Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mea via vitalis - 2. kapitola

19.12.2009 (07:30) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1780×

Mea via vitalis – 2.kapitola

Opravdu jsem byla vděčná za příjezd nových studentů. Jak už jsem řekla, nepřeji jim nic špatného, ale po dlouhé době jsem mohla projít chodbou, aniž by o mně nikdo nemluvil. Mohla jsem jít v klidu do třídy a nikdo si mě nevšímal. Uklidňující to pocit.

Od té osudné nehody jsem s nikým odtud nemluvila, dokonce ani doma mě táta nepřinutil prohodit více, než pár slov. Lidi tady si na to zvykli rychle, po měsíci mě začali dokonale ignorovat, Angela má kamarádka se snažila ještě půl roku, marně…..Tátovi jsem tím ubližovala, ale nedokázala jsem se přinutit říct více než bylo nutné.

Dopolední vyučování proběhlo bez problému. Ve všech hodinách jsem slyšela šum ze zadních lavic. Jelikož nemluvím, mám mnoho času na poslouchání a navíc ve všech hodinách sedím sama, nikdo vedle mě nechce sedět, tudíž můžu poslouchat ostatní a ne spolusedící. Bylo slyšet neustálé dohadování holek, o těch nových… Kdybych se neznala, začala bych si myslet, že jsem zvědavá.

Následující obědová přestávka mě nijak nefascinovala. Na obědy tady nechodím, nemám náladu na jejich hloupé vtipy nebo poznámky. Takže zřejmě neuvidím své nové spolužáky, ale myslím, že se bez toho dokážu obejít. Takže jsem celou přestávku strávila v knihovně, nemají tu zrovna nejlepší výběr, ale je to lepší než být v jídelně a užívat si společnosti místních puberťáků.

Nenašla jsem nic nového, co by vzbudilo můj zájem, a tak jsem vytáhla učebnici a četla si v ní. Nikdy není špatné opakovat si učivo na příští hodinu. S tímto heslem jsem celou dobu strávila nad touto učebnicí, byla jsem vyhnaná až školním zvonkem.

Biologie. Není špatná, celkem mi jde a je pro mě zajímavá, takže s ní nemám problém. Problémem bylo, že má lavice v první řadě, nebyla prázdná…

Vůbec mi to nedošlo, teď asi bude více předmětů, kde nebudu sedět sama. Tak uvidíme…

Odsunula jsem si židli a posadila se. Můj nový spolusedící mi nevěnoval jediný pohled, na jednu stranu mi to bylo jedno, na druhou stranu mě mrzelo, jak dokážou být lidé plní předsudků. Asi se TO musel doslechnout. A popravdě, mi to ušetřilo zbytečné vysvětlování, proč vlastně nejsem komunikativní typ…

Francouzština, stačí jen přežít francouzštinu a můžu jít. To zvládnu. Tentokrát vedle mě seděl takový hromotluk, taky nový spolužák a celou hodinu si mě pobaveně měřil, i když to vypadalo, že by rád něco vtipného prohodil, vždy ho něco zastavilo. Nevím, možná to je mým znuděným a šíleně zahleděným pohledem z okna, nevím, ale nehodlám to zjišťovat.

Konečně! Zvonek, tak osvobozující znamení, takže takhle končí další bezduchý den. Odemkla jsem náklaďáček a hodlala jsem odjet…

Ano, správně hodlala…k odjezdu mi zabránila, taková nádherná malá osůbka, vypadající jako víla z mé pohádkové knížky.

„Ahoj, jsem tady nová, jmenuju se Alice Cullenová, moc to tady neznám, nezašla by jsi někdy na společné nákupy? Ukázat mi to tady a taky světla velkoměsta?“

Musím se přiznat, koukala jsem dost vyjeveně, i přes nováčkovství by mohla poznat, že já nejsem zrovna přátelská.

„Těší mě, jsem Bella Swanová, znám pocit neznáma, ale nemyslím si, že nakupování se mnou, je nejlepší trávení volného času.“

„Aha, no vypadáš celkem mile, myslela jsem, že bychom mohly být kamarádky. No, ale kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak dej vědět. Zatím ahoj.“

„Ahoj,“ na víc jsem se nezmohla, takového milého a zároveň rozhodného člověka jsem v životě neviděla…Au…Bello tak to se ti povedlo…fajn, jak chceš tak si ubližuj myšlenkami na osobu, která tě opustila…Ne, teď ne, až doma, to zvládnu…Avšak jedna slza mi z pod víček přece jen unikla…Když jsem projížděla kolem Alice a její rodiny, všech 5 mi zíralo do auta a Alice mi zamávala. Nevzdávala se naděje, třeba si taky zvykne…

Víkend, přes víkend je to nejhorší…vždycky…padne na mě melancholická nálada. Celou noc jsem nespala…celou noc jsem probrečela…dříve mě Charlie chodil utěšovat, ale když zjistil, že to je pak snad ještě horší, přestal chodit a dokonce si už zvykl na tolik, že dokáže spát…jsem tomu ráda. Nikdo v mém okolí nesmí trpět, zvlášť Charlie ne. Na sobě samé mi už nezáleží, kdyby to bylo na mně, už tady nejsem vlastním přičiněním. Někdy jsem ke svým sebevražedným plánům neměla daleko…ale vždy tu byl Charlie, člověk, na kterém mi záleží, člověk, kterého tu nemohu nechat samotného, neumí si ani uvařit…to bych mu nemohla udělat…

Nejednou jsem v ruce držela nůž a říkala si, jestli by to bolelo více než moje hruď s dírou…nejednou jsem vyrazila do lesů a přemýšlela, jak dlouho bych tady vydržela v téhle zimě, bez jídla, bez vody, bez naděje na návrat…nejednou jsem jela až k útesům a nechala plout své myšlenky volně, pryč od všech starostí, pryč od bezesných nocí, pryč ode mě, zažít aspoň jednou volný pád, připadat si jako pták…ale nikdy jsem neměla dost odvahy to udělat…po mém návratu z nemocnice, jsem si to slíbila…slíbila jsem si, že to vydržím, že to zvládnu, už kvůli mámě a tátovi…

Ráno jsem vstávala brzy, ale táta už doma nebyl, jel na ryby, zezačátku se bál nechávat mě samotnou, ale přesvědčila jsem ho, miluje tu pohodu u řeky, to bych mu nemohla udělat, vím, co to pro něj znamená…

Rozhodla jsem se pro procházku lesem…les je ještě po noci plný mlhy a nádherně voní po dešti…když jsem tak kráčela po promočené půdě, začala jsem počítat…a pořád jsem počítala, když mi v tu chvíli došla jedna hrozná věc…musím na hřbitov! Já hloupá málem zapomněla…letos je to přesně rok! Slzy se nezadržitelně dostávaly ven.

Okamžité rozhodnutí…ihned jsem se rozešla zpět do domu, tam jsem si oblékla černé šaty, na nohy černé lodičky a na oči černé sluneční brýle…můj rituál…šla jsem pěšky…jen ať mě vidí, kdo chce…kdo mě uvidí, je mi absolutně jedno…

Rok! Jak dlouhá doba uplynula od našeho rozloučení, ale to nebylo loučení, ne, to nebylo loučení…co je to za rozloučení bez slov sbohem? Co je to rozloučení bez posledního polibku, objetí, snad i zamávání…

Proč? Bože proč on? Proč ne já? Slaná voda je venku, stéká po mých tvářích…ale proč se jimi zabývat? Teď už ji neberu jako rozmar, jako hloupý dívčí zvyk…teď je pro mě jedinou cestou pryč od utrpení, které svírá moji hruď…

Jsem tady má lásko, jsem zde na místě tvého posledního odpočinku…čekal jsi na mě dlouho? Promiň, opozdila  jsem se…sedím u tvého hrobu a neustále čtu text tvého náhrobku,

Zde leží Jacob Black,

náš syn, bratr, přítel a láska…

Stále vzpomínáme na dny strávené s tvým úsměvem na tváři…

Sbohem…

Takhle jsme si to před rokem nepředstavovali, co Jaku? Co jsi mi to provedl? Jak jsi mě tady mohl nechat samotnou? Chtěla jsem ti dát víc než jen milující přátelství, chtěla jsem udělat krok vpřed a konečně ti říct, jak moc pro mě znamenáš…a teď? Teď sedím na tvé mohyle a vzpomínám na chvíle, kdy bychom se jen představě o smrti smáli…

Víš, já tě milovala, chystala jsem se ti to říct na mém místě…to mělo být naše místo…znali jsme se dva roky, ale ten druhý rok jsme se stali opravdovými přáteli a jak naše přátelství sílilo, sílil i můj cit k tobě, cit mnohem vroucnější než kterékoliv přátelství…jak jsi to cítil ty? Miloval jsi mě? To už nezjistím…

Padlo rozhodnutí Jaku, ještě si na mě musíš počkat, nenechám tady Charlieho a napravím rok křivdy…pojedu za tvým otcem…překvapen? Ano, neměl mě rád, řekla bych, že mě i nenáviděl, pro hloupý výlet…výlet, který skončil katastrofou…

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mea via vitalis - 2. kapitola: