Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 6.kapitola

27.06.2010 (08:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1564×

6. kapitola

Strašně jsem se těšila, byla jsem překvapená sama sebou. Tak rychlou změnu jsem nečekala, ale asi jsem byla až moc v depresi a chtěla jsem to změnit. Nikdy mě to nepřestane bolet, ale jak řekl Billy, nemůžu se trápit do konce svých dní, i když jsem to původně měla v plánu. A i když se to nezdá, je to vyčerpávající, mnohem více vyčerpávající než být jen šťastný a usmívat se jako blbeček.

Cestou jsem poslouchala svou oblíbenou písničku, která se jmenuje stejně jako já - Isabel a ti zpěváci jsou vážně úžasní, zpívají mé jméno jako by to bylo to nejkrásnější, co kdy slyšeli. Zpívali jako andělský chór.

Dojela jsem k Angie a zaklepala na dveře, ve dveřích jsem se míjela s její mámou.

„Ahoj, Bello,“ řekla a usmála se na mě. Ang byla přesně její kopie až na oči, ty měla po tátovi.

„Dobrý den, paní Weberová,“ pozdravila jsem jako slušně vychovaná mladá dáma.

„Bavte se, děvčata.“

„Budeme, mami, buď opatrná.“

„To jsem vždycky.“

Když jsem slyšela, jak se loučí, zastesklo se mi po mamince. Dlouho jsme se neviděly, naposledy v nemocnici. Občas mi zavolala, ale to nebylo ono. Už vím, co bude mou první činností, až se odsud vrátím domů. Zavolám mámě!

Skvěle jsem si užila celé odpoledne. Byla to vážně legrace, úplně jsem zapomněla, jaké to je smát se v jednom kuse. Upekly jsme si čokoládové sušenky a jedly jsme je ještě horké, takže kousky čokolády v nich byly ještě tekuté, takových sušenek bych napekla celý pytel, donesla na mírová jednání a hned by bylo po válce a terorismu. K tomu jsme si uvařily čokoládu, když nezdravě, tak pořádně! Užila jsem si to jako bych byla zase ta malá holka, jako by nebylo nic než přítomnost. A byla to sakra dobrá přítomnost.

Vůbec jsem nepočítala, že se zdržím tak dlouho, je kolem desíti a já ještě sedím na kuchyňské židli v kuchyni u Weberů a vůbec se nemám k odchodu. Nakonec mě přeci jen Angela vykopala ze dveří.

Když jsem přijela domů, na verandě se svítilo, jej, táta asi bude zuřit. Kupodivu byl šťastný jako blecha. Byl za Billym a navíc jsem strávila dlouhý čas s kamarádkou, juj! Důvod k oslavě!

Člověk by ani neřekl, že jen po mluvení a mluvení bude tak nehorázně unavený. Vyběhla jsem po schodech bez škobrtnutí a vydala se přímo do svého pokoje, kde jsem sebrala pyžamo z postele a honem pádila zabrat koupelnu. Zavřela jsem za sebou dveře a podívala se do zrcadla, které viselo přímo naproti mně. Musela jsem přijít blíž, nevěřila jsem vlastním očím! Po dlouhé době jsem v té ošidné hladině obrazů spatřila sebe samu. A byl to velice krásný pohled. Mé oči zářily jako diamanty, ale tentokrát ne slzami. Vlasy kolem obličeje vypadaly tak krásně neupraveně, ale to nejhezčí se skvělo na mých rtech. Věřte nebo ne, byl to úsměv, ale tohle byl úsměv šťastné osoby. Ano, slyšela jsem, že přátelé jsou největší zázrak života, ale nikdy bych nevěřila, že je to až takhle vidět.

Pohledem do zrcadla jsem strávila dalších deset minut, pak jsem se vzpamatovala. Svlékla jsem špinavé oblečení a dala si horkou sprchu. Byla to nádhera, no vážně, tentokrát bylo zrcadlo úplně zamlžené a dokonce i střešní okno.

Jakmile jsem vypadla z koupelny, nahrnul se tam můj netrpělivý táta. Popřála jsem mu dobrou noc a vydala se ke dveřím mého doupěte, kde jsem se s výsknutím vrhla na postel. Připadala jsem si jako pětileté děcko, ale musela jsem se smát. Po dlouhé době jsem se dokonce těšila na spánek, a nestarala jsem se o nějaké noční běsy.

Usnula jsem zdravým spánkem bez jakýchkoliv snů. Spalo se mi úžasně, taky bych vám přála takové spaní. Ráno jsem vyskočila z postele a bylo to zvláštní, nikdy jsem nevyskakovala z postele, dokonce ani doma v Phoenixu.

Provedla jsem ranní očistu, nasnídala se, vydrhla si zuby atd. Výsledkem mého řádění byl mírný pokus o líčení, oblečená má nejlepší modrá halenka a džíny s teniskami, vypadala jsem originálně. Ještě poslední zhlédnutí v zrcadle, uznalé pokývnutí nad svým výtvorem a hurá do školy. Můj obličej ještě zářil včerejší náladou a byl to nepřekonatelný pocit.

Dnes se na mě nikdo nedíval, ani nevíte, jaká to byla únava pro moje věčně propalované záda. Nikdo mi nevěnoval ani tu nejmenší pozornost, tedy až na Ang, která na mě už z dálky mávala. Pozdravila jsem se s ní a vydala se na první hodinu. Španělština, ach jo! Ale sedět vedle Emmetta, který je nezmar v dobré náladě! No, uf!

Na oběd jsem zašla, Angie odešla domů, prý nějaké zažívací problémy, jo, já jí říkala, že ty sušenky nemusí sníst všechny naráz, ale nedala si říct. Mávala na mě Alice, sedla jsem si tedy k nim, započala nekonečná konverzace. Strávila jsem s nimi příjemnou obědovou pauzu. Jenže pak přišlo odpoledne… Ani mučení by nebylo tak hrozné. Ale… ano, jedno velké ale… to, co následovalo po škole, si vůbec s mučením nezadalo, možná i upálení zaživa by bylo jako studená sprcha.

Alice mě tahala snad po všech obchodech, co v tom obchoďáku měli. Boty, trika, boty, šaty, boty, sukně, podpatky, spodní prádlo… Pane Bože! Stop! Tolik oblečení jsem na sobě neměla za celý život! A to počítám i období bez záchodu v plenkách!

Ale faktem je, že vybrala jen to, co mi sedělo a slušelo. Sice se mě pokoušela nacpat do kožené minisukně, ale zdravým rozumem jsem jí to vymluvila. Sice byla hezká, ale do takových extrému bych zase nešla.

Jakmile jsem se dostala domů, padla jsem naprosto vyčerpaná do postele. Dokonce ani večeři jsem nebyla schopná absolvovat. Ještě v botách a v oblečení jsem usnula. Zdál se mi dost podivný sen o Alici.

„Alice! Nech toho! Děsíš mě!“ křičela jsem jí přímo do obličeje, ale ani se na mě nepodívala. Jakoby mě ani neviděla. Pokoušela jsem se jí zamávat rukou před obličejem, ale stále koukala někam za mě.

„Bello! Co jsi to udělala?“ naříkala. Ale nechápala jsem ji, vždyť sedím přímo proti ní!

„Alice! Já jsem tady! To už není sranda!“

„Bello?!?“ zanaříkala znova. Pak se rozbrečela, ale slzy vidět nebyly.

„To jsem já, Alice! Já, Jasper! Co se děje?“ ozvalo se hned vedle mě.

„Tohle je moc divný,“ pomyslela jsem si. A pak…

A pak jsem se s trhnutím probudila.

Byl to dost divný sen. Když jsem se probudila, přeběhl mi mráz po zádech. Ale okno je zavřené, tak co to je? Takový divný pocit mi nahlodával vnitřnosti. Jakoby se něco mělo stát, něco hodně divného… Brr!

Koukla jsem na digitální budík, ten nemilosrdný stroj ukazoval přesně pět minut do budíčku. Nemělo smysl dál ležet. Vyštrachala jsem se z postele, byla jsem celá polámaná, ono spát v džínách a teniskách vám moc na kvalitě spánku nepřidá.

Dobelhala jsem se do koupelny, abych si vydrhla zuby, ale můj celkový zjev v zrcadle mě vykolejil… Vlasy jsem měla mastné, slepené jako slámu, tmavé kruhy pod očima. Copak jsem nespala celou noc? No bože, tak jen osm hodin! Alice mě tahala po obchodech do desíti… a bylo to znát.

V rychlosti jsem vyběhla do svého pokoje, sbalila hřeben, nějaké to malování a fén.

Smyla jsem ze sebe ten sen i nákupy. Umyla jsem si hlavu, vysušila a učesala. Pokusila jsem se použít něco z toho, co mi včera pořídila Alice. Nevypadala jsem sice ani jako její sestra Rosalie za nejhoršího dne po probuzení, ale na můj vkus to bylo celkem slušné.

Moje sebevědomí bylo zvýšeno obdivnými pohledy mých spolužáků, někteří sice ještě házeli pohoršené pohledy, ale jen tiše záviděli. Mé krásné upnuté černé džíny krásně podtrhovaly moje dlouhé nohy a tmavě modrý top jen celkově vylepšoval můj look… Ach ty módní výrazy, a vše po jediném dlouhém odpoledni stráveném s Alicí. Tak to ještě bude záhul…

Když jsem procházela kolem Emmetta, zahvízdal na prsty tak, jak toho nikdy nebudu schopna. Periferním viděním jsem viděla, jak si vysloužil od Rose pohlavek, sice bylo zvláštní, jak taková křehká blondýna dává pohlavek hromotlukovi jako Emmett, ale bylo hezké vidět, že se dokáže projevit i vedle hory svalů.

Dostala jsem se až na hodinu jen s mírným zpožděním, ale profesorka ještě nedorazila. Zrovna jsem seděla s Alicí, která chválila mou volbu, ale doplnila by ji lodičkami. Připomněla jsem jí včerejší scénu na eskalátoru a ona jen nevěřícně pokyvovala hlavou, jak může být na světě takové tele, jako jsem já, že i jezdící schody dvakrát políbím.

Celý den jinak utekl celkem rychle, nestačila jsem se divit, jakou rychlostí jsem překonala matiku, fyziku, chemii, tělocvik a biologii. Asi to bylo tím, že se mnou začal komunikovat ten poslední člen Cullenovic klanu. Na začátek prohodil něco vtipného týkající se ubrusu na učitelce, a pak to šlo ráz naráz. Ke konci jsme probírali Alicino maniacké šílení u Prady, jelikož má tuto hodinu s námi, házela po nás naštvané pohledy.

Jak říkám, zjistila jsem, že v podstatě celá rodina Cullenů jsou milí lidé a je s nimi zábava. Díky nim mi celý den utekl tak rychle.

Doma jsem si udělala úkoly, uvařila večeři, provedla důslednou večerní hygienu a zalehla do postele.

Tu noc můj děsivý sen pokračoval…

Zase jsem seděla proti Alici, ale tentokrát jsem mohla ovládat více než svůj hlas, a tak jsem toho náležitě využila. Vstala jsem a rozhlédla se kolem sebe, byla jsem v nějakém velice prostorném domě, všude bylo plno světla, ale i stěny a doplňky byly laděny do světlých barev. Alice seděla u stolu a naproti ní, na místě, kde jsem před pár sekundami seděla já, byl Jasper a díval se na Alici tím svým znepokojivým pohledem.

„Co se to tady děje?“ zeptala jsem se, ale nikdo se po mně ani nepodíval.

„Haló, lidi! Já jsem taaady!!!“ zkusila jsem to znovu, ale jako by trpěli vzácnou poruchou sluchu nebo co?

„Proč jsem to neviděla?“ prolomila ticho najednou Alice.

„Lásko, nemůžeš vidět mysl celého světa,“ řekl jí Jasper.

„Ale já jsem ji mohla zachránit!“ vyjekla a začala se kolíbat ze strany na stranu.

„Tak fajn, tohle už vážně není vtipný!“ osopila jsem se na ně. Takovouhle ignoraci jsem ještě nezažila, no teda vlastně jo, ale tahle mi vadila. Jako bych byla jen vzduch, možná ani to ne.

„Bello!“ vykřikla.

„Tady jsem!“ přihlásila jsem se ke svému jménu.

„Jak jsi mohla?!?“

„Co? Alice, co se stalo?“ Ale pořád se na mě neotáčela, mluvila k nehybné hmotě nad stolem. Najednou Alice zmizela, dočista jako pára nad hrncem. Prostě byla fuč. Z vrchního patra jsem zaslechla jakýsi tříštivý zvuk, rozběhla jsem se tam, ale když jsem doběla k místu, kde podle mé intuice došlo k roztříštění skla, vyrazila Alice z oné místnosti a představte si, co se nestalo. Proběhla mnou. Normálně a sprostě mnou proběhla, ale co bylo nejhorší, já to necítila.

Byla jsem z toho absolutně vykolejená. Po vzpamatování se, jsem neodolala a nakoukla do té místnosti. Byla to koupelna, jejíž jedna celá stěna byla skleněná, hm, tedy byla… než ji Alice… rozbila?

V ten okamžik jsem vyplula z hladiny snů a dál nemohla spát.

Byl to velice podivný sen, takový, kdy nemáte tušení, o co v něm šlo, jelikož jste byly mimo. Takové sny nesnáším, ukazují bezmocnost člověka ovlivnit svět. Jako moře beze dna. Jako sklenice bez hrany. Jako den bez noci.

Vždy jsem se mýlila, myslela jsem, že člověk je pánem světa, ale jak málo stačí k tomu, abychom zavrhli vlastní jméno? Je to jako nemoc. Snažit se ovlivnit svět. Jako bezmocnost větru pohnout skálou. Jako bezmocnost slunce vysušit oceán.

Filozofování mi nedělá problémy, zvlášť pokud se jedná o situaci, kdy nemůžete spát a nevíte, jak změnit něco, co vlastně ani nejde změnit. Po té nehodě jsem nebyla schopná přemýšlet o věcech tak jako dřív. Neustále jsem musela myslet na tu chvíli, kdy jsem naposledy viděla jeho oči smát se. Nenáviděla jsem pocit bezmoci, nenávidím a budu nenávidět. Je to pocit, kdy víte, že jste něčemu mohli zabránit, ale když byl ještě čas, nevěděli jste, že budete chtít, aby se to změnilo.

Neviděla jsem východisko z téhle situace. Vím, zní to dost divně, ale já nevím, jak dál…

Změnila jsem se, už to, že jsem se dostala do tohohle města, byla obrovská změna, pak přišel Jake, víte, co bylo později. A pak jsem se změnila znova, teď už vlastně nevím, jaká jsem tam uvnitř. Jaké je mé pravé já.

Chci na to přijít, ale nevím jak… zatím…

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 6.kapitola: