Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 3. kapitola

24.01.2010 (10:45) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1668×

3. kapitola

Ano, náš výlet skončil katastrofou, kterou nebudu schopna jen tak smazat z mysli. Ještě dnes při každém probuzení vidím tu spoušť, slyším ten křik, slyším nářek… vidím to tak jasně jako dnes tvůj pomník… proč?

Proč tohle všechno? Proč jsem tam taky nemohla umřít? Řekni Jacobe proč? Teď tady sedím, jsem sama, opuštěná, dnes víc, než kdy před tím… Byla to moje chyba? Jaku, no tak, já chci znamení… cokoliv… vyčítáš mi to? Já nevím, jak moc bych teď chtěla být s tebou někde daleko, daleko od Země, pryč od mého pozemského života… Cokoli za znamení, jak mám vydržet na světě bez odpuštění? Jak? Do konce života budu usínat s vědomím, že jsem způsobila něčí smrt… až jednoho krásného dne se již nevzbudím a nebudu vzpomínat den smrti mých iluzí o dokonalém světě… dokonalý svět? Ne, takové místo neexistuje, jen v pohádkách, do kterých jsem se schovávala, má fantazie nebrala mezí a já schovávala své problémy, jen tak jsem byla schopna žít… žít? Dá se to nazvat plnohodnotných životem? Ne, to nebylo žití, to bylo přežívání… To, které tolik ubližovalo srdcím mých blízkých… Už ne! Prosím! Člověk dlouho přemýšlí o tom, kdo mu ublížil nejvíce, ale to co už nepochopí je, že nejvíce si ubližuje sám… Ten rok, byl nejhorším rokem mého života…

Už tady nemůžu vydržet, musím pryč… Cestou domů přemýšlím o svém životě, o životě, který vlastně není životem… Došla jsem až k domu, byl prázdný, ale to mě neznepokojovalo. Převlékla jsem se, vzala klíče od mého náklaďáčku a mohla vyrazit do La Push. Jak dlouho jsem tam nebyla? Ano, je to rok.

Když jsem přijížděla k prvním domkům, vybavily se mi všechny ty dny, co jsem tady strávila, všechen můj smích, který tady zazněl, ale k mému údivu, jsem neměla blízko k pláči, jen úsměv zdobil mou tvář… Upřímný úsměv, po tak dlouhé době…

Ztratila jsem odvahu, ale necouvnu, dnes ne… Pořádně jsem se nadechla a zaklepala na dveře mě tak dobře známého domu. Bylo slyšet jen vrzání pohybujícího se vozíku.

„Bello? Co ty tady?“

„Chtěla jsem vás vidět, Billy.“

„Pojď dál.“ Nečekala jsem to. Čekala jsem zabouchnutí dveří před nosem.

„Dala by sis kávu nebo čaj?“

„Čaj, prosím.“

„Jistě.“ Sám vše nachystal, vyzval mě k posazení a dál mě jen pozoroval. Promluvil po delší době.

„Co tě sem přivádí, Bello? Jak dlouho jsme se neviděli? Naposledy na pohřbu?“ Když to vyslovil, neubránila jsem se trhnutí.

„Ano. Chtěla jsem vás vidět a asi si i promluvit.“

„To jsem chtěl taky, ale neměl jsem k tomu dost odvahy. Chtěl jsem vědět… co dělal můj Jake jako poslední.“ Bylo na něm vidět, jak těžké je to vyslovit.

„Víte, nebudu lhát, neměla jsem daleko k tomu, abych se otočila a uháněla zpátky, ale teď jsem asi ráda, že jsem tady.“

„Jsem rád, že jsi mě přijela navštívit. Jsi jediná, kdo jakž takž může pochopit to, co cítím.“

„Ano, chápu, jak to myslíte.“

„Tak spusť.“

„Hmm…“ hledala jsem správná slova, jak vyjádřit něco, co mě tak dlouho trápí, „ chtěla jsem ho překvapit. Jak asi víte, byli jsme nejlepší přátelé a já… já to chtěla změnit… chtěla jsem být víc než jen kamarádka.“

Podívala jsem se na něj a byla překvapena jeho výrazem. Tak zaujatým.

„Chtěla jsem ho vzít k místu, které jsem si ve Forks nejvíce oblíbila a po cestě…“

„Ano, vím.“

Mluvila jsem pomalu, vzpomínala jsem na vše v jiném světle, bylo to jako ve filmech, ve kterých si hlavní hrdina uvědomuje a vzpomíná, přitom hraje smutná hudba a vy nemáte daleko k slzám…

„Jeli jsme pomalu, bavili jsme se zrovna o novém filmu, na který bychom chtěli jít… taky jsme se bavili o vás… Jake si o vás dělal starosti, prý jste poslední dobou nějak smutný… a pak… a pak nás začalo předjíždět auto… a… prudce zabrzdilo tak, že jsme byli přímo ve středu zatáčky a…,“ slzy se začaly neúprosně dostávat na povrch. „A přes ni chtěl jet kamion, ale určitě nejel tak, jak by měl…“ Stále mě poslouchal, ale smutek byl vidět na jeho očích.

„Co se vám jen honilo hlavou?“

„Nic, absolutně nic. Je to jako před bouřkou. Jako ve zpomaleném filmu mě políbil a chytil za ruku. Měli jsme strach, ale zároveň jsem cítila potřebu chránit ho. Snažila jsem se něco dělat… zmatkovala jsem… snažila jsem se otevřít dveře od auta, ale nešlo to. Bylo pozdě…“ Při posledním slově se mi hlas zlomil.

Podíval se na mě taky se slzami v očích, naklonil se a objal mě.

„Šššš…“ Uklidňoval mě. Nemohla jsem přestat brečet.

„Ale nejhorší na tom bylo, že… že… já žiju, ale on ne…! Jen já! Když do nás narazil, ztratila jsem vědomí a… probrala jsem se po chvíli… viděla jsem Jaka, jak tam leží… někdo ho vytáhl z auta… snažila jsem se k němu dostat… kamion i to auto byli pryč… ten řidič ho asi vytáhl ven, ale Jacob krvácel, tak ho tam nechal ležet… ve vlastní krvi…! Sama jsem nevěděla, co vlastně dělám… snažila jsem se dostat ven z auta, strašně mě všechno bolelo, nemohla jsem se pořádně postavit, ale snažila jsem se k němu dostat… já… já… probral se… mluvil na mě… to poslední, co jsem slyšela, bylo: ,Bello, já se bojím´… ztratila jsem vědomí… ani jsem mu nestihla říct všechno, co jsem měla na srdci…“ Tentokrát jsem nemohla pokračovat dál. Stále jsme tam seděli a on mě uklidňoval. On! Já mu zabila syna a on uklidňuje mě.

„Probudila jsem se až v nemocnici, kde mi řekli, že je mrtvý, když jsem ho chtěla vidět. Nikdy mi nebylo hůř…“

„To ani mě ne. Dlouho jste se nevraceli, volal jsem tvému tátovi, ale na stanici nebyl… řekli, že jeho dcera měla vážnou autonehodu a je v nemocnici.“

„Ležela jsem tam týden… chtěla jsem jít na pohřeb… táta mě tam dovezl na vozíku… měla jsem zlomenou nejen nohu… bylo to víc, než jsem čekala, ale míň než jsem si zasloužila.“

„Viděl jsem tě… byla jsi v bezvědomí… ale já… nikdy bych ti to nevyčítal… ty za to nemůžeš. Nebyla to tvoje chyba… ještě dnes si pamatuju Jakův úsměv, když spekuloval o překvapení, které jsi mu chystala… miloval tě a určitě by si nepřál, aby ses takhle trápila.“

„Ale já si to zasloužím… kdybych si nehrála na romantičku, nemuselo se to stát…“

„Ale stalo se, Bello, všichni jsme trpěli… byl to můj jediný syn… jeho matka zemřela, když byl malý…“

„On vás miloval, Billy.“

„Já vím… nás oba…“

„Byl to můj nejhorší rok na světě… chtěla jsem umřít… nechtěla jsem dál trpět, ale je tu Charlie.“

„Bello, vím jaké to je ztratit dítě… nechci, aby to zjistil můj nejlepší přítel…“

„Rok jste ho neviděl… nechtěl vám ubližovat… myslel si, že mě nenávidíte, a že tady nemá co dělat…“

„Nenávidět… tebe? Byl jsem v šoku a nenáviděl jsem sám sebe… byla jsi jako moje dcera, Bello, nikdy bych tě nemohl nenávidět… jen jsem zažíval smutek a samotu.“

„Omlouvám se.“ Vzlykala jsem.

„Bello, no tak, všechno je vůle Boží, mělo to tak být, nic se neděje bez příčiny. Nechci a ani on by nechtěl, aby ses dál trápila… žij dál, Bello… pro něj… pro mě…“

„Děkuju. Děkuju za všechno.“

„Nemáš zač. Hlavně si pamatuj, že musíš žít dál, tak jako předtím…“

„Půjde to vůbec?“

„Půjde. Hlavně na to už nemysli. Buď ta Bella, ta která se sem přistěhovala.“

„Jak mi můžete tohle říkat… on je mrtvý a já ne…“

„Ty ne. Nic ti není… ty musíš dál žít, Bello. Tak už se vzpamatuj.“

Nebylo co víc říct. Seděli jsme tam dlouho, ale nějakým způsobem jsem byla šťastná a prchavý okamžik jsem si myslela, že to, co Billy vykreslil, tu Bellu, která se sem přistěhovala… tu, která byla plná radosti do života…

Chci změnu! Nemůžu být pořád zavřená do sebe! Seber se, Bello!

Odjela jsem s nadějí v srdci, už neuroním jedinou slzu. Nebudu vzpomínat na ty poslední chvíle. Budu vzpomínat na štěstí, které mi dal… Nikdy nezapomenu. Byla jsem zmatená z jeho reakce, bála jsem se, že mi zabouchne dveře přímo před nosem a bude mi nadávat, ale tohle... Ten rozhovor mě zachránil…

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 3. kapitola: