Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 18. kapitola

01.03.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

18. kapitola - Doma

„Jacobe?“ zeptala jsem se a už se k němu hnala. „Co se stalo?“ Chytila jsem ho za paži, ale jemně mě setřásl.

„Eve!“ Do nemocnice se už hrnul Edward. On i Jacob na sebe tiše zavrčeli. Rachel protočila oči v sloup a oběma položila na hruď ruce.

„Nechte toho, všichni tři!“ okřikla nás Rachel a mě zpražila pohledem. „Chováte se jako malý děcka. O tobě nemluvě, Jacobe, děláš, jakoby Lucka neměla naději. Příště si rozmyslíš, kdy budeš zase vařit. Ty se moc neškleb, Edwarde. Nejsi o nic lepší.“ Rachel úplně zrudla vzteky.

„Rachel.“ Jacob se podíval na svoji sestru, ustoupil a povolil ruce, které měl zaťaté v pěst.

„Eve?“ Znovu se podívala na mne. Kéž by věděla.

„Promiň,“ zašeptala jsem a stáhla ústa do úzké čárky.

„Edwarde?“

„Omlouvám se.“ Edward se narovnal, protože mu na rameni přistála otcova ruka.

„Děkuji, Rachel, někdy by ses mezi námi hodila,“ připustil Carlisle.

„Promiňte, ale s pijavicemi se nepaktuji,“ odsekla. Popadla Jacoba a mne. „Jdeme za ní. Chce vás oba vidět.“ Ještě střelila pohledem po Cullenových, než jsme zašli za roh.

„Nemyslel to zle,“ kárala jsem ji, když jsme byli relativně z doslechu.

„Jasně, příště mu padnu kolem krku, abych se mohla vyplakat na ramínku. Díky, nechci. Pro jednou jsem z rodiny vlkodlaků, což znamená, že si můžu přátele vybírat a oni se mými přáteli nikdy nestanou.“ Vysmekla jsem se jí. Docela hodně mě to naštvalo.

„Do háje, co to mezi sebou pořád všichni máte?“ zvýšila jsem hlas. „To se musíte pořád tak nenávidět? Děláte si snad něco? Myslím, že ne a pokud jde o to, že se kvůli nim měníte, tak oni za to nemůžou. Oni to nezpůsobili. Sami jste k tomu dosáhli. Tak se do nich přestaňte navážet!“

„Takže další milovnice pijavic? Pochybuju, že se napravíš jako Bella. Díky tvýmu počínání a paktování se s upíry, se Darren dostal do pořádně prekérní situace, kdybys tak věděla…“

„Rachel!“ zahřměl Jacob. Sestra se po něm otočila, ale okamžitě ztichla.

„Co je Darrenem?“ uhodila jsem na oba.

„Nic,“ vyrazil Jacob a pořádně se mračil. „Jdeme za Luckou, ne? Nemusíme se hádat.“ Jen jsem se podívala s otázkou na Rachel, ale ta raději šla za bratrem. Bylo mi z toho zvláštně. Připadalo mi, že se to tu všechno hroutí a to jen díky mně. Jediné, co mě udržovalo trochu nad vodou, bylo to, že v tom nejsem sama, že po světě chodí lidé jako já, a stejně jako já potřebují pomoc. Musela jsem zjistit, co za tím bylo, ale občas jsem měla pořádný strach a ten nyní vyběhnul na maximum.

Jakmile jsem vešla do Lucčina společného pokoje, lůžka byla oddělena plentami, všechno to na okamžik pominulo. Když jsem ji viděla, že je v pořádku, spadl mi kámen ze srdce. Ta holka mi pomohla, když jsem to nejvíce potřebovala. Stála za mnou, ve chvílích kdy nikdo nebyl v mém okolí. Naslouchala vždy mým nářkům a poslouchala moje výlevy. To nebylo všechno. Vnesla nevědomky do mého života řád, který se však zhroutil, když jsem se objevila tady, ale díky ní, díky tomu, že je tady, se to začalo vracet do starých kolejí.

Když nás všechny uviděla, rozzářila se jako sluníčko. Byla hodně pobledlá s tmavými kruhy pod očima, ale za pár dní už budou jenom úsměvnou vzpomínkou.

Se mnou se objala a s Jacobem políbila. Ten na ni hleděl s vinou ve tváři, a když jsem se Lucky ptala, co se stalo, přiznala se, že jen otrava jídlem. Jacob se prý snažil vařit, ale Rachel to vysvětlila tak, že prostě nedovařil vajíčka, která dal do nějakého salátu. Na to zmiňovaný kuchař zrudnul a začal se vykrucovat s tím, že to přeci nemohl vědět.

Docela jsme se kvůli tomu nasmáli a ze mne na chvíli spadl vztek a všechny další starosti. Jacob s Rachel odešli s tím, že nám s Luckou nechají soukromí.

Tak mě Lucka začala zpovídat, kde jsme byli a kam jsme jeli. Trochu delší dobu mi trvalo, než jsem jí odpověděla, protože pravdu jsem jí samozřejmě říci nemohla. Nakonec mě napadla spásná myšlenka. Jeli jsme pro nějaké věci na malování pro Esmé a po cestě jsme měli problémy, takže nám to trvalo déle. Jenže při pohledu na svoji kamarádku, jsem nabyla dojmu, že mi stejně neuvěřila, ale přešla to.

Z nemocnice jsem odešla asi po dvou hodinách. Edward seděl stále na svém místě. Hned mě objal a odváděl z nemocnice. Sestra z informací na nás podezřívavě hleděla, ale ta otevřená pusa mluvila za vše. Nato mi Edward doslova a do písmene vlepil polibek na tvář a já zrudla.

„Teď teprve to pro ni bude incest,“ pošeptal mi do ucha. Neubránila jsem se úsměvu, který mi vydržel na tváři až před nemocnici, kde už postával Jasper opřený o auto. Protočil oči a utrousil něco v tom smyslu, že bude muset někam odejít, než se tahle bouře emocí uklidní.

„Musím ti něco říct,“ řekl Edward s úsměvem v autě.

„A co?“ otočila jsem se na něj.

„Smrdíš, a ne jen jako pes.“ Kdybych se mohla na místě propadnout. „Ale klid. Přebíjí to trochu vůně krve,“ zašeptal mi do ucha, které políbil, a já se zachvěla.

„Nechte si to na doma, chci mít klid alespoň na řízení,“ vyštěkl Jazz. Trochu jsem se lekla, ale pak se, společně s Edwardem začala smát jako smyslů zbavená a zůstalo mi to až do vily. V garáži čekala Esmé, aby nás přivítala. Moc jsem jí poděkovala za deku a vrátila ji jí. Za ní stála Alice, celá rozechvělá a se svým optimismem.

„Smrdíš jako pes,“ počastovala mě a zamračila se. „Okamžitě do vany, ať to z tebe dostanem!“

„Počkám na tebe v pokoji,“ zavolal za mnou Edward, než jsem ho ztratila z dohledu.

„S ním si nedělej starosti, teď ho budou zpovídat Esmé s Rose, možná i Emmett.“ A než jsem se nadála, už jsem stála v koupelně a na holou pokožku mi dopadaly horké kapky, které způsobovaly její zarudnutí. Byla jsem tam dlouho a pořádně se vydrhla, abych „nesmrděla“, bohužel já to necítila, ale snažila jsem se, a po těch více jak dvou dnech bez sprchy… Stop. To nebudu komentovat. Pořád se mi také chtělo na záchod, zřejmě jsem od Edwarda nachladla, a žaludek dělal kotrmelce. Slíbila jsem si, že se na pár dní vrátím ke své obvyklé stravě, co jsem jedla doma. Můj zlobivý žaludek si se mnou nepěkně pohrával a já ho hodlala pořádně utnout, aby si tohle nezvykal.

Vylezla jsem ze sprchy, utřela se, navlékla na sebe to stejné saténové pyžamo, vonící čistotou, protože tu stejně nic jiného nebylo. Vyčistila si zuby, vysušila a trochu učesala vlasy a vyrazila do pokoje. Těsně před otevřením jsem se nadechla, olízla si rty a vešla dovnitř. Čekala jsem tmu a ticho, ale všimla jsem si, že na jedné polici stojí stereo a podle všeho Edwardovo. Pokoj byl spoře osvícen lampičkami, které byly ztlumené na minimum. Když jsem se zaposlouchala, poznala jsem jednu ze svých oblíbených písniček. Kráskou píseň od Three Days Grace – Pain. Hrála tiše, ale hrála. Usmála jsem se, podívala se na Edwarda, který stál u okna a zíral do tmy. Jen pomalu se otočil a podíval se na mě. Automaticky jsem složila ruce na břiše. Možná se i trošku skrčila. Nějaký tik.

„Nevadí ta hudba?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ani to světlo?“ A zase. „To jsem moc rád.“ Pomalu došel k posteli, na níž se posadil. Na polici nad postelí stál rámeček s fotografií mé rodiny. „Nevadí?“ zeptal se Edward, když viděl, jak hypnotizuji polici. „Posadíš se?“ Zkusil to nevině a udělal psí oči, což ve spojení s upírem bylo trochu divný. „To tedy je,“ přisvědčil.

„Kdy přijde Carlisle?“ Konečně jsem promluvila a sedla si na délku paže od něj. Hodil po mně očkem.

„Měl by až ráno. Vzal službu za doktora, který odpadl asi půl hodiny před naším příjezdem. Nebylo mu dobře.“

„Aha.“ Edward se téměř nenápadně přisunul.

„Co budeme dělat?“

„Když je plný dům?“

„Jasper se věnuje Alici. Emmett zase Rose a Esmé maluje. Většinou se sluchátky, aby se mohla soustředit,“ pošeptal mi do ucha. Pod jeho chladným dechem mi vstály chloupky na šíji.

„Víš co? Půjdu spát. Jsem unavená,“ pronesla jsem naprosto tiše a na důkaz si zalezla pod peřinu.

„Vážně se ti chce spát?“ Edward se položil vedle mne.

„A nechci, abys tu byl. Mám strach, že kdybych tě uspala, tak se už neprobudíš.“ Opřel se o loket a pohlédnul mi do tváře.

„Toho se nemusíš bát.“

„Přeci jenom bych se cítila lépe, kdybys až budu spát, tu nebyl.“ Příčilo se mi to, ale pro jeho bezpečí to bylo lepší. „Stejně jsem měla strach, když jsme si povídali v našich hlavách, stačilo malé škobrtnutí a bylo by to v háji,“ připustila jsem bez okolků.

„Můžu tě uklidnit tím, že jsem stále vzhůru, a tím, že tohle nedokážu s každým. S normálním člověkem to nejde…“

„Já nejsem normální?“ zeptala jsem se ostře. Edward se jen pousmál.

„Tak jsem to nemyslel. Dokážu to jen s těmi lidmi a upíry, se kterými se dobře znám a vím, jak jejich mysl pracuje. U tebe ji tolik prozkoumávat nemůžu, to přiznávám. Ale to co mezi námi je, tomu trochu pomáhá. Chceš to zkusit znovu? Jen tak pro jistotu?“

„Teď ne,“ řekla jsem smířlivě a otočila se na druhý bok, abych skryla slzy. A než jsem stačila říct, nebo udělat něco, odporoučela jsem se do pozoruhodného světa snů, představ a fantazie, která tam byla na prvním místě, ale naštěstí nevytvořila noční můru, jen nějakou smíchaninu událostí za poslední tři týdny. Což ani nebylo potřeba zmiňovat, takže když jsem se probudila, bylo mi relativně dobře, až na bolavá záda a celkovou nemohoucnost a opětovnou nevolnost.

„Dobré ráno, Růženko,“ pozdravil mě Edward, který stále ležel vedle na posteli. „Jakpak ses vyspala?“ Loupla jsem po něm očima a trochu se prohnula v páteři a slyšela ji trochu zapraštět. Svaly se napnuly a Edward se zamračil.

„Jako bych spala na kameni,“ připustila jsem a ze zdola slyšela výbuch smíchu. Edward to nekomentoval.

„A co se ti zdálo?“ Nasadil nevinný výraz. Jakoby snad nevěděl.

„Nějaká hloupost. Byli tam upíří, vlkodlaci. Prostě zralá na blázinec.“ Na chvíli jsem se odmlčela. „Já vlastně v blázinci jsem. Takže žádná překvapení a změny.“ Jakmile jsem to dořekla, po schodech se rozezněl dusot. Dveře se rozlétly dokořán.

„Hej, ségra, klobouk dolů. Tys dneska snědla asi hodně vtipný kaše, co?“ Emmett stál ve dveřích opřený o rám. Tvář rozzářenou jak měsíček na hnoji a ruce složené na vypracované hrudi. Edward se ušklíbnul nad poznámkou o hnoji.

„No jasně, ale dole jsem ti ještě nechala. Ty tvý tajný zásoby jsem objevila, takže jsi prozrazen.“ Na to mu ztvrdnul úsměv a koukal vyjeveně. Asi jsem se dotkla jeho ega.

„To tedy ano,“ přisvědčil Edward a zašklebil se na bratra.

„Myslím, že necháme toho pošťuchování. Všichni se rozejdeme a Eve se půjde nasnídat.“ Do pokoje se protáhla Rosalie a zároveň vystrčila Emmetta ven, který hlasitě protestoval, že je to protiprávní a proti lidským právům.

„To se na tebe nevztahuje,“ křikla jsem na Emmetta a Rose s Edwardem se začali smát.

„Edwarde, mazej pryč,“ přikázala mu Rose. Zadívala se na něho, jakoby mu něco sdělovala myšlenkami.

„Hm,“ zamumlal. Jen s velkou nevolí se zvednul z postele, ale nezapomněl mě políbit na rty, a dokud ho Rose neodtáhla, asi bychom tak zůstali dlouho. Jenže moje druhá sestra byla nekompromisní. Obrazně řečeno ho vykopla ze dveří a rychle za ním zavřela.

„Tak, na chvíli sami. Emmette mazej od těch dveří, v televizi je zápas ragby.“ To ho navnadilo a s dusotem zase seběhnul do přízemí.

„Takže?“

„Teď tě nějak pěkně oblečeme, nasnídáš se a vyrazíš se mnou do města,“ začala Rosalie a už prohrabovala skříň a mnoho věcí vyhazovala na postel.

„Já se chtěla stavit za Luckou,“ zafňukala jsem jak malá holka, které nechtějí dát to, co ona chce.

„To můžeme později. Návštěvy jsou stejně až od dvou odpoledne a teď je něco po osmý. Hodně času. Když se Carlisle před dvěma hodinami na chvíli vrátil, říkal, že Lucka je už v pohodě. Dneska si ji tam ještě nechají na pozorování a zítra ji propustí.“ To už se otočila ke mně a začala se prohrabovat tou velkou kupou na posteli.

„Já bych se zvládla obléct,“ zaprotestovala jsem.

„To chápu, ale musíš vypadat skvěle, zvláště když patříš mezi nás. Oblékla by tě Alice, ale ta odjela před hodinou s Jasperem na lov a krátký „oraz“, jak tomu říká ona. Jenže všichni chápeme co, že?“ Otočila se ke mně a sledovala můj udivený výraz. Trochu znejistila. „Chápeš, ne?“ Zvedla obočí. Zuby stiskla spodní ret. „Hele, už je ti skoro dvacet, takže bys to mohla pochopit, ne?“ Mozek mi pracoval na plné obrátky. „No tu věc na tři písmena.“ Trochu pohodila hlavou, až je jí blonďaté vlasy roztančily. Na prstech své alabastrové ruky zdvihla tři prsty. „Přece to znáš, ne?“ Pak mi to konečně došlo.

„Už chápu.“ Celá jsem při tom zrudla a nejraději se propadla studem. „Něco o tom vím,“ soukala jsem ze sebe. „Nějaké zkušenosti jsou, ale raději teď preferuji lásku duší, než opět přestoupím k lásce těla,“ sklopila jsem hlavu a snažila se to vysvětlit jinak, než jak to vyznělo. Na něco jsem si matně pamatovala, ale moc jistá jsem si nebyla. „Asi jsem staromódní, ale kdyby to šlo, tak s někým, s kým si budu jistá, že to je napořád. U nás máme staré pořekadlo: Nejdřív kostel, až pak postel.“ Byla jsem trošku z toho překvapená, že jsem to řekla nahlas. Jenže jsem nebyla jako ostatní holky. Ne tak, že bych na to skočila úderem patnáctého roku, v dnešní době už čtrnáctého… nový zákon.

„Aha,“ hlesla Rosalie. „Tohle si obleč, ať můžeme vyrazit. Konečně s tebou budu jenom já a ne jen Edward, nebo Alice, někdy mi ti dva lezou na nervy.“

„To ty nám taky,“ zavolal Edward z obýváku o patro níž.

„Jen si to nech a tupě zírej na obrazovku, dneska dáme tvému chtíči klid.“ Dusila jsem v sobě smích, takže jsem zase zrudla.

„Asi se raději obleču,“ dostala jsem ze sebe s trochou vážnosti. Sbalila oblečení a šla se obléknout do koupelny, abych si tam mohla trochu umýt obličej a učesat. Zase jsem měla na hlavě vrabčí hnízdo. A chtělo se mi neuvěřitelně na záchod a hodlala jsem pro dnešní ráno svůj vzpupný žaludek nacpat něčím, na co je zvyklý.

Oblékla jsem se rychle, i umyla, a když jsem hledala kartáč na vlasy, nebyl po ruce. A pak se mi objevil vedle ruky. Bezmyšlenkovitě jsem ho popadla a rázem se zasekla. Pomalu se otočila a než stačila vykřiknout, výkřik udusil ledový polibek, který přetrvával tak dlouho, že moje ruce v bojovné pozici mi bezmocně klesly k bokům. Zadržovala jsem dech, když se ledové polibky přemístily na krk a pas mi objaly ledové ruce, jež si mě k sobě přitiskly.

„Nenechám svoji sestru, aby mi tě odtáhla bez rozloučení,“ zašeptal mi do ucha a já se pod jeho hlasem a chladným dechem roztřásla.

„Edwarde McCarthy! Jestli ji okamžitě nepustíš, dojdu si pro tebe a budeš toho litovat!“ řvala za dveřmi koupelny Rosalie a marně lomcovala klikou. „Já ty dveře vyrazím a ty to pak budeš opravovat. Nechtěj, abych tě poslala někam, kam ty nechceš. Okamžitě ji pusť a odemkni ty zatracený dveře.“ Opět jsem musela v sobě dusit smích. Edward protočil oči, pustil mně a vydal se ke dveřím s hlavou vraženou mezi rameny. Jakmile odemknul a otevřel, Rosalie se na něj vrhla. Odtáhla ho do jeho pokoje, kde ho zamkla, přitom na něj křičela, ať se neopováží vylézt oknem, že ho Emmett pohlídá, o čemž jsem já osobně pochybovala.

Sešla jsem dolů na snídani, kterou mi Esmé připravila. Chutné palačinky s neidentifikovatelnou náplní, která byla naprosto úžasná. Palačinky, které udělala Esmé, byly prostě skvostný. Postavila přede mne javorový sirup, který jsem nikdy neochutnala, a bylo to ještě lepší. Prostě ta nejlepší snídaně za posledních několik dní. Také jsem za to Esmé poctivě poděkovala a uklidila. Bránila se, ale vysvětlila jsem jí, že jsem si užívala už dost dlouho a že je na čase taky něco dělat, ne jen sedět. Tím pádem jsem na svoje zařeknutí ohledně normálního jídla, naprosto zazdila.

Pak už jsme mohly s Rosalií nastoupit do jejího Austina Martina bílé barvy a už jsme ujížděly více jak sto padesáti kilometrovou rychlostí do Port Angels. Musela jsem obdivovat ten úžasný interiér, který byl příjemný, celý vyvedený v černé kůži, příjemnou na omak.

„Není tohle anglický auto?“ Rosalie se na mě podívala, a úsměv jí odhalil dokonale bílé zuby.

„Samozřejmě, pochází z Nürburgringu z Anglie, kde vyrábí Austiny už dlouhou dobu a tohle je naprostá novinka a překonala i čtyřstovku o dvacet koní. Čtyřstovka měla tři sta osmdesát pět a pak to zvýšili na čtyřista pět koní, ale čtyřista dvacítka, můj miláček jich má čtyřista dvacet.“

„Aha,“ řekla jsem, ale nějak mi ucházel pojem této konverzace, protože o autech jsem věděla jen to, kde je motor, kufr, sedačky, rádio a možná i chladič, ale ani tím jsem si nebyla jistá.

„Tenhle můj miláček má motor o výkonu čtyři celé sedm litru. Nádherný osmiválec a slyšíš ten zvuk? Za to můžou dva výfuky. Takovej úžasnej hutnej zvuk.“

„Takže ty vážně opravuješ auta? Stejně jako v knize?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jasnačka. Člověk, pardon upír se u toho pořádně odreaguje. To bys neřekla, že při tom čas uteče tak rychle. Nehleděla jsem na knihu, to je pro mě jen brak, který je příliš vyumělkovaný a já mám auta ráda posledních pár desetiletí. Hlavně potom, co mě srazil nějaký Ford v devětapadesátým. Byla sranda koukat na tu změť součástek. Ani nevím jak, ale zaujalo mě to a hodně. Chudák, že to ten řidič nepřežil, moje vina, neměla jsem přecházet silnici v takové rychlosti a hlavně za dne. Jenže Alice mi řekla, že by se o kousek dál srazil s jiným autem.“

„Tak tahle se mění budoucnost? Vy do ní zasahujete? Je to tím? Lidé si žijí a vy změníte jejich budoucnost?“ Rosalie se na mě podívala, zamrkala a zapřemýšlela.

„Vidíš, tohle mě nikdy nenapadlo. Nemyslím, že by to tím bylo.“ Zavrtěla hlavou, ale po zbytek cesty nic víc neřekla. Možná o tom přemýšlela, anebo taky ne.

Asi tak po další půl hodině jsme konečně dorazily do Port Angels, bylo něco po půl desáté. Všechny obchody byly už otevřené. Rose vystoupila z auta celá natěšená. Já nevím proč, ale radost jsem neměla. Nakupování nebylo pro mne kdovíjak skvělá záležitost. Dlouhé hodiny procházet regály a věšáky a to jen kvůli tomu, abych si vyzkoušela pár kousků, které mi nejsou, ale díky Rose se to změnilo.

Vešly jsme do nákupního centra podobné těm, které u nás vyrostly před nedávnem jako houby po dešti.

„Tak prvně vyrazíme do těchto dvou. Mám tam členství a pokaždé mě tam rádi vidí, to víš, když tam utratíš takových peněz a to pokaždé, tak tě tam vždy rádi uvítají. Potom bychom mohly zajít na oběd, určitě ti po tom vyhládne a nakonec se můžeme stavit v dalších dvou obchodech s botami. Bude se ti tam moc líbit. Minulý týden jsem si tam jedny vyhlídla. Doufám, že je tam budou ještě mít. Kdyby ne, tak by mě to hodně zklamalo.“ Zatímco Rose mi vykládala svůj plán, já klusala pomalu za ní a jen přikyvovala. Ona se nesla jako baletka a já za ní běžela jako pejsek.

Vše proběhlo v klidu. V prvním obchodě jsem si sedla a Rose obešla pár regálů a donesla mi malou kupičku oblečení s tím, ať si to zkusím, stačí jednou a půjdeme dál. Zmizela jsem v kabince a Rose si šla hledat něco pro sebe.

Jak řekla, stačilo si to obléct jednou. Padlo mi všechno jak ulité a ještě jsem se v tom cítila velmi pohodlně. Při převlékání jsem se prohlížela v zrcadle. Srovnávala jsem svoje tělo teď a před tím. Možná jsem trochu zhubla, ale na břiše to moc vidět nešlo. Bylo vypouklé. To bylo asi tou vynikající snídaní. Dokonce jsem si břicho i pohladila a nechala na něm obě ruce, jako bych čekala, že ucítím kopnutí, ale těhotná jsem nebyla. Tak jsem nevěděla, proč mě taková pitomost napadla. Raději jsem se oblékla a vylezla z kabinky. Rose se usmívala a já zdvihla palec, že mi všechno je.

Všechno mi koupila a zamířily jsme do dalšího obchodu a opět. Měla to skvěle v oku. Alice by na mě viděla nejraději všechno, ale Rose zřejmě došlo, že tohle na mě není. Prý se v tom podobám Belle. Sice mi to bylo proti srsti a ohradila se, že hodně holek nemají rády tohle nakupování. Raději to nekomentovala.

Ani ne za hodinu jsme byly s těmi dvěma obchody hotové. S Alicí by to trvalo nejméně dvě a více. Takže nám před obědem zbýval nějaký čas. Jen jsme se procházely a prohlížely si výlohy, když jsem narazila na jednu, která mě naprosto zaujala. Rose se vedle mne postavila.

„Sem chceš jít?“ zeptala se překvapeně.

„No páni, mají tady poslední díl a pokračování, bože to se u nás nedá sehnat. Ach, Hamiltonová,“ blaženě jsem vykřikovala a ukazovala na knihy ve výloze. Úplně mě z toho přecházely oči. Měli tu všechny knihy, které jsem chtěla číst, ale u nás byly k nesehnání.

„Ty čteš?“

„A hodně. Je to můj koníček a možná i vášeň. Zbožňuji tu vůni starých knih. Ty nové taky ujdou, ale lepší je, když je ta kniha ohmataná.“ Viděla jsem vlastní oči v odrazu ve výloze. Naprosto zářily nadšením. „Můžeme dovnitř?“ zaškemrala jsem a otočila se na Rose a nevinně zamrkala.

„Stejně bych tě odsud neodtáhla,“ zasmála a zašla se mnou do knihkupectví. Uvnitř jsem ztratila veškerou únavu a otrávenost. Pobíhala jsem mezi regály a výskala jako malá holka.

„Bože, tohle u nás ještě nevydali… Páni to je pokračování! Jé to si chci přečíst! Já tady chci umřít!“ volala jsem a prolézala všechny regály, brala knížky do rukou, převracela je a vpíjela se do jejich obalů, obrázků a textu uvnitř. „Jsem v nebi,“ zacukrovala jsem.

„Je blázen?“ zeptal se prodavač Rosalie. Neřešila jsem ho, to byla moje chvíle. Jenom já a knihy.

„Skoro,“ přisvědčila Rosalie a už mě chtěla táhnout pryč, ale já se bránila, tak jí nezbylo nic jiného, než aby mi koupila všechny knížky, které jsem viděla.

Když jsme odcházely z obchodního domu, byla jsem štěstím bez sebe a Rose mě dokonce musela nutit, abychom ještě navštívily obchod s botami. Já už se viděla doma, pardon u Cullenů. Hezky v posteli a s knížkou v ruce, díky Cullenům mi čtení nebude dělat takový problém, za ten měsíc jsem se v angličtině tak zdokonalila, že by mne učitelka pochválila. Proto nebylo s podivem, že když jsem nastoupila do auta, tak jsem z tašky vytáhla ještě od nás nedočtené Provinilé slasti od Hamilotový a dala se hned do čtení. Rose se jenom smála a celou cestu po mně pokukovala. Ani jsem si nevšimla, když zastavila a nutila mě vystoupit. Jen jsem nesouhlasně zamručela a více se začetla, ale nakonec mě jenom vytáhla z auta. Stály jsme před vchodem do nemocnice.

„Lucka!“ vykřikla jsem a koukla na Rose.

„Super, už jsi přítomna.“ Radostně tleskla do dlaní a vešla se mnou do vestibulu do nemocnice, kde se zastavila na kus řeči s Carlislem a já šla navštívit Lucku. Byla jsem u ní dlouho. Povídaly jsme si, teda hlavně jsem mluvila já, protože jsem od přírody hrozná brepta. Samozřejmě jsem jí musela říct, o svých knížkách, které mi Rose koupila. Lucka jenom přikyvovala a smála se. Povídaly jsme si nějakou dobu, než přišel Carlisle s Rose, že je čas jít a že návštěvy jsou u konce a že doma už všichni čekají.

Dojely jsme k vile docela rychle, protože Rose pořádně šlapala na plyn. Ani jsem jí nestihla říct, aby raději zpomalila, a už jsme byly u domu. Rose bleskově vylezla. Z kufru vytáhla všechny věci, mě nezapomněla popohnat a už se jak tajfun, přiřítila do domu. Já jsem jí byla v patách, čekala jsem na Carlislea, který jel za námi a když jsem vešla s ním dovnitř, uviděla jsem, jak se Rose objímá s nějakou jinou, stejně starou dívkou se světlými vlasy a bledou pletí.

„Eve!“ zajásala Rose a otočila se ke mně a strčila před sebe tu dívku. „Chtěla bych ti představit svou dceru Alex.“

Ukázka z 19. kapitoly:

„Jen to řekni,“ pobídnul mě Edward.

„Vy jste to věděli?“ Podívala jsem se na něho a čekala ortel.

„Ano.“ Ani nevím proč jsem se zasmála.

„A to jste mi to nemohli říct?“ Myslela jsem si, že budu nadšeně skákat, radovat se, ale opak byl pravdou. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená, práva naopak. Byla jsem zděšená. Zděšená sama ze sebe. Vykolejená, že si vůbec nepamatuji, jak jsem k tomu přišla.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 18. kapitola: