Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 29. kapitola

25.03.2011 (07:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1717×

28. kapitola – Spi!

Jakmile všichni odjeli, spatřila jsem na Emmettově tváři šibalský úsměv. Stačila mu vteřina, aby okamžitě zmizel v patře a vrátil se s balíkem věcí, které jsme měli použít v nepřítomnosti rodiny. Nemohla jsem se přestat smát, protože tu byly opravdu neuvěřitelný věci.

Spoustu filmů, které chtěl Emmett vidět. Několik hodně zvláštních věcí, který mohl koupit jedině v obchodě s ptákovinami, od brejlí, které měly fousy a vytahovací oči až po něco, co zřejmě mělo představovat nějaký hodně shnilý jablko, ale bylo to tak dokonalý, že jsme začala ječet, když mi to hodil do klína. Byl horší než pětileté dítě o Haloowenu.

Pobíhali jsme po domě a stříkali na sebe z takových těch plechovek s barvenou pěnou. Ještě před tím jsem Emmovi zakázala používat upíří rychlost, protože bych pak neměla šanci. Stejně jsem to pak prohrála na plné čáře. Zamknul mě to totiž v mém pokoji a já se neměla jak z něj dostat. Slíbila jsem mu, že když mě pustí, tak mu zodpovím všechny otázky, které mi jenom položí. Jenže moc času jsem na to neměla, jelikož mě okamžitě popadnul do náruče a odtáhnul do kuchyně, kde jsme zkoušeli péct.

Tedy Emmett se o to pokoušel. Moc mu to nešlo, za to mě to šlo od ruky. Nakonec to vyřešil tím, že po mě začal házet mouku a cukr. Vyvalila jsem na něj překvapeně oči a on se na mě nevinně díval a jakoby kajícně mi utíral mouku z tváří. Za trest dostal, aby tu kuchyň uklidil.

Upíří rychlostí by to měl rychle, ale to jsem mu nedovolila. Šklebil se, ale nakonec to udělal.

Pak jsme si dali oddych a koukali na nějaké  upírské seriály, do kterých Emmett neustále kecal a měl poznámky, že je to naprostá kravina. Nejvíc si smlsnul na True Blood. To mu připadalo tak přitažený za vlasy, že to vypnul a okamžitě mi vlasy prošpikoval barevnou pěnou. Na to jsem odpověděla útokem šíleného popcornu, který padal snad všude.

Při úklidu jsme si vzaly košťata a tancovali s nimi jako s našimi partnery. Pustili jsme si skvělé písničky a tančili. Úklidu se to moc nepodobalo, ale parádně jsem se u toho nasmála až jsem se musela zastavovat, abych se zhluboka nadechla a Emm ke mně pokaždé přispěchal, aby mě zkontroloval, že jsem v pohodě. Prostě skvělý bráška.

Když už jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit, donesl náruč nějakých plyšáků. To už jsem se na něj dívala už trochu divně a pochybovala o jeho duševním zdraví.

Sednul si za gauč a pokoušel se hrát divadlo, ale přes můj smích nebylo slyšet o čem to je , jak mi raději hodil nějakou hnědou opici, která měla hodně dlouhý chlupatý končetiny. Vzala jsem ji do vleku a tančila s ní tango. Motala ji v ruce a pohazovala si s ní do výšky a Emmett nadšeně tleskal a hurónsky se smál.

Sám to potom taky zkoušel, ale nemělo to takový efekt, jako u mě.

Doslova jsme blbnuli a byl to fajn. Emmett se strachoval, jestli to nějak neublíží miminku, ale ujistila jsem ho, že dávám pozor.

Než jsme si odpočinuli, zbylo na nás, abychom po sobě zase všechno uklidili, protože by se Alice zbláznila, kdyby ten nepořádek viděla.

Nakonec jsem si lehla na podlahu a zhluboka oddychovala. Blbnoutí s Emmettem opravdu stálo za to. Ty jeho vsuvky v podobě vtipných poznámek mě dokázaly dokonale povzbudit a rozproudit krev v žilách až k bodu varu.

Emmett bleskově sebou plácnul o podlahu hned vedle mne. Dýchat nepotřeboval, ale vidět ho jak se mu samou radostí nadouvá hrudník a tváře se pohybují ve stejném tempu jako hrudník, byl naprosto okouzlující. Na prchavý okamžik jsem zalitovala, že nemá tlukoucí srdce, které bych mohla poslechnout.

Avšak pod mým srdcem tlouklo ještě jedno. Rychleji než to moje a o to radostněji. Ne jen pro mě, ale i pro všechny ostatní. Položila jsem si obě ruce na bříško, které jsem jemně hladila a představovala si, jak moje maličké bude vypadat. Bylo sice času dost, ale já ráda přemýšlela dopředu. Představuji si, jak by to mohlo být a zvažuji různé okolnosti a změny situace, ale nikdy mě to nedokázala připravit na skutečnou situaci.

Emmett se ke mně otočil a zadíval se mi medově-zlatýma očima na ruce a vztáhnul tu svoji. Chtěl ji však vrátit zpět k rozechvělému hrudníku, ale já ji chytila přiložila k bříšku. Byly to sice necelé tři měsíce, ale v té době se plod začíná projevovat. Jako bych měla v břiše hrnek pulců a ti se tam povalovali a vlnili.

Jakmile se jeho ruka dotkla mého bříška pokrytého slabou vrstvou látky, tvář se mu rozzářila tak, jak jsem to u něj ještě nikdy neviděla. Po těch týdnech jsem spatřila v jeho očích nefalšované jiskřičky nadšení a radosti, kterou pociťuje otec. I když otec nebyl, cítil se tak. Stejně tak jako Edward nebo i Jasper. Všichni tři se vyloženě těšili na ten okamžik, kdy budu mít bříško a miminko se bude hýbat, bude kopat a všechny ty věci. V tomhle ohledu je jejich nesmrtelný život prázdný a nicotný. Mohou žít jak dlouho chtějí, ale tohle nikdy nezažijí. A já byla moc ráda, že to mohou zažít a snažila jsem se, aby si každého okamžiku pořádně užili.

Za ty pohledy a tu neuvěřitelnou mimiku v obličeji to opravdu stálo.

Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do tlukotu srdce mého miminka. Bylo to těžší než jsem si myslela, protože moje srdce bilo opravdu hlasitě, ale když jsem přiložila druhou ruku vedle té Emmettové. Tak jsem to nejen pocítila. Byl to opravdu neuvěřitelný okamžik, který mě naplňoval úžasnou radostí a pocitem, jež bych slovy nedokázala popsat.

„Život je ta nejneuvěřitelnější věc na celém světě,“ špitl tiše a naše pohledy se setkaly. „Moc ti děkuju, že ten pocit života můžu opět pocítit. Myslel jsem si celé roky, že žiju, ale já nežil. Byl jsem pouze prázdná skořápka, ale ty jsi do našich životů vnesla nové světlo. Zapomínali jsme pomalu, jaký život je. Moc ti za to děkuju.“ Jeho slově mě neuvěřitelně dojaly. Hormony hodně působily. Začala jsem brečet. Z očí se mi hrnuly slzy jako hrachy. Emmett se pousmál a zavrtěl hlavou.

„Jsem tu s vámi moc ráda.“

„Jak dojemné,“ pronesl čísi hlas až mi z toho krev rázem zmrzla v žilách, stejně rychle jako se před chvílí vařila. Emmett bleskově vyskočil na nohy a postavil se přede mne, i když jsem stále ležela na zemi a on hluboce zavrčel. Bylo to tak hlasité až se mi drkotaly zuby a vstávaly mi z toho chloupky na rukou a nejvíce na páteři. Stáhla jsem se do sedu a zády se sunula ke krémovému gauči. Potřeba mít v zádech nějaký záchytný nebo opěrný bod, byl důležitý. Tolik jsem se nebála.

Tentokrát se to změnilo. Doslova se mi do páteře zakousl osten mrazu, který mi zachvacoval celé tělo a rozechvíval každičkou buňku v něm. Takový strach jsem snad ještě v životě necítila. Možná taky proto, že to nebyl strach o mě samotnu, ale i o to maličké, které se skrývalo pod mým divoce bušícím srdcem.

„Ty někam jdeš?“ zeptal se mě chladný dívčí hlas dokonalou češtinou. Nikdy bych neřekla, že nechci slyšet rodnou mateřštinu. Ne takhle.

Pevně mě chytila za paži a vytáhla do stoje. Byla jsem o kousek vyšší než ta holka s alabastrovou pletí a krvavě rudýma očima, které mě propalovaly. Její ostře řezané rysy byly stejně chladné a nenávistné jako její ocelové sevření, co opravdu hodně bolelo.

„Nech ji!“ zařval Emmett a prudce vyrazil vpřed, ale vetřelci byli rychlejší a s duněním ho srazili k zemi. Bolestně jsem přivřela víčka a vzlykla. Jeho to nemohlo bolet, ale mě to bolelo za něj.

„Ne!“ vykřikla jsem. Zadívala jsem se na postavu vysokého muže, který stál přímo u vstupu od obývacího pokoje. Orlí nos měl vysoce zdvižený a shlížel na dění v pokoji s povýšeneckým pohledem plný odhodlání, nadvlády a potěšení.

Na můj výkřik zdvihnul pravou ruku a dva další muži, kteří drželi přimáčknutého Emmetta k podlaze strnuli v kamenném gestu neprozrazující jediný náznak života nebo lidství. Sledovala jsem jak muž se světlou pletí, téměř průsvitnou, natáhnul pravou nohu, jež jemně položil na podlahu ze schodu, kde se stále ještě nacházela jeho levá noha. Rozhlédnul se po místnosti a nasál do nosu vzduch. Špičkou jazyku si olíznul vnitřní stranu dolní rtu, aby mohl pokračovat na horním rtu. Zdálo se, že ochutnává vzduch. Nasává jeho každičký atom, jenom proto, aby si ho mohl vychutnat na svém sytě červeném jazyku. Z jeho rudých očí mě mrazilo, ale také to mohlo způsobit ledové sevření té malé protivné blonďaté holky, která vypadala jakoby ji vystřihli z nějakého historického časopisu.

„Pánové, postavte pana McCarthyho na nohy. Zde přítomné dámě se nelíbí Vaše zacházení. Nebo mám snad říkat, pana Halea?“ Cítila jsem jak mi tuhnou všechny svaly v těle. Hlas toho muže mě naprosto ochromoval. Nedovoloval mi ani se pořádně nadechnout.

„Ty tu nemáš, co dělat!“ vykřiknul opět Emmett a zmítal se v sevření těch dvou mužů, ale ti mu moc pohybu nedopřáli. Srazili ho na kolena.

„Já můžu být kde chci!“ obořil se na něj ten chlap. Naběhla mu žíla na spánku, ale když si všimnul mého pohledu, uklidnil se a roztáhnul své bezkrvé rty do drobného úsměvu. Děsivého úsměvu, jež byl horší než jeho vztek.

„Kdo…“ Byla to hloupá otázka, proto jsem ji nechala nevyřčenou. Muž na to nereagoval. Černé dlouhé vlasy se mu leskly a byly daleko tmavší než jeho oblek.

„Alecu,“ otočil se na chlapce, který vešel hned za ním, „dones nějakou židli, aby se naše mladá dáma mohla posadit. Nemůžeme ji tady nechat jen tak stát. Bylo by to od nás velmi nezdvořilé.“ Mladík přikývnul a pohled mě sjel od hlavy až k patě. Pohled tolika rudých očí mě znervózňoval. Na čele mi vyrazil ledový pot.

„Můj bratr je tu hned,“ pošeptala mi ta holka do ucha. Byla jsem si naprosto jistá, s kým mám tu čest, ale nechtěla jsem si to přiznat. Stála jsem přemlouvala samu sebe, že se mi to zdá, ale chlad rozlézající se mi po těle, mě utvrzoval o opaku.

Blondýnka mě stáhla a já dostala strach, že mě chce srazit na podlahu, ale když jsem narazila na židli. Nepříjemné brnění v oblasti lopatek na okamžik zmizelo. Bohužel jej vystřídal tíživý pocit na hrudi. Stahovaly se mi z toho plíce a já nemohla nabrat dech.

„Určitě nás znáš, netřeba představovat,“ začal konverzačním tónem muž. Automaticky jsem přikývla, ale nespouštěla jsem pohled z Emmetta v jehož tváři se zrcadlil strach a zděšení. I náznak bojovnosti, který potlačovalo sevření obou mužů.

„Dozvěděli jsme se, že jsi se dostala na místo určení a že se ti tu daří.“ Opět se usmál a přiblížil se na dva kroky od mého místa. Druhé rameno mi zatížila další chladná ruka. Tentokrát toho kluka s krátkými vlasy ve stylu EMO. Srdce mi z toho bušilo jako splašené. Oči mi mžikaly po místnosti jako oko rychlé kamery, která se snaží zachytit každý okamžik této neuvěřitelné situace.

Až po chvíli mi došlo, o čem ten chlap mluví.

„Jak- jak… místo určení?“ vykoktala jsem.

„To je dlouhé vyprávění, Evo.“ Při zvuku celého svého jména jsme se oklepala. „A teď na to není čas. Musím vědět, jak se ti daří,“ a mrknul na mě. Z těch slov se mi naprosto stáhlo hrdlo. Až pevně stisknutí rameno té blonďaté zmije mě nakoplo, abych se nadechla.

„Je pod naší ochranou!“ vztekal se Emmett. Začal více bojovat s těmi muži, ale i jeho síla nezmohla nic proti společné síle těch dvou.

„Není pod vaší ochranou, drahý Emmette. Je pod naší ochranou. Nebýt nás, tak tu vůbec není a hnije v tom zapadákově někde uprostřed zavšivené oblasti sedláků a darmožroutů.“

Vůbec se přitom ani na něho nepodíval. Celou dobu se díval přímo na mě. Nespouštěl mě z očí. Zkoumal každičkou část mé osoby a skrz oči se pokoušel nahlédnout ještě hlouběji. Zatočila se mi z toho doslova hlava.

„Vypadáš daleko lépe než když jsme se spolu viděli naposledy. Ano, vidím, že netušíš o čem mluvím, ale už jsme se spolu setkali a bylo to velmi milé setkání. Tak jako mnoho dalších, ale tohle bylo daleko více potěšující. Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Ani netušíš jak rád tě zase vidím. Jak vidím, tak ti pobyt ve Forks velmi prospěl, ale to mi mohlo být jasné, že prospěje. Kdo by se nechtěl setkat s tím dokonalým Edwardem? Že?“ Vztáhnul k mé tváři ruku, ale v půlce pohybu se zastavil. „Ne…“ zabrblal si pod nos. „Vím moc dobře, co umíš, zlatíčko. A nechci tě škádlit.“ Tolik jsem doufala, že se mě dotkne, protože jeho uspat, by byla hračka. Nával mých myšlenek by ho naprosto obklopil a uzavřel v mé hlavě.

„Aro!“ zahřměl Emmett. Ujistil mě v mých domněnkách. Což nebylo potěšující. Ale Aro vůbec nereagoval. Dál se věnoval pouze mé nicotné osobě.

„Moc dobře vím, co umíš. Právě proto tu jsi. Škoda, že tví rodiče kvůli tomu museli zemřít. A tvůj bratr a švagr...“ Pravý koutek jeho úst se zdvihnul s nepatrném úšklebku. Naprosto se mi v té chvíli zhroutil svět. Tak moc jsem si byla jistá, že to všechno byla jenom náhoda a já jsem se tu objevila nedopatřením.

Celá jsem se z toho naprosto rozklepala a přival slz začal nanovo. Arovy oči trochu zjihly a kleknul si přede mne. Co nejvíce soucitně se mi podíval do tváře.

„Ne…“ zavrtěla jsem hlavou. Tohle nemohla být pravda. Byla jsem si tak jistá. Tak to nemohlo být.

„Co ne?“ zeptal se posměšně. Měla jsem chuť ho čapnout pod krkem a začít ho škrtit, protože mi obrátil svět vzhůru nohama.

„Jste hajzl!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Odezvu to mělo bleskovou. Ten kluk mi stisknul rameno až mi vytryskly slzy bolesti. Z úst mi vyšel bolestivý sten.

„Alecu!“ okřiknul ho. Hned přestal. Avšak nepřestával křečovitě svírat mé rameno. Stejně tak jako jeho sestra, které se mé oslovení jejího pána moc nelíbilo.

„Dejte jí pokoj!“ Začalo mi z toho být zle. Žaludek jsem měla jako na vodě a Emmettův křik tvrdě útočil na bolestivá místa v mozku a na spáncích. Chtělo se mi zvracet, až když jsem uviděla jak Aro vytáhnul z kapsy krátký nůž, který se lesknul a odrážel světlo, cítila jsem pachuť zvratků až v krku.

„Právě teď bych se mohl zbavit toho, co ti parazituje v těle, abych si tě mohl vzít s sebou,“ pošeptal mi do ucha ve stejnou chvíli, kdy jsem ucítila na pravém předloktí teplo.

„Co?“ vyrazila jsem ze sebe, když jsem ucítila řezavou bolest na předloktí. Pálilo to a točila se mi z toho hlava.

„Omlouvám se, ale musím se pojistit.“ Zatnula jsem zuby, když to udělal znovu a znovu i na druhé ruce. Raději jsem se dívala na Emmetta, kterému naprosto zčernaly oči. Jeho tvář byla napjatá a plná zloby, vzdoru a bojovnosti. Chvíli jsem se na něho dívala a aniž bych se nějak snažila, se zhroutil k zemi. Tiše jsem vzlykla. Nechtěla jsem, aby to viděl a cítil moji krev.

„Skvěle… Máme konečně soukromí.“ Odtáhnul se ode mne a já jen viděla jak z nože okapávají na plovoucí podlahu kapičky mé krve. Poté jej zdvihnul k ústům a zbytek krve olíznul. Hodně jsem se držela, abych nezačala zvracet.

„Co po mě chcete?“

„Chci tebe!“ Ukázal na mne koncem nože. Měla jsem chuť na něj křičet, vyškrábat mu oči. Prostě mu ublížit. Neměla jsem ho ráda už v knize, ale ve skutečnosti to byl ještě větší hajz, než jsem si vůbec kdy myslela.

„To raději umřu!“ zavrčela jsem. Byl to sice chabý pokus oproti tomu, který udělal Emmett, ale Aro zdvihnul pravé obočí a opět se ke mně sklonil s posměšným úsměvem.

„Přidáš se ke mně. Nebo snad chceš, aby se stalo něco někomu dalšímu? Někomu z přátel nebo z rodiny? Pokud vím, máš tak krásnou neteř.“ V té chvíli by se ve mne krve nedořezal, ale byl to docela hloupý slovní obrat, protože krev mi z ran na předloktí valila neuvěřitelnou rychlostí, ne moc, ale stačilo to, aby se mi točila hlava.

„To neuděláte!“ Tentokrát jsem propalovala pohledem já jeho. Něco mi však došlo.  „Nemůžete to ani udělat. Jsem si jistá, že v téhle chvíli jsou ostatní už na cestě a určitě si to nenechají líbit, že jsem jim jen tak vtrhli do domu. Mě by se to tedy nelíbilo.“

„Ale my jsme ve tvém domě byli, když tě tady Demetri unášel.“ Ukázal na jednoho z těch dvou mužů, kteří stáli u spícího Emmetta. Docela pohledný muž. Mohlo mu tak táhnout na třicítku, ale celkový dojem opět kazily ty šílené oči. Ušklíbnul se, když jsem mu věnovala můj vzácný a naprosto vražedný pohled, který mu právem náležel.

„Ale vraťme se k tvé poznámce. Alice vůbec netuší, že tu jsme. Doveďte ho!“ křiknul, aniž se ohlédnul. Avšak nikdo v místnosti se nepohnul. Venku musel být ještě někdo a ten někdo, ani nevím kdo to byl, dotáhnul do obývacího pokoje někoho, o němž jsem si myslela, že ho už nikdy neuvidím.

„Darrene?“ vykulila jsem na něho oči. On pozvednul ty svoje, aby se na mě podíval. Nic neřekl.

„A… skvěle. Znáš ho. Takže je ti jasné, že díky němu Alice tuto situaci vůbec nevidí, že?“

„Cože?!“ Aro těkal očima mezi mnou a Darrenem.

„Ty nevíš, že je vlkodlak?“ Opět otáčel hlavou od jednoho ke druhému. Darren na to nijak nereagoval. Jen tam stál po boku toho upíra z Volterry. „Fíha,“ písknul a šeptal mi do ucha ty nejhorší slova, co mohl: „Je mi stále po ruce, takže mě Alice nemůže vidět, víš. Vůbec netuší, že tu jsme. Možná jenom ji děsí, že nic nevidí, ale teď je moc zabraná do lovu, takže mám problém z krku a tvůj kamarádíček mi dobrovolně pomohl.“ To mě nehorázně rozčílilo a začala jsem řvát jako pominutá. Bylo mi jedno, že je tu tolik lidí, pardon upírů. Musela jsem to ze sebe dostat. Ten vztek byl nezvladatelný.

„Zrádče! Ty hnusnej protivnej zrádče! Já myslela, že jsi přítel! Strachovala jsem se o tebe, když jsi odešel ze školy! Když tě bratr přišel odhlásit, tak jsem musela poslouchat ty jeho řeči, že jsem ti zničila život! Že já jsem ta vinná! Ty parchante! Já se o tebe bála! Měla jsem tě za přítele! A ty tohle! Zradil jsi mě! Přivedl jsi je ke mně, dovolil jsi to! Je mi z tebe zle! Nemůžu uvěřit tomu…“ nedokončila jsem, protože mě přerušil.

„Nejsem zrádce! Vůbec nevíš o co jde! To bych nikdy neudělal! To bys nepochopila!“ Z počátku křičel, ale ke konci sotva šeptal.

„A co mám na tom chápat? Co? To mám jen tak přijmout, že jsi nás zradil? Jaký máš krucinál problém?!“

„To ti může být jedno! Ale já tě nezradil, nechtěl jsem!“

„To není pravda! To by jsi tu jinak nebyl. Já bych přítele nezradila! Nikdy!“ řvala jsem z plných plic, až mě z toho začala škrábat v krku. Dokonce jsem ani necítila bolest z řezných ran.

„Znali jsme se jenom den!“ vztekle zavrčel.

„Já nemůžu za to, že tě kluci chytili! Varovala jsem tě! Mohl sis za to sám!“

„Ticho!“ vykřiknul naštvaně Aro, na kterém bylo vidět, že je dosti netrpělivý a tohle ho dohání k šílenství? Ne, jen byl prostě nevrlý z naší hádky. „Tohle si můžete vyřešit někdy jindy. Nechal jsem ho přivést jenom proto, abys věděla, že si nehodlám hrát a udělám všechno, co bude možné, abych si tě odsud odvedl. Klidně ublížím i tvé sestře, neteři, kamarádkám, spolužákům a nebo klidně i Cullenovým. Tak si to pečlivě rozmysli.“ Zapřel se o opěradlo židle a natáhnul ke mně krk. Uhnula jsem před ním a tím mu odhalila svůj krk. Cítila jsem jeho ledový dech, jak se mi líně otírá o krk a nejvíce o krční tepnu.

„Jak snadné by bylo, kdybych tě teď kousnul a vysál. Ale chci tě mít jako upírku.“ Usmál se a trochu se odtáhnul.

„To nikdy!“ vykřikla jsem. I když jsem na to nechtěla myslet. Měla jsem na paměti, že pořád pod srdcem nosím nový život, který si nezaslouží umřít, protože ono za nic nemůže. Jak za svého otce, tak i možná matku.

„A co mi v tom zabrání?“ zeptal se mile.

„Moje dítě…“ šeptla jsem téměř neslyšně. Nechtěla jsem se na něj odvolávat, ale byla to jediná možnost jak získat trochu času, abych něco mohla vymyslet.

„Hm…“ Aro se trochu potočil a levou rukou si přejížděl po bradě. Vypadal hodně zamyšleně. Zatínala jsem zuby a čekal na jeho verdikt.

„Prosím, co záleží na pár měsících?“ Jak jsem mohla přemlouvat Ara o tom, aby odložil moji přeměnu? Jsem tak naivní.

„Pro upíra je pár měsíců zanedbatelný čas v jeho nesmrtelném, zvláště v mém, když žijí více jak tisíc let, že?“ Otočil se na Demetriho a asi Felixe, kteří se ušklíbli.

„Vždyť to říkám,“ pronesla jsem nadějně. Vypadalo to, že jsem mu to vnukla a on to přebral jako svůj nápad.

„A kdy se toho,“ ukázal na moje břicho, „zbavíš?“ Měla jsem mu říct pravdu nebo lhát? Bylo sedm měsíců dostatečně dlouhá doba, abych zažehnala hrozbu a unikla? Zachránila ty, co nade všechno miluji?

„Na konci března,“ přiznala jsem.

Aro pevně stisknul rty a pohledem přejížděl po všech v pokoji. Nakonec začal přecházet z jedné strany pokoje na druhý. Čekání bylo hrozné, vyčerpávající a hlavně stresující. Hlava se mi točila a ruce mi bolestí hořely.

„Dávej na sebe pozor.“ Bleskově se odtáhnul a syknul na ostatní, kteří se sešikovali za něj. Jane, která mě provrtávala pohledem. Každým okamžikem jsem čekala, že mě uzemní svým darem a já budu cítit spalující bolest. Alec, stojící za svou sestrou a jeho uhrančivý pohled se mi nepěkně zabodával do mozku. Největší vztek jsem však měla na Demetriho, toho jež mě unesl z mého domu. Sprostě se vloupal dovnitř. Odtáhnul mě kdo ví kam a teď si přišel sem jen tak, aby se mi mohl posmívat do tváře a mučit Emmett společně s jeho kamarádíčkem Felixem. Začínalo mi z toho být opravdu zle.

„A co se stane, když na sebe nebudu dávat pozor?“ Přemýšlela jsem, kde se ve mne ta bojovnost vzala. Seděla jsem před pěticí upíru a raději nemluvě o dalších před domem a tím hnusným zrádným vlkodlakem.

„To si nepřej vědět, maličká.“ Přistoupil o krok blíže a opět se ke mne sklonil. „Tak rád bych viděl více ze tvých početných vzpomínek.“ Natahoval do nosu vzduch, který se vlnil kolem mé tváře a slastně přitom zaklonil hlavu.

„Tak proč to nezkusíte?“ Natáhla jsem před sebe ruku, která se mi klepala. Řezné rány silně pálily, ale chtěla jsem ho uspat. Chtěla jsem vyburcovat adrenalin na maximum, aby věděl, že si s ním hrát jen tak nehodlám. Sice jsem uvnitř brečela, rvala si vlasy, křičela, bála se, ale to jsem se snažila zatlačit hodně hluboko.

„Snad si nemyslíš, že jsem tak hloupý. Hloupý jako ty, maličká? Nc… nc… nc… nc…“ Mával před mým obličejem ukazovákem pravé ruky a vyhýbal se mé natažené ruce. „Se mnou si nehraj!“ Hlasitě zavrčel a já opět ucítila řezavou bolest na paži. Než jsem stačila dvakrát bolestně mrknout, dům byl naprosto prázdný. Jen ve vzduchu vysely Arovy poslední slova: „Dávej na sebe pozor… Má maličká.“

EPILOG

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 29. kapitola: