Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 14.

24.09.2011 (15:45) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1472×

14.

Georgův výraz se změnil z usměvavého na překvapeně ztuhlý, když z úst vypustila to jméno, jenže si toho ani pořádně nevšimla. Očima hypnotizovala toho, koho by tu ani v nejmenším nečekala. A přesto právě on stál ve dveřích baru a díval se na ni, zatímco se světlo z malých žárovek odráželo na jeho zvlhlé bundě. Hnědé vlasy ve tmě neprozrazovaly, že na slunci bronzově září a vážný výraz ani v nejmenším nekorespondoval s vizáží mladíka, kterým kdysi určitě byl. Kývnul na ni hlavou a znovu vyšel ven.

„Edward je tu,“ řekla jen, když se vyvlékala z Georgových pokleslých paží. Ten ji nechápavě pozoroval a snažil se zaplašit ublíženost, kterou ucítil s tím jménem. Ona ho nevyslovila, doslova to jméno laskala jazykem a jemu z toho trnula páteř. Vztek se v něm začínal probouzet, a když shodila jeho paže, aby vyšla ven, bylo všechno, co ho snad vytrhovalo z reality, pryč. Byla hloupost přestat na chvíli myslet a nechat se tím vším pohltit. Ani pořádně nevěděl čím, jen si byl jistý, že už by to neměl dopustit. Přesto nezabránil svým nohám, když ho provedly podnikem a vynesly ho do zimy venku. Stáli tam, ve stínu, stranou od lampy, která svítila před vchodem. Ve tmě si je nemohl pořádně prohlédnout, ale Tanyiny blonďaté vlasy viděl dobře a mohl se podle nich řídit.

„Stůj,“ přikázal mu pevný a zároveň sametový hlas. Který chlap má sametový hlas? Žádný, tím si byl jistý.

„Tanyo?“ zeptal se George hlasem bez výrazu. Otočila se. Vypadala zvláštně, jakoby ji někdo trhal na dvě poloviny. Pak její pozornost upoutal zase Edward.

„Čeká na tebe. Nechtěla riskovat, je tu dost lidí,“ řekl a George měl pocit, že tak nahlas mluví jen kvůli němu.

„Ale co tu děláš ty?“ ptala se Tanya.

„Myslíš, že bych nechal svou ženu jít tak daleko samotnou?“ zamračil se, ale jeho čelo se hned vyhladilo a usmál se. „Vždyť já vím. Nech to být. Půjde s námi?“ zeptal se a kývl hlavou směrem k Georgovi. Tanya se zatvářila vyděšeně. „Neublíží mu.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ ptala se.

„Věřím schopnostem své manželky,“ řekl klidně, ale pevně.

„Fajn, ale on tu zůstane,“ odsekla Tanya.

„Tak počkat. Nemám právo o sobě rozhodnout sám?“ naštval se George.

„To jistě, máš plné právo o sobě rozhodovat, ale tohle si musím vyřídit sama. Vrátím se. Pokud nebudeš tady, najdu si tě v táboře a slibuju, že ti pak všechno vysvětlím,“ naléhala Tanya. Jenže George na to neměl náladu.

„Nemusíš. Je to tvůj život a mně do toho nic není. Ale bylo by super, kdybys mi život nekomplikovala ještě víc a držela se od ostatních,“ řekl, než se otočil a zmizel rázným krokem v baru.

♣♣♣

„Ahoj, Bello,“ pozdravila Tanya poněkud sklesle. Bella nechápavě nakrčila obočí, ale nic k tomu neřekla.

„Ahoj, Tanyo. Moc se omlouvám, ale nenechal se odbýt,“ povzdechla si Bella a podívala se na Edwarda, který se trochu mračil.

„Je mi to jasné,“ ušklíbla se Tanya, ale nepodívala se na něj. Chvilku bylo ticho, než si Edward povzdechnul.

„Nemyslel to tak, jak to řekl,“ zašeptal. Tanya vzhlédla a ironicky se ušklíbla.

„On není ten typ, co by tvrdil opak toho, co si myslí,“ poznamenala.

„Tak jsem to nemyslel. On sám neví, co si má myslet. Vlastně má moc zajímavou mysl. Jako by v ní měl bublinu, kam se schovává všechno, co jsi mu řekla. Zatím drží, ale až praskne…,“ nechal větu vyznít do ztracena.

„Skvěle, a já si myslela, jak úžasně se s tím vyrovnává,“ vzdychla Tanya nešťastně.

„Celkově vzato, máš pravdu. Je to úžasný způsob, jak se se vším vyrovnat, pokud toho ovšem nebude moc a já se bojím, že bude. Trháš mu svět na dvě neslučitelné části, alespoň podle něj.“

„Stál jsi tam tak pět minut a víš toho o něm víc než já za celé týdny?“

„Ne, víc ne, jen vidím pod povrch. Myslí na to většinu času, a tak nebylo těžké se alespoň trochu zorientovat v jeho mysli. Přesto netuším, jak bude reagovat na cokoliv dalšího a setkání se mnou a Bellou by mohla být ta pomyslná poslední kapka, ale taky by to mohlo pomoct,“ vysvětloval Edward a snažil se to podat co nejsrozumitelněji. Útržky, které v mysli toho člověka pochytil, bylo těžké spojovat do jakýchkoliv závěrů, ale viděl i do Tanyi a poznal, jak moc něco potřebuje. Neměla se čeho chytit a topila se ve vlastních pocitech.

„Tanyo, on je na hraně. Chybí jen kousíček, aby sklouznul tak hluboko, že ho už na světlo nikdo nevytáhne. Nemyslíš, že mu možná škodíš?“

„Škodím?“ vydechla Tanya nešťastně, „ano, toho se bojím, ale nedokážu si pomoct. Tak, jako sis nemohl pomoct ty... Myslíš, že bys nás tu s Bellou mohl chvíli nechat? Pohlídám ji, aby se jí nic nestalo,“ řekla. Bella si odfrkla a Edward si vzdychnul.

„Vždyť já vím. Už jdu, zavolejte, kdyby něco,“ řekl smířeně a zmizel jako pára nad hrncem. Chvilku bylo naprosté ticho, ani jedna z nich se nepohnula. Tanya zírala na kůru stromu, u kterého Edward před chvílí stál a přemýšlela, jak začít, zatímco ji Bella zvědavě pozorovala. Netušila, proč s ní vlastně chtěla Tanya mluvit, to jí Alice neřekla, jen, že je to důležité.

„Posadíme se?“ navrhla Bella a přilákala tak k sobě Tanyin pobavený pohled.

„Jo, já vím, nepotřebujeme, ale bude to příjemnější, ne?“ usmála se lehce hnědovláska.

„Dobře, tak se tedy posadíme,“ souhlasně kývla Tanya a sedla si prostě na zem pod rozložitou jedli. Bella pobaveně zavrtěla hlavou a sedla si vedle ní. Ještě chvilku mlčely, než to Bella nevydržela a zeptala se:

„Takže je to pravda? O tom člověku?“ Tanya se na ni zvědavě podívala.

„Co všechno jsi slyšela?“

„Jen pár zmínek od Alice, ale hlavně to, že jsi mu o nás řekla.“

„Nezníš, jako bys mě odsuzovala,“ divila se Tanya. Bella se rozesmála.

„Řekla bych, že jsem v tomhle na tvé straně. Pamatuji si, jaké to bylo s Edwardem a ta nejistota byla tak trochu šílená. Přesto je velmi obtížné přijmout fakt, že existuje svět za světem.“

„O tom jsem s tebou vlastně chtěla mluvit. Jaké to bylo pro tebe, jako člověka, když se do tebe zamiloval upír?“ zeptala se Tanya a snažila se neznít moc zoufale.

„Těžko uvěřitelné,“ rozesmála se Bella, ale hned zvážněla, „Edward by nejspíš řekl, že i smrtelně nebezpečné, ale nikdy mi to vedle něj takové nepřišlo. S jinými upíry, to už byla úplně jiná věc. Jenže, Tanyo, já si nejsem jistá, jak moc můžeš srovnávat. Já byla středoškolačka v novém městě a ten člověk-“

„George,“ přerušila ji Tanya. Bella přikývla a pokračovala, „tak tedy George, je někdo úplně odlišný. Má zasebou v podstatě jeden neúspěšný lidský život, jak jsem tak pochopila, a zatímco já se do Edwarda zamilovala, nedokážu odhadnout, jak zareaguje on na tebe.“

„Takže jsem tam, kde jsem byla,“ vzdychla Tanya nešťastně.

„No, snad ti můžu říct alespoň něco,“ řekla zamyšleně Bella a Tanya se na ni nadějně podívala. „Nesnášela jsem, když se mě snažil ochraňovat před běžným světem a rozhodoval za mě v zájmu mé bezpečnosti. To mě opravdu rozčilovalo.“

„No nazdar,“ složila si Tanya hlavu do dlaní.

„Chápu, proč mají všichni zamilovaní upíři přehnané ochranitelské sklony a hlavně pokud se zamilují do lidí. Problém je, že dotyčný to většinou nepochopí, nebo je mu to prostě tak nepříjemné, že raději riskuje.“

„Tak co mám dělat?“

♣♣♣

(hudba)

Byl naštvaný a rozmrzelý, ale do baru nedošel. Z těch pěti kroků zvládnul jen tři, a pak se sesunul na lavičku před vchodem. Košile mu na těle vlhla od studeného deště a začínala mu být zima, ale nic to nezměnilo na tom, že dovnitř by teď nešel, ani kdyby mu platili. Nevěděl, co si o tom všem myslet, a co by si měl teprve vymýšlet pro ty uvnitř, kteří by ho zaručeně nenechali v klidu sedět a zapíjet vztek… limonádou. Jak se dá, sakra, něco zapít limonádou? A vůbec, jako by nestačilo, že musí cucat dětský pití, Tanya se k němu navíc jako k dítěti chová. Krucinál, bude mu čtyřicet! Ví, jak se o sebe postarat a nepřijít přitom k úhoně. Nepotřebuje chůvu a je úplně jedno, jestli je pětkrát silnější než kalifornský guvernér.

„Možná i víckrát,“ ozvalo se tiše kus od něj. George sebou polekaně škubnul.

„Cože?“ nechápal.

„Promiň, to bylo nezdvořilé,“ řekl stín a přistoupil trochu blíž, aby na něj dopadalo světlo lampy.

„Edward?“ ujistil se George. Ten kývnul a ukázal na lavičku.

„Můžu?“ zeptal se.

„Ale jasně, pokud ti nejde o půlnoční svačinku, tak si posluž,“ mávnul George rukou k místu vedle sebe.

„Ne, díky, nejsi můj typ,“ odpověděl Edward a posadil se vedle něj.

„Cos myslel tím víckrát?“ zeptal se George.

„Má větší, než pětinásobnou sílu kalifornského guvernéra,“ pousmál se Edward.

„Řekl jsem to snad nahlas?“ divil se George. Edward zakroutil hlavou a způsobil tak svému společníkovi menší ztuhlost. On snad, kurva, čte myšlenky!

„Čtu,“ souhlasil Edward úplně klidně.

„Bezva, fakt bezva,“ zaskučel George a zase si složil hlavu do dlaní. Zbláznil se snad už definitivně? To ty podivnosti nemají konec? A proč tu vedle něj sedí – jak to Tanya říkala – nejhezčí upír na světě? Vždyť je to ještě kluk proboha!

„Víc jak dvakrát starší kluk než ty,“ prohodil Edward jen tak mimochodem.

„Proč se tomu nedivím,“ poznamenal ironicky George, ale nepodíval se na něj.

„No, to zase není tak zvláštní. Ale je dobré, že sis konečně připustil, co jsme,“ pokýval hlavou Edward.

„Připustil? Vždyť to už vím přece dlouho,“ nechápal George.

„Opravdu? Už jsi to slovo řekl nahlas?“

„Copak na tom záleží?“ zamručel rozmrzele George.

„Vlastně ano, záleží. Tím, že to dusíš v sobě, to nezmizí. Ani se to nestane reálnějším. Strach beze jména je pořád strach, myslel bych, že to už víš,“ poznamenal Edward a díval se někam daleko přes parkoviště.

„Není to strach,“ sykl George.

„A jak bys to nazval?“ zeptal se se zájmem Edward.

„Možná opatrnost,“ zaváhal George. Edward se ušklíbl.

„Aha, tak to jo. Víš, že mi můžeš říct, co chceš, ale pořád do tebe vidím. Vím, na co myslíš a není to to, co říkáš.“ George si pomyslel, že si Edward opravdu koleduje. Takhle bezostyšně se někomu hrabat v hlavě by mělo být trestný. Edward se rozesmál.

„To jistě, ale kdo by dělal zákon pro dvě bytosti na celém světě, o kterých ani nikdo neví,“ smál se dál. George si popuzeně odfrkl. On by ho klidně napsal, ale co by mu to bylo platné, že?

„Proč myslíš, že víš líp, co si myslím, než já?“

„Asi proto, že vnímám i myšlenky, které ti běží hlavou a ty je přecházíš jako hlouposti. Například tu, že ti na ní začíná záležet, a to se ti nelíbí,“ nadhodil Edward. George se na něj podíval, ale Edward pokračoval, „ne, vůbec se ti to nelíbí. Jenže s tím už toho moc nenaděláš, a když si to budeš vyčítat, jako to děláš v tomhle okamžiku, ničemu to nepomůže.“

„Blbost,“ odfrkl si George, jenže… To, že to Edward vyslovil, mělo svoji sílu. Utlačované myšlenky a úvahy se prodíraly na povrch a vyvolávaly v něm nepříjemné vlezlé pocity komářích štípanců. Takových, jakých si za dobu na Aljašce užil už nespočet. Ale kdyby tu byla možnost, že má pravdu-

„Reálná možnost,“ podotkl Edward. George zavrčel. Jakákoliv možnost, že by měl pravdu, byla by to katastrofa. Měl by se od Tanyi držet co nejdál. Třeba odejde, když ji o to požádá. Jednoduše jí slíbí, že nic neprozradí a nepotřebuje žádnou šílenou ochránkyni. Na medvědy si dá pro příště majzla a bude to, ne?

„Ublížíš jí,“ řekl Edward vážně.

„No, od tebe to sedí,“ odfrkl si George. Z vedlejšího místa se ozvalo vrčení, ale s Georgem to ani nehnulo. Na tohle už si zvyknul, naštvaná Tanya byla hrozivější než dotčený Edward. Další zavrčení. Kuš! pomyslel si George.

„Tohle téma nevytahuj!“

„Proč ne? Ty se mi tu beztrestně hrabeš v hlavě, tak proč najednou couveš před tím, cos tam našel?“ popichoval ho George.

„Není to tvoje věc. Teď tu jde o to, že ji raníš,“ opáčil Edward.

„Jen těžko můžeš popřít, žes to byl ty, kdo jí ublížil, tak proč děláš padoucha ze mě?!“ vyjel už naštvaný George.

„Protože je v tom rozdíl, mě nemilovala!“ štěkl po něm Edward, ale když si uvědomil, co řekl, zavřel bolestně oči a uklidnil se.

„Co?“

„Nic, nech to být.“

„Nech to být? To je krucinál jediný, co mi teď řekneš? Neupadl si na hlavu?“

„Ne,“ hlesl nešťastně, „ale bude hůř.“ George měl pocit, že tohle nebylo určené jemu, ale stejně ho to naštvalo. Hůř? Hůř krucinál?! Jenže on odešel na Aljašku, aby bylo líp a ne hůř!

„V dlouhodobém hledisku bude líp, ale až se Tanya dozví, že jsem se tak hloupě prořekl, budu mít nejspíš peklo na zemi. A nejen od ní,“ vzdychnul smutně.

„Copak taky čte myšlenky?“ divil se trochu zděšený George.

„Ne, to ne. Nemá žádnou zvláštní schopnost, ale tu přece ani nepotřebuje, ne? Vypadáš, že to na ni vychrlíš, jen co se ukáže, a pak ze mě zbude jen hromádka popela.“ George si ho podezřívavě měřil.

„Ty se ve mně snažíš vzbudit soucit, že jo? Měníš téma!“ obvinil Edwarda. Ten se na něj podíval s lehkým úsměvem.

„Jde mi to?“ George se proti svému přesvědčení rozesmál.

„Nejde,“ zavrtěl hlavou, „asi ses dost nesnažil.“ Soucit sice v Georgovi neprobudil, ale pořád tu byla otázka, co udělá s tím, co mu Edward řekl. Nejraději by to zapomněl, to si mohl bez ostychu přiznat, ale taková možnost bohužel v jeho repertoáru nebyla. Takže, co s tím? Vyrušilo ho Edwardovo napřímení se.

„Co se děje?“ zeptal se George, který už ani nevěděl, že na něj byl původně naštvaný.

„Vracejí se.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 14.: