsem ho). Konec tělocviku. Můj produktivní den.

S Alicí jsem se sešla až na parkovišti, kde mi jasně nakázala, abych si vzala tu šedou tuniku, černé legíny a lodičky, které jsme spolu koupily. Samozřejmě si nedala říct, že do kina je tato kombinace naprosto přehnaná, že nepotřebuju nabalit číšníka ani uvaděče, ale je to kamarádka a, i když se nezdá, v rukou má sílu. Odcházela jsem k autu naprosto poražená.

Cestou jsem si broukala ranní písničku a připadala si, jakoby mě někdo sledoval, byl to fakt hrozný pocit, svou paranoiu jsem neovládla a srdce mi div nevyskočilo z hrudi, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. Spíše jsem v to pevně doufala…

Alice s Edwardem a Emmettem mě vyzvednou v pět. V šest začíná film, pak zajdeme na večeři. Tedy pokud budeme mít chuť k jídlu, má to být drsný film se spoustou krve a končetin, takže uvidíme.

Mám ještě pár hodin čas, takže se ještě pustím do večeře pro tátu. Pustím si k tomu nějakou povzbudivou hudbu. Vytáhla jsem vše potřebné a pustila se do kuchtění, které po pár hodinách snahy dopadlo jako dílo od Picassa, i když ten na tom byl asi líp.

Mrknu na hodiny a co nevidím? Půl páté? To by mohl být problém.

Rychle jsem utíkala do schodů, div se nepřizabila, a chystala se, co to dalo. Legíny, tunika, lodičky, korále, náušnice, řasenka, rtěnka, vlasy a vybavení do kabelky byl můj prvořadý úkol. Snažila jsem se. A kupodivu byl můj výtvor až zarážející. Během deseti sekund zatroubilo auto. O dalších pět později někdo zvonil a bušil na dveře.

„Už jdu!“ křiknu a utíkám dolů, překvapená ladností pohybu.

„Tadá!“ zvolám slavnostně, otvírám dveře a otáčím se kolem své osy pro dobrý výhled na mou krásnou postavu. Vyjevený, ale usmívající se Edward jen lehce pokyvuje hlavou a nabízí mi rámě. Naposledy nahlédnu do zrcadla a už za sebou zamykám.

„Teda, Bello, sluší ti to,“ pochválí mě Emmett.

Alice chce něco namítnout, ale pohled od spolusedícího Edwarda ji umlčí. Celou cestu se soustředím na rychle míjející stromy a radši si nepřipouštím rychlost, jakou jedeme, ani z toho vyplývající nevolnost.

„Jsme tady!“ zahlaholil Emmett a tím nás donutil k výstupu z jeho krásného Land Rovera.

„Angela a Ben na nás čekají před kinem. Už jsou nervózní,“ zašeptala Alice. A opravdu po několika metrech je vidím, jak přešlapují z nohy na nohu.

„Ahoj,“ pozdravím a vzápětí dostávám odpověď. Je jasné, že jsem sklidila moře pochval, ale jako skromná osoba se červenám, jak by taky ne, že?

„Už se bojíš, co?“ zašeptal mi Emmett těsně u ucha, až jsem se lekla.

„Ani ne. Jen je mi trochu zima.“ Najednou se na mých ramenou objeví něčí kabát, otočím se a vidím jen usmívajícího se Edwarda. „Díky.“

„Nemáš zač.“

Ten kluk se mi začíná líbit čím dál víc. Při kupování lístků, které jsem obstarávala spolu s Emmettem, se na mě prodavač díval takovým způsobem, jaký můžeme vídat v seriálech u padouchů těsně před trestným činem. Emmett si toho všiml a lehce mi stisknul ruku na znamení podpory.

„Díky, Emmette.“

„Za nic.“

Koupili jsme popcorn a uháněli za ostatními, ihned po příchodu mi vše bylo odebráno rukou šlechetného prince.

„Oh, díky, čím dál víc překvapuješ.“

„Vážně? A čím, prosím tě?“

„Kde se bere tolik gentlemanství v teenagerovi dnešní doby?“

„Dlouhý příběh.“

„Já mám času dost,“ pokývala jsem hlavou.

„Jendou ti ho povím, ale teď je na čase bát se,“ řekl a nasadil úsměv od ucha k uchu.

„Nezapomenu na to,“ řekla jsem a očima hledala naše místa, cestou jsem si sundala kabát a vrátila ho jeho právoplatnému majiteli.

„Tady to je,“ naznačila Alice rukou a my pochodovali dle jejích rad. Na místo určení jsme dorazili pět minut před začátkem filmu. Lehce jsem debatovala o zvolení jména pro dobrý film, ale museli jsme skončit, neboť začínaly reklamy.

Během filmu jsem musela několikrát odvrátit hlavu se slovy: „Co to dělá? Pane Bože! Proč to dělá?“ Emmett se pochechtával, jemu zaručeně ty létající kusy masa nevadily, ale ta krev byla i na mě moc. Nachytala jsem se, že hlavu schovávám do ramene mému sousedovi, ale Edwadovi to asi nevadilo. Když se tak stalo po třetí, už jsem to nevydržela a musela něco říct.

„Promiň, nevadí ti to? Já jen, že některé scény fakt vidět nemusím.“

„V pohodě. Nevadí.“

„Tak jo,“ oddychla jsem si.

Po další půlhodině filmu jsem nahmatala jeho ruku a uklidňovala se tak ze šoku, který mi přivodila hlava letící přímo na kameru. Jen se na mě podíval a prstem mě po dlani hladil uklidňujícím způsobem.

Další končetina, tentokrát ruka. Zahrabala jsem se mu pod paži a nehodlala vylézt nejméně do konce. Hlavu mi nadzvedl ukazováčkem a soustředěně se mi díval do obličeje.

„Je to jen film, Bello,“ šeptal, aby nerušil ostatní diváky.

„Já vím.“

„Tak proč na takovéhle filmy chodíš?“

„Nečekala jsem, že upíři dělají takový svinčík. Já myslela, že se jen napijou a jsou dál. Ale tohle? Trhat oběti i končetiny? Proč?“

„Sám nevím.“

„Osobně nechápu, proč takovéhle filmy točí. Trochu se bát, fajn. Ale děsit se pohledu na otevřenou zlomeninu?“

„Taky to nechápu, ale vážně je to jen film. Chceš odejít?“

„Ne, zůstanu.“

„Jestli chceš, půjdu s tebou.“

„Nechceš se dodívat?“

„Ani ne.“

„Tak jo.“

Zvedali jsme se a rušili tak vstáváním ostatní, ale při vidině osvětlené chodby mi to bylo jedno. Edward mě pořád držel za ruku, jako by se bál, že snad omdlím.

„Díky.“

„Nemáš zač,“ řekl a oslnil mě svým úsměvem.

„Nikdy mi tyhle filmy nevadily, ale asi už jsou o stupeň výše nad mou tolerancí.“

„Jo, dnešní lidé se nutně potřebují bát.“

„Jak dlouho má ta hrůza ještě trvat?“

„Podle slunce…“ řekl a zadíval se na nástěnné hodiny nad východem, „asi pět minut.“

„Fajn,“ oddychla jsem si, pustila jsem Edwardovu ruku a sedla si na schody napravo ode mě, které vedly nejspíše na balkón. Skrčila jsem se a objala si nohy.

„Jak dlouho tady vlastně bydlíš?“ přerušil to ticho.

„Hm, to budou asi tři roky.“

„Kde ses tu vzala?“

„Odešla jsem od mámy, chtěla jsem jí a jejímu novému manželovi dát prostor.“

„A tobě to nevadilo?“

„Jak to myslíš?“

„No, většině lidí by vadilo opustit domov.“

„Hm, takhle jsem nad tím ani nepřemýšlela, chtěla jsem, aby máma byla šťastná.“

„Zvláštní na tvůj věk.“

„No, dovol. A kolik je tobě? Sto?“

Podíval se na mě pronikavým pohledem a jen se zasmál.

Tímto rozhovorem jsme strávili těch pět minut, poté se otevřely dveře do sálu a lidé se pomalu trousili k východu. Mezi posledními byli i naši přátelé. Vstala jsem, upravila si tuniku a kráčela jejich směrem po Edwardově boku.

„Teda, Bello, nečekal jsem, že jsi taková měkota. Tu poslední scénu jsi měla vidět, ta byla nejlepší z celého filmu a ty o ni přijdeš, já tě prostě nechápu.“

„Já mám ráda svůj téměř klidný spánek.“

„Tak to jsi sama,“ zakřenil se na mě.

„Tak co? Dáme večeři?“ zeptala se Alice.

„Po tomhle filmu nebudu jíst tak několik let nejmíň,“ řekla naštvaně Angela, „příště si takovýhle film odpustím.“

„Ale, lásko, vždyť to nic nebylo. Uvidíme ještě horší věci.“

„Jako co například?“

„Hm… maturita?“

„Jo, tak to jo,“ souhlasila a my ostatní jsme jen se zatajovaným smíchem přikyvovali.

„Takže my teda jedeme domů. Mějte se a děkujeme za hezký večer,“ rozloučil se s námi Ben.

„Ahoj,“ loučila se Angela.

„A co my, mládeži?“ zatrylkoval Emmett.

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 8. kapitola: