Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 7.kapitola

06.07.2010 (20:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

7. kapitola

Po podivné noci jsem se probudila do podivného rána. Chvíli po probuzení jsem jen tak seděla na kraji postele a přemítala o tom snu. Vlastně jsem ani nepřemítala, nemyslela jsem…

Když jsem se odhodlala vstát, zamotala se mi hlava nad tou změnou a já dopadla zpět do postele. Najednou se mi vybavil můj příjezd do tohohle zapadlého městečka…

Let měl zpoždění, tudíž jsem se snažila spěchat ven, aby Charlie nemusel dlouho čekat. Jakmile mě uviděl, začal na mě zuřivě mávat tak, aby ho nepřehlídl ani slepý…

„Bello! Ty jsi ale vyrostla! Pojď sem!“ A už mě objímal.

„Ahoj tati.“ Usmála jsem se na něj po několika hodinovém letu v malé kabině s padesáti dalšími lidmi, kteří museli neustále něco žvatlat, takže na spánek nebyla příležitost.

Vzal mi kufr z ruky a vyrazil k autu, jako poslušná dcera jsem za ním pochodovala. Jeli jsme v tichosti. Je jako já, ticho mu nedělá problém. Jen občas si mě měřil, aby se ujistil, že jsem opravdu vyrostla a mám jeho oči.

Dojeli jsme před malý domek, který už od pohledu vypadal jako dokonale útulný úkryt před světem. Charlie otevřel dveře a já se stále držela za jeho zády, jako by zpoza gauče měl vyskočit skřítek… a opravdu, sice by se to nedalo považovat za skřítka, to určitě ne, na skřítka to bylo moc veliké, moc vlasaté a málo vousaté.

„Vítej doma!“ vykřiklo to stvoření a z kuchyně, jak jsem si matně vybavovala, vyjel vozík s chlapíkem, který byl dost podobný tomu stvoření.

„Bello, pamatuješ na Billyho? A Jacoba?“ řekl Charlie.

„Hm…“

„Hráli jste si na maminku a tatínka…“ pomáhal mi Billy.

„A na doktory…“ přidalo se to stvoření, tedy Jacob.

„Operovali jsme slimáka?“ zeptala jsem se s odleskem vzpomínek na dětství v očích.

„Jo, zkoumali jsme, kde vyrábí sliz.“

„Jasně. Pamatuju. Kdo by mohl zapomenout na operaci slimáka?“ Nechápavě jsem se zasmála.

„No právě.“

Všichni jsme se zasmáli, dali si dort na přivítanou a pak jsme se rozloučili.

Táta mi ukázal pokoj, který se téměř nezměnil, až na velikost postele. Po stěnách ještě byly mé kresby vlků, draků a dokonce i upírů. V dětství jsem věřila na hodně věcí a Ježíšek nebyl výjimkou. Využila jsem malé koupelny s vanou k očistě. Napustila jsem si horkou vodu, vyplácala polovinu tuby s koupelovou pěnou, a užívala si té vůně skořice a vanilky. Zadívala jsem se na strop a všimla si střešního okna. Ve velkoměstě nebyla příležitost, ale tady jsem se mohla oddávat pohledu na hvězdy. Bylo jich tam tolik…

To bylo poprvé, kdy jsem málem usnula v objetí s představami o létání na kometách…

Takové byly mé první zážitky z tohohle místa. Uvědomila jsem si, že jsem dlouho nevyužila služeb naší vany, usoudila jsem tedy, že při nejbližší příležitosti ji využiju.

Sesbírala jsem se z postele, abych zjistila, že opět nestíhám. Oblékla jsem si to, co mi jako první padlo pod ruku, fialové tílko, džíny a mikinu, obula jsem si tenisky, sebrala jsem batoh, který se válel pod postelí, kam jsem ho zřejmě včera večer kopla a utíkala ze schodů…

Vzala jsem klíče a s pokřikem: „Nestíhám. Přeju ti pěkný den, tati!“, jsem utíkala k mému starodávnému autíčku.

Šlápla jsem na plyn a za deset minut jsem parkovala před školou na mém obvyklém místě. Uviděla jsem v davu Angelu, a tak jsem za ní utíkala.

„Dobré ráno, Angie!“ zakřičela jsem tak, aby mě nepřeslechla.

„Ahoj, Bell! Vypadáš vesele, spala jsi dobře?“

„Ani ne, ale jinak se mám fajn, co ty?“

„Spalo se mi přímo výtečně.“

„Jo, protože spala na mé mužné hrudi.“ Přidal se k naší debatě Ben.

„Ty aby ses nepochlubil!“ vyčetla mu to Ang a dál se s ním pošťuchovala.

„Hele, slyšeli jste o tom skvělém filmu, co budou dávat v kině? Je to o světě, kde se všichni změní v krvelačné zrůdy!“ Přiběhl k nám Emmett s tou skvělou novinkou.

„Je to o upírech?“ zeptala jsem se pro klid duše.

„Čemu na slově krvelačné zrůdy jsi nerozuměla, dítě? Jistě že to je o upírech,“ poučil mě honem.

„Co tě na nich fascinuje?“ optal se mě Ben.

„Já ti ani nevím, ale věřila jsem na ně a svůj postoj ohledně jejich existence jsem ještě nebyla schopná přehodnotit, takže jsou ještě stále na seznamu věcí, na které věřím.“

„Teda, Bello! To bych do tebe neřek. Co je tam ještě?“ Zdálo se mi, jako by chtěl Emmett toto téma odsunout.

„Hm, no moc věcí už tam není, vlkodlaci, nespravedlnost světa, Yetti, Lochneska, a zubní víla.“

„To si děláš srandu! Víly?“

„Já věřím na víly! A jo a jo...“ Oponovala jsem.

„Tomu jste nerozuměli, on vás chce vytáhnout do kina.“ Přišel nám oznámit jeho bratr Edward.

„Budu tam! Kdy?“ vyptávala jsem se, z nějakého důvodu jsem se začala těšit.

„Dávaj ho jen v pátek.“ Hlesl Emmett na oko smutně.

„My tam budeme taky, nemůžeme tě nechat v kině samotného s Bellou.“ Přihlásila svou účast Angela.

„Ha ha ha,“ pronesla jsem s mírnou stopou ironie.

„Tak už nás je šest, vy dva, Bella, Eda, Alice a já.“

„Fajn, bude sranda!!!“ vykřikla jsem tak, až se parkoviště otáčelo naším směrem.

Uvědomila jsem si, že jsem ještě neslyšela zvonek. Co se asi stalo? Odpovědí mi bylo hlášení školního rozhlasu, který jsme slyšeli i na parkovišti.

„Z důvodu odstávky vody se dnes ruší vyučování!“ ozvalo se z ampliónu

„Hurááá!!!“ zajásali všichni studenti zdejší školy.

Ben s Angleou se potichu vypařili v objetí, takže bych nechtěla kazit jejich intimčo. Emmett odpochodoval ke své drahé polovičce a já zůstala sama s Edwardem.

„A jsme tu sami,“ hlesla jsem.

„Hm, to jsme no…“

Další půlhodinu jsme trávili povídáním o všem možném. Povídalo se s ním vážně skvěle.

„Nechtěla bys zajít třeba na kávu? Ať tady nemrzneme?“ nadhodil.

„Jasně. Ale platíš. Jako vysvětlení předkládám to, že jsem byla na nákupech s tvou sestrou.“

„Jasně.“ Zasmál se.

Zapadli jsme do místní kavárny a auta nechali napospas ptákům a jejich výkalům. Zase jsme sklouzli k povídání, a že toho nebylo málo k povídání…

„Takže ty věříš na upíry?“ zeptal se mě po hodině strávené neustálým hovorem. Ovšem za jeho otázkou jsem cítila něco zvláštního, jako by ta otázka nebyla součástí obyčejné konverzace.

„No jasně, co je na světě dokázaného? Nikdo nevyvrátil jejich existenci. Ještě mi řekni, že ty nevěříš.“

„Má smysl ti odporovat?“

„Myslím, že ne.“

„Zajímavé, to si myslím taky.“

Znovu jsme se začali smát jako šílenci, a opětovné nesouhlasné pohledy servírky nás rozesmály ještě víc.

„Tak jo, myslím, že bychom měli vypadnout, jelikož ta holka vypadá jako by měla začít vypouštět síru.“ Vydala jsem ze sebe zbytky kyslíku.

Nechal na stole peníze i se slušným spropitným a vyklopýtal se mnou po pravici. Došli jsme až ke škole k mému autu a rozloučili jsme se.

Vážně super kluk tenhle Edward, je s ním zábava, to se musí nechat.

Dojela jsem domů, uvařila jsem oběd a praštila sebou na pohovku. Pustila jsem si nějaký dokument o zvířatech, ale zrovna téma páření mě nezaujalo. Můj pohled padl na poličku plnou fotoalb. Zvedla jsem se a vydala se jedno z nich sebrat a nostalgicky vzpomínat na události, během nichž tyto momentky vznikly.

Ta první pocházela z porodnice. Máma mě na ní úzkostlivě pozoruje, jako bych měla v příštích chvílích vyskočit z její náruče a utíkat na nejbližší autobus do Hollywoodu, abych se stala herečkou.

Na té druhé jsem byla právě na téhle pohovce v náručí táty. Jeho pohled je plný pýchy a radosti, který věnuje své pětidenní dceři.

Ta třetí je v postýlce, kde spinkám jako andílek.

A tak to pokračuje, čtvrtá, pátá, šestá…

Na dvacáté jsem o poznání starší. Je mi asi tak rok a půl. Moje první návštěva tady u táty po útěku mé matky. Sedím na houpačce a spokojeně cosi žvatlám tátovi, který mě právě fotí.

A tak to pokračuje, každých deset fotek je z jiného roku. Na plno z nich jsem s cizími dětmi, ve kterých bych poznala snad jen Jacoba, který si se mnou hrál na písku, pak na pláži u moře, v ruce s lopatičkou…

Prohlídnu všechny fotky tohoto alba.  Na té poslední jsem já u svého náklaďáčku a dělám rohy Jakovi.

V těch ostatních albech je rodinná historie, fotky ze svateb a pohřbů, promocí a křtin… prostě historie Swanovic klanu.

Byla jsem vyrušena až tátovým příchodem. Naložila jsem nám jídlo, večeři, až teď mi došlo, že jsem nad fotkami strávila celkem slušnou dobu. Moc jsme toho jako obvykle nenamluvili, sice padlo pár frází, ale jinak jídlo proběhlo v naprosté tichosti.

Umyla jsem nádobí a vyběhla schody. Plácla jsem sebou na postel, strčila sluchátka do uší a zaposlouchala do klavírních melodií, mám pocit, že jsem u nich usnula.

Probudila jsem se z bezesného spánku něco kolem tří ráno. Další spánek mé tělo v tom okamžiku nevyžadovalo, tudíž jsem rozespalým krokem došla do koupelny, posadila jsem se na okraj vany a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Chvíli jsem se na sebe usmívala, pak mračila, zvedala obočí, culila se jako utečenec z blázince, dělala psí oči, vystřídala jsem tolik výrazů jako ani klaun během představení, zvedala jsem si vlasy, dělala si ofinu ze všech vlasů, prostě samé blbiny, ale bylo mi skvěle, až na ty kruhy pod očima, ale nic co by nespravil další spánek, jak jsem počítala, po deseti minutách zírání do zrcadla jsem zívla. Vydala jsem se zpět do pokoje a vpadla do říše beze snů.

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 7.kapitola: