Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Margareta - 4. kapitola + Epilog

01.03.2013 (21:15) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2155×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Domů jsem se vrátila večer. Opět se rozpršelo. U dveří našeho domu jsem stanula promočená na kost. Oknem jsem zahlédla matku. Seděla u stolu a mluvila s otcem. Bez přemýšlení jsem se otočila a šla do kůlny.

Jako večeři jsem si dopřála jeden kousek sušeného jablka. Růženec, který jsem měla obmotaný kolem zápěstí, jsem vložila do pytlíčku.Všechno, co mi zůstalo, bylo právě v téhle směsi: vzpomínka na Johannu, která mi voněla vůní bylinek, poslední kousky jídla, které mi budou připomínat, jak mi je Lucy vtiskla do ruky a pramalé semínko víry, které zasela stařenka v kostele tím, že mi dala dřevěný růženec.

Uložila jsem se ke spánku mezi dříví. Nebylo to nijak pohodlné, ale s ženou, která mě nazvala dcerou Ďábla, pod jednou střechou spát nebudu.

Nepohodlnost lůžka mě probrala ještě před svítáním. Posadila jsem se před kůlnu a v ranním mrazu sledovala, jak se objevuje světlo, jak celá krajina přede mnou dostává tvar a stín. Světlo, ale ne slunce…

Nevím, jak dlouho jsem před kůlnou seděla a třísla se zimou, když se dveře domu otevřely. Všichni moji sourozenci šli za mnou. Byli oblečení na cestu. Přišli se rozloučit. Nevěděla jsem, co jim mám říct, tak jsem jen objala každého z nich, co možná nejsilněji. Lucy s Helen plakaly. Já si ale slzy zakázala. Nechtěla jsem projevit slabost, protože potom, co odjedou, začne můj vlastní boj, ve kterém bych slabá být neměla. Ony dvě si mohou dovolit slzy z lítosti ke mně, já ale sama k sobě ne.

„Bude se mi stýskat,“ zavzlykala mi Lucy do hrudi.

„To nám všem,“ řekl Henry a objal mě. Neplakal, ale třásl se jako osika.

Helen mě políbila na čelo, čímž mou tvář zmáčela od svých slz.

Jack mi dal do ruky vak. „Je to od rodičů. My všichni si myslíme, že se k tobě nezachovali správně, ale stále tě mají rádi. Hlavně si nesmíš myslet, že kvůli několika povídačkám zapomenou, že jsi jejich dcera.“

„To je pravda,“ ozval se otec, který stál ve dveřích. Přišel ke mně a políbil mě na obě tváře. „Samozřejmě, že nám budeš chybět, Maggie. S matkou tě oba máme stále rádi, ale tvé prarodiče tu samotné nechat nemůžeme. Uznali jsme, že ty máš… schopnosti k tomu to tady nejlépe zvládnout a postarat se o ně.“

Cítila jsem v sobě zvláštní pocit, když ta slova vyslovoval. Nebyla to lež, ale ne úplná pravda. To, co řekl, mi chtěl říct, ale ne těmito slovy. Ta přesný obsah nevystihovala. Prohnala se mnou slabá vlna pobouření. Alespoň protentokrát by mi mohl říct pravdu, když oni odchází za sluncem a mě nechají ve tmě a hladu s umírajícími prarodiči na starosti a zodpovědnosti.

Otec uhnul pohledem. Pochopil mé myšlenky.

„Matka se se mnou nerozloučí?“ zeptala jsem se chladně.

Otec se zatvářil lítostivě. „Pochop její situaci. Na tohle všechno nemá tolik síly. V životě už zažila tolik starostí a ta věc s tebou ji… zlomila. Nejspíš se s tebou nerozloučí, ale bude na tebe myslet. Miluje tě, ale její srdce už by další ránu neuneslo. Bude pro tebe plakat a bude na tebe vzpomínat.“

To bylo všechno. Skoro. Přijel vůz tažený koňmi. Sledovala jsem Grayovy a Cotterovy s Mary, jak se poskládali na vůz i se svými vaky. Za nimi si nastoupil otec, Henry, Jack, Lucy a Helen. Matka šla za nimi. Zastavila se ale ještě u mě. Podívala se mi zprudka do očí. Zvedla svou dlaň a přitiskla mi ji na tvář. V sevření jejích šedomodrých očí jsem nic nepoznala. Snad jen kamennou hráz, kterou si vybudovala, aby nemusela ukázat své city. Poté svou ruku z mé líce bezvládně spustila dolů a její tvář jakoby vyhasla. Vystoupila si na vůz.

Naposledy jsem si je prohlédla. Svou rodinu. Helen, celá červená a opuchlá od pláče, stále působila tak nádherně a jemně. Jack mi se svým pevným výrazem dodával sílu a oporu. I když už seděl v tom voze, stále tady byl pro mě. Henry byl bledý, se zatnutým výrazem. Na tvářích se mu leskly slzy. Jakmile postřehl, že se na něj dívám, rychle je setřel hřbetem ruky. Lucy vypadala jako zvadlá květina, která ztratila život. Seděla v objetí s Helen a vypadala stejně, jako ona. Ale i přes ty slzy a smutek na tváři vytvořila úsměv, který mě ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Že se zase setkáme a budeme spolu na místě, které je plné slunce.

A já jí uvěřila. Stiskla jsem pytlíček s bylinkami, jablky a růžencem a usmála se jí na oplátku. Stále jsem směsici tiskla a usmívala se, přestože vůz s mou rodinou ujížděl pryč. Za sluncem. Pryč od velkého irského hladomoru. Pryč od té holky, která jim ztrpčovala život, pryč od té čarodějnice, od dcery Ďábla!

Zhroutila jsem se na zem. Slzy se mi linuly po tvářích jako vodopády. Vypadaly jen jako obyčejné slané slzy, ale porazily mě.

„Nezvládnu to,“ šeptala jsem do vlhké země před naším domem. Přála jsem si, aby přišel déšť a pohřbil mě vedle Johanny. Přála jsem si umřít, přála jsem si být s ní. Je teď v nebi? Sleduje mě? Byla by na mě hrdá? Zlobí se na mě? Nedlužím jí něco? Ano, samozřejmě, že dlužím. Dlužím jí všechno, protože jsem za ní tu noc nepřišla. Šla jsem nejdřív na mši, až potom jsem ji šla hledat. Umírala v tu dobu, kdy jsem poslouchala prázdná slova faráře v kostele? Volala moje jméno?

Uvědomila jsem si, že mě štěrk pode mnou tlačí do tváře. Musím být silná. Pro ni.

Rychle jsem se posadila. Někdo mě pozoroval. Dítě. Schovávalo se za stromem na druhé straně cesty. Byl to chlapec, možná dvouletý. Sotva uměl chodit a neupadnout. Šel za mnou. Přitiskl mi malou ručku na tvář, stejně jako matka. On mi ale z tváře smetl prach.

„Mám hlad,“ řekl prostě.

„Já taky,“ odpověděla jsem.

„Máš jídlo?“

„Jen málo.“

„Dej mi, plosím,“ zašišlal s nadějí.

Vytáhla jsem váček a do dlaně mu položila dva kousky jablek. Chvíli na ně zíral, div že mu oči nevypadly z důlků.

„Děkuju,“ řekl a dal si dva kousky ihned do pusy. Hubené tělíčko se mu třáslo vzrušením.

„Jsi sirotek?“ zeptala jsem se.

„Ne. Maminka ani tatínek ale jídlo nemají. Tak chodím plosit. Dáš mi ještě?“

„Ne, až příště. Jestli chceme přežít, musíme šetřit. Teď už ti nic nedám.“

Chlapec se pobouřeně otočil a odběhl. Já jsem šla dovnitř.

Dopoledne jsem strávila v lese. Sbírala jsem všechno, co vypadalo, že není jedovaté a dalo by se jíst. Chvíli potom, co jsem se vrátila domů, přijeli prarodiče. Přivezl je jeden muž z jejich vesnice, který vlastnil koně a vůz. Když mu zaplatili za odvoz, pomohla jsem jim se skromnými zavazadly. Stejně jako moje rodina s sebou měli jen pár vaků. Babička i děda byli slabí, nemocní, bledí a křehcí. Uložila jsem je do postele matky a otce a chvíli se s nimi snažila rozmlouvat. Přinesli všechny zásoby jejich jídla, což bylo pár desítek brambor a jedna jediná slepice, která ale byla tak vyhladovělá, že vejce nesnášela. Všechny naše slepice rodiče prodali v tu dobu, kdy byl otec bez práce a nám hrozila absolutní bída. Potom nám zbyly jen brambory. Ty byly taky v tom vaku, který mi dal Jack od rodičů, když se se mnou loučil.

Celkově nám zůstala hromada brambor, vyhladovělá slepice, která nesnášela vejce a žádné maso na ní nezbylo, kousek starého chleba, který byl tak tvrdý, že se dal jíst jen namočený ve vodě, hromada bylinek, které se daly přežvykovat v nejkrutějším hladu a moje sušená jablka, u kterých jsem si slíbila, že je sním, až když budu na prahu vyhladovění.

Déšť se měnil v sníh. Sníh se měnil v déšť. Tak se to opakovalo stále, až zůstal jenom sníh. Mrazivý a neúprosný. Poté, co odjela moje rodina, Grayovi a Cotterovi, odcestovaly i poslední čtyři rodiny, které ve vesnici ještě žily. Buď emigrovaly, nebo šly hledat štěstí jinam.

Oba moji prarodiče naposledy vydechli spolu. Bylo to asi dva a půl měsíce po odjezdu mé rodiny. Čas už jsem moc nevnímala, ale podle mých odhadů mohl být březen. V tu chvíli jsem osaměla. Přikryla jsem těla svých prarodičů pokrývkami, k nohám jejich postele postavila kříž ze dvou klacíků. Stejně, jako když jsem pohřbívala Johannu.

Šla jsem na místo, kde dříve stával kostel. Dnes to byla jen zchátralá budova, o kterou se nikdo nestaral. Místní farář také odjel. Byla jsem sama na všechno. Pomodlila jsem se s růžencem kolem zápěstí a vydala se na cestu.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám zůstat ve vesnici do jara, nebo jít teď hned pěšky až do Corku, nejbližšího města, které snad nezaniklo pod náporem hladomoru a neúrody brambor. Rozhodla jsem se, že půjdu, dokud jsem toho ještě schopná. Moje ruce byly vyhublé a nic neunesly, nohy slabé a málo vydržely. Nevěděla jsem, co ve městě budu dělat, jestli se tam dostanu živá, ale doufala jsem v to, že mi snad někdo pomůže. To bylo to jediné, co mi zbývalo. Při odchodu jsem neplakala. Slzy už mi nezbyly. Pro svou samotu jsem je vyronila všechny do jedné.

Šla jsem po cestě, zmrzlá a vyhladovělá. Živila mě sušená jablka. Neodpočívala jsem, jelikož jsem si byla jistá, že jestli se zastavím, už se nerozejdu. Jestli se posadím, už nikdy nevstanu.

Ta chvíle ale stejně přišla. Zhroutila jsem se na okraj cesty, hleděla do černé noční oblohy. Do úst jsem si vložila poslední kousek jídla. Poslední kousek. Ten, který mi darovala Lucy.

„Lucy,“ zašeptala jsem. „Prosím, přijď sem, pomoz mi,“ mumlala jsem, ale došlo mi, že mě neslyší. Musím být hlasitější. „Pomoz mi! Prosím, pomoc!“ Můj šepot nabral na intenzitě a přehoupl se do bezbarvého hlasu. „Pomoc!“ Můj poslední zoufalý výkřik se dočkal jen vlastní ozvěny. Pochopila jsem, že nikdo nepřijde. Moje oči už se naposledy zavíraly. Vzdávala jsem ten marný boj. Už jsem neměla šanci. Oddávala jsem se smrti, která mi hrozila kosou už dlouhou dobu. Utíkala jsem moc dlouho. Jak jsem si jen mohla myslet, že to zvládnu? Cítila jsem její radost nad mým pokořením.

Náhle jsem zaslechla kroky. Někdo se nade mnou skláněl. Moje oči toho moc neviděly, jen vysokou postavu, černé vlasy a neskutečně krásnou tvář, osvětlenou měsícem. Byla to nějaká žena. Velmi krásná. Cítila jsem její ruku na své tváři. Byla studená, jako já. Vedle ní stál obrovský muž, stejně líbezný, jako byla žena. Ale ani jeden z nich nebyla Lucy.

„Kdo jste?“ zašeptala jsem.

„Jsme lidé, cestovatelé,“ řekla žena.

V nitru jsem ucítila známý pocit. Ta žena mi lhala. Ne v tom, že byli cestovatelé, nýbrž v tom, že byli lidé.

„Ne, prosím, nelžete mi,“ zaplakala jsem žalostně.

„Shiobhan, to děvče trpí. Už umírá dlouho. Zkrať jí trápení,“ řekl muž tiše.

„Počkej, Liame! Děvče, jak jsi poznala, že nejsme lidé?“ zeptala se žena laskavě.

„Jediné, co poznám, je to, že lžete,“ řekla jsem pravdivě.

„Poznáš, když ti zalžu?“ ujišťovala se.

„Ano.“

„Říkám ti tedy pravdu, že jsem byla v Číně, Turecku a Jižní Americe?“ zeptala se žena.

„Nebyla jste v Číně, jen v Turecku a Jižní Americe,“ odpověděla jsem tak, jak žena chtěla. Ani jsem se nezamýšlela nad smyslem otázky. Jen jsem si přála, aby ten muž zkrátil mé trápení.

„A je pravda, že tenhle medailon patřil mému otci?“ zeptala se znova a zpod kabátu vytáhla masivní šperk, od kterého se slabě odrážel měsíční svit.

„Ne,“ odpověděla jsem, „myslím, že jste ho ukradla.“

Žena se zasmála. Její smích zněl jako veliké zvony. Hluboký, hlasitý a melodický.

„Liame, ta dívka má možná talent!“ zvolala žena šťastně.

„Na co tím narážíš?“ zeptal se muž a obezřetně si mě prohlížel.

„Na Volturiovy a jejich gardu. Na to, jak shromažďují talenty.“ Žena vypadala jako u vytržení.

„Ty chceš založit gardu?“ zeptal se muž nevěřícně.

„Ne, pouze zkusit, jestli bude mít tohle děvče po proměně talent! Uznej, kolik výhod bychom měli, kdybychom s sebou měli dívku, která pozná pravdu od lži. Kolika problémům bychom se mohli vyvarovat!“

„Problémům? Myslíš, že potom, co to děvče proměníme a náhodou Volturiovi zjistí, co je zač, nebudeme mít problém?!“ vykřikl muž.

„Liame, oni nic takového nezakazují! Neudělali bychom nic nepovoleného!“

Nechápala jsem, o čem mluví. Připadala jsem si jako ve snu. V příšerném snu, ze kterého jsem doufala, že se probudím. Jen jediný pohled na překrásné tváře těchto dvou bytostí mě ale nutil zůstat při vědomí, tedy při životě. V omámení jsem sledovala jejich hádku o mém osudu.

„Ne, Shiobhan, já s tím nesouhlasím! Zabij ji, co nejdřív!“

„No tak, Liame! Ty té umírající dívce nechceš dát ani šanci? Je první člověk, kterého jsme po tolika dnech potkali. Určitě přežila jako jediná z okolních vesnic. Musí mít velkou vůli k životu a ty ji teď chceš zabít? I přes to, že má viditelný použitelný talent?“

Muž jen mlčel.

„Liame, prosím. Potřebuji tvůj souhlas,“ naléhala žena.

„Dobře. Ale jestli se objeví sebemenší známka nebezpečí, skoncuji s ní.“

Žena se spokojeně usmála. „Teď to trochu zabolí,“ zašeptala mi do ucha.

Epilog

Dlouhou dobu jsem přemítala, co bylo horší: hlad, déšť, zvuk zvonů oznamujících konce a začátky podzimních dnů, nebo bolest, oheň a můj vlastní křik. Ocitla jsem se na rozhraní dvou světů plných agonie. Nevěděla jsem, kam budu zařazena. Čekání bylo moc dlouhé a já volala, ať mě zabijí, volala jsem toho muže, Liama, ať mi zkrátí trápení. Občas jsem zahlédla jeho tvář, ale kamennou a bez známky smilování. Zato ta žena, Shiobhan, se nade mnou skláněla, hladila mě, držela za hořící ruce, šeptala konejšivá slova. A přesto, že vypadala jako ztělesněním anděla, nechávala mě trpět. Proč? Byly to ty rudé oči? Mají andělé rudé oči? Kdo ti dva byli? Kdo jsem teď byla já?

Trvalo nekonečné hodiny, než se nade mnou oheň smiloval. Zhasl. A s ním i mé srdce.

Shiobhan mi vysvětlila, co se se mnou stalo. Neměla jsem důvod jí nevěřit. Poznala jsem, že mluví čistou pravdu. Doslova se ve mně rozléval hřejivý pocit. Při lži jsem zato cítila bolest. Projela mnou vždy jako prásknutí bičem.

Po přeměně jsem se zahlédla. Moje vlasy nebyly čarodějnické dráty, nýbrž rudé a upravené kudrny. Měly shodnou barvu s mýma očima. Šedomodrá barva, která mi tolik připomínala mé poslední bolestné shledání s matkou, byla pryč. Moje tvář byla dokonalá a bledá. Tělo bylo na pohled hubené. Když jsem se naposledy viděla v zrcadle, nebyla jsem vyhublá jako teď. Ale to bylo před hladomorem. Před odjezdem mé rodiny. Několik měsíců naprostého hladu se na mě podepsalo navždy. Shiobhan říkala, že proměna mi přidala akorát tolik křivek, kolik je nutno k životu.

Byla jsem nádherná, ale žíznivá. Byla jsem upír.

Chvíli mi trvalo, než jsem si naprosto vybavila svou minulost. Liam se mě totiž zeptal, kolik mi je let. Nejdřív jsem myslela, že čtrnáct. Poté jsem si vzpomněla, že moje narozeniny se vždy oslavovaly krátce po novém roce, někdy v lednu. Byla jsem tedy přeměněna v patnácti letech a zhruba dvou měsících. Jako dárek mě Liam a Shiobhan vzali na jih do Španělska a do Afriky. Do zemí, o kterých se mi na mokrém poli ani nesnilo. Do zemí, kde neznali déšť. Za sluncem.

Učila jsem se ovládat svou žízeň a svůj talent. Bylo to zvláštní. V rodné vesnici mou schopnost brali jako prokletí. Liam a Shiobhan zase jako dar. Byli teď pro mě jako rodiče, kteří mi darovali všechno, co jsem potřebovala: lásku, porozumění, smysl, ochranu, štěstí. Oba k sobě chovali naprostou upřímnost. Žádné lži, žádná přetvářka. Jen čistá pravda. Těšilo mě být s nimi. Já dávala jistotu jim a oni mně. Celá naše nová smečka a rodina byla založená na upřímnosti a pravdě. Nic víc jsem si přát nemohla.

Začala jsem nový život.

__________________________________________________________________

Doufám, že se vám konec líbil. Chtěla bych vám moc poděkovat za komentáře k povídce a obecně už jen za to, že jste se dali do čtení a skončili až tady. Pohrávám si s nápadem, že bych k povídce ještě dopsala nějaké pokračování, přeci jen čtyři kapitoly není mnoho. K Maggie jsem objevila velké sympatie během psaní, snad největší ze všech postav v sáze.

Každopádně díky za přečtení a mějte se hezky, snad se vám přečtení povídky vyplatilo. :)

(prosím nevšímejte si těch chlápků, co mluví na konci 2. videa) :D

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Margareta - 4. kapitola + Epilog: