Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 5. kapitola

28.05.2010 (18:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1749×

5. kapitola

Druhý den jsem byla nervózní, v hlavě se mi tvořil plán. Vytvořit nová citová pouta. Požádám Alici o nákupy. Jo.

Učesala jsem se, po dlouhé době jsem se namalovala a oblékla si něco jiného než jeany a tmavé triko. Vzala jsem si své dva roky staré nikdy nenošené fialové kalhoty, bílé tričko s nápisem „You will love me :-)“ a obyčejné tenisky. Nerozvrhla jsem dobře čas, takže jsem byla bez snídaně, popadla jsem batoh a už pádila k autíčku.

Samozřejmě na mě všichni koukali, vypadla jsem ze stereotypu. Dokonce jsem se usmívala, panebože zastřelte mě za to! Poprvé za ten rok jsem se cítila jako znovuzrozená, už jsem si nevšímala žádných pohledů a dokonce jsem nabyla něco z mého dřívějšího sebevědomí. Školní dopoledne uteklo daleko rychleji než to víkendové. Zase jsem se smála Angeliným vtipům, dokázala jsem s ní živě diskutovat o nejnovější módě. Začaly jsme plánovat společné odpoledne, kdy si budeme jen povídat a povídat.

Nastala obědová přestávka a já plánovala, jak se zeptat Alice, aniž bych se ztrapnila. Když jsem je tak z dálky pozorovala, připadali mi dost neskuteční. Seděla jsem u stolu s mou opět kamarádkou a přitom zírala na ty Cullenovi. Byli, jako by někdo oživil renesanční obrazy andělů. Byli překrásní. Jejich pokožka je neskutečně bledá a na pohled vypadala i hebká. Popadla mě chuť pohladit jednoho z nich, jestli je to tak jak to vypadá. Ale ovládla jsem se. Dojedla jsem svůj salát, odnesla tác a rozhodným krokem mířila k stolu s celou nádhernou rodinkou. Nerada teď přiznávám, že jsem cítila pohledy všech spolužáků, jak mi propalují díru do zad.

Sami Cullenovi mě sledovali ostražitým pohledem.

„Ahoj, lidi!“ prohodila jsem živým hlasem. Jen na mě vyjeveně koukali a samotná Alice se na mě usmála a pozdravila mě dost přívětivě.

„Hm, chtěla bych se ti omluvit, Alice, za svoje pochmurné chování. Co takhle nákupy? Zítra odpoledne?“

„Jasně! A co třeba už dnes?“ vyjekla celá nadšená.

„Bohužel, na dnešek mám plný program, ale zítra se budu těšit.“ Věnovala jsem jim ještě úsměv a odcházela kolem zkoprněných lidí.

Pak jsem nakráčela do učebny biologie. Kolem mě proběhl můj spolusedící a odsunul mi židli, abych si mohla sednout. Nechápavě jsem potřepala hlavou, ale neřešila jsem to. Jeho změna chování byla zvláštní, ale líbila se mi.

„Ahoj,“ pozdravil, „ ani jsem se minulý týden nestihl představit. Jsem Edward Cullen.“

„Díky za informaci, ale to už jsem věděla,“ řekla jsem dost nepříjemně.

„Aha,“ řekl a tázavě se na mě podíval.

„Já… omlouvám se… já jen… jsem Bella Swanová.“ Pokusila jsem se napravit si reputaci, nevím proč, ale záleželo mi, aby si právě on o mně nemyslel nic špatného.

„Těší mě.“

„Mě taky.“ Usmála jsem se. Úsměv mi oplatil, ale to neměl dělat. Úplně a nefalšovaně jsem na něj zírala jako retardovaný jedinec se sklony ke slintání. Jeho úsměv byl jako východ slunce, tak krásně nepravidelný a jeho rty byly tak… tak… prostě k zulíbání! Panebože! Co to se mnou je?!? Jeden úsměv a já div nepadám ze židle? Kdyby mě teď požádal o cokoliv, snažila bych se mu vyhovět, i kdybych přitom měla skočit z okna nebo přeplavat řeku plnou krokodýlů.

Po chvíli jeho úsměv zmrzl, zrovna když někdo otevřel dveře a dovnitř zavál průvan, až mi hodil vlasy do obličeje. Díky za průvan. Vzpamatovala jsem se a nasadila neutrální výraz. Za nějakých pět minut zírání, které jsme si opláceli, přišel do třídy učitel, měla jsem vždy ráda biologii, takže jsem se pečlivě soustředila na výklad.

Pak následoval tělocvik, k mému úžasu měl Edward taky hodinu, takže jsem byla nejen nešikovná jako obvykle, ale navíc i nervózní z toho, že by mohl kouknout mým směrem a já udělala nějakou hloupost. Mé chování absolutně postrádalo jakoukoliv logiku. Vzpomínala jsem na moje setkání s Jakem a všimla jsem si, že takhle hloupě jsem se nechovala. A navíc mi po deseti minutách uvažování došlo, že jsem přemýšlela o Jakovi a přitom stále stojím, aniž bych se svíjela na zemi v pláči. Nedělalo mi problém vzpomínat, jako by někdo vypnul přívod vody do slzných kanálků a já jsem dokázala vzpomínat na chvíle s ním strávené, bez záchvatu sebeobviňování.

Takže i tělocvik utekl rychle. Ještě jsem se domluvila s Angie na odpoledne, pojedu zase k nim, uvaříme si horkou čokoládu, upečeme si sušenky a budeme mluvit a mluvit a mluvit…

K mému náklaďáčku jsem došla bez zranění, takže jsem se radovala nejen v duchu, ale moje nálada se odrážela i v širokém úsměvu.

Cestou z parkoviště na mě Cullenovi jen tak nenápadně s otevřenými pusami zírali a Alice mi mávala. Zamávala jsem jí a vyjela směrem k domovu.

Udělala jsem oběd/večeři, už jsem se chystala k odchodu, když mi pohled padl na rámeček na fotku, kde jsem byla já s Jakem v objetí. Vzala jsem ji pevně do rukou a usmívala se na ni. Pohladila jsem Jakeův obličej a dala mu pusu. Tentokrát se mi oči nezalily slzami, nenaříkala jsem, prostě jsem tam jen stála a vzpomínala na den, kdy byla ona fotka pořízena.

„No tak, Jaku, nech toho!“ vypadávala ze mě slova po slabikách. Nemohla jsem se přestat smát, vždycky jsem byla strašně lechtivá.

„Ale no tak, nebuď labuť.“ Zakřenil se na mě.

„Já to myslím vážně, já se fakt počůrám,“ nemohla jsem to neříct. V tu chvíli už neseděl vedle mě na jejich zahradní houpačce a nelechtal mě, ale stál nade mnou a pochybovačně si mě měřil, naoko vyděšeně.

„Ukaž!“ řekl vážně, ale nevydržel to a začal se smát spolu se mnou.

Uklidnili jsme se a povídali si o všem možném. Seděli jsme tam v objetí a šeptali si o moři a jeho kouzlu. Najednou se mi před očima objevily mžitky a mě bylo jasné, že mě zasáhl blesk foťáku.

„Héj!“ zakřičela jsem, odpovědí mi bylo jen potutelné chechtání Setha. Jacobova kamaráda, který měl radost z toho, že nás může vyfotit. Dostal k Vánocům nový digitální fotoaparát a nemohl se ho nabažit.

Jake se na něj vrhl a chtěl se s ním prát, někdy se choval jako malé dítě, ale zabránila jsem jim v pranici, čímž jsem se ocitla rázem na zemi. Ti podvodníci se na mě domluvili, jeden mě držel a ten druhý mě lechtal, pod paží, na břiše, zuli mi boty a lechtali mě i na nohou.

O týden později jsme každý od Setha dostali tu fotku, koupila jsem si rámeček a vystavila si ji na poličce na nočním stolku.

Od té doby ta fotka neopustila své místo. Ale teď nastal ten správný okamžik. Ano, milovala jsem ho, trpěla jsem jeho odchodem, ale je načase se dál neobracet. Nemůžu si to zakázat. To nejde. Občas si prostě musím připomenout důvod, proč chci začít od začátku.

Stále jsem držela rámeček s fotkou, třepaly se mi ruce, ale byla jsem rozhodnutá. Otevřela jsem dolní šuplík, rámeček se mi zarýval do dlaní, a strčila tam vzpomínku na svou lásku. Ale žádná slza se nekonala, usmívala jsem se. Byla jsem šťastná, ani nevím proč, nebyl k tomu důvod, ale prostě jsem cítila vnitřní vypořádání s tou věcí. Cítila jsem pochopení ze strany mé duše, cítila jsem se jako bych se vznášela, jako by moje chmury byly ty tam a mě nezbylo nic než čistá radost a já se vznášela metr nad zemí.

Vzpamatovala jsem se, ještě jednou jsem se hrdelním smíchem přesvědčila o své náladě a seběhla schody, kde jsem z věšáku sebrala bundu a klíče a vyjela jsem za svou kamarádkou.

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 5. kapitola: