Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou II. - 9. kapitola - 1. část

25.11.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1828×

Kdo by to byl řekl, ale nejsou to ani tři týdny a už jsem tu s další kapitolou, což je u mě rekord. :)

Možná je to až moc dlouho, ale po přečtení obou částí pochopíte.

Nechtěla jsem kapitolu rozdělit, ale jinak to nešlo.

Ve druhé části naleznete hudbu, která mě inspirovala a je pro mě hodně důležitá a její výběr trvá někdy déle než psaní a ještě pár fotografií.

Už nebudu otravovat a jen popřeju štěstí do prvních třinácti stran čtení.

Díky za vaši přízeň.

Vaše Nikol18

9. kapitola – Překvapivé  poznání - 1. část

Eve

Uspokojení v srdci a na duši je to to nejkrásnější, co můžeme ve svém životě, zvláště pokud je to ve spojení s láskou k druhému, na němž vám záleží, cítit. A i když jsem se sebevíc snažila a moje vnitřní rozpoložení se dalo ohodnotit číslem deset, tím nejvyšším, nedokázala jsem ovládat svůj spánkový proces a bolest těla. Všechno ve spojení prostě vytvořilo malou mezeru v nepřerušovaném intervalu, který mnoho lidí nazývalo hlubokým spánkem a já se trhnutím probudila. Což, samozřejmě, nebylo nic příjemného.

Zakňučela jsem jak malá holka a pokusila se otočit na pravý bok, protože mě začala bolet záda. Jenže moc dobrý nápad to nebyl. Pohmožděná žebra se vážně neuzdraví po jednom dni mimo nemocniční prostřední a tupá bolest v podbříšku už vůbec ne.

„Kruci!“ zamumlala jsem do ticha pokoje. V duchu jsem se modlila, aby nikdo nepřiběhnul. Nechtěla jsem si fandit, ale taky jsem to chtěla konečně zvládnout sama.

Podařilo se mi nějak posadit a pomalu vstát. Nohy se mi klepaly. Menší procházka po pokoji pomohla. Opět jsem získala pevnou stabilitu a mohla se přestat obávat pádu.

Zůstala jsem u okna a pozorovala okolí, které lehce tonulo v tlumeném měsíčním svitu, jež mi umožňovalo, abych očima mohla občas prolétnout dopis, co mi přišel od Edwarda. Pevně jsem ho svírala v rukou a stále se sama sebe ptala, jestli se mi to nezdá. Zda-li stále nesním, abych se ráno probudila do dalšího pošmourného dne bez naděje na lepší vyhlídky.

Ne. Nesnila jsem. Tohle byla realita. I přes veškeré nezdary v posledních dlouhých týdnech, tohle bylo to vysněné světlo na konci tunelu, které mě mělo dovést k mému šťastnému konci. Konci jako z pohádky.

Přešla jsem pokoj k nočnímu stolku, kam jsem úhledně uložila dopis a vydala se směrem ke dveřím. Třeba mi trošku chladné vody pomůže zklidnit rozechvělé tělo, abych opět usnula.

Tiše jsem vyklouzla na chodbu. Bylo mi však jasné, že celý dům stejně ví, že se tu potuluju. Srdce mi bilo jako splašené, což je pro upíra stejně hlasité jako pro člověka zvuk bagru v činnosti.

„Budeš žít…“ zaslechla jsem tichý hlas z Carlisleovy pracovny. Zarazila jsem se uprostřed chodby. Nechtěla jsem poslouchat, ale dvě slova tohoto typu prostě donutí, alespoň trochu normálního člověka se zastavit a zaposlouchat se, i když je to proti jeho morálce.

„Edward má zákaz na sto let vstoupit na území Forks.“ Srdce mi vynechalo nejméně jeden úder a víc jsem slyšet nemusela a rychlostí šnečí babičky při infarktu, jsem se vydala zpátky do pokoje. Stačilo mi to, abych pochopila, že můj adoptivní otec mluvil o Edwardovi. Vlastně by to napadlo každého, s prominutím, blba, který by zaslechl jeho jméno.

Pevně jsem za sebou zavřela dveře a snažila se skrýt pod peřinou. Snažila jsem se na to nemyslet. Nebo spíš na vůbec nic. Přeci jen mi něco došlo. Carlisle nemluvil o Edwardovi, mluvil přímo s ním. Říkal přeci „Budeš žít“ ne „Bude žít“. Takhle nechápavá jsem dokázala být jenom já. Chtěla jsem s ním taky mluvit, připadalo mi nespravedlivé, že s ním ostatní můžou mluvit a já ne. Vidět jsem se s ním nesměla. To jsem chápala. Taky jsem na tom měla přičinění, ale jeden telefonát by nikoho nezabil, ne? Jen bych slyšela jeho hlas. Alespoň to by mi mohli dopřát.

Chtělo se mi z toho brečet. „Není to fér!“ zašeptala jsem do ticha pokoje.

„Pro potěchu srdce princeznina, jsem ochoten i přes sedmeho hor a moří jít.“ Překvapeně jsem, ale hlavně vylekaně, zvedla hlavu a pátrala po původci hlasu.

„Davide?“

„Měla bys spát,“ zapředl. Jeho silueta se zvedla z křesla v temnější části pokoje. Dokud nestál, nevšimla bych si ho.

„Jak jsi tu dlouho?“ uhodila jsem na něj.

„Odpočiň si. Tvoje tělo to potřebuje,“ mlel si dál svou.

„Jak?“ sykla jsem.

„Budu hned vedle, kdybys něco potřebovala.“ Ignoroval moje otázky a tiše se vytratil. To byl vrchol! Je to prostě idiot!

Jinak ho ani nazvat nešlo. Kdo ví, jak dlouho se tu rozvaloval. Ještě abych se bála nějak jít, aniž by mi nebyl za zadkem, snad mi nechá trochu soukromí, když budu chtít dělat věci, co dělají naprosto obyčejní lidé.

V jednom měl ten idiot pravdu, moje tělo potřebovalo odpočinek. Potřebovalo klid, aby se zregenerovalo a dalo se do kupy.

Peřinu jsem si přitáhla až k bradě, zabořila se do té spousty polštářů, co mají jenom v Americe a nechala se ukolébat k dalšímu neklidnému spánku beze snů, ty jsem nepotřebovala. Čistá hlava, to bylo to, co jsem skutečně potřebovala. Dokonce jsem si říkala, že by mohlo být probuzení o něco veselejší, protože když se mi do víček opřely teplé sluneční paprsky, což je v tomhle deštivém městečku velká výjimka, pocítila jsem příval nové energie.

„Dobré ráno, princezno.“ Beru všechno zpět. Všechno bylo ve starých kolejích. A i to sluníčko se schovalo za příkrov mraků.

„Jdi pryč!“ sykla jsem a raději neotevírala oči, abych ten jeho obličej nemusela vidět od božího rána.

„Domluvím ti královskou snídani,“ šeptl mi do ucha. Zachvěla jsem se, když mi jeho chladný dech ovanul krk.

„Nesnaž se a nepodlézej. Prostě mě hlídej jako věrný pejsek a neukazuj se. Pokud nechceš, abych se ti ztratila hned, jak odejdeš z tohohle pokoje!“

„To by se ti nepovedlo, princezno. Tvoji vůni bych ucítil na míle daleko, stejně jako slyšel tvé bijící srdce, takže se nesnaž a raději vstaň, obleč se a hurá do nového dne.“

„Vlez mi na záda, chůvu nepotřebuju!“ Otevřela jsem oči, ale hned je zase zavřela. Z toho jeho obličeje mi bylo zle.

„Budeš mě zbožňovat!“ zavrněl a tím svým sebejistým krokem zmizel z pokoje.

„To si raději budu denně sypat do otevřených ran sůl!“ I přes veškerý odpor jsem vstala a jediný pohled na dopis od Edwarda mě kupodivu dokázal uklidnit. Jeden kratičký moment, který mi pomohl zapomenout na všechno okolo.

Zápasila jsem s oblečením. A to notnou chvíli, ale to nejzákladnější jsem na sobě měla, když někdo zaklepal a poprosil, jestli může vstoupit. Dlouhé tričko jsem měla až ke kolenům, takže jsem souhlasila.

„Přišel jsem se na tebe podívat,“ řekl Carlisle, jen co vešel do pokoje.

„Jsem zvířátko v ZOO?“ neodpustila jsem si ironii. Na to se můj otčím jen pousmál a zavrtěl hlavou.

„Jen se chci ujistit, že je ti lépe. V pondělí tě propustili z nemocnice a doktor se ve mně nezapře,“ pokrčil rameny. Posadil se vedle mne na postel.

„Mamka říkávala něco podobného. Označovala to za pracovní deformaci, jenže tomu jsem nikdy nevěřila. Přesto bylo fajn mít v rodině zdravotní sestřičku,“ přiznala jsem a vzpomněla si na ni, když přicházela z práce. Se smutkem ve tváři, ale jakmile uviděla mě a Marka, usmála se. Její malá holčička a vysněný synek.

Nastalo rozpačité ticho a nikdo z nás nevěděl, co má říct. Carlisle seděl bez hnutí, bez dechu a s rukama sepjatýma a opřenýma o kolena. Já oproti tomu seděla vzpřímeně, abych si nemačkala hrudník.

„Asi mě teď musíš nenávidět,“ pronesl jakoby nic.

„Prosím?“

„To kvůli Edwardovi. Nepostavil jsem se za něj. Souhlasil jsem s tím. Nezabojoval jsem jako ty.“

„Připadalo ti to spravedlivé.“ Tykala jsem mu. Už se mi to nezdálo být tak divné. Seděla jsem tu před ním bez kalhot, neupravená s vrabčím hnízdem na hlavě, nastal čas, abych ho brala jako přítele.

„Za celou svou existenci, která je hodně dlouhá, jsem ještě nestál před tak těžkým rozhodnutím. Vždy jsem si myslel, že jako upír mám snadná rozhodnutí. Zabiju, nebo budu zabit, ale uvědomil jsem si, že nemohu změnit to, čím jsem, že nikdy nebudu člověk. Chtěl jsem dát svému dlouhému životu smysl, když zemřít bylo tak těžké. Zabíjet lidi je vždy lehké, ale nechat je žít, je ještě těžší. Stejné je to se životem. Umřít je lehké. Opustit všechny, kteří tě milují s tím, že to nezvládáš. Proto je život s tímto břemenem o hodně těžší, ale dává ti to naději, že se to časem vyřeší.

Díky tomu jsem našel něco, čemu jsem se začal věnovat. Raději lidem pomáhat než je zabíjet. Naplňuje tě to něčím, co se těžko vysvětluje a mně to dává naději, že alespoň trochu odčiním své chyby, co jsem jako rozzlobený novorozený udělal.

Ani netušíš, jak jsem si přál, aby moje proměna probíhala stejně, jak byla popsána, kéž bych nikdy neokusil krev, ale můj příběh je o trošku jiný, spíš jeho počátek, ale našel jsem se. Léčení lidí mi pomáhá se vyrovnat s tím, čím jsem byl na počátku.

Ale abych se vrátil k tomu, co jsem ti chtěl říct. Rozhodnutí, které padlo na Edwardovu hlavu, byť, jak říkáš, spravedlivě, mě zarmoutilo. Edward je víc než jen člověk, kterého jsem přeměnil na prahu života a přijal ho za svého syna. Beru ho jako víc, jako skutečného syna. Druha, jež vzplál novou jiskru mého, už tak smutného, života, i když naplňovaným léčením lidí. Cítil jsem se sám a on mi připomněl mé lidství. Můj život, kdy jsem měl přátele a mohl se na ně spolehnout, na rodinu a dá se říct, že on byl prvním krokem k naší velké rodině a o to víc mě trápilo, když nemohl najít svoji spřízněnou duši.

Horší bylo, když vyšla ta kniha. Všechen jeho stesk zmizel a myslel, že konečně najde to, po čem celé století touží. Předem jsem ho varoval, že nic nemůže být tak, jak to někdo napsal. Jenže byl příliš zaslepený nadšením a láskou. Určitě víš, jak člověk pohlíží na varovní ostatních před něčím, v co věří.“ Chytil mě za ruku a já přikývla. Dokud si člověk neprožije zklamání sám, nebude brát varování ostatních vážně, protože to bude mít za zradu vůči sobě.

„Dlouho se mnou nemluvil, když ten vztah skončil, ale určitě podvědomě věděl, že jsem se ho snažil varovat, a pak jsi přišla ty. I když se zpočátku tvářil jako necita a spratek, vycítil jsem, že i když se novému citu ze všech sil brání, nemůže mu odolat.

I když jsou naše srdce mrtvá a duši odnesla přeměna, stále máme v sobě něco lidského, co se těžko chápe. Já osobně cítím, že kousek duše nám zůstal.“ Pevněji jsem stiskla jeho ruku a podívala se mu do zkroušené tváře.

„Máte ji, kdyby ne, chovali byste se jinak.“ Carlisle se usmál.

„Někoho mi připomínáš,“ zašeptal a já se usmála. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila mu přející pohled.

„Asi v tom máme pouze stejný názor,“ podotkla jsem a zdvihla bradu. „Jen bych chtěla jednu věc vědět.“

„Povídej.“

„Stále tě baví mě uklidňovat a dělat psychologa?“

„Eve!“ zasmál se pobaveně. „Tohle mě nikdy nepřestane bavit, je to prostě profesionální…“

„… deformace,“ dokončila jsme za něj. „Já vím.“

„Jsem rád, že jsi tu s námi.“ Přitiskl mě do svého objetí, které jsem mu opětovala. Bylo vřelé a hřející. Znala jsem ho. Takhle objímal otec svou dceru a já Carlislea pomalu začala vnímat jako otce. Měl v mém srdci místo, ne takové, jako můj skutečný otec, na kterého nikdy nepřestanu myslet, ale pochopila jsem, že když ho od sebe budu odhánět, ničeho tím nedocílím. Nesnaží se ho nahradit, jen mi pomoci srovnat se s tím, že už ho neuvidím. A kdybych něco potřebovala, je tu pro mě.

„Děkuji,“ zašeptala jsem mu do ucha, než se vytratil z pokoje.

Usmívala jsem se na zavřené dveře a pocítila v hrudi takové zvláštní uspokojení a klid. I přes veškeré překážky osudu, byli tu ti, co mi pomohli se s tím vyrovnat. Nechtěla jsem si nechat už nic kazit. Na všechno dobré se musí čekat.

„Snídaně!“ vřítil se s tím slovem do pokoje David a plácnul s sebou na postel vedle mě.

Beru to zpět, ne všichni se mi snaží pomoci pozitivně. Některým jde o to, aby mě dostali do hrobu!

„Zvedni se, odejdi, zavři za sebou dveře, zaklepej a zeptej se, jestli můžeš vstoupit!“ procedila jsem skrze zuby a přitáhla si peřinu přes odhalená stehna. Před Carlislem jsem se nestyděla. Byl z mé nové rodiny, ale David… to byl prostě… chlap. Chlap, co se v něm nezapřel ani na chvíli. Stačilo ho pozorovat, abych si byla jistá, že se mi nedíval do tváře, ale na nohy a nebýt toho trička, co mělo výstřih jen takový, abych ho přetáhla přes hlavu, neodpustil by si pohled na má prsa.

„Proč?“ zeptal se nevinně.

„Dodržujeme tu soukromí,“ pronesla nekompromisním hlasem Esmé, která se objevila ve dveřích s rukama složenýma na hrudi. Elegantní oblečení schované pod zástěrou od barev.

David se narovnal a bez dalších slov se vytratil z pokoje, ani se na mě neotočil, neutrousil žádnou ze svých vtipných poznámek, což mi dalo jasný impulz, že Esmé je, alespoň pro něj, autorita.

„Díky.“

„Nemáš zač, Eve. Z Davida si nic nedělej. Kdyby něco, zavolej mě.“ Věnovala mi jeden ze svých zářivých úsměvů a zmizela dříve, než jsem stačila poděkovat.

„Vzhůru do nového dne!“ popohnala jsem sama sebe, abych zkusila obléct nějaké kalhoty. To mi stačilo, abych s klidným srdcem mohla sejít do kuchyně s potřebou zaplnit žaludek, aby se stále neozýval. Nepociťovala jsem hlad, ale on byl jiného názoru.

Přestože jsem se snažila, abych se moc neohýbala, při oblékání tepláků, které se v mé skříni záhadně objevily, jsem se bolesti nevyhnula a přestože můj práh bolesti byl dosti nízko, dokázala jsem držet jazyk za zuby.

Připomnělo mi to slova mé kamarádky. Život je o bolesti, když ji nezvládneš, nemáš v něm co dělat. Ano, pravda, ale lehce se řekne a hůře udělá.

Teprve když jsem vyšla ze svého pokoje, jsem se cítila o něco lépe. Sešla jsem pomalu schody a zamířila do kuchyně, kde byla nachystaná plnohodnotná snídaně. Zasedla jsem za ni a potichu ji snědla. Každým okamžikem jsem očekávala, že se sem vřítí David a začne něco štěbetat, ale nic se nedělo. Esmé ho asi hodně vyděsila.

Spokojeně jsem dojedla, nádobí uklidila do myčky a odešla zpátky do pokoje. Z nepochopitelného důvodu jsem vytáhla učení. Naprosto dobrovolně, bez mučení, ale kupodivu mě to bavilo. Vrátila jsem se zpět do doby studia, kdy mě zajímaly pouze dobré známky a na ostatní jsem neměla čas, což bylo to, co jsem skutečně potřebovala. Vypustit všechno, soustředit se opět na maturitní ročník, sice v jiném jazyce, ale to zas takový rozdíl nebyl.

Občas jsem si dávala přestávky a divila se, že je v domě takový klid. Carlisle byl zřejmě v pracovně, Esmé asi malovala a ostatní zatím byli ve škole. Jen David se ztratil, že by na něj měla Esmé takový vliv?

Musela jsem usnout, protože mě budil čísi jemný zvonivý hlásek, který byl moc příjemný. Melodický s neskrývanou něhou.

„Eve?“ Zamrkala jsem a pomalu otevřela oči. V pokoji byla už tma a nade mnou se skláněla bledá tvář s medově-zlatýma očima. Rty vykrojené do dokonalého úsměvu se roztáhly ještě více.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem rozespale, „to jsi se teprve vrátila?“ Očima jsem pátrala po hodinách. Budík na nočním stolku ukazoval po osmé večer. Tiše se zasmála.

„Kdepak, nechtěla jsem tě budit. Esmé říkala, že jsi se učila. Tak jsem tě nechala spát, ale teď by ses měla najíst a vzít léky, co ti Carlisle nachystal. Vzala sis je ráno?“ Zavrtěla jsem hlavou. Tři dny jsem je brala, ale pak, po rozhodnutí rady, jsem to vypustila z hlavy.

„Je mi lépe.“

„Nebudeme nic zanedbávat,“ šeptala dál a pomohla mi z postele. Na koberci se povalovaly učebnice, co spadly, když jsem usnula.

„Máš hlad?“

„Velký,“ přiznala jsem. Sešla jsem s ní do kuchyně, kde opět čekalo voňavé jídlo.

„Dobrou chuť,“ popřála a odešla. Já opět zůstala sama. Tolik mi chyběl Emmett, který pozoroval, jak jím. Prý živočich, co jí a nechlemtá krev.

Nimrala jsem se v jídle dlouho. Počáteční hlad se změnil v nechuť. A to den začal, v uvozovkách, docela dobře.

„Jako bych se nemohla chovat pořád stejně,“ zabrblala jsem do talíře a vidličkou popohnala kousek bramboru na druhou stranu.

„Změny nálad jsou naprosto normální.“ Vyděšeně jsem s sebou cukla a zdvihla hlavu. Jasper postával před stolem a nespouštěl ze mě svůj uhrančivý pohled.

„Mě to štve.“ Blonďatý upír obešel stůl a posadil se na židli po mé levici.

„Jsi na sebe příliš tvrdá,“ začal upřímným hlasem, který se mi protivil. „A teď příliš kritická.“

„A ty zas otravný,“ sykla jsem, „komu by se líbilo, kdyby mu stále vykládali, jak se cítí?“

„Tobě ne,“ uznal.

„Co dělám špatně?“ zeptala jsem se zcela vážně. Dnešek byl dnem, kdy jsem měla svěřovací náladu, která se střídala s tou nabroušenou a vzteklou až melancholickou, kterou jsem chtěla raději nechat někde za dveřmi zamčenými na nejméně dva západy.

„Udělej to, co dělají holky, když je toho na ně moc,“ poradil mi s úsměvem.

„Pche! Brečet nebudu za žádnou cenu!“

„To jsem nemyslel,“ zašeptal a vzal mou ruku do svých chladných dlaní.

„Tak co? Nejsem úplně normální. Žiju v domě s upíry a jednoho, pokud tomu osud nakonec svolí, si vezmu. Ani doma jsem se nezapojovala do “běžných“ holčičích radovánek. Proto se nechám podat!“ Jasper se tiše zasmál a jeho oči zazářily těmi jiskřičkami.

„Vypovídej se někomu. Mně zrovna ne, zvládat emoce všech okolo je fuška, ale určitě se najde někdo, kdo ti bude naslouchat, zkus Alici nebo Rose. Záleží to na tobě. Brečet nemusíš. Stačí se vypovídat.“

„Od kdy je v téhle rodině každý psycholog?“ zeptala jsem se mírně dotčeně.

„Za desetiletí upířího života se cvokař hodí.“ Tím celou situaci zlehčil a já se zasmála. „Tak vidíš. Než si půjdeš zase lehnout, jdi se…“ Zamračila jsem se na něj a pozdvihla pravé obočí. „Už mlčím.“

„Půjdu se projít… sama od sebe,“ dodala jsem a Jasper se usmál.

„Samozřejmě. David je někde venku.“ Otráveně jsem vydechla.

„To jsem nepotřebovala vědět.“

„Ale my ano,“ rýpnul si a vytratil se stejně rychle, jako přišel. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a vše po sobě uklidila. Trošku se přioblékla a vyrazila na menší obchůzku okolo vily. Hodně se zešeřilo, takže jsem se pokoušela po paměti držet cestiček okolo domu. Větvičky pod mýma nohama vesele praskaly. Plašily veškerý život v okruhu několika desítek metrů. Což mi v tu chvíli bylo jedno, zřejmě bych nechtěla, aby se odnikud na mě vrhla ta puma, co mě sem dovedla před pár dlouhými týdny, ale když ji Emmett tenkrát o prázdninách vyděsil, už se tu neukázala, ale já v této chvíli na ni neměla ani pomyšlení, nedokázala bych se k ní pořádně ohnout. A kdoví, jestli by byla stále tak krotká.

Více jsem se zamuchlala do saka, protože se mezi stromy prodíral nepříjemně chladný vítr, který už krátce po začátku září s sebou nesl vůni přicházející zimy, která v této přímořské oblasti musela nastávat dříve. Jistá jsem si tím ale nebyla. Odvozovala jsem to od chladnějšího léta.

Byla pravda, že mi čerstvý vzduch udělal dobře. Po uklidňujícím spánku beze snů to byl báječný lék. Vyčistilo mi to hlavu a události minulého dne jsem vypustila a soustředila se na přítomnost, abych nezakopla a nesletěla k zemi jako zralá švestka, což by v době uzdravování nebyl zrovna dobrý krok.

Pečlivě jsem našlapovala a mžourala na cestu. Houby jsem viděla, ale to mě neodradilo od toho, abych šla ještě dál, což asi nebyl dobrý nápad. Uslyšela jsem ten jeho nadšeně rozjuchaný hlas, co mi pil krev už z principu, aniž by se ke mně přiblížil. Někdo prostě dokáže být vlezlý, bez toho, aby byl fyzicky přítomen.

Jeho slova mi nedávala smyl. Či spíš mluvil angličtinou se silným falešným francouzským přízvukem. Některá slova mi splývala, a když jsem chtěla vědět, s kým to mluví, což mi samozřejmě neřekl, a následně ho otitulovala jeho téměř mateřským přídomkem, mě to raději přešlo a přála jsem si být uvnitř, zahrabaná hluboko ve vyhřátých peřinách, ale ten idiot se jen škodolibě usmál a natáhl ke mně ruku se slovy, že pro mě.

Vyjeveně jsem na něj vykulila oči a zcela instinktivně natáhla ruku, aby mé prsty, bez mého vědomí, sevřely ten malý přístroj na mluvení s lidmi na dálku, do dlaně.

Když mě míjel, nezapomněl poznamenat, abych moc neprovolala, čímž mě dopálil ještě více a já měla chuť mu tu krabičku omlátit o hlavu a nacpat do rozkroku. Přesto jsem to překonala a přiložila si mobil k uchu a tiše zapředla rozhovor s neznámou osobou na druhé straně.

„Prosím?“ Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji, jako by mě na něco upozorňovalo a já se začala celá třást a ne jen chladem. Všimla jsem si, že David poodešel dál, ale přesto byl dost blízko na to, aby celý telefonát vyslechl. Jak typické!

„Ahoj, Eve…“ Moje myšlenky se vrátily zpět k mobilu a slova, která z něho lehce zkresleně vycházela, mi málem vyrazila dech a já měla dojem, že mi srdce vyskočí z hrudi a já se na místě rozteču jako vanilková zmrzlina pod UV lampou.

„Edwarde?“ vysoukala jsem ze sebe rozechvěle, a prsty stiskla mobil ještě pevněji, jako by mi chtěl každým okamžikem vyskočit z ruky, aby si to štrádoval do Port Angeles na pokec s dalšími svého mechanického druhu.

„Tvůj hlas je jako balzám na moje uši,“ pronesl měkce a mně se začala podlamovat kolena. Jen s vypětím sil jsem se opřela o strom, abych nepřistála v mokrém jehličí a teď, když člověk potřeboval opravdu ochraňovat, se bodyguard o kousek dál málem šťoural v uchu a nezúčastněně pozoroval pohybující se větve okolních stromů, které byl ověšeny zeleným mechem, který v příšeří vypadal jako černé kusy smuteční látky.

„Sním?“ zeptala jsem se spíše sebe, abych se vůbec ujistila, že nesním. Měla jsem dojem, že ano, po včerejšku bych se nedivila, kdyby si moje hlava vytvořila vlastní alternativní realitu.

„Kdepak, lásko, ani v nejmenším. Nemáš vůbec tušení, jak jsem rád, že s tebou můžu mluvit, chtěl bych ti toho tolik říct, omluvit se…“

„Omluvil ses,“ zašeptala jsem, když mi hlavou proběhla živá myšlenka na jeho dopis, co ležel v domě na nočním stolku.

„Přišel ti dopis?“ zeptal se rychle.

„A-ano,“ přisvědčila jsem a snažila se klidněji dýchat, ale tlak na hrudi byl horší a horší. Opírání o kůru stromu nebyl dobrý nápad, protože jsem neměla sílu se odtáhnout a postavit se na nohy.

„To jsem moc rád, přesto nevím, co bych víc měl říct, možná to, že mě to opravdu mrzí a že bych chtěl změnit své rozhodnutí. Měli potrestat jen mě, ne tebe. Měl jsem se mírnit a nechovat se jako úplný pitomec. Nemusela jsi být v téhle situaci, sama…“ Zavřela jsem oči a představila si jeho dokonalou tvář. Jeho bledost a ostré rysy, kterými se tak odlišoval od obyčejných lidí. Jeho medově-zlaté oči, které byly plné něhy, když se na mě díval, když mě objímal, když mi šeptal nádherná slovíčka, co mi zvyšovala tep. Jako právě teď. Nedokázala jsem ho poslouchat. Krev, přestože jsem stála, se mi hrnula do hlavy a já slyšela pouze její hukot. Přála jsem si slyšet hlas svého anděla, ale moje tělo mě opět zradilo a já se už viděla na zemi s těžkým dechem a svíravou bolestí na hrudi.

„Měli byste to ukončit,“ donesl se mi k uším další hlas, nedokázala jsem ho nikam zařadit. Chtěla jsem ho umlátit první věcí, co by mi přišla pod ruku. Měl v plánu ukončit to, po čem jsem od probuzení v nemocnici toužila. To jsem nemohla dovolit.

„Ne-e…!“ vysoukala jsem ze sebe těžce a snažila se volnou rukou sápat po mobilu.

„Promiň, Edwarde, ale pokud si chceš vzít živou holku, radil bych ti to položit.“

„I-idiote!“ zasýpala jsem.

„Je mi líto, princezno, ale v přesile jsem tu já.“ Chtěla jsem mu vlepit facku, ale nemohla jsem se ani pohnout. Zatracená Victorie. Zatracení Italové!

„Dám ti ještě vědět,“ řekl do mobilu, ze kterého se ozývalo nesouhlasné mručení stejně jako z mých rozklepaných rtů, které reagovaly na chlad vzduchu a studené objetí od toho zabedněného upíra.

„Jdeme domů,“ šeptl mi do ucha a rozběhl se k domu, kde samozřejmě nastalo strašné pozdvižení. Alespoň ze strany Alice. Rose musela být zavřená v pokoji. Sama. Bez Emmetta a Jasper také raději někam zalezl. Jen Esmé se chovala úplně normálně. Násilně odtáhla vřískající Alici, aby mě David mohl donést do pokoje, svléct sako a zachumlat do peřin.

„Nenávidím tě!“ sykla jsem.

„Tím to vždycky začíná,“ pronesl pobaveně.

„Mohla jsem s ním mluvit!“ vřískla jsem, ale spíš to bylo, jako když tiše vydechnu.

„Jo, a za chvíli by tě skolil infarkt, pochybuju, že by si Edward vzal mrtvolu,“ utrousil jakoby nic.

„Ty máš co říkat!“ vytkla jsem mu a cítila, jak se moje tělo přestává vzpouzet, měkkost postele přijímá jako odreagování a nedělá vůči mně další nepředvídatelné bolestivé výpady.

„Já jsem nemrtvý, ale ty bys by…“

„Sklapni a zavři dveře zvenku!“ přikázala jsem už pevnějším hlasem.

„Kočička vystrkuje drápky?“ zeptal se posměšně a opřel se ležérně o stěnu vedle dveří. Ruce složil na hrudi a upřeně se na mě zadíval. V mírném světle ztlumených lamp vypadala jeho tvář tajemněji. Více divočeji.

„Padej!“

„Jen se nečerti, princezno. Nevzdálím se na více jak na deset metrů, to ti slibuji,“ mrknul a zmizel za dveřmi, které téměř neslyšně klaply stejně jako ty u Edwardova pokoje. Představa, že je na druhé zdi, se mi protivila, ale nic jsem proti tomu nemohla dělat. I když jsem nechtěla, ponořila jsem se do snového spánku, ve kterém jsem byla s Edwardem. Držel mě v náručí, šeptal do ucha, hladil po vlasech a tisknul na své chladné tělo.

***

Můj život před příchodem do Forks byl natolik jiný od života ostatních holek mého věku. Nikdy jsem nedělala stejnou věc dvakrát v jednom týdnu. Nejedla jídlo více jak jednou. Nechodila ze školy stále stejnou cestou. Prostě jsem dělala všechno proto, abych se nezapojila do proudu, který mě měl strhnout do nudného stereotypu každodenního života.

Ve Forks to bylo jiné. Nedokázala jsem se rozvzpomenout, jestli jsem něco dělala dvakrát v krátké době po sobě. Doma jsem se na to soustředila, ale tady to vůbec nešlo. Vůbec jsem si svoje činy neuvědomovala. Měla jsem dojem, že si neuvědomuji samu sebe.

Zvláště po telefonátu s Edwardem, kdy jsem se málem sesypala. Podle sebe. David si mě dobíral, že jsem odpadla jak uječená fanynka. Jen s tím rozdílem, že jsem téměř nevydala ani hlásku, přesto do mě pořád rýpal, že se chovám jako puberťačka.

Neodpustila jsem mu to. Nebavila se s ním, ignorovala jeho vlezlou přítomnost, kterou nedokázal zmírnit nikdo z rodiny. Připadala jsem si, jako bychom byli k sobě připoutáni želízky, které jsou natolik dlouhé, abychom se od sebe vzdálili maximálně na deset metrů, jak slíbil. Díky bohu, že v době, kdy jsem byla v koupelně, se vzdálil. Nikdy ne na dost dlouhou dobu a já začala pochybovat, že v průběhu těch dní vůbec chodil na lov, protože jeho oči zůstávaly stále temně hnědé.

Pokaždé, když jsem vyšla z koupelny, stál u dveří a podivně voněl. Nebylo to vůně ani zápach. Něco mezi tím a já to nedokázala identifikovat. Podle chování rodiny jsem poznala, že oni to ví a nejsou z toho příliš nadšení, ale všechno, co bylo ve spojení s Davidem, jsem se pokoušela vypustit, protože jeho jsem opravdu řešit nechtěla. Mít ho celý den na očích, kdy bych nepočítala dobu spánku, bylo to k nesnesení.

To bylo možná důvodem, proč jsem se uchylovala k učení ještě urputněji než o prázdninách a Alice denně chodila s novými a novými informacemi, takže jsem byla v obraze, co se ve škole děje. Alespoň v hodinách, co se dělo mezi nimi a co si studenti povídali, mi bylo naprosto jedno.

Nikdy bych do sebe neřekla, že mě učení začne tolik bavit, že se budu učit, protože mě to zajímá, ne kvůli tomu, abych měla dobrý prospěch a nemusela od rodičů poslouchat, že bez dobré školy skončím jedině za kasou v nějakém supermarketu. Sestřička a právník jsou k užitku, ale na druhou stranu to bylo hotové dopuštění.

Přesto jsem měla vyhraněný úzký okruh předmětům, kterým jsem se věnovala více a měla vždy z nich jedničky, v ostatních to byla nejhůře dvojka. Jenže tady, tady to bylo něco úplně jiného. Jiný styl studia, jiná řeč, jiné všechno! Zaujalo mě to mnohem více a já se do toho zakousla a ujistila se v tom, že s tím mi bude čas utíkat rychleji a Vánoce přijdou rychleji, než si sama uvědomím.

„Měla by sis odpočinout,“ poučil mě můj bodyguard, když jsem až po uši vězela v trigonometrii a snažila si do hlavy vtlouci poučky, které budu v říjnu, až nastoupím do školy, potřebovat.

„Až se naučím,“ odbyla jsem ho a ani nezvedla hlavu. Stále jsem si to nedokázala zapamatovat.

„Všichni jsou doma. Přesto…“ Nechal větu nedokončenou, ale já ho stejně nevnímala a odbyla jsou ho pouze: „Hm.“ Bylo mi naprosto fuk, o čem mluví. Já měla na práci důležitější věci, než ho poslouchat.

„Nechci, abys tu zůstala sama, princezno.“ Mezi zuby jsem drtila nadávky, které ho stejně nedokázaly donutit, aby mi tak přestal i po dvou týdnech říkat.

„Jen jdi,“ popohnala jsem ho, protože jsem pochopila, na co naráží a jeho oči byly černé jako uhel, bez zorniček, „neměj strach. Když se za čtrnáct dní nic nestalo, tak za tu hodinu nebo dvě, kdy budeš pryč, tak se nestane vůbec nic. Nechci tě pokoušet,“ řekla jsem zcela vážně, když jsem se na něj dívala. Nikdy bych to neřekla, ale zuřivost z něj přímo sálala. Měl kamenný výraz a slova vypouštěl koutkem úst. Zadržený dech zřejmě nepomáhal tolik, jak si představoval.

„Když se něco stane, sejmu za to Jaspera,“ oznámil mi naprosto vážně. Obočí stažené do zlověstného V.

„Kdepak!“ zavrčela jsem. „Ty sejmeš tak jedině nějakýho jelena. Jaspera snímat nebudeš!“

„To se ještě uvidí,“ zavrčel a odešel z pokoje, bohužel ve dveřích se otočil. „Měla bys slavit.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Dnes je to přesně sto dní, co jsi tady.“ Pak zmizel a já zůstala překvapeně sedět na posteli. Za okny byla už tma a to bylo teprve osm večer.

„Sto dní,“ zašeptala jsem a nepatrně se usmála. A čtrnáct dní, co jsem nemluvila s Edwardem. David mi to nedovolil a ani Edward to nechtěl, prý se bál, aby mi to ještě více neublížilo. Jako bych snad byla panenka z porcelánu a za tu dobu se můj zdravotní stav náhodou zlepšil. Ohýbání mi nedělalo problém. Rány na rukou se hojily, ale jizvy zůstaly. Což jsem neřešila. Jen podbříšek mě občas pobolívával, ale Carlisle tvrdil, že do měsíce to bude pryč. Zakázal mi však veškerou námahu, bolet to sice přestane, ale celkové uzdravení potrvá delší dobu. Byl starostlivější než Edward. Doktor se v něm opravdu nezapřel.

„Sto dní,“ pronesla jsem podruhé. Sto dní od doby, kdy jsem někdo jiný. Sto dní nového života. Téměř se to zdálo nemožné, že to tak letí.

Vyhrabala jsem se z postele, která byla pokrytá učebnicemi a zase vzala do ruky dopis od Edwarda. Ten první a jediný. Byl silně ohmataný a zpřehýbaný, jak jsem ho každou volnou chvíli četla. Nechtěla jsem, aby se odstřihnul jenom proto, že jsem jednou vyšilovala, ale bylo to tak nečekané, že jsem od sebe nic jiného snad ani nečekala.

Sešla jsem do přízemí, kde byla slyšet jedině televize, u které se nudně tísnila Rosalie a s podepřenou hlavou hleděla na obrazovku, ale určitě ji nevnímala. Jasper oproti tomu seděl o kousek dál, četl knihu a byl do ní evidentně hodně začtený, protože zdárně ignoroval štěbetající Alici.

Došla jsem až k nim a sedla si vedle Rose, která ani na kratičký moment neodlepila pohled od televize.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala se automaticky a já zavrtěla hlavou, což musela vidět.

„Chci si povídat s někým jiným než s Davidem.“

„Vytáčí mě,“ vyprskla nazlobeně Alice a přitulila se k Jasperovi, který konečně zavřel knihu a přehodil jí ruku přes rameno a přitiskl k sobě. Nezapomněl jí dát polibek do vlasů.

„Díky němu nevidím budoucnost nikoho z nás,“ sykla. Její druh ji políbil na čelo a přetáhl na svůj klín, ale malá brunetka ještě neskončila. To jsme věděli všichni.

„Ne jen, že se stále potuluje okolo, ale ještě mi znemožňuje používat moji schopnost. Jasper teď může, ale já nemůžu nikdy, protože on je snad u všeho, co se má stát!“

„Alice,“ zavrčela na ni Rose. „David je tady z jediného důvodu, aby se nestalo to, co na konci prázdnin!“ Bodl mě osten viny.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a opakovalo to slovíčko snad po sté.

„Ty za to nemůžeš,“ konejšila mě Rose, což mě udivovalo. I ona byla oddělena od toho, koho miluje. Odešel kvůli mně, ale já mu nemohla říct pravdu, jak se to skutečně semlelo, nechtěla jsem přijít o další rodinu.

„Chápu Edwardův strach,“ pokračovala Alice, „ale bylo nutné, aby tu byl David pořád? Stanovil mu snad, že se od tebe nemá hnout ani na krok?“ otočila se k Jasperovi, který pokrčil rameny.

„To asi ne, ale David bere všechno až příliš vážně,“ utrousila Rose a vypnula televizi. „Jenže pak z toho udělá něco, co ho samotného baví, což je deptat všechny ve svém okolí. Divím se, jak se s ním může Edward i po těch letech přátelit,“ zavrtěla hlavou a zadívala se do tmy.

„Třeba nám to jednou řeknou,“ zkusila jsem opatrně, ale Alice zavrtěla hlavou. Což mě donutilo se vrátit do pokoje a opravdu si odpočinout, bylo toho za dnešek moc. Nepochybovala jsem, že se mi podařilo dohnat téměř vše, co jsem potřebovala, ale do návratu do školy mi zbýval stále více jak týden. Dostanu se zase mezi lidi a čas bude utíkat ještě rychleji.

Uložila jsem se ke spánku a jako ukolébavku jsem si přečetla dopis od Edwarda a v duchu prosila, aby mi napsal znovu, nebo mi David dovolil, abych s ním mohla mluvit.

Peřinu jsem si přitáhla až k bradě. Oči upřela na strop a sledovala hru stínů ovětví stromů za okny, které tančily ve větru a topily se v záplavě slunečního svitu. Což mě dokonale ukolébalo k neklidnému spánku s podivnými sny, která moje lehce pochroumaná mysl nějakou dobu nevytvářela, což jsem pokládala pouze za čekací dobu, ale připustit jsem si to nechtěla.

Běžela jsem setmělým lesem, který se zdál v končícím dnu strašidelnější, protože dlouhé stíny tvořily nepříjemné stínové postavy v pokřivených tvarech.

Nohy se mi motaly do větví na zemi, která byla potažená jemnou bílou vrstvou námrazy, jež pomalu mizela, když se mezi stromy prodraly poslední sluneční paprsky tohoto dne.

Pokaždé jsem se vyděšeně otočila, když se mezi stromy mihnul temný stín, z něhož jsem měla… strach? Aniž bych tušila proč. Vnitřně jsem cítila, že je něco špatně.

Na kratičký moment jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Zlověstné ticho, při němž nebylo slyšet vůbec nic, mi nahnalo husí kůži. Les byl mrtvolně tichý, jako by i zvířata poznala něco špatného, co se zde pohybuje.

Z dálky jsem uslyšela bezmocný výkřik a snažila se rozběhnout tím směrem, ale tělo mě neposlechlo. Stálo na místě a nehodlalo se hnout, i když jsem se mermomocí snažila. Mysl utíkala daleko napřed. Jenže tělo nechtělo následovat jejího příkladu.

Křičet jsem nemohla, nedokázala jsem ani otevřít ústa. Byla jsem snad v šoku? Odpověď jsem neznala.

Teprve když se kousek ode mne něco hnulo, otočila jsem hlavu. Bylo to instinktivní. Tik, který děláte naprosto automaticky, aniž byste o něm nějak přemýšleli, takže jsem si všimla nějaké postavy, co vběhla do mého zorného pole a rychle se snažila utéci dál, aniž by měla cíl své cesty.

To je zběsilý úprk! napadlo mě a chtěla něco udělat, bohužel to zase nešlo. Jen jsem tam stála a pozorovala tu postavu, co se nestále otáčela za sebe, jako by tam někdo byl. Někdo, koho jsem vůbec neviděla.

Ta postava, ten  mladík, jak jsem poznala vzápětí, se mi zdál jako blázen utíkající před vlastními bludy a naprosto jsem nechápala, co tam dělám já, takže mě hodně zaskočilo, když se mezi stromy, nedaleko za mladíkovými zády, doopravdy mihnulo něco, co před chvílí paralyzovalo mne.

Tak bleskový pohyb nemohl být stínem utíkajícího mladíka, natož zvěře, která by se těžko hnala za člověkem. Rychlé měnění pozice se mi zdálo povědomé, jenže nějakou dobu mi trvalo, než jsem přišla co.

Upír! Slovo se mi rozeznělo v mysli jako poplašná siréna. Žádný vegetarián, který si hraje na honěnou. Tohle byl lov. Lov krvelačného monstra, nezastavující se před ničím, ani před lidským životem. Ten pro něj neznamenal nic, jen jídlo, potravu.

Trhla jsem s sebou, když mladík něco zběsile zaječel, ale nepřestával utíkat.

Byla jsem od toho místa sice daleko, přesto jsem díky tomu měla široký rozhled na celou scénu. Neunikl mi žádný detail, i když jsem na dálku – normálně – viděla špatně. Nyní to bylo jiné. Možná to bylo tím, že se mi tohle jenom pouze zdálo. Alespoň jsem si to myslela, doufala v to, protože jsem necítila chlad, který byl patrný, protože se tu už nějakou dobu snášely sněhové vločky.

Nechápala jsem nic. Chtěla jsem mu pomoci, zakřičet, upozornit na sebe, aby mohl utéci, co se mnou bude, mi bylo jedno, přesto jsem něco věděla, pomoci mu bylo důležité, ale moje tělo prostě nechtělo spolupracovat, tak mi nezbylo nic jiného než se dívat na tu hrůzostrašnou scénu před mýma očima.

„To si jen myslíš.“ Uslyšela jsem zřetelně hlas toho upíra, co se pohyboval z místa na místo, aby vytvořil dojem, že mladíka sledují dva, ale vypadalo to, že to na něj nezabírá. Dál utíkal vpřed, aby se mohl otočit ve chvíli, kdy se mezi stromy prodraly sluneční paprsky, jež ozářily upírovy paže, které se zlověstně natahovaly k mladíkovi. Jiskřily jako diamant. Bylo to tak známé a každodenní, až mě to vyděsilo. Moje tělo dostalo impulz, ukročilo vzad a já se zády opřela o kmen stromu, jehož hrubou strukturu jsem na zádech vůbec necítila. Necítila jsem vůbec nic. Tak jako jsem nic z toho nechápala.

Mladíkova tvář s hustým obočím se stáhla zděšením. Jeho tmavě hnědé oči byly vytřeštěné do očí svého pronásledovatele, jehož tvář mi byla skryta pod kapucí nějakého pláště. Něco na něho vykřiknul, ale nerozuměla jsem mu. Řeč mi byla povědomá. Oči se nedokázaly od té scény odtrhnout ani ve chvíli, kdy mladík zakopnul o padlý kmen a odporoučel se k zemi.

Bolestně ve mně hrklo a moje mysl mu opět vyrazila na pomoc, po chvíli zastavená tělem, které nebylo stále schopné pohybu.

Trpěla jsem za něj. Jasně jsem slyšela nepříjemný zvuk při dopadu. Musel si něco udělat s nohou, a ten  přízrak, co byl za ním, byl natolik děsivý, že strach mladíka donutil zvednout se a pokusit se mu uniknout za každou cenu.

Tolik jsem mu chtěla pomoci, ale nemohla jsem vůbec nic. Cítila jsem se tak bezmocně. Nevěděla jsem proč, a tak neuvěřitelně mě to ničilo.

Chtěla jsem vzlykat, když jsem ho viděla, jak se opět zhroutil k zemi v neuvěřitelných bolestech a snaží se plazit pryč, i když situace byla natolik bezvýchodná, že jedině zázrak jej mohl zachránit před tím upírem.

Zázrak nebo já.

„Můžeš tomu zabránit…“ vzpomněla jsem si najednou.

„Nemohu,“ vyhrkla jsem bolestně ve vzpomínce, která se mi odehrávala před očima.

„Jen ty můžeš, Eve. Nikdo jiný. Pokus se tomu zabránit!“

Musím! rozeznělo se mi hlavou. Snažila jsem se pohnout a rozeběhnout k místu, kde ten upír dohnal mladíka, co se plazil po bahnité zemi. Chytil ho pevně za rameno a prudce otočil k sobě. Dívali si navzájem do očí. Jen já na ně neviděla. Probíhal mezi nimi bezeslovný rozhovor, jež byl důležitý pro oba dva. Více však pro toho mladíka, něco zakřičel, smysl mi ale stále unikal. Další slova se mi zaryla pod kůži a dala mi něco, co se mi bude hodit.

„Chyba, Nikolaji. Už je pozdě.“

Následující scéna mi rozechvěla tělo a postavila všechny chloupky na těle. Projela mnou tak mocná vlna, že ani strom mi nepomohl, abych zůstala stát.

Bezmocně jsem se sesula k zemi a nedokázala se pořádně nadechnout. Chtělo se mi křičet, ale místo toho mi z očí vyhrkly slzy, které v chladném vzduchu studily na tvářích a stahovaly je.

Přes slzy jsem viděla tu krvavou scenérii, co mě odrovnala a hlasitě jsem zakřičela: „Nééé!“

Trhnutím jsem se probudila a zrychleně dýchala. Srdce mi bušilo do žeber jako splašené. V uších mi hučelo a celá jsem se třásla. Měla jsem pocit, že tohle není poprvé, co se mi o tomhle zdá. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala alespoň tak, abych si mohla odhrnout vlasy z tváře.

Byla jsem zpocená, a ne jen vlasy se na mě lepily. Tílko jsem měla propocené, přestože mnou třásla zima. Nebylo divu. Otevřené okno dovnitř vpouštělo chladný vzduch.

Odhodlala jsem se a vylezla z postele a dvěma kroky došla k oknu, tiše je zavřela a na chvíli se zadívala na osvětlenou ulici, po které přejelo jedno osamocené auto, doprovázené hučením pneumatik na asfaltu. Až po dlouhé chvíli jsem odvrátila hlavu s tím, že si zajdu do koupelny, abych se opláchla.

Ohlédla jsem se k posteli, kde na druhé straně někdo tiše oddychoval. Ucítila jsem úsměv na rtech, ale netušila jsem, proč se usmívám, když jsem si vzpomněla na můru, ze které jsem se před momentem probudila.

Po špičkách jsem přešla pokoj, abych ho nevzbudila a vklouzla do koupelny, kde jsem se chvíli vydýchávala, než se mi podařilo najít odhodlání natáhnout ruku k vypínači po mé pravé ruce.

Nepatrnou chvíli mi běželo hlavou, jestli to mám vůbec udělat, jestli se chci vidět potom, co jsem tu scenérii pouze pozorovala a nic neudělala, jenže jak se říká, člověk musí stanout svým strachům čelem, ale nedokázala jsem se donutit vypínač zmáčknout, chtěla jsem, ale zase si moje ruka dělala něco jiného.

Notnou dobu trvalo, než se k tomu rozhodla sama a já musela přivřít víčka, protože světlo mě po tmě noci nepříjemně bodalo do očí. Mrkala jsem, a když se mi podařilo pootevřít oči na škvírky. Nevycházela jsem z údivu. Měla jsem chuť křičet a svolávat všechny svaté, na které jsem si jenom dokázala vzpomenout. Snesla bych i Davida, jenom abych viděla zase normálně, ale tohle bylo neskutečné.

„Bude to dobrý, hlavně klid,“ vyřkly ty rty, co nepatřily mně, a já je vůbec neovládala. Jejich plnost dokonale předčila i ty moje. Doslova jsem se dívala na někoho úplně jiného. Někoho, koho jsem neznala, ale pozorovala ho jeho vlastníma očima. Vyděsilo mě to a ne málo, ale nemohla jsem zakřičet, mávat rukama, prostě nic.

Neznámá sklopila oči k umyvadlu a jednou rukou zapnula vodu na požadovanou teplotu, kterou zkoušela tou druhou, i když jsem se hodně snažila, necítila jsem takové teplo jako ona, když se odtahovala, než to zvládla.  Jakoby můj mozek či spíš moje vědomí vytvořilo pocit horka, i když jsem žádné necítila, protože já nebyla ničím hmatatelným.

Je to bláznivé! Křičel můj vnitřní hlas. Můj vnitřní hlas, když já samotná byla v hlavě někoho cizího.

Jak absurdní!

Nezbylo mi nic jiného, než mlčky přihlížet tomu, co dělá ta žena, dívka, teenagerka… Netušila jsem, jak ji nazvat. Nové jméno jsem jí vymýšlet nechtěla, protože své určitě měla.

Mladá žena, zvolila jsem kompromis, se sehnula k umyvadlu a opláchla si obličej. Cítila jsem, ne, představovala si, jak se její ruce dotýkají tváře, omývají teplou vodou zpocený obličej a trochu jej osvěžuje. Zůstala skloněná, společně jsme tupě hleděly do nudného odtokového kanálku, v němž se ztrácela voda.

Zhluboka jsme dýchaly a snažily se uklidnit. Ona možná vlivem snu a já kvůli tomu, že jsem v hlavě někoho naprosto cizího, koho neznám.

„Miláčku?“ ozval se jemný mužský hlas z pokoje a my jsme s sebou cukly. Na jejím místě bych udělala totéž.

„Hm?“ broukla skrze lehce pootevřené rty a zdvihla hlavu. Zadívala se na sebe, já díky tomu mohla zkoumat její tvář a oči. Pěkně tvarované s neobvyklou barvou. Zeleno-hnědé. Usazené o něco dál od sebe, udělaly místo pro širší jemný nos, od jehož kořene se táhlo tmavé obočí stejné barvy jako dlouhé rovné vlasy rámující její oválný obličej.

„Jsi v pořádku?“ Mužský hlas se přiblížil k otevřeným dveřím koupelny, ale dovnitř nevstoupil. Zůstal venku a já mu za to byla ze srdce vděčná.

„Jo-o,“ vysoukala ze sebe má hostitelka a já se jen při tom pomyšlení vnitřně otřásla odporem. Představovala jsem si samu sebe jako hada, kterého má ta mladá žena obmotaného kolem páteře, ale Hvězdná brána byla opravdu jenom fikce, nebo ne?

„Zase se ti to zdálo?“ zeptal se starostlivě. Kdybych mohla, zalapala bych po dechu a opřela se o umyvadlo zapuštěné do desky stolu obloženou koupelnovými kachličkami barvy vycházejícího slunce.

„Ano…“ vyslovila to s velkým odporem, což mě rozzlobilo, tak když to není poprvé, tak proč s tím nic nedělá? Kruci!

„Pojď si zase lehnout, zlato,“ prosil ji mužský hlas a ona na to reagovala přesně tak, jak jsem očekávala. Naposledy se na sebe podívala d zrcadla, zhasnula, vyšla a schovala se v náručí muže, jemuž se nepodívala do tváře.

„Promiň,“ špitla potichu. Muž na to nic neříkal, jen ji pevněji objal a rukou ji začal hladit po vlasech.

„Jdeme si lehnout,“ zapředl měkce. Zvedl ji do náručí, tedy nás, a odnesl do postele. Přikryl nás a s pevným objetím přitáhl do své silné náruče, která se mi zdála teplá. Představa teplého objetí mi chyběla už několik měsíců. Zdálo se to tak dávno, kdy mi někdo věnoval teplé objetí. Neobviňovala jsem je, přeci jenom jsem byla stále člověk, který potřebuje i trochu lidského tepla.

„Chci ti pomoci,“ zašeptal ten muž nám do ucha.

„Já vím,“ zašeptala žena a otočila se k němu. Byla tma, ale jeho rysy jsem rozeznávala, i drsnost jeho neoholené tváře. Stále jsem si vsugerovávala podněty, které prožívalo naprosto cizí tělo, v němž jsem byla uvězněna.

„Nechci, aby ses trápila,“ pronesly jeho úzké světlé rty obklopené dvoudenním strništěm. Dodávalo mu to staršího vzezření.

„Já vím,“ pronesla zesmutněle, slyšela jeho smutek stejně jako já.

„Pomohu ti,“ zašeptal jí do ucha a přitáhl si nás blíže k sobě. Věnoval nám polibek na čelo, následně na lícní kost, na tvář a nakonec na… na špičku nosu, čemuž se moje hostitelka zachichotala a obmotala mu ruce kolem krku, aby mu mohla být blíže.

Chtěla jsem zavřít oči a nedívat se na tu scénu, která mi samotné moc chyběla. Také jsem chtěla objímat Edwarda a věnovat mu polibky na chladnou kůži. Toužila jsem po jeho dotecích, co mi způsobovaly husí kůži. Měla jsem touhu křičet a mlátit kolem sebe. Toužila jsem se probudit ve svém vlastním těle, v pokoji u mé nové rodiny. A to hned. Jenom, abych tu nemusela být a nedívala se na to, co se tady děje a čeho budu svědkem, když se okamžitě nevzbudím.

„Pomoc!“ křičela jsem z plna hrdla, ale její rty se ani nepohnuly, alespoň ne v řeči, dělaly něco úplně jiného.

„Pomoc!“ zavolala jsem znovu a snažila se ji donutit, aby mě vnímala, anebo aby přestala, ale všechno se zdálo marné!

„Davide!“ zaječela jsem hlasitě.

„Edwarde!“ Měla jsme pocit, že si vykřičím hlasivky. Bolest jsem necítila, jen ten pocit, to však bylo všechno.

„Edwarde, prosím! Já nechci!“ Slzy jsem měla na krajíčku. Moje předchozí bojovnost byla rázem tatam, ale brečet jsem nezačala. Nechtěla jsem, aby se mi byť jedna jediná přelila přes víčko. Byl by to konec mého snažení.

„Bude to dobré,“ zašeptal mi hlas do ucha a já toho chlapa od sebe chtěla odstrčit, ale vůbec mi to nešlo. Byl na mě příliš silný.

„Nechci!“ zakřičela jsem znovu v marné naději na účinek.

„Jsem tady,“ pokračoval s uklidňujícím tónem.

„Edwarde!“ vykřikla jsem rozhodně.

„Eve!“ Rázem jsem se zarazila. Slyšet mé jméno bylo tak uklidňující, tak uvolňující, ale měla jsem stále dojem, že se mi to stále zdá.

„Probuď se!“ přikázal mi ten povědomý hlas a já zamrkala víčky. Všude kolem mne bylo ticho a tma. Chladné ruce mě držely za ramena. Otevřela jsem oči naplno, abych viděla starostlivý pohled mého upířího bodyguarda.

„Da-davide?“ Na jeho tváři se usadil naprosto uvolněný výraz, doprovázený uspokojením, následující tím jeho typickým arogantním pohledem říkající: Já jsem mistr světa!

„Jo, to jsem já, v celé své kráse. Čekala jsi snad Santy Clause?“ Ne, spíš Václava Klause!

„Ne,“ odpověděla jsem a nepředvídatelně se mu vrhla kolem krku a silně objala. Sice mi lezl na nervy, ale byla jsem tak straně ráda, že mě vzbudil.

Trochu se zdráhal, ale nakonec mě taky objal. Teplé objetí by bylo lepší, ale raději tohle studené než toho muže.

„Díky,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

„Nemohl jsem tě nechat vyřvávat po celém domě.“ Prsty jsem mu zaryla do zad a děkovala bohu, že sny dokáží být jenom sny, a že tu je vždy někdo, kdo vás z nich vzbudí.

„Příště si ten lov nechám na kratší dobu,“ vytknul mi nazlobeně, ale já se tomu jen usmála a pustila ho.

„Chci spát, měl bys jít.“ Snažila jsem se to říct co nejklidněji, ale neznělo to tak. Hlas se mi stále chvěl, přesto to už nebylo tak patrné jako před probuzením.

„Nikam nejdu,“ řekl rozhodně a šibalsky na mě mrknul. Pustil mě a ladnými pohyby došel k oknu, kde se v rohu tísnilo pohodlné křeslo, ve kterém se usadil.

„To tu zůstaneš celou noc?“ Díky tmě jsem toho moc neviděla, ale jeho škodolibé odfrknutí mým uším ujít nemohlo.

„Už se od tebe nehnu ani na krok, na chvíli tě nechám o samotě, a jak to dopadne!“ zabručel. „Teď už spi, potřebuješ odpočinek!“ Nedalo se tomu odmlouvat. Přikývla jsem a zahrabala se do peřin, které jsem k sobě silně přitiskla a vdechovala vůni aviváže, bez které jsem už usnout nedokázala, byla jsem tak ráda, že jsem zase doma. Ano, doma.

„Odpoledne si uděláme výlet,“ informovala jsem svého bodyguarda a už si vymýšlela plán, jak se ho zbavím, abych s ním mohla být sama.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou II. - 9. kapitola - 1. část: