Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 2. kapitola

26.01.2011 (07:15) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3275×

2. kapitola – Bezejmenná

Zdál se mi podivný sen. Přitulila se ke mně puma, která mě odvedla k domu upírů. K domu samotných Cullenů. Musela jsem mít hodně bujnou fantazii, protože ta knížka mi už vážně lezla kamkoliv, ale do snů, to už stálo opravdu za to.

Nechtěla jsem otevřít oči. Měla jsem vstávat a uklízet, než přijde mamka z práce. Kdybych to neudělala, zbytečně bychom se zase pohádaly a na to já neměla sílu. Jenže díky světlu jsem je stejně musela otevřít. Prodíralo se mi přes víčka. Nebyl to jediný důvod proč vstát. Bolelo mě šíleně za krkem. Měla jsem ho ztuhlý. Jako bych spala na gauči v obýváku, který byl ale měkčí, než jak si pamatuji.

Rychle jsem otevřela oči, ale díky přemíře světla jsem je zase zavřela. Otevřela jsem je pouze na škvírku, aby si přivykly. Trvalo to delší dobu a když jsem je otevírala více, tak se mi před nimi míhaly čísi prsty. Zastiňovaly mi výhled.

„Emmette, nech toho!“ vyštěkl na něj dívčí zvonivý hlásek. „Nech ji být, ať se může rozkoukat sama!“ Pokud to byl skutečně ten Emmett, tak zamručel a jeho ruka zmizela a já se podívala na pokoj. Vyjekla jsem nebo spíše vykvikla zděšením či možná překvapením. Kolem mě stálo několik nádherných lidí. Tedy ve správném slova smyslu, několik nesmrtelných. Nemýlila jsem se. Podle matných vzpomínek z knih a z filmů to byli zaručeně oni. Měla jsem je hodně zafixované podle filmu, ale od herců se hodně odlišovali. Z knih jsem si je nepamatovala až tak dopodrobna.

Při mém výkřiku se trošku oddálili. Zřejmě mě nechtěli děsit. To jsem nevydržela a mrkala jak zběsilá, abych se vzpamatovala, abych si utřídila myšlenky. Abych si byla jistá, že ještě spím a tohle se mi jenom zdá.

Jenže ani po padesátém mrknutí se nic nezměnilo. Všechno bylo tak, jak jsem to viděla. Naprosto zděšeně jsem se rozhlížela po pokoji a hlavně po jeho osazenstvu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedokázala jsem si vůbec představit, že to co vidím na vlastní oči bez brýlí, tak je prav… Brýle! Neměla jsem na nose brýle! Jestli se jim něco stalo, tak mě mamka zaškrtí.

Někdo pohotový mi brýle podal a já je bezmyšlenkovitě popadla, stačila jsem si všimnout, že už jsou čisté a bez poskvrnky až na ten rýpanec na levé čočce, rychle jsem si je nasadila a podívala se, kdo mi je podal. Hlasitě jsem polkla, když jsem spatřila Edwarda, usmívajícího se a s lehce potemnělými panenkami, které však nepostrádaly svou zářivost. Jeho vlasy nebyly bronzové, ale světle hnědé a zářivé. Na dálku bych si myslela, že jsou bronzové. Oblečen v ležérních tmavých kalhotách a šedivém tričku, vypadal pěkně. A beztak se mi díval do hlavy. Začala jsem myslet na učivo z psychologie, vybavovala jsem si postupně jednotlivé listy ze sešitu. Nepatrně se usmál, aby mi dal na srozuměnou, že moji snahu oceňuje.

„Carlisle, že si ji můžu nechat? Bílá by jí slušela.“ Očima jsem střelila na Emmetta, který se usmíval od ucha k uchu. Přes černé tričko mu vynikaly prsní svaly a vypracované břicho a ramena. Chvíli mi nedocházel obsah jeho slov, ale pak… Bože, to ne! Ne, já nechci být upír. To je omyl, říkala jsem jim v duchu. Těkala jsem očima po všech přítomných, nebylo zrovna příjemné sedět v hnízdě upírů. Kdo ví, jestli se vůbec živili zvířecí krví. Bože, co to plácám, no tak vzpamatuj se! už jsem na sebe křičela.

„Emmette!“ okřiknul ho Edward. „Nech toho, děsíš ji. A pokud něco říkáš, tak to říkej celé!“ Zdůraznil svoje slova.

„Co?“ zeptal se Emmett nevinně.

„Ta tvoje poznámka vyšla daleko jinak, než jsi ji myslel,“ káral ho Edward dál. Teď jsem vážně měla oči navrch hlavy. Začínal mě bolet krk, když jsem skákala pohledem z jednoho na druhého. Ani nemluvě o bolesti hlavy.

„Stejně s ní budeme muset něco udělat. Jak tak na ni koukám, řek bych, že ta holka něco tuší. Rovnou bych řek, že ví, kdo jsme.“ Nevím proč, ale kývla jsem na souhlas. Doufala jsem, že to nikdo nepostřehnul, ale chyba. Všech šest párů očí se na mě naráz podívalo. Stáhla jsem hlavu mezi ramena.

„Emmette!“ Rosalie do něho šťouchla, ale její snaha vyšla naprázdno. Začal se řehtat jako kůň. Edward se začal smát taky.

„Jsem rád, že o něm někdo smýšlí jako já.“ Setkala jsem se s jeho pohledem a vykulila na něj oči. Opět jsem se zadívala na Rosalii, oblečenou v elegantních tmavě modrých šatech s perlovým náhrdelníkem visícím na úzkém krku.

„Možná bychom měli přestat si ze všeho dělat legraci, jenom ji tím děsíme. Bylo by nejlepší, kdyby se najedla a umyla.“ Otočila jsem se k Esmé a hned mi to došlo. Natáhla jsem před sebe ruce a všimla si špíny, která je pokrývala. To ne! Já tu sedím jako největší špindíra na světě, mezi takovými uhlazenými a stále dobře vypadajícími upíry! zděsila jsem se.

„Jenom klid,“ utěšoval mě Edward, ale moc jsem ho nevnímala, protože jsem si všimla bílé sedačky, na které jsem dosud seděla, že je celá špinavá. Popadl mě pocit viny, že jsem ji zašpinila. Tohle nepůjde vyčistit! doslova jsem v duchu kvílela.

„Všechno jde vyčistit.“ Opět mi odpověděl Edward, za to jsem ho provrtávala pohledem. Nelíbilo se mi, že někdo jen tak leze do mé hlavy a odpovídá na otázky! „Omlouvám se.“ Zlostně jsem zamručela, ale nic neřekla. Nechtělo se mi mluvit, ba jsem k tomu neměla odvahu. V záplavě krásy a krásných hlasů, by můj vyšel jako kvákání žáby.

„Edwarde, prosím,“ zaprosila Esmé. Vypadala přesně tak, jak ji popisovali v knize. Tedy jak jsem si pamatovala. Nádherná žena s tmavě hnědými vlasy, které rámovaly dokonalý obličej. Nádherný úsměv a medové oči, které při pohledu na rodinu v sobě ukrývaly tolik něhy, že to snad nebylo ani možné. „Neděsí ji tady jenom Emmett, jak tak vidím.“ Mrkla na svého prvního syna.

„Spíš ji štveš,“ utrousil Emmett tichou poznámku, ale tak abych to slyšela i já. Poočku na mě kouknul a já na něho vypláznula jazyk. Neudržel se a opět vybouchnul smíchy. „Ta se mi fakt líbí a moc!“ Rosalie ho jenom zpražila pohledem, který ji při pohledu na mě zněžněl.

„Já ti půjčím svoje oblečení než ti koupím zítra nové,“ zaštěbetala mi Alice u ucha. Vůbec jsem nepostřehla, že si sedla vedle mě. Ucukla jsem a snažila se odsednout.

„No tak, Alice,“ zasténal Edward.

„Co je? Snažím se pomoci.“ Přívětivě se na mě usmála. Byla opravdu krásná a bledá a… Zítra? Říkala, že mi zítra koupí oblečení? To tedy ne! Já už tu zítra nebudu! Budou mě hledat! Zuřivě jsem se rozhlížela po všech přítomných.

„Neboj se, Alice to nemyslela vážně. Samozřejmě, že zařídíme, aby ses dostala co nejdříve domů,“ odpověděl mi Edward. Opět jsem ho zpražila pohledem.

„Tak všichni do školy!“ zavelela Esmé. Většina zavrčela nebo, v případě Emmetta, zamručela.

„Já nemusím, že?“ zaštěbetala Alice, stále sedící vedle mne.

„Alice.“ Esmé zvolila lehce káravý tón. Alici se tvář jen rozzářila.

„Jenom jí všechno vysvětlím a dojedu do školy. Jasper to zvládne.“ Teprve teď jsem si všimla, že tu do počtu někdo chybí. Rozhlížela jsem se, ale vůbec mi nedošlo, že tu není.

„Je na lovu,“ odpověděl opět Edward. Vztekle jsem zatnula ruce v pěst a vražedně se na něj podívala. Jen se usmál a pokrčil rameny. Vůbec nebyl roztomilý ale vlezlý. Možná krásný, to ano, ale to bylo asi tak všechno.

„Rosalie, Emmett a Jasper půjdou do školy. Řekla bych, že ten je už na cestě. Ty, Alice, se tady postaráš o naši neznámou a bezejmennou a Edward mi pomůže hledat, odkud je.“ Zadržela jsem dech, když Carlisle zmínil, že jsem bezejmenná a dala jsem si hodně práce, abych na své jméno nemyslela. Edward se na mě pátravě podíval, ale jenom jsem lehce zdvihla oči, kterými jsem přímo říkala: Nebudeš mi číst v hlavě! Prostě a jednoduše. Edward zamrkal velmi pomalu. Roztahoval podivně oči, ale než jsem ho stačila více prozkoumat, už mi zase Alice něco šeptala do ucha.

„Tak fajn, pojď, ukážu ti koupelnu. Půjčím ti nějaké oblečení a vyhodím to staré a špinavé.“ Naprosto vyděšeně jsem se na ni podívala. To tedy ne. Mojí oblíbené mikiny se ani nedotkne! Takovou touhu po křiku jsem dlouho neměla.

„Myslím, Alice, že bys měla tu její oblíbenou mikinu nechat žít,“ pronesl žertovně Edward, když se vzpamatoval a zasmál se pořádně nahlas. Jeho smích byl krásný, ale zase to udělal. Složila jsem si ruce na hruď a podívala se na něj, ale téměř okamžitě jsem ruce zase uvolnila. Jsem přeci u nich na návštěvě. Nemůžu se tu chovat jako pán. To by nebylo příliš slušné.

„Tak se tu ohavnost pokusím zachránit,“ dodala Alice otráveně. Ten její pohled byl naprosto zlověstný. Určitě si představovala, jak všechno moje oblečení spálí nebo použije na kdoví jaký rituál jeho zlikvidování. Moje oblečení nééé! Chtěla jsem křičet, ale z úst mi nevyšla ani hláska.

„Budeš muset zachránit všechno oblečení, sestřičko,“ posmíval se jí Edward, kterému neuniklo, že ho opět propaluji pohledem. „Promiň, ale když nemůžeš mluvit, tak musím tlumočit alespoň tvoje myšlenky, protože jinak by tvoje oblečení vzalo za své.“ Opět se začal smát jako blázen, ale když ho Alice sjela pohledem, ztichnul.

„Máš hlad?“ zeptala se maminkovsky Esmé. Zakroutila jsem hlavou, ale můj žaludek mě zradil. Ozval se pěkně hlasitě. „Pro něco zajedu do města a uvařím ti. Moc toho tady nemáme a ty se mezi tím umyješ.“ Povzbudivě se na mě podívala a zmizela v patře.

„A vy ostatní do školy,“ zavelel Carlisle. Rosalie popadala Emmetta za ruku a táhla ho smykem za sebou. Bránil se a křičel skoro jako dítě, že nechce do školy, že mu není dobře a mrkal přitom na mě. Neubránila jsem se úsměvu, který se mi zrodil na tváři.

„A my půjdeme do koupelny,“ zašvitořila zvesela Alice a chytla mě za ruku. Byla jsem zvyklá na zimu, ale tohle bylo naprosto něco neuvěřitelného. Ucukla jsem a sykla, jak to zastudilo. Jako bych strčila ruku do tekutého dusíku. Dobře tak až ne, ale hodně to studilo. Alice se na mě poplašeně podívala. Okamžitě však situaci zachránila. „To nic na to si zvykneš. Za pár dní to nebude tak hrozné.“ Vykulila jsem na ni oči. Pár dní? Já tu nebudu víc jak den, vracím se domů, řekla bych to nahlas, ale prostě to nešlo.

„Ona to tak nemyslela, nesmíš ji brát vážně,“ konejšil mě Edward, ale ani se na mě nepodíval. Čekal moji reakci.

„Pojď, pomůžu ti vstát.“ Nabídla se ochotně Alice. Odmítla jsem ji mávnutím ruky. Přeci jsem ještě schopná vstát sama. Nechtěla jsem se o ten nádherný gauč opřít, i když bych možná pomoc potřebovala, ale raději jsem se ho nechtěla dotknout, už tak byl dost špinavý.

Na nohou jsem měla svoje oblíbené kecky. Černé s duhou a s bílými špicemi, jenže všechny tyto faktory byly zašpiněné zeminou. Škoda koberce, ale nic jiného mi nezbývalo. Zavřela jsem raději oči, když jsem nohy pokládala na ten krásný koberec, a pak zbývalo se jen vyhoupnout na nohy. Jenže jsem to zkusila moc rychle, zatočila se mi hlava a kolena mě přestaly poslouchat, snažila jsem se něčeho zachytit, ale nic jsem nenašla. Ve vteřině mi hlavou proběhlo, že skončím na zemi a budu vypadat jako vůl, který se nedokáže udržet na vlastních nohách.

To se však nestalo. Než jsem se setkala s podlahou, zachytili mě čísi ruce, jak čísi? Kdo by to tak mohl být, že? Edward ne, pardon, ten to nebyl, ale Carlisle, který zareagoval rychleji než Alice. Když jsem se na něho podívala, okamžitě jsem zrudla. Zblízka vypadal daleko lépe, dokonale řezané rysy, hezké rty, výrazné medově-zlaté oči… Sakra! Otočila jsem hlavu k Edwardovi, který se tajně nasmíval jak měsíček na hnoji.

„Raději tě nahoru odnesu,“ řekl klidně Carlisle a vyrazil směr koupelna. Cítila jsem se v jeho náručí tak divně, jako bych nebyla jen nalezená holka, ale nějaká holka, co se snaží toho muže přetáhnout k sobě, ale to jsem nechtěla. Líbil se mi, ale nikdy bych to neudělala. V knize mě uchvátil. Nemohla bych se jen tak do někoho zamilovat. Měla jsem přeci nějakou soudnost, ne?

Okamžitě jsem se podívala na Edwarda. Tvářil se ublíženě, tak jsem ještě pro cvik na něj vyplázla jazyk. Bylo to nezdvořilé, ale on byl nezdvořilejší víc. Lézt někomu do hlavy. Kdo to kdy viděl?

Moc jsem se nerozhlížela, protože jsem si nechtěla pamatovat věci, které tu byly, aby se mi nestýskalo až odejdu. Proto jsem zavřela oči a nechala se nést ke koupelně. Beze slov jsem počítal schody, ale po deseti jsem skončila. To mě nebavilo. Doma jich máme osmnáct, tady jich bylo víc, ale nesměla jsem počítat takové kraviny.

„Tak jsme tady,“ pronesl Carlisle soustředěně. Opatrně mě postavil na zem. „Já se teď půjdu s Edwardem podívat, jestli tě už někdo nehledá. Neřekneš mi svoje jméno, aby se mi lépe hledalo?“ Smutně jsem se na něj podívala a myslela na maturitu, kterou jsem měla za sebou, abych jméno neprozradila Edwardovi, který šel s Alicí hned za námi. Ani nevím proč jsem ho zatajovala. „Tak nic, třeba nám ho potom napíšeš. Alespoň můžeme hledání zúžit na Českou republiku. Kdo by jinak mluvil v myšlenkách česky?“ Jeho úsměv byl kouzelný. Otočil se na Edwarda a oba zmizeli v nějakém pokoji, zřejmě v Carlisleho pracovně.

„A teď jsem na řadě já,“ špitla Alice. Stála hned vedle mě a její hlásek mě vylekal. „Neboj, najdu ti hned něco na sebe, než ti vyčistím tuhle špínu.“ Ukázala na moje oblíbené oblečení, ale až teprve teď se mi začalo rozjasňovat. Před očima se mi míhaly záblesky, můj pokoj, noční košile, venku padala tma, četla jsem knížku, a pak… nic. Prostě nic, jenom tma a následné probuzení v lese.

„Tak honem do vany,“ popohnala mě Alice. „A nezapomeň si sundat brýle.“ Na ně bych málem zapomněla. Bez nich jsem viděla obstojně, ale na dálku to bylo horší, ale občas se mi stávalo, že jsem je někam položila a už nemohla najít, jen párkrát se stalo, že jsem je hledala a měla je při tom na očích. Většinou zůstaly ležet někde na poličce a nevšimla jsem si jich týden a víc. Zas tak nutně jsem je nepotřebovala a díky tomu nebyla na ně tak moc zvyklá. V nejhorších případech jsem po nich sáhla. Třeba ve škole nebo do kina.

Vlezla jsem do koupelny, která byla o něco větší než ta naše a daleko modernější a vybavenější. Jenže jsem chtěla tu naši koupelnu. Naši nenáviděnou vanu, která vám vodu zchladila ne ohřála, když jste si ji pracně napustili.

Jenže teď jsem byla zřejmě ve Forks a v domě Cullenových. Nějakým záhadným způsobem jsem se přenesla do knižního světa, nejpopulárnější knihy mezi dospívajícími dívkami. Taková kravina se mohla stát leda mě. Naprostá hloupost, jen čirý výmysl mé pomatené mysli. Jenže jak bych si měla vysvětlit, že to je všechno tak stejné? Nijak, prostě to musím přijmout, bohužel to nešlo tak snadno. Zažívala jsem to na vlastní kůži, ale část mozku tomu pořád nechtěla uvěřit a kdo by se jí taky divil. Ne? Ani když jsem se postavila před zrcadlo a podívala se na svoji špinavou tvář. Na tu naprosto špinavou holku s vlasy propletenými jehličím a mechem. Nebylo divu, že na mě všichni koukali jako na tvora z jiné planety. Vypadala jsem příšerně.

Sundala jsem brýle a položila je na umyvadlo. Rozepnula mikinu, sundala ji a hned pouštěla vodu, abych si umyla ruce a obličej, než přijde Alice s oblečením. Voda tekla hned teplá. Bylo to osvěžují být zase čistá a skoro bez poskvrnky, alespoň na obličeji a rukou.

Za chvíli přitančila Alice s hromádkou oblečení a velkým modrým ručníkem. Přitom na mě mrkla, když mi ho podávala. Nic mi nevysvětila a prostě zmizela. Nestačila jsem ani otevřít pusu, ze které by stejně nevyšla ani hláska. Nechtěla jsem se na to oblečení dívat, proto jsem se raději hned svlékla ze svého zašpiněného a vlezla do nádherné sprchy.

Bylo to příjemné. Voda byla naprosto úžasná, ale neodplavila všechno. Odplavila jenom špínu, ale ne to co se ukrývalo ve mne. To, co sužovalo moji duši. Bála jsem se, že se už nikdy nevrátím domů, že neuvidím rodinu. Měla jsem divný pocit, který se nedal nijak popsat. Možná mrazení v zádech, šestý smysl, říkejte si tomu, jak chcete, prostě divný pocit.

„Jsi v pořádku?“ Z mojí deprese mě vytrhnul hlas Alice, která křičela přes dveře. „Není ti nic? Žiješ?“ Docela hloupá otázka, musela slyšet moje srdce, ne? „Potom přijď do pracovny hned vedle, Carlisle by s tebou chtěl něco probrat.“ Chtěla jsem odpovědět, ale prostě to nešlo. Jen jsem zaklepala na skleněnou výplň sprchového koutu. „Dobře,“ zavolala Alice a pomalu odkráčela. Slyšela jsem jen to, jak si něco prozpěvovala, když šla zřejmě po schodech dolů.

Vylezla jsem ze sprchy a omotala si kolem sebe velkou osušku. Byla měkká a příjemně voněla. Postavila jsem se před zrcadlo a dívala se na sebe. Konečně jsem vypadala trochu jako člověk. V jistém slova smyslu. Umytá, vymydlená, voňavá a teď se jenom obléct.

Zvedla jsem hlavu, zatnula zuby a hrábla po věcech od Alice. Moje obavy se vyplnily. Tiše jsem zasténala, ale musela jsem si to obléct. V osušce bych tu nemohla chodit. S jistou nevolí jsem si na sebe to oblečení vzala. Ani trochu se mi nelíbilo, ale co jsem mohla dělat. Sukně jsem přímo nesnášela a tahle byla krátká tak, že kdyby fouklo, bylo by mi vidět… Vy víte kam.

Po otřesných minutách oblékání jsem zjistila, že mi to všechno padne. Alice měla fakt skvělý odhad. Ještě jsem si vysušila vlasy osuškou a chtěla vyjít ven z koupelny, ovanul mne však chlad  z chodby. Třískla jsem dveřmi a oklepala se zimou. Naskočila mi husí kůže. To nebylo dobrý. Hmátla jsem po osušce a přehodila si ji přes ramena. Vypadalo to divně, ale nic jiného mi nezbývalo.

Vyšla jsem na chodbu bosky. Zábly mě nohy. Tu chvíli jsem to snad vydržet mohla. Jen mně bylo trapné, že jsem všechno oblečení nechala ležet v koupelně.

„Vůbec žádné záznamy.“ Našpicovala jsem uši. Určitě to byl Carlisle. Znělo to jako z jeho pracovny. Přešla jsem přes dřevěnou podlahu a dávala si pozor, aby náhodou nezavrzala. Utřídila jsem si myšlenky a přemýšlela o maturitní komisi a o otázkách, které jsem si vytáhla, věděla jsem, že stejně vědí, že stojím za dveřmi. Bušení mého srdce mě prozradí, ať jsem kdekoliv.

„Jak to? Neříkej mi, že se po ní nikdo neshání.“ Až po chvíli mi došlo, že mluví anglicky. Opět se v mém pomateném mozku zapnul překladač do angličtiny. Byla jsem nejlepší ze třídy. Tedy, z bývalé třídy, a odmaturovala jsem na jedničku. Do té chvíle všichni mluvili česky. Vůbec mi to nedošlo.

„Je mi to líto Edwarde, ale bez jména to nepůjde,“ pronesl rázně Carlisle. „Musí nám říct svoje jméno.“ Dostala jsem strach, ale musela jsem jednat, a proto jsem zaklepala na dveře.

„Pojď dál,“ zavolal Carlisle. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do pracovny. Zbytečně jsem se nerozhlížela a šla pomalu k dvojici sedící za pracovním stolem a sklánějící se nad úzkým notebookem.

Beze slova jsem došla k nim a ukázal na klávesnici. Carlisle přikývnul a Edward na mě hleděl, jako kdybych přišla z jiné planety. Hlasitě polknul. Což udivilo nejen mne, ale i Carlisleho.

„Napíšeš své jméno?“ zeptal se. Ukázala jsem na židli. „Jistě, posaď se,“ přikývl, „Edwarde, doběhni pro…“

„Tady je ten svetr,“ zaštěbetala Alice a hned stála vedle mě. Vůbec jsem ji nezaregistrovala. Odebrala mi osušku a já si navlékla příjemně hřející svetr. Alice se usmála a zmizela z pracovny.

Posadila jsem se za pracovní stůl a prokřupala si prsty. Můj zlozvyk. Edward se při tom zvuku odklonil. Neurčitě jsem se na něj podívala a položila ruce na klávesnici. Tupě jsem se podívala na monitor, kde na mě koukala jakási stránka, která mi nic neříkala. Použila jsem touchpad, abych najela na vyhledávání internetové adresy.

Zadala jsem zpočátku google, ale to by k ničemu nevedlo. Nacvaknula jsem stránku s čerstvými novinkami z mé vlasti. Roztřesenými prsty jsem zadala do vyhledávače své jméno. Internet byl tak rychlý, že během vteřiny našel jediný článek. Srdce se mi rozbušilo jako splašené.

Ukázka ze 3. kapitoly:

„Že jsi se zrovna probudila,“ pronesl Edward, který stál na schodech a pozoroval, jak mě Alice táhla dolů. Zašklebila jsem se na něj.

„Dík,“ odsekla jsem. „Na to bych přišla taky. Nemusíš odpovídat na můj vnitřní monolog.“ Zastavila jsem se před ním, asi o schod výš. Alice stála ještě o něco výš a čekala, co bude.

„Tak to promiň,“ rozdrtil svoji omluvu mezi zuby.

„Ještě jednou mi vlezeš do hlavy, tak tě tam zavřu a nepustím.“ Už otvíral pusu, aby něco namítnul, ale rázným pohybem ruku jsem ho utnula. „A neboj se, že bych na to nepřišla. To si můžeš být jist, že najdu způsob, abys mi nelezl do hlavy a nebudu potřebovat ani štít jako Bella.“ Tím jsem ťala do živého. Edward se zamračil, zatnul zuby až mu na tvářích naběhly boule od čelisti. Oči mu ztmavly. Ruce zaťal v pěst a zavrčel. Vystrčila jsem bradu, abych mu naznačila, že z něho nemám strach. „Vrčet umí i malé štěně!“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 2. kapitola: