Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 27.

09.11.2011 (21:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1446×

27.

Všichni byli pryč a George nemohl uvěřit, jak moc mu to vadí. Kdyby byl citlivka, řekl by, že se mu stýská, ale on citlivka nebyl. Jen bylo ve srubu najednou moc ticho a byl tam sám. Tanya si odskočila na lov a doprovodit kousek svoji rodinu. Cullenovi jeli do Denali, prý tu pro všechny nebylo dost místa. Trochu ho udivovalo, že si toho všimli až po několika dnech. Jediná společenská místnost byla neustále narvaná, že skoro nebylo kam šlápnout.

Bylo to zvláštní, když tu byli, ale horší, když tu najednou nebyli. No, ale aspoň konečně vyměnil tu žárovku nad schodištěm ke kotelně.

Teď přešlapoval nerozhodně u krbu a nevěděl co s časem, i když… Vlastně tu jedna věc byla. Na tu krbovou římsku už koukal dlouho. Byl to kus neopracovaného dřeva a jeho svrběly prsty od chvíle, kdy mu Tanya dala to vybavení. Tušil, že to věděla od Edwarda, jak taky jinak, ale nevadilo mu to. Když už se mu přehraboval v myšlenkách, bylo tohle to nejmíň škodlivé, co si z nich mohl vzít.

Pokřtil ho, když vyrobil pro Nessie malý dřevěný přívěsek, na který detailně zobrazil jejich rodinný erb. Prý než bude dospělá a dostane od rodiny svůj vlastní. To už věděl, musel se na to totiž předem zeptat Belly a požádat ji, aby si mohl prohlédnout její prsten. Nessie byla nadšená. Na pár chvil se stal jejím nejoblíbenějším strejdou, což se poněkud dotklo Emmetta.

Teď s nářadím v ruce přesně věděl, co chce na římse udělat. Tužkou udělal několik čar, kterými si načrtl vzor. S hlubokým nádechem vzal do ruky nářadí a s tlumenou ránou udělal první zásek do dřeva.

Měl pocit, že se mu z těla sloupl plát jakési tuhé hmoty, která mu bránila pořádně se nadechnout. Zásek. Opravdu se mu ulevilo. Další zásek. Panečku, to byla taková úleva!

Brzy se domem rozléhalo tlumené bouchání a země kolem jeho nohou se pomalu pokrývala dřevěnými odštěpky.

♣♣♣

(hudba)

Když Tanya vešla, našla George oddechovat v sedě na zemi s hlavou položenou na gauči. Měl ji zalomenou dozadu a neuvěřitelně chrápal. Pousmála se nad jeho stavem, byla si jistá, že až se vzbudí, bude skučet a bude ho bolet krk. Pak si všimla krbové římsy, na kterou svítila namířena lampička. Byla částečně opracovaná a na některých místech se jasně rýsoval kosočtvercový mřížkový vzor. Spokojeně se usmála. Přesně v tohle doufala, když mu nářadí dávala. Tedy ne zrovna v to, že začne zkrášlovat krbovou římsu, ale že zkusí opět dělat to, co ho kdysi tak bavilo. Byla Edwardovi vděčná za pomoc, když jí radil, co přesně by měla objednat. Byť ji trochu překvapilo, že George začal erbem pro Ness. Ne, že by čekala něco pro sebe nebo pro někoho jiného. Spíš myslela, že třeba začne potají, ale teď si uvědomovala, že to prostě není Georgův styl.

Odnesla tašky s nákupem, co pro něj obstarala, do kuchyně a vrátila se k němu. Narovnala mu hlavu a zvuk pily v tu chvíli utichnul. Ospale mlasknul a ona neodolala tomu, aby ho políbila. Frknul a zamrkal.

„Chrápeš,“ oznámila mu pobaveně.

„He?“ udělal ospale. Vypadal jako medvěd, kterého někdo probral uprostřed zimního spánku. Úplně dezorientovaný.

„Chceš do postele?“ zeptala se ho. Něco zamručel. Chtěla ho zvednout, ale nedal se.

„Já to zvládnu,“ zabručel nezřetelně. Přesto ho chytila za ruce a opatrně mu pomohla se postavit. Trochu nejistě se zakymácel. Rukou si protřel obličej. „Kolik je?“

„Bude deset.“

„Už?“ Zavrtěla hlavou.

„Ještě. Pořád je večer.“ Unaveně zachroptěl.

„Dobře, příští zastávka postel,“ zasmála se a jistila ho zezadu, zatímco stoupal po schodech. Do postele padl jako pytel cementu. I úhlopříčně ji zabíral skoro celou.

„Už zase budeš spát v kompletní garderobě? Alespoň ti sundám ty boty,“ zakroutila nad ním hlavou. Neochotně se překulil na záda a s povzdechem sáhl po pásku kalhot.

Tanya se zastavila a zaraženě sledovala jeho prsty, které povolily pásek a poradily si i s knoflíkem. Zvuk rozepínaného zipu jí působil mrazení. Zasyčelo to, když vtáhla vzduch mezi zuby. Přesunula pohled z jeho rukou do jeho očí. Už nevypadal ospale. Se zvědavým pohledem se opřel na loktech.

„Nepomůžeš mi?“ vyzval ji. Nechtěla ho nechat odpočívat? Nemohla si vzpomenout. Od kdy má tak špatnou paměť? V dalším momentu mu seděla na klíně. Trochu sebou trhnul, ale pak se usmál.

„Promiň,“ šeptla. „Snad ses nelekl?“

„Možná jsem nečekal tolik nadšení,“ řekl a prsty projel jejími vlasy spojenými do uzlu jen dvěma hůlkami. Jediným pohybem je přiměl vytvořit nad ním zlatý vodopád.

„Zklamaný?“ popichovala.

„Vypadám tak?“ zachraptěl. Předstírala, že si ho bedlivě prohlíží, než se mu sklonila k uchu.

„Možná trošku ospale,“ zašeptala mu do ucha.

„Vzbudila jsi mě, nediv se,“ odpověděl a lehce ji políbil na krk. Spokojeně zamručela, a tak pokračoval. Cestoval se svým krámkem polibků křížem krážem mezi její tváří a ramenem a všude, kudy prošel, zanechal horkou stopu.

„Miluji tě,“ zašeptala mu do ramene. Lehce ji přetočil pod sebe a zadíval se jí do očí.

„Vážně by mě zajímalo… proč vlastně?“ zeptal se a oříškové oči mu zářily, jako by byly z uhlíků.

„Co?“ nechápala.

„Proč mě miluješ?“ zeptal se znovu.

„Ty se mě na to vážně ptáš?“ ujišťovala se vykuleně. Přikývl.

„Nerozumím tomu. Mám jen zpackaný, napůl prožitý život. Ty jsi nesmrtelná a krásná, nemám ti co nabídnout. Tak proč?“

„Nejspíš právě proto,“ pohladila ho bledými prsty ve vousech.

„To nedává smysl, Tanyo,“ vydechl unaveně.

„Jsem na světě tisíc let a poprvé jsem se zamilovala až do tebe. Nemůže to dávat smysl, je to totiž naprosto šílené. A stejně jsem si jistá, že bych nedokázala najít nikoho, jako jsi ty. I kdybych tomu věnovala roky a hledala všude,“ vysvětlovala mu naléhavě. „Miluji tě!“

„Taky tě miluju, jezinko,“ usmál se na ni a kolem očí se mu rozběhly tenounké vrásky. „Nevím, jak jsi to dokázala, ale miluju tě.“ Lehce ji políbil s rukou na její tváři. Její dech sladce voněl a omamoval ho. Polibky mu lehounce vracela a on si pomyslel něco o tolik proklamovaných motýlích křídlech. Nedokázal si v tenhle moment představit, že se bude muset vrátit zase do reality, ale věděl, že to dřív nebo později přijde, a zatím to vypadalo spíš na to dřív.

Lehce si ji stočil do náruče a ona se mu zavrtala pod bradu. Usmál se. Připadal si, jako by ji chránil. Vlastně měl ten pocit neustále, i když věděl, že to ona je tu ta silná.

„Pořád máš na sobě džínsy,“ hlesla tichounce.

„Pořád mi je nikdo nepomohl sundat,“ odpověděl pobaveně, ale vzápětí zívnul. Trochu se mu ze sevření vymanila. Pak to s ním lehce škublo. Zmateně zamrkal a podíval se na Tanyu, která vítězně svírala jeho kalhoty v rukou. Nepoškozené.

„Jaks-“

„Jsem rychlá,“ usmála se. Zavrtěl hlavou. I kdyby jeho mozek nespal, tak by asi nepochopil, jak to udělala. Vytáhla zpod něj přikrývku a zabalila ho do ní. Nikdy na přehnanou péči nebyl, ale musel si přiznat, že se mu to líbilo. Zvedla se, to ho probralo.

„Kam jdeš?“ zeptal se a pokoušel se udržet otevřené alespoň jedno oko.

„Nechám tě vyspat.“

„Copak můj spánek se nějak vylučuje s tím, abys tu zůstala?“ Zaraženě se na něj dívala. Jednou rukou nadzvedl část pokrývky. Bylo to nad slunce jasné pozvání.

Přijala ho.

♣♣♣

Vzbudil se odpočatý, ale sám. Z nějakého důvodu si myslel, že Tanya bude vedle něho, stulená pod přikrývkou a tiše oddechující. Upíři nespí. Jasně.

Radši se odebral do koupelny. Před zrcadlem si sundal tričko. Na opáleném těle mu svítil obvaz. Už to bylo třetí den, co mu Carlisle žebra obvázal. Byl čas se toho zbavit. Nůžkami ze skříňky ho přestřihl a nacpal do koše. Sloupl si i náplasti ze škrábanců a naházel je na obvazy tak, aby nebyly vidět. S úlevou se nadechnul a pustil sprchu. Díra ve zdi už byla opravená, i když vlastně ani netušil, kdo to udělal. Teď to ale byla nesporná výhoda. Mohl se umýt a nemyslet na to, jak to bude opravovat.

Po sprše se oblékl do tepláků a trička s krátkým rukávem. Za dobu co tu byli Cullenovi, se mu opravdu rozrostl šatník a on vážně netušil, kdo to zařídil, když si on nemusel vyzkoušet jedinou věc a přitom mu všechno padlo. Mohl nad tím jen krčit rameny. Jenže pod dveřmi se k němu z dolního patra neslo smyslné volání čerstvé kávy, a tomu nešlo odolat.

„Dobré ráno,“ popřál Tanye, která se točila kolem linky a zrovna nohou zavírala lednici.

„Dobré,“ usmála se na něj.

„Hádám, že nemá cenu ptát se tě, jak dlouho jsi vzhůru, co?“ Rozesmála se.

„Ne, to tedy nemá. Ale kdybych mohla spát, byla bych teď vyspaná do růžova,“ řekl mu. To mu stačilo.

„Máš hlad?“

„Jako vlk,“ přitakal a opřel se o linku s rukama zkříženýma na hrudi. Vydrželo mu to přesně minutu, než mu do jedné dala šálek s kávou a políbila ho na tvář. Usmál se a beze strachu se napil. Kafe tu totiž obstarával kávovar. Na tom se nedalo nic zkazit, vzhledem k tomu, že kávu do něj připravoval on sám. Jen pro jistotu, samozřejmě.

„Tak jo, je to jen pokus. Ale Carmen mi tu nechala nějaké poznámky, tak snad jsem to nepopletla.“ Na linku položila skvěle vypadající sendvič a Georgovi zakručelo v břiše. Usmál se.

„No, předhodím to porotci a uvidíme, co na to řekne.“ Vzal si talíř do ruky a odešel si sednout na gauč. Vzal si do ruky první půlku a zakousl se. Po dvou přežvýknutích si byl jistý, že tenhle zážitek jen tak něco nepřebije.

Byl si jistý, že poznal krůtí maso a burákové máslo. Což by se ještě dalo zvládnout. Salát, no co by ne. Ale to, že to bylo zalité směsí medu a tabasca, ho opravdu hodně překvapilo. Polkl.

„Je to moc dobrý,“ pochválil to. Tanya se usmála. „Budu tomu muset vymyslet jméno.“ Třeba Armagedon, dodal v duchu.

Pomalým tempem se propracovával k druhé půlce a po cestě potkal ještě nakládané okurky, chilli papričky a skořici. Když se zmoženým funěním odložil prázdný talíř, měl pocit, že mu v žaludku snad plave opilá chobotnice.

„Skvělé, díky. Skočím pro nějaké dřevo, jo?“ navrhl a už se soukal do bundy. S úsměvem za sebou zavřel, protože ho Tanya pozorovala. K prvnímu stromu to stihnul jen tak tak.

Měl pocit, že se mu ještě nikdy tak neulevilo, když zvracel. Opřený se ze sebe snažil dostat kusy toho sendviče, který do sebe ještě před pár minutami tak usilovně tlačil. Ještě teď poznával všechny přísady, které do něj Tanya tak pečlivě naskládala. Což o to, zvracet krůtí maso a burákové máslo by ještě šlo, ale průšvih byl, že to tabasco a chilli pálilo nejen cestou dovnitř, ale i cestou ven.

Úplně zpocený a vyšťavený pak ukryl důkazy o Tanyině vražedném pokusu pod kupu sněhu. Dalším sněhem si vypláchl pusu a očistil si zpocený obličej. Nakonec na sebe ten sníh nasypal, aby se mohl vymluvit, že na něj spadl ze stromu, a proto je tak mokrý. S pořád nešťastně se vzpouzejícím žaludkem došel pro dřevo a vrátil se dovnitř. Málem ho zabilo, když na talířku uviděl další sendvič.

♣♣♣

(hudba)

„Ne, to neudělám.“

„Je to šíleně nebezpečné!“

„Tanyo! Jsem úplně schopný se o sebe postarat sám!“ George začínal být vážně naštvaný.

„Já neřekla, že nejsi,“ bránila se Tanya.

„Tak proč mi to tu vůbec navrhuješ?“

„Co je proboha špatného na tom tu zůstat a dělat, co tě baví, místo toho abys nasazoval krk v těžařském táboře?“

„Protože mě ten tábor uživí, to, že tu zůstanu, ne!“

„Nemusíš se živit. Můžu-“

„Vůbec to neříkej! Ani nezačínej s tím, že bych žil za tvoje peníze. Odmítám se nechat vydržovat jako nějakej palácovéj gigolo!“

„Tak jsem to přece nemyslela!“ snažila se ho Tanya uklidnit.

„Ne? A jak jsi to teda myslela? Co jsi myslela tím Georgi, nevracej se tam, mám peněz dost? Prosím tě vysvětli mi to, protože mně asi unikla nějaká skrytá pointa,“ vyzval ji jízlivě.

„Myslela jsem tím, že se tam nemusíš vracet, pokud nechceš. Ale tebe očividně sebevražedné sklony nepřešly. Takže jak chceš, klidně se tam vrať a nech se zavalit nějakým kmenem. Já si ovšem rozhodně stojím za svým!“ křikla na něj.

„Jo a za čím přesně?“ ušklíbl se George. Vážně se na něj podívala.

„Nebudu tu ani o den dýl než ty,“ řekla klidně a práskla dveřmi. Chvíli na ně vyjeveně zíral, než mu spoje v mozku donesly její sdělení na správné místo.

„Tanyo!!!“ zařval vztekle. Seběhl schody, div se nepřizabil, ale dole nebyla. Vyběhl ven. Zrovna si to rázovala mezi stromy směrem k moři. Málem si srazil vaz, když uklouznul na schodech, ale zvládnul se zase postavit a po chvíli ji dohnal. Tvářila se jako bouřkový mrak, ale na něj neměla.

„Jestli mi teď chceš říct, ať se neopovážím, tak si šetři dech. Nezáleží na tom, co řekneš,“ odbyla ho a pokračovala v cestě. Sklapnul pusu, ale hned se zase nadechoval s dalším argumentem.

„Pochop, že to je, jako bys mi platila za to, že s tebou jsem,“ vysvětloval a pokoušel se být trpělivý.

„A co kdyby to bylo obráceně. Nepřišlo by ti to úplně normální, živit ženu, která s tebou žije?“

„Jenže to by bylo úplně normální! Je to přece obrovský rozdíl!“

„Jo? A v čem přesně? Vysvětli mi, v čem přesně by byl ten rozdíl, protože já ho nevidím. Pak by to nebylo placení za to, že s tebou ta žena zůstává?“

„Nebylo.“

„A proč ne? Ukaž mi to, co tě opravňuje zacházet se mnou, jako bych byla nesvéprávná. Proč by bylo normální, aby ses ty postaral o mě, ale já se nemůžu postarat o tebe?“

„Protože jsi žena. Ženy by neměly pracovat, měly by se rozmazlovat a chovat v bezpečí,“ vysvětloval, jako by nechápal, proč to nevidí.

„Copak jsme nějací papoušci?! Zavřít nás do klece a chlubit se jimi přátelům? Tak jsi to myslel?!“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Všechno to převracíš!“

„Nepřevracím. Prostě tě jen nechci ztratit. Chápala jsem, proč jsi na té práci trval předtím, ale teď? Nerozumím tomu, vážně ne.“

„Chápala? Tak co se změnilo? Proč je to teď tak těžké přijmout, že se toho nechci vzdát?“ zeptal se. Tanya se na chvíli odmlčela. Dívala se na vlny, jak do sebe narážejí a jejich bílé korunky se s šuměním rozpouštějí.

„Doufala jsem, že už nechceš umřít. Chápu, že ztratit rodinu je těžké. Čtyři nejbližší osoby jsou důvod proč jít za nimi. Ale teď jsem doufala, že budu důvod, co tě udrží naživu. Asi ne,“ hlesla jen a objala se pažemi, jakoby jí byla zima. George ji chvíli pozoroval. To, co řekla, mělo svoji váhu i logiku. Nejspíš se tak musel jevit. Jako tvrdohlavý blázen, co chce umřít.

„Jestli to někdo dokáže, tak ty,“ řekl vážně a přistoupil k ní blíž. „Ale nemůžeš mi v zájmu života sebrat sebeúctu, pochop to.“

„O to jsem se nesnažila. Jen jsem se zeptala, jestli nechceš dělat tady, co tě baví, místo práce, která tě může připravit o život. Kde jsem ti v tom sebrala sebeúctu?“ zeptala se. Teď najednou nevěděl. Navrch mu pořád leželo v hlavě, co řekla o jeho rodině. Proč jí vlastně nikdy neřekl pravdu? Celý příběh i s tím děsivým koncem? Nechtěl její lítost. To je fakt. Ale bylo by to skutečně to, co by od ní dostal?

„Omlouvám se,“ řekl zamyšleně. Překvapeně se na něj podívala. „Nechci se hádat, Tanyo.“ Nevypadala, že by mu to věřila. „Dobře, máš nárok myslet si teď o mně, že jsem idiot. Nebyla bys zase až tak daleko od pravdy, jen mě pochop. Já mám tu práci rád. Je jedno, jak je nebezpečná, prostě mě baví. A už vůbec ji nedělám, abych se při ní zabil. Rodina mi chybí, to nepopírám, ale ani jich pět už mě od tebe nedokáže odtrhnout.“ Díval se na ni klidně, ale srdce mu naléhavostí těch vět bušilo jako zvon. Chtěla se na něj usmát, ale místo toho vykulila oči v překvapené grimase.

„Pět?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 27.: