Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 21

24.05.2011 (08:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3868×

„Cítila jsi to?“ zeptal se.

„Ne. Měla jsem?“ Podívala jsem se na něj.

„Kopnulo mě,“ oznámil mi užasle.

„Nic jsem necítila, něco se ti zdálo,“ odbyla jsem ho a přetočila se pod ním na bok. Zase jsem byla unavená.

„Spinkej, zítra si promluvíme,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář.

„Mami, Esme říkala, že jdeme zase do nemocnice.“ Vlezla si ke mně ráno Kate.

„Ano, jdeme,“ odpověděla jsem jí rozespale.

„A musíme tam jít? Slibuju, že už nebudu zlobit a budu poslouchat. Jen ať nemusím do nemocnice,“ škemrala.

„Zlato, musíme do nemocnice, aby ti zkontrolovali, jestli ti ta ruka dobře srůstá. Bude to jenom chvilka a nebude to bolet.“

„No tak jo. A vezmeš mě pak na zmrzlinu?“ začala zase smlouvat.

„Uvidíme, jak to zvládneš,“ poplácala jsem jí po zadečku a vstala jsem. „Tak se pojď obléknout, ať jsme brzy zpátky.“

„A Edward s námi nejde?“ zajímala se, když jsem jí převlékala pyžamo.

„Ne, musel taky do práce, ale uvidíš tatínka.“

„Hm, super,“ projevila nadšení poněkud chladně.

„Ale no tak, minule se ti u něj líbilo. Bude to fajn. Určitě ti zase koupí něco pěkného.“

„Ale on mi večer nečte pohádku,“ postěžovala si.

Já mu domluvím. Ale teď se jdi nasnídat. Já se obléknu a přijdu za tebou.“

„Chceš taky připravit snídani?“ zeptala se už vesele.

„Klidně můžete,“ kývla jsem a vrátila se k Edwardovi do pokoje. Oblékla jsem se a sešla dolů.

„Mami, připravily jsme ti s Esme toasty,“ křičela na mě z kuchyně Kate.

„Děkuju,“ usmála jsem se a pustila se do jídla.

„Máš se potom ozvat Edwardovi,“ oznámila mi Esme a sklízela po snídani.

„Jo, snad bude všechno v pořádku,“ kývla jsem na souhlas a šly jsme s Kate do garáže. V Edwardově autě už byla připravena sedačka, tak se do ní Kate posadila a já si sedla na místo řidiče. nastartovala jsem a opatrně vycouvala z garáže.

„Mami, vážně tam musíme jít?“ zkoušela to na mě znovu.

„Ano, musíme,“ odpověděla jsem rozhodně a zaparkovala na parkovišti. „Nic to nebude. Jen ti na to napatlají sádru, tak pojď a netrucuj.“ Šly jsme na chirurgii. Na příjmu jsem nás nahlásila a jen co jsme si sedly, volal mi Viktor.

„Jsme tu,“ oznámila jsem mu hned a bez dalších průtahů jsem hovor ukončila.

Za chvíli už jsem ho viděla, jak jde po chodbě v bílém plášti. Sledovala jsem ho a do hlavy se mi vecpaly vzpomínky, jakou jsem pro něj měla v bílém plášti vždycky slabost. Ne že by to teď povolilo, ale byli jsme rozvedení. Mezi námi už nic nebylo.

„Ahoj,“ pozdravil mě a k mému překvapení mi dal pusu na tvář.

„To si, prosím tě, odpusť,“ pokárala jsem ho tiše.

„Ale, nedělej z toho vědu,“ usmála se a sklonil se dolů ke Kate.

„Ahoj, ty moje princezno.“

„Ahoj,“ odpověděla mu na pozdrav.

„Co jsi vyváděla, ty naše šikulo?“ zeptal se a vyzvedl si ji do náruče.

„Au,“ zafňukla a on si ji v náručí lepší usadil.

„Jestli chceš, můžu dojít za Georgem, aby vás zval přednostně. Přeci tu nebudete čekat jakou dobu,“ nabídl mi.

„Ne, díky. Nebudeme předbíhat,“ odmítla jsem.

„Ale já už chci domů,“ ozvala se Kate a Viktor s úsměvem zmizel v ordinaci.

A když vyšel pacient, který tam byl, sestra zavolala Kate.

„Říkala jsem ti, abych tam nechodil,“ zavrčela jsem naštvaně a on mě pohladil po zádech.

„Chci pro svoji dceru to nejlepší.“ Bylo vidět, že si ze mě nic nedělá.

„No tak jdi, Kate, já tu na tebe s maminkou počkám,“ poslal ji k doktorovi a mě nasměroval k židlím.

Posadili jsme se a on mě pohladil po koleně.

„Nech toho,“ napomenula jsem ho, ale nic si z toho nedělal. Musela jsem tedy jeho ruku násilím odstrčit a pak jsem se natočila, abych mu dala najevo, že chci, aby mě opravdu nechal výt.

„Takže, počítáš s tím, že si Kate beru na víkend já?“

„Ano, už jsem jí to řekla,“ kývla jsem jako by nic.

„Jsem rád, že spolupracuješ a neděláš problémy,“ pochválil mě.

„Zbylo mi něco jiného?“ zavrčela jsem a on se zasmál.

„Bello, nebuď taková netýkavka. Vždyť jde jenom o víkend.“

„Mně nejde o ten víkend.,“ otočila jsem se k němu. „Mně jde o to, jak se u tebe cítí a jak je tam šťastná.“

„Má mě ráda jako tebe. Jsi její matka a to se nikdy nezmění. Vůbec nemusíš žárlit,“ utěšoval mě.

„Já nežárlím,“ vyprskla jsem a Kate akorát vylezla z ordinace. Neměla obvaz, takže všichni mohli vidět její modřinu na ruce, velkou jako dlaň dospělého muže.

„Poslal jsem ji ještě na kontrolní rentgen,“ oznámil nám doktor Doyle. „Vypadá to dobře, ale kdyby náhodou…“

„Díky Georgi,“ poděkoval mu Viktor a sestra zavolala dalšího pacienta.

Když se Kate vrátila z rentgenu, uvelebila se mi na klíně a v tichosti čekala, až ji zase vezmou do ordinace. Museli jsme si nakonec počkat, až doktor vyšetřil dalšího pacienta, a pak si vzal konečně Kate.

„Paní Smithová, můžete sem jít?“ přišla pro mě sestra a my se s Viktorem zvedli oba společně.

„Já tam mám jít,“ zastavila jsem ho a zabouchla jsem mu dveře před nosem. Lidem v čekárně jsme museli být pro smích.

„Podívejte se na ten snímek, Bello, a podívejte se na ty kosti. Vidíte? Jsou skoro srostlé.“ Ukázal doktor na dvě bílé čáry. „Nechápu, jak je to možné. Za tři dny se kosti maximálně trochu přichytí k sobě, ale ona je má už skoro srostlé.“

„Myslela jsem, že to není podstatné,“ začala jsem to zachraňovat. „Je to způsobené dědičnou chorobou. Není to nijak nebezpečné, jen tělo nějak špatně zpracovává vápník. Netušila jsem, že by to mohlo mít nějakou souvislost.“

„Žádnou takovou nemoc si nevybavuju,“ zamumlal si pro sebe.

„Je to hodně složité,“ omlouvala jsem se a v duchu si nadávala, co jsem to vymyslela za blbou výmluvu.

„V tom případě já udělám svoji práci a vy byste měla navštívit asi nějakého odborníka. Připravte mi dlahu a sádru,“ dal pokyn sestře a Kate ho jen vyděšeně pozorovala.

„Ještě vás poprosím, nikomu o tom neříkejte, ani Viktorovi. Opravdu to nic není.“

„To je samozřejmé. Je to lékařské tajemství,“ ujistil mě a začal sádrovat. Tak tohle byla menší komplikace. „Za tři týdny přijďte na sundání a uvidíme, jestli potom napíšeme nějakou rehabilitaci.“ Doktor dokončil svoji práci a myl si ruce. „Dávejte pozor, aby tu ruku nezatěžovala. Kdyby se vám opravdu něco nezdálo, tak přijďte, ale myslím, že to bude v pořádku.“

„Dobře, díky.“ Vzala jsem Kate za ruku a vyšly jsme na chodbu.

„Ty jsi tu ještě?“ zeptala jsem se otráveně Viktora.

„Vadí ti to snad?“ usmál se.

„Myslela jsem, že jsi v práci.“

„Mám sebou pager, nemusíš mít strach. Ale… máš auto?“ zeptal se opravdu překvapeně.

„Není moje,“ odpověděla jsem a pomohla Kate nastoupit.

„Je toho tvýho amanta? To ti nemůže koupit vlastní?“ rýpnul si.

„Moc dobře víš, jak to dopadlo, a buď od té lásky a starej se o věci, o které máš. Díky,“ usmála jsem se ironicky. „V pátek odpoledne k tobě Kate přivezu.“

„Jsem v našem starém bytě,“ oznámil mi ještě.

„Fajn.“ Nasedla jsem do auta.

„Ahoj, Bello.“ Naklonil se ke mně, aby mi mohl dát pusu, ale já ucukla. Chtěl se rozvádět a teď se lísá?

Bez jediného pohledu jsem nastartovala a jela z nemocnice pryč. Celou cestu mi v hlavě vrtaly ty kosti a věděla jsem, že jen jediný člověk na to bude znát odpověď. A s ním jsem neměla chuť vůbec mluvit, jenže nebyla jiná možnost.

Vyhodila jsem tedy Kate doma a ještě jsem jela pryč. Nechtěla jsem, aby kdokoliv náš rozhovor slyšel.  Zaparkovala jsem na kraji města v opuštěné ulici a pro jistotu jsem zamkla. Nikdo nikdy neví, co by se mohlo stát. Váhavě jsem nalistovala číslo, které jsem měla uložené pod vykřičníkem a zmáčkla jsem zelený telefon. Chvíli to vyzvánělo a já začala pochybovat. Jenže než jsem to stačila položit, na druhé straně to zvedli.

„To jsem já,“ promluvila jsem opatrně a na druhé straně se zadrhl dech.

20. kapitola - 22. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 21: