Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 17. kapitola

28.02.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1903×

17. kapitola - Návštěva

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře železným klepátkem. Trochu jsem si upravila rozčepýřené vlasy a narovnala sako. Vůbec jsem nečekala, že bude mít Stephenie Meyer takový snadný přístup k domu, ale jen málo lidí vědělo, kde přesně bydlí, takže nebylo nasnadě, aby si dům chránila obrovským plotem.

Z hloubi domu se ozval hluk a vzápětí jsem slyšela, jak někdo letí ke dveřím. Věděla jsem, že Stephenie má tři kluky, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenují.

Během pár vteřin se velké vchodové dveře otevřely a v nich stál sotva pětiletý klučina. Díval se na mě a netušil, co má říct.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho vesele a usmála se. Pomalu jsem před ním poklekla, abych mu byla ve výši očí. „Je doma maminka?“ Rozvážně přikývnul a přitom se díval na moji ruku v sádře, kterou přímo hypnotizoval.

„Gabe!“ zakřičel do domu, až mě z toho rozbolely uši. Během chvíle dorazil další kluk. Zřejmě Gabe. Mohlo mu být od osmi do deseti let.

„Potřebujete něco?“ zeptal se.

„Je doma maminka?“ Můj přízvuk musel být šílený.

„No to je, počkejte přede dveřmi a já ji zavolám,“ přikázal mi úsečně. Musel být zvyklý na lidi, kteří u nich otravovali.

„Sethe! Jdeme!“ okřiknul svého mladšího bratra a oba zmizeli v domě, ale Gabe mi stačil zavřít před nosem dveře. Musela jsem se pousmát. Ohlédla jsem se přes rameno, jestli tam někde nestojí Edward, ale stejně bych ho neviděla. Když jsem se pohledem vrátila zpátky, velké robustní vchodové dveře se otevíraly a v nich stála usměvavá žena s dlouhými hnědými vlasy, trošku pobledlou pletí. Oblečená v jednoduchém volném červeném triku a černých kalhotách.

„Dobrý den, co potřebujete?“ V očích měla podezřívavý pohled. Natáhla jsem k ní svoji zdravou ruku.

„Jsem Eve Pl… Parkerová,“ podřekla jsem se. Bože tak debilní jméno jsem mohla vymyslet jenom já. „Přišla jsem za vámi z…“ Tak teď jsem byla vážně nahraná, protože jsem si vůbec nepromyslela, co řeknu a prostě do toho skočila po hlavě. „Nezlobte se, ale mám ráda vaše knihy,“ To už přede mnou zavírala dveře. „Prosím, nejsem ječící fanynka, ani novinář, natož paparazzi. Jsem jenom holka, která toho hodně procestovala, aby se s vámi mohla setkat a promluvit si. Chápu, že takové lidi potkáváte dnes a denně, ale toto je důležité,“ prosila jsem ji najednou nerozvážnou angličtinou, která mi šla z úst velmi těžko. „Paní Meyerová, toto je velmi důležité.“ Položila jsem na dveře ruku v sádře. Stephnie se zastavila a dívala se mi do očí. Spatřila jsem v nich zděšení a možná i překvapení.

„Jaké je tvé jméno? Ale pravé.“

„Eve Plattová,“ připustila jsem a sklopila oči.

„A před tím?“ Zvedla jsem k ní oči a překvapeně na ni hleděla.

„To jméno už nepoužívám a nezlobte se, ale už není podstatné. Musíme si promluvit. Se mnou a ještě s někým,“ dodala jsem zdráhavě. Stephenie se otočila do domu a zakřičela: „Pancho! Vezmi kluky do města na večeři!“ Mezi zuby jsem si žmoulala dolní ret a tiše naslouchala.

„Proč?“ ozval se odněkud z domu podrážděný hrubý mužský hlas.

„Protože. Prostě to udělej. Mám tu nějakou návštěvu a potřebuji to vyřešit,“ odpověděla podrážděně s hlavou trochu zavrácenou.

„No jo!“ zakřičel na oplátku. „Gabe, doveď Eliho a řekni Sethovi, ať si vezme boty, jedeme se najíst do Macdonaldu. Dneska mamka nevaří.“ Pak už v domě zavládl klid a jen jsem spatřila, jak v zadní části mizí vyšší muž za doprovodu tří chlapců.

„Moc se omlouvám za vzniklé potíže, paní Meyerová, ale kdyby to šlo jinak, tak bych vás neobtěžovala.“

„Kde je Carlisle?“ zeptala se bez obalu. Vykulila jsem na ni oči.

„No já…“ Na tohle jsem opravdu neznala odpověď. Nebo mě spíš otázkou hodně zaskočila.

„Kdo s ním ještě přijel? Edward? Alice, nebo snad Emmett?“ Měřila si mě od hlavy až k patě.

„Carlisle, Edward a Jasper,“ připustila jsem.

„Chápeš, že bys tu neměla být? Že neohrožuješ jenom sebe, ale i mou rodinu a nemluvím o Cullenových. Měla bys raději odejít.“

„Vždyť jste právě říkala…“ podotkla jsem, ale zarazila mne.

„Je jedno, co jsem říkala, ale bylo by lepší, kdybys odešla a nechala to plavat.“ Opět mi zavírala před nosem, ale to mě tentokrát naštvalo. Strčila jsem mezi dveře a rám nohu a zdravou rukou jsem narazila do dveří.

„Nenechám to plavat. Neplahočila jsem se sem skoro den, abyste mě vyhodila. Z mé skutečné rodiny zbývá pouze moje sestra. Rodiče se zabili při autonehodě s mým bratrem a já údajně taky a o svém švagrovi ani raději nemluvím! Někdo mě na tři dny unesl z mého domu, a pak jsem se objevila ve Forks a zjistila, že mám jakýsi dar a co horšího mě může ještě potkat? No jasně, já zapomněla. Ta vaše zpropadená knížka je podle skutečnosti! Tak by bylo od vás slušné, kdybyste mi to vysvětlila a řekla, kdo vám dal takové informace! Protože žádný člověk na světě nic takového vědět nemůže a z jediného snu to být taky nemůže!“ křičela jsem na ni. Krev se mi vařila v žilách, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat, protože už mě nebavilo, že pokaždé do něčeho spadnu, aniž bych věděla, co se děje. A nikdo mi nechtěl podat vysvětlení. Věděla jsem, že rudnu, tváře mi nepříjemně hořely a to zřejmě Stephenie přesvědčilo. Prvně se dívala vyděšeně, poté chápavě a nakonec kajícně.

„Chtěla bych ti pomoc, ale tohle jde mimo mne,“ řekla smutně.

„Však víš, že z naší strany můžeš čekat ochranu. O tom jsem tě už několikrát přesvědčoval.“ Za zády se mi rozzněl nádherný hlas, který patřil Carslislemu. Stál na schodech a po jeho boku Edward s Jazzem. V okolí nebyl tak blízký dům, aby nájemník viděl, co se tady děje. Všichni tři zářili jako diamanty. Stephenie polkla a rozhlédla se do všech stran.

„Pojďte okamžitě dovnitř,“ téměř vykřikla. Natahovala k nim ruce a popoháněla dovnitř a ostražitě se rozhlížela po širokém okolí. Jakmile za námi zaklaply dveře, viditelně si oddychla.

„Nevidíme se za zrovna šťastných okolností,“ začal Carlisle pomalu, ale Stephenie ho rychlým pohybem ruky utišila.

„Udělali jste velkou chybu, že jste sem přišli a dovedli ji,“ ukázala prstem na mě.

„Museli jsme Steph, nebyla jiná možnost. Tohle vysoce přesahuje naše chápání,“ připustil Carlisle. Když jsem se podívala na Edwarda, ten se jenom upřeně díval na autorku, která mu nalinkovala život. Zřejmě se jí snažil číst myšlenky a vypozorovala to i ona.

„Promiň mi, Edwarde, ale tentokrát ze mne opravdu nic nedostaneš.“ Zavrtěla hlavou a vyrazila do hlubin domu. Jasper s Carlislem se za ní hned vydali. Já s Edwardem jsme zůstali stát v předsíni.

„Měli bychom jít za nimi, počítám, že ta návštěva nebude dlouhá,“ řekl Edward. Jemně mě vzal za ruku a vedl vedle sebe. Myšlenky na to, že se dozvím, co jsem chtěla, mi naprosto zastínila všechny smysly. Viděla jsem pouze před sebe, jako by mi někdo vytyčil cestu, kterou musím jít. Slyšela jsem pouze z dálky a vůbec necítila. Edward mě dovedl do nějaké velké místnosti se dvěma gauči, na jednom z nich seděla Stephenie a naproti Jasper s Carlislem. Oba se odsunuli, ale já odmítla s tím, že raději postojím. Edward zůstal stát vedle mne.

„Co chcete vědět? Nemůžete se zdržet dlouho, tak mluvte,“ začala zběsile. Těkala očima z jednoho na druhého. „Ty!“ ukázala na mne.

„Ano?“

„Jsi ještě…“ nechala otázku nevyřčenou. Pochopila jsem ji.

„Jsem člověk a nehodlám to měnit. Mě na druhé straně čekají lidé, které nade všechno miluji,“ odpověděla jsem jí a ucítila, že Edwardův stisk zesílil.

„Přejdeme k tomu podstatnému,“ chopil se slova Jasper. Upřel oči na naši hostitelku. Ani mne neuniklo, že s sebou trochu cukla. „Kdo vám předal potřebné materiály a podrobnosti k napsání knihy?“ Šel na to zhurta, ale času nebylo nazbyt.

„To vám nemohu říct,“ přiznala se a sklopila oči ke kolenům, kde k sobě tiskla ruce.

„Paní Meyerová, Stephenie.“ Mluvil s ledovým klidem Jasper, ale bylo vidět, že se hodně přemáhá. Rty spojil do úzké čárky. „Můžete si být jista, že vás nehodláme zostudit před celým světem. Tohle se světa netýká. Je to jen mezi vámi a námi a těmi třetími, kteří to mají pod kontrolou, pokud to tak mohu říct.“ Trochu si poposedl, aby zkrátil vzdálenost mezi nimi.

„Je mi to vážně líto. Ráda bych to řekla.“ Teď už jsem nepochybovala, že se bojí. Tvář jí ještě více pobledla a začaly se jí třást ruce. Hrudník se jí zvedal v rychlém nepravidelném tempu. Otočila jsem hlavu k Edwardovi, který vypadal stejně jako jeho bratr. Ještě se k tomu mračil a raději pustil moji ruku, nebo by ji rozdrtil. Obě ruce zatínal v pěst.

„Pokud to jinak nepůjde,“ pohrozil Jasper, až ho Carlisle zachytil za rameno a stáhnul k sobě.

„Nic neví,“ usadil ho Edward silným hlasem, až jsme se já s Carlislem na něho prudce otočili. Jeho slova byla nezpochybnitelná. Protáhl se kolem mne, aby se posadil vedle Stephenie.

„Je mi to moc líto,“ zašeptala a zadívala se mi do očí.

„Řekněte jim alespoň to, co vám zbylo.“

„Dobře. Už si nepamatuji jejich tváře a ani jména, ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že se o to postarali…“ znovu pohledem přejela nás všechny.

„Pokračujte,“ vybídnul ji Edward a věnoval mi soucitný pohled, z něhož bylo jasné, že tady se potřebných odpovědí nedočkáme.

„Zřejmě dosáhli toho, že mne zbavili mých vzpomínek na ně. Vím, že jsem udělala chybu, že jsem jim na to kývla, ale netušila jsem, že to dojde tak daleko. Po vaší poslední návštěvě přišli a udělali to, co bylo potřeba, abych si na ně už nevzpomněla. Vím, že přišli, vím, co mi dali, ale jejich tváře, jména, hlasy… To všechno je pryč.“

„Co třeba jestli to byli upíři, nebo lidé?“ zeptala jsem se zamyšleně, ale Stephenie zakroutila hlavou.

„Něco mi říká, že to byli lidé, ale s tím, co jsem díky tomu napsala, si nějak nejsem jistá, ale více převládá to, že jsou to lidé.“ Jasper si vyměnil ustaraný pohled s Carlislem, oba mě pak počastovali nepřítomným a nic neříkajícím pohledem.

„Tím pádem naše návštěva skončila. Je mi moc líto Steph, že jsme tě tak přepadali a znovu se ti omlouvám a slibuju, že kdybys něco potřebovala, stačí zavolat. Jsem ti moc vděčný za mnoho věcí,“ promluvil zcela klidně Carlisle.

„To já vám také, ale byla bych stejně raději, kdybych byla ta obyčejná máma, která se zabývá pouze starostmi svých tří synů.“ Všichni čtyři naráz vstali. Carlisle se objal se Stephenie a něco jí ještě pošeptal do ucha. Bohužel jsem to neslyšela, pravda byla, že jsem taky nemusela vědět všechno. Vyprovodila nás ke dveřím. Všimla jsem si, že mě pozoruje.

„Mohu si s tebou o samotě promluvit?“ Dívala se přitom na Edwarda, který strojově přikývnul a společně s otcem a bratrem vyšel ze dveří, kam již nedopadaly slunečný paprsky. Pouze vstoupili do pozdně odpoledního stínu, vrhaného domem a za okamžik zmizeli mezi stromy.

„Co se děje?“ Otočila jsem se s otázkou ke Stephenie.

„Měla bych ti něco říct, něco co jsem před nimi povědět nemohla,“ připustila. Oči jí však těkaly po všech stranách.

„Vy jste lhala?“ Nebylo to příjemné někoho takto obvinit, přinejmenším někoho, jehož dílo je celosvětově známé a vysoce lukrativní.

„Ano i ne,“ odpověděla a dovedla mě k lavičce, která stála kousek od hlavních dveří. Tam jsme se obě posadily.

„Tak jak to je?“ Začínala jsem být nevrlá a unavená z toho, že někdo věčně lhal a zatajoval pravdu. Zlobilo mě, že nedokážu odhalit pravdu, na které závisel můj osud. Pokud jsem to mohla říct s touto nadsázkou.

„Mluvila jsem pravdu, když jsem říkala, že netuším, kdo to je…“

„Ale?“ Už jsem mluvila jako naše třídní, když byla v blbé náladě.

„Ale něco přeci tu zanechali. Uchránila jsem tu myšlenku před Edwardem, protože tohle se týká spíš tebe, a ne jen tebe. Je to mnohem složitější než si myslíš. Podvědomě to tuším, protože něco jsem se při psaní naučila. Můžeš smazat vzpomínku, ale stále tam zůstane ten pocit, který z tebe nedostanou, jedině kdybys zemřela.“ Její slova, mi nahnaly strach. Co když přeci jenom po ní půjdou? „Mám pořád dojem, že se to týká lidí, těch několika stovek lidí, kteří chodí po téhle zemi a jsou stejní jako ty.“

„Jako, že mají dar?“ Přikývla. Viděla jsem na ní, že je jí to téma nepříjemné. Proto raději změnila téma. A nechala ve vzduchu viset další otázky bez odpovědí.

„Tvé rodiny je mi moc líto, kdybych věděla, co se kvůli tomu bude dít, tak bych to ani nezačala psát, nebo to spíš někam hluboko uklidila.“

„Na to už je pozdě. Čas vrátit nejde. To neumí ani upíři, ani nikdo jiný. Musíme se dívat jenom dopředu,“ smutně jsem konstatovala a vstala. Stephenie mě zastavila. Pevně mě objala.

„Dávej na sebe pozor. Edward tě ochrání. Po jeho návštěvě jsem se utvrdila v tom, že není jen tak obyčejný. Má duši. Tak jako jeho celá rodina. Myslela jsem si, že ho chápu, ale pokaždé mne překvapí a jsem moc ráda, že si vybral právě tebe. S Bellou jsem se zmýlila.“ Zmateně jsem se jí dívala do očí. Do vřelých očí, které ví, co říkají ústa a duše.

„Omlouvám se za ten výstup prve,“ kajícně jsem sklopila hlavu.

„Naprosto tě chápu a nezlobím se,“ mluvila s tak mateřským citem, že jsem měla chuť ji obejmout a vyplakat se jí na rameno. Ucítit na hrudi opět tlukoucí srdce. Jenže na slzy nebyl čas. Musela jsem být silná. Silnější než kdy předtím. Všechny ty věci měly svůj důvod a já byla pouze jedna z mnoha figurek v této hře, kterou někdo rozehrál na obrovské šachovnici představující tento svět.

„Smím se na něco zeptat, než opravdu už odejdu?“

„Ptej se, Eve.“ Z jejích úst znělo moje jméno tak zvláštně.

„Jak jste poznala, že…“ nervózně jsem polkla.

„Jak jsem poznala, že jsi s Edwardem? To nebylo vůbec těžké. Stačilo se dívat, jak u tebe stál. Jak tě neustále pozoroval a jak sebou trhnul, když jsi řekla, že se upírkou nikdy nestaneš.“

„Taky jste si toho všimla?“ Takže jsem nebyla jediná. „Jenže to mohlo znamenat hodně věcí.“

„To ano. Možná ho to jenom překvapilo. Nebudu tě už zdržovat. Cesta je dlouhá. Přeji dobré dojetí. A pozdravuj ode mne Esmé, Alici, Emmetta a Rose.“

„Moc ráda,“ přitakala jsem a Stephenie mě políbila na čelo. „Nashledanou.“ Naposledy jsem zamávala a vyšla ze dveří, které se za mnou okamžitě zaklaply. Rychle jsem seběhla dolů a vyšla vstříc stromům. Poslední paprsky dopadaly na moji kůži. Na chvíli jsem se zasnila a představovala si, že zase kráčím k mému nejoblíbenějšímu místu. Ke starému rybníku s rákosím a hladinou jako zrcadlo.

„Vypadá to tam krásně.“ Otevřela jsem oči a usmála se na Edwarda, který stál kousek ode mne, opřený o strom.

„Je tam nádherně. Někdy bych tě tam chtěla vzít.“ Objal mne kolem pasu a doprovodil až k autu. Nastoupila jsem a dívala se na Jaspera, který něco tiše říkal Carlisleovi v jazyce, jemuž jsem opět nerozuměla. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem přeci nemusela vědět úplně všechno. Jak jinak.

„Měli bychom si pospíšit. Musím do nemocnice.“ Otočil se ke mně Carlisle.

„Někomu se něco stalo?“ Začínala jsem mít divné tušení, ale snažila jsem se ho nevnímat, jenže Carlisle mě uvedl ve velký omyl.

„Lucka.“

„Co je s ní?“ vyhrkla jsem zděšeně. To jediný den nemohl skočit šťastně? Nestačilo to, že jsem se o sobě zase nic nedozvěděla?

„Je v nemocnici, ale prý to není nic vážného.“

„Hned tam musíme být!“ křičela jsem.

„Je to jenom mírná otrava jídlem,“ uklidňoval mě Carlisle.

„Musím tam být!“

„Eve, uklidni se,“ držel mne jemně Edward.

„Neuklidním! Jestli se jí něco stane! Zblázním se!“ vykřikla jsem naštvaně, ale Edward se mi okamžitě podíval od očí. Musel zadržet dech, protože se mi tváře nalily krví.

„To už nikdy neříkej!“ Pevně držel mou tvář ve svých dlaních. Snažila jsem se mu vymanit, ale opět jsem neměla šanci.

„Ona je jediná z mé minulosti, kterou mám u sebe. Poslední, která o mně ví skoro všechno. Zná mě jako toho, kdo jsem byla. Ne jako tvoji nevlastní sestru. Jen ona mě udržuje nad vodou. Nesmí se jí nic stát,“ a kdyby mě pustili do řízení, tak bych to odřídila sama, ale řidičák jsem si bohužel ještě neudělala.

Celou tu šíleně dlouhou cestu. Celý ten neuvěřitelně dlouhý den jsem prožila ve strachu a trápení. První část dne jsem se snažila být vzhůru, ale usnula jsem. Kolem deváté večer jsem prostě odpadla a ponořila se do neklidného spánku. Pak jsem si to vyčítala. Mohla se mi v tom stresu zdát zase ta hrozná noční můra. A když jsem byla vzhůru, tak mi musel Carlisle každé dvě hodiny stavět, protože se mi chtělo na záchod a opět jsem zvracela. Zařekla jsem se, že se musím přestat stresovat.

Vadilo mi, že ten strach nedokázal utišit ani Edward, i když jsem chtěla, ale prostě mi to nešlo. V půli cesty jsme stavěli, abych se prý ještě najedla a znovu odskočila, ale hlad jsem neměla vůbec. Žaludek jsem měla stažený, jako by na něm někdo udělal uzel. Bylo mi zle. Edward mi musel v autě násilím alespoň nacpat do pusy alespoň tyčinku a brčko s pitím, které koupil u nějaké pumpy.

Teprve ve čtvrtek pozdě odpoledne, skoro večer, jsme dorazili do Forks. Carlisle nezajížděl k domu a hned jel do nemocnice. Po cestě ještě telefonoval s podřízeným, který mu prý situaci osvětlil a že prý se není čeho bát. Jenže vysvětlete mi to.

Před nemocnicí jsem vyletěla z auta rychleji než Edward a už pádila na informace, kde jsem uviděla Jacoba s Rachel, jak o něčem debatují. Jakmile mne Jacob uviděl, zatvářil se ještě smutněji a já myslela na to nejhorší.