Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manželství na druhou aneb Upírská telenovela II 7

18.12.2011 (15:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2393×

Týden o sobě Kate nedala vědět. Dokonce si odvezla nějaké oblečení, ale nikdo nebyl doma, aby ji mohl zastavit. Věděla jsem, že se jí musím omluvit, ale nenašla jsem odvahu. Bála jsem se, že mě pošle pryč, že mě už nikdy nebude chtít vidět. A Edward to vůbec neřešil. Na jednu stranu jsem ho chápala. Byl tady klid. Nikdo se nenavážel do Mishi, nikdo ji neurážel a nikdo se tu nehádal, ale mně chyběla. Přeci jenom se mnou žila téměř sedmnáct let a já nebyla připravena na to, aby odešla z domu. Byla přeci ještě skoro dítě a Viktor, který byl celé dny v práci, jí přeci nemohl dát to, co potřebovala.

„Můžete sem všichni jít?“ zavolal Carlisle jedno odpoledne a všichni jsme se seběhli v kuchyni. Až na Mishu, která samozřejmě lítala někde s tím svým novým objevem a Kate, která byla pořád pryč. Misha mi sama vysvětlila, jak se věci mají, a já byla jen ráda, že se po zklamání s Kevinem neuzavřela do sebe. Od Kate to bylo hnusné, ale já vůbec nevěděla, jak to vyřešit. Zakázat jí něco? To těžko.

„Posaďte se,“ pokynul nám a na stůl položil dvě obálky. Všichni je hypnotizovali očima a čekali. „Přišel mi dopis z Volterry,“ začal a všichni zbystřili. „A jeden přišel taky Belle.“ Teď všichni hypnotizovali mě. Carlisle vstal a dopis mi přinesl.

„Díky,“ pípla jsem a očima propalovala volterskou pečeť. Pomalu jsem obálku rozlepila a vytáhla ten honosný papír, který snad měli už tři sta let. Pořád ten samý, nic se nezměnilo.

„Carlisle začni,“ vyhrkla jsem, když jsem si přečetla oslovení. Moje nejmilovanější Bellinko mi totiž úplně stačilo.

„Zvou nás na ples, v sobotu. Celou rodinu.“

„Stalo se něco?“ strachovala se Esmé a ve všech očích jsem viděla hrůzu.

Nechtěla jsem jim to říkat, ale nejspíš byl čas na krutou pravdu. Bála jsem se, ale nechtěla jsem, aby měli strach. Aby měli strach z nich, když nebylo proč. Neměli se to dozvědět nikdy, ale teď to bylo nevyhnutelné.

„Musím vám něco říct,“ promluvila jsem odhodlaně. Edward mi pod stolem stisknul ruku a dodával mi odvahu. „Já jsem Arova dcera.“

„Cože?“ zasyčela Rosalie nenávistně.

„Jsem Arova dcera. Myslím tím pravá dcera. Ne proměněná.“

„Tys to věděl?“ zeptal se Carlisle Edwarda.

„Téměř celou dobu,“ kývnul.

„A celou rodinu jsi ohrozil?“ vykřikla Rosalie a prudce se zvedla od stolu.

„Rose,“ zasáhla jsem. „Volturiovi by na nás nikdy nezaútočili. Moje matka by to nedovolila. A Aro ví, že moje schopnost je silná.“

„Jako kdyby se tvojí matky někdo ptal,“ ušklíbla se a odešla.

„Myslela jsem, že se to nikdy nedozvíte,“ zašeptala jsem se sklopenou hlavou. „Neměli jste se to nikdy dozvědět. Nechci s nimi mít nic společného, ale oni mě jen tak nepustí. Mrzí mě to.“

„Z toho pozvání nemůžeme vycouvat. Nic proti tobě, ale Arovi nevěřím ani nos mezi očima. Musíme se připravit, kdyby došlo k nejhoršímu,“ rozhodl Carlisle.

„Ochráním vás. Můj štít je vytrénovaný a silný. Dávali si na mně záležet. Dokážu vás skrýt všechny tak, že vám nikdo není schopný ublížit.“

„Je mi to líto, ale nemůžu se na tebe spolehnout. Ne teď,“ odpověděl mi Carlisle a všichni odešli. Až na Edwarda. Ten tu seděl, držel mě za ruku a mlčel.

„Co ti píšou?“ zeptal se tiše po chvíli.

„Ještě jsem to nečetla,“ přiznala jsem a dopis přejela očima. „Je od matky. Píše o tom plese. Těší se na svoje vnučky a na vaši rodinu. Doufá, že přijedeme. Nic zvláštního. Edwarde, mrzí mě to.“

„Mě ne,“ usmál se povzbudivě a objal mě.

„Ale musím za Kate. Vysvětlím jí situaci a omluvím se jí.“ Jasně jsem viděla, jak Edward s mojí omluvou nesouhlasí, ale já se s ním o tom nehodlala v žádném případě bavit. „Zajdu za ní co nejdřív, aby se mohla rozmyslet, aby si nemyslela, že jsem to na ní vybalila moc rychle.

A ještě musím za Carlislem. Je na mě naštvaný.“

„Nevím, jestli je na to vhodná chvíle,“ zamumlal Edward, ale pustil mě a už jsem ťukala na dveře.

Nepozval mě, ale i přesto jsem vešla.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se poněkud odměřeným hlasem.

„Moc mě to mrzí, Carlisle. Kdyby bylo na mně, zřekla bych se svých rodičů, ale bohužel nemůžu. Věř, že jsem vás v žádném případě nechtěla ohrozit.“

„Otázka je, jestli se ti to podařilo.“

„Carlisle,“ přišla za námi Esmé. „Bella to určitě nemyslela zle. Kdyby… kdyby měli Volturiovi opravdu zaútočit, už by to dávno udělali.“ Vděčně jsem se na ni usmála, ale Rose, která přišla, mi dopřála pořádně ledovou sprchu.

„Aro nás chtěl vždy do své rodiny a teď se mu to konečně podařilo. A ani se nemusel moc snažit. Váhám, jestli ti nemám pogratulovat.“

„Rosalie!“ okřikl ji Edward a hned si mě tisknul k boku.

„Už toho nechte,“ zazpívala Alice s širokým úsměvem. „Je to velký ples a Aro nás chce opravdu jenom vidět. Žádné vedlejší úmysly nemá. Je zvědavá na svoje vnučky.“ Poklepala si s úsměvem na hlavu a objala mě. „Děkuji ti za skvělou příležitost vyhrát si na vašich šatech. Ve Volteře budou zírat.“

„Díky,“ zašeptala jsem s úlevou. Alespoň někdo se ke mně neotočil zády.

„Není zač,“ mrkla na mě a odešla.

Už jsem neměla co říct. S lehčí hlavou jsem opustila pracovnu a zavřela se v ložnici. Přemýšlela jsem, jestli mám za Kate zajet hned nebo ne, ale bála jsem se, že když to odložím, už se k tomu neodhodlám. Dneska už jsem byla odolná dost. Proto jsem se sebrala, nasedla do auta a jela.

Zaparkovala jsem a pořádně se nadechla. Musela jsem se připravit na to, že mě pošle do háje. Zazvonila jsem a čekala, až mě pustí dál. Vyjela jsem výtahem nahoru a ona už mi otevírala dveře.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni, ráda, že ji vidím.

„Co chceš?“ zeptala se otráveně.

„Můžu dál?“

„Táta není doma,“ opáčila.

„Jdu za tebou.“

„Tak pojď,“ pustila mě a vedla do kuchyně.

„Kate, v první řadě se ti chci omluvit. Mrzí mě, co se stalo. Nechtěla jsem ti nějak ublížit nebo cokoliv jiného.“

„Fajn,“ pokrčila rameny.

„Ale jenom kvůli tomu tu nejsem.“

„Tak proč?“ Nadzvedla obočí.

„Ozvali se mi tvoji prarodiče. Máme je přijet navštívit. Všichni.“

„Po sedmnácti letech? To brzo,“ odfrkla si.

„V sobotu pořádají ples. A já bych byla moc ráda, kdybys letěla s námi.“

„Letěla? Kam?“

„Žijí v Itálii.“

„Upíři žijí v Itálii,“ uchechtla se a zakroutila pobaveně hlavou. „Proč jsi mi o nich nikdy neřekla?“

„Kate, oni jsou něco jako královská rodina. Všichni z nich mají respekt a mají strach, protože se nebojí zabíjet. Chtěla bych se jich tolik vzdát, nebýt s nimi spojovaná, ale bohužel to nejde. Vždycky budu jejich dítě.“

„A proč jsi odsud utekla?“

„Moc se o mě starali. Hlídali mě na každém kroku a chtěli po mně moc věcí. Byla jsem tam jako ve vězení a chtěla jsem pryč.“ Tohle mi připadalo jako nejlepší vysvětlení. Přeci jenom nemusela vědět všechno a úplnou pravdu nevěděl ani Edward.

„Dobře,“ přikývla. „Ráda je poznám, ale zpátky k vám se nenastěhuju. Tady je mi líp.“

„Alespoň, že jsi v pořádku. A ve škole?“

„Chodím tam,“ pokrčila rameny. „Co ti mám říct jiného?“

„A Kevin?“ zeptala jsem se váhavě.

„Jo, chodíme spolu. Máš dobré informace.“

„Nejde mi o to, jestli mám dobré informace. Chci jen vědět, jestli se máš dobře. O nic jiného mi opravdu nejde.“

„Mám se líp, než u vás.“ Tohle zabolelo.

„Tak já půjdu. V pátek tě omluvím ze školy, aby ses zabalila a vyspala. Časový posun je velký. Alice se ti postará o šaty a zavolám, v kolik tě vyzvednu. Nevím přesně, jak nám to letí, ale nejspíš až navečer. Ještě to vyřídím s tátou. Zavolám mu.“

„Za chvíli přijde,“ oznámila mi, když se koukla na hodiny. „Můžeš tu počkat… jestli chceš.“

„Už nebude třeba,“ usmála jsem se, když zachrastily klíče v zámku a Viktorova vůně se ke mně nezadržitelně blížila.

„Ahoj,“ pozdravil mě zaraženě.

„Ahoj. V pátek letíme za mýma rodičema a Kate letí s námi.“

„A ptala ses jí?“.

„Ano,“ přikývla jsem. „A souhlasí. Nevím, jak tam bude dlouho, ale v neděli se snad vrátíme. V pátek ji omluvím ze školy.“

„Fajn, jestli chce, tak to není problém.“

„Tak já jdu. Kate, můžeš ještě na chvíli?“

„Jo.“ Šla jsem k ní do pokoje, aby nás náhodou Viktor neslyšel a zavřela jsem dveře.

„Řekla jsi mu to?“ zašeptala jsem pro jistotu.

„Co? O tý příšeře?“

Přikývla jsem.

„Ne. Je to z něho?“

„Musí to být, ale to není podstatné,“ ujistila jsem ji. „Měj se krásně,“ rozloučila jsem se a odešla.

Když jsem přijela domů, Alice lítala z jednoho pokoje do druhého a věci ze šatny rovnou házela do kufrů. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a šla jsem nahoru do ložnice.

6. kapitola - 8. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manželství na druhou aneb Upírská telenovela II 7: