Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 11.

21.09.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1429×

11.

„Jsi fakt zvláštní, a ne proto, že bys byla - jak ty říkáš - jiný druh,“ usoudil a z druhé strany postele, kde seděli, si ji zvědavě prohlížel.

„Nepovídej, kompliment?“ uculila se.

„Dá se říct,“ pokrčil rameny.

„Můžu se teď na něco zeptat já?“

„Odhaduju, že se mi to nebude líbit, jinak by ses neptala,“ poznamenal.

„Jak ses zamiloval do své ženy?“ Povzdechl si a podíval se na ni. Nevypadala, že by ho ráda týrala, spíš byla opravdu zvědavá.

„Nejspíš chceš slyšet, když jsem ji poprvé viděl, ale popravdě, až když jsem ji viděl vzdát se hlavní role v divadelní hře pro nejlepší přítelkyni. Řekl bych, že tehdy jsem se do ní zbláznil a nepřešlo to, ani když jsem ji několik let neviděl,“ přiznal a udivilo ho, že se mu u toho nestáhly plíce do betonové kostky jako kdykoliv předtím. Dokonce to nebylo těžké vyslovit.

„Chybí ti?“ zeptala se. Podíval se na ni, jestli to myslí vážně.

„Samozřejmě, že mi chybí. Občas pořád nedokážu uvěřit, že je opravdu pryč, stejně tak Jeremy. Je lepší myslet si, že jen žije někde, kam za ním já nemůžu, ale je mu dobře,“ vydechl bolestně. „Ale měla bys to vědět, víš jaké to je někoho ztratit.“

„Ale nevím jaké to je někoho milovat,“ opravila ho tiše.

„Nikdy?“ Zakroutila hlavou, ale pak se zadrhla.

„Já vlastně nevím, jak se to pozná,“ hlesla. Pousmál se jejímu ztrápenému výrazu.

„Poznala bys to. Prostě nemůžeš odejít.“

„To nemůžu,“ zašeptala si jen pro sebe, aby ji neslyšel.

„Co?“ zeptal se.

„Ale co když musím?“ Byla zvědavá jako malá holka. Pobavilo ho to.

„Tak s ním stejně zůstaneš. Budeš ho mít v hlavě. Toho se není lehké zbavit.“ Zkoumavě se na ni zadíval. „Jenže myslím, že by ti to řekla i tvá rodina.“ Ošila se.

„Ti jsou jako já, u nich je to jiné. Našli si spřízněnou duši u našeho druhu. Dobře se znám jen s jediným, který se zamiloval do člověka a s ním… No, není to zrovna někdo, s kým bych chtěla mluvit o lásce. Bylo by to nepříjemné oběma,“ mumlala. George si ji prohlížel, tenhle pohled už několikrát viděl. Párkrát za něj sám mohl.

„Odmítl tě,“ zkonstatoval. Cukla sebou a podívala se na něj.

„Ne,“ vyhrkla, shovívavě se na ni podíval. „Fajn, tak jo. Edward je nejhezčí up… nejhezčí z našeho druhu, koho jsem kdy viděla. Ale nikdy o mě nestál,“ smutně se usmála. „Nezazlívám mu to, teď je každému jasné, že on čekal na Bellu. Je pro něj dokonalá a po přeměně je naprosto nádherná. Jsou okouzlující pár a jejich dcerka je nejkouzelnější stvoření na planetě,“ vyprávěla zasněně. George ji fascinovaně pozoroval. „Oni mají takové štěstí! Mají dceru, to je něco, co se nám nikdy nepodaří. Takový dar!“ obtočila kolem sebe paže a rozplakala se. Vlastně se rozvzlykala, netekly jí žádné slzy. George nevěděl, co se děje a uvnitř panikařil. Nerozhodně zamával rukama, ale nakonec se jí přece jen dotknul, potlačujíc pocit, že hazarduje se svým životem. Pohladil ji po rameni a ona se mu bleskově schoulila do náruče. Chvilku ztuhle seděl na posteli, ale pak ji obtočil pažemi a hladil po zacuchaných vlasech.

Když ho po nějaké době pustila, omluvila se mu a otočila se od něj. Zamračil se a otočil ji zpět na sebe.

„Co se stalo?“ zeptal se a čekal, než se na něj pořádně podívá. Chvilku to trvalo, ale pak k němu pohled zvedla. Byl v něm bezbřehý smutek a velká ztráta, skoro mu to vzalo dech. Nadechla se, ale nic neřekla. Trpělivě čekal. Nadechla se ještě několikrát, než byla schopná mu něco říct.

„Má matka - ne biologická, samozřejmě - má stvořitelka, která mi ovšem byla matkou ve všech ohledech toho slova. Strašně si přála dítě. Víš, my nemůžeme žádné mít. Naše těla jsou jakoby zamrzlá v čase, nefungují tak, aby se v nás mohlo dítě vyvíjet a růst. Ona si ho přála tak, že i přes přísný zákaz přeměnila malého chlapce. Neřekla o tom mně ani mým sestrám, chránila nás, ale sama tak strašně riskovala. Nesmrtelné děti se nesmí tvořit, nedají se ovládat a ona to věděla. Přesto ho stvořila. Když na to naši vládci přišli, přijeli k nám a chtěli ho zničit. Ona to ale nechtěla dopustit a vzdát se ho. My tři o tom nevěděly a to nám zachránilo život, ale matku i malého vládci popravili. Roztrhali je a spálili přímo před námi,“ vyprávěla a vzlykala zároveň. George si jí snažil porozumět, ale s každým dalším slovem byl čím dál víc zděšený.

„Oni ji zabili? I dítě?“ vydechl naprosto zhrozeny. Přikývla a pak pokračovala.

„A teď jsme najednou zjistili, že Edward s rodinou mají doma své dítě. Má sestra zpanikařila, byla na ně pořád rozzlobená, když jí nedovolili pomstu vůči vrahům jejího partnera, kteří ovšem bránili Bellu, kterou jako člověka chtěl Laurent zabít. Bez toho, aby nám něco řekla, se vydala do Itálie k vládcům a řekla, že Cullenovi mají nesmrtelné dítě. Až pozdě jsme zjistili, že Nessie, je Edwardova biologická dcera, protože ji Bella donosila a porodila jako člověk. Jenže trestná výprava už vyrazila. I když se nám podařilo malou Nessie ochránit a stejně tak Cullenovi, Irinu vládci popravili za to, že jim nepodala správnou informaci. Ve skutečnosti nás chtěli jen vyprovokovat k boji. Povedlo by se jim to nebýt ostatních, kteří nás drželi. Zabila bych je. Nebo bych při tom pokusu, alespoň zemřela. Jenže by to vyprovokovalo válku, a to nikdo nechtěl,“ zakroutila hlavou, ale tiskla ruce v pěst a vypadala rozzuřeně i nekonečně smutně zároveň. George prostě nebyl schopný se jí nedotknout. Stáhnul si ji zpět do náruče.

„Je mi to strašně líto, vím, jaké je ztratit rodiče. Sice ne tak drastickým způsobem, ale nebolí to o nic méně. Sourozence jsem bohužel nikdy neměl,“ říkal jí tiše a lehce ji houpal v náruči. „Stejně mě to moc mrzí.“ Tanya něco zakníkala, ale nebyl schopný to rozluštit.

„Ta představa, že za tímhle celým světem, je další úplně neznámý, je trochu děsivá a není zrovna lehké ji přijmout, ale o to snazší je věřit, že existuje ještě jiný, kam mohli všichni, co jsme ztratili, odejít, ne?“ Překvapeně se na něj podívala, jako by ho viděla poprvé.

„Já – tohle mě nikdy nenapadlo,“ zamumlala a pak se trochu zachmuřila. „Jenže co ti, co nemají duši? Netvoři jako my?“

„Každý má duši. Podle mě je duše samotné vědomí člověka. To, co někteří postrádají, není duše, ale svědomí. Otupěli vůči té mizérii. A navrch - všechno se dá odpustit, pokud dotyčný opravdu lituje. Tak proč by se nemohli ti, co si ztratila, dostat na lepší místo jen proto, že jsou odlišného druhu? To je přece pitomost,“ pousmál se George. Dívala se na něj, jako by on byl ten, kdo je tam osobně odvedl a ubytoval je v pětihvězdičkovém hotelu. Pak ho tak sevřela, že skoro slyšel, jak mu praskají kosti.

„Tanyo, neblázni,“ sípal. „Jsem jen člověk,“ dodal. Konečně povolila. Rukou si přejel po žebrech. A to byl ještě ráno tak rád, že už je zase fit. Tady mu prostě štěstí nepřálo, ještě tak měsíc a skončí určitě na kolečkovém křesle.

„Omlouvám se, budu se krotit,“ slíbila a přesedla si na druhou postel. S úsměvem nad ní zakroutil hlavou, ale využil dostatku místa a natáhl se. Tam, co ho drápl medvěd, se mu asi udělá pěkná podlitina, začínal to cítit.

„Mizerenej chlupáč,“ vydechl zmoženě.

„Rozhodně lepší než nějaký smrdutý los,“ odfrkla si Tanya a houpala nohou ve vzduchu.

„Teď jsi to jako myslela vážně? Ty mi tu popisuješ, co je chutnější vycucnout?“ nevěřícně se na ni díval. Zasekla se a provinile po něm koukla.

„Promiň,“ hlesla, ale nevypadla provinile, „jen teď, když jsem ti toho tolik řekla, je to strašně příjemné moct mluvit a nevymýšlet si ty výmluvy proč tohle a proč támhleto.“ Usmívala se na strop.

„Ne, že bych to nechápal, ale nedáváš mi zrovna moc prostoru a času, abych to vstřebal,“ zabručel.

„Když mně se zdá, že to bereš hrozně lehce a přirozeně,“ pokrčila rameny.

„Jo, tak to se ti opravdu jen zdá,“ zasmál se. „Jestli z tebe budu mít noční můry, tak si tě podám,“ sliboval, ale pořád se usmíval.

„Pořád mě udivuješ. Ještě ses nezeptal, co opravdu jsem,“ nadhodila opatrně.

„Říkal jsem, že to vědět nechci. Ale něco jsi mi tím připomněla,“ zvážněl. „Mluvila jsi o vládcích, co hlídají nějaké ty vaše zákony. Co by udělali, kdyby zjistili, že o vás vím?“ zeptal se. Tanya se zprudka posadila a tiše vrčela.

„Nedozví se to. Nikdy. Nedovolím jim, aby se k tobě přiblížili třeba jen na sto mil,“ soptila a ochranářsky si ho prohlížela. V hlavě jí jako na poplach zvonilo slovo můj. Skoro se toho lekla. Skoro. To, co jí řekl, jí pomohlo něco si uvědomit a ten pocit identifikovat. Teď se v ní probudily ochranářské pudy.

„Hm, takže hádám, že by to pro mě neskončilo dobře,“ povzdechl George.

„Dostal bys na výběr,“ řekla pak trochu neochotně.

„Opravdu? A mezi čím?“ divil se.

„Mezi věčností a smrtí. Buď se stát čím jsem já, nebo se stát večeří. Popřípadě obědem nebo snídaní, to by záleželo na denní době,“ vysvětlila, ale poslední větu už si dodala jen pro sebe.

„Už si zase mumláš něco pro sebe.“

„To nebylo podstatné, jen taková poznámka pod čarou,“ ujistila ho s úšklebkem.

„Takže se musím snažit, aby se o mně nikdy nedozvěděli. Bude to problém?“ zeptal se. Usmála se a zavrtěla hlavou.

„Nemyslím si. Teď se tu určitě nějakou dobu neukážou, navrch je tu nic neláká. Pokud by zamířili sem na sever, tak pravděpodobně ke Cullenovým. Alice by nás o tom ale předem varovala. Dala bych ti vědět, případně bych tě ukryla. Nenechám na sebe Ara sáhnout, takže by na tebe přijít neměl,“ uvažovala, jenže tu byl problém. „Alice,“ vydechla trochu zničeně. Silná stránka a zároveň slabina.

„Co s ní? Kdo to vlastně je?“ zeptal se.

„Členka Cullenovic klanu. A zrovna teď je problém, už o tobě ví,“ zabručela Tanya.

„Jak to?“ nechápal George.

„Viděla tě. Volala mi, že máš trable. Jinak by si z tebe ten chlupáč udělal odpolední zákusek,“ vysvětlovala Tanya nepřítomně a přemýšlela nad tím, jak tohle ututlat před případnou návštěvou Ara. Měla by to s Alicí probrat? Zazvonil jí mobil. Vytáhla ho ze zadní kapsy, byl trochu poškrábaný, asi se k němu lehce přiblížil nějaký z medvědových drápů. „Ano?“ ohlásila se.

„Neboj se. Aro se sem nechystá, rozhodně ne v nejbližší době. Líže si rány. Ještě pořád,“ uchichtla se.

„Díky, Alice, to se mi ulevilo. Nemám zrovna chuť něco s ním řešit. Už tak je to nahnuté, protože ví, že v nás máte oporu.“

„Vy v nás přece taky. Jak říkám, neboj se. Mimochodem, je to fešák, ale neškodilo by, kdyby se oholil a koupil si něco pořádného na sebe. Nadhoď mu to,“ Tanya protočila oči.

„Ne, to tedy rozhodně neudělám, Alice,“ zaskučela do telefonu. Ozvalo se uražené odfrknutí.

„Jak myslíš, ale já vím, co říkám. Mimochodem mám se Belly zeptat?“ nadhodila. Tanya se zarazila.

„Na co?“

„Jestli by si s tebou nepromluvila. Viděla jsem, jak ji žádáš o schůzku a chceš si promluvit.“

„Ehm, tak dobře. Když budeš tak hodná, zeptej se. Myslíš, že by se mohla dostat někam poblíž?“ mrkla se na George, který ji zvědavě pozoroval a poslouchal. Ztišila hlas. „Nechci ho tu nechávat samotného. Už jsem zapomněla, jak jsou lidé křehcí. Nechci, aby se mu něco stalo,“ vysvětlovala nervózně. Do ucha jí zacinkal Aliciin zvonivý smích.

„Neboj se, nic se mu nestane,“ ozvalo se mnohoslibně.

„Alice, tys něco viděla?“ zvolala Tanya překvapeně. Zase smích. „Ne počkej, já to chci vědět. Alice co to bylo!“

„Asi se mi každou chvilku vypne telefon. To víš, slabá baterie. Musím běžet, Tanyo, Jasper na mě čeká. Měj se krásně,“ zahlaholila do telefonu ta rozčepýřená elfka.

„Ne, Alice, to ne -“ ozval se obsazovací tón, „- uděláš,“ dokončila Tanya a zírala na hluchý telefon. Odfrkla si. „To snad není možný a tohle je prý rodina. Na prdelky, to ji užije, no jasně, ale aby mi řekla něco kloudného to ne. To jsou jen samý náznaky a nástiny, ale skutečná věštba? Skutek utek. Ach jo,“ vztekala se a plácla sebou na postel.

„Ehm,“ ozvalo se pobavené odkašlání z vedlejší postele. Tanya si uvědomila, kde je a podívala se na George. „Nějaké novinky? Případně užitečné rady od příbuzných?“ zeptal se poťouchle.

„Jasně, ještě ty začínej,“ odfrkla si. „Ale aspoň řekla, že s vládci si nejbližší roky nemusíš dělat těžkou hlavu. Pokud se o tom nikde nezmíníš a neupoutáš žádnou nechtěnou pozornost, měl bys prožít svůj život v klidu a pohodě, aniž by si tě všimli. Jen se, prosím tě, vyhni Itálii, ano? Jen tak pro jistotu,“ mrkla na něj.

„Jen Itálii? Zbytek Evropy je čistý? Co třeba Irsko?“ ptal se. Trochu se zamračila. Irsko bylo daleko. Tedy, daleko od ní.

„Kdybys tam plánoval zamířit, tak mi to dej vědět a já se domluvím s Irským klanem, ať v dané oblasti neloví. Siobhan to určitě pochopí, je to skvělá žena,“ řekla Tanya.

„Uvědomuješ si, jak je tohle zvláštní?“

„Co?“ zeptala se nechápavě.

„Ty mi právě organizuješ život. Připadám si jako bych byl malý kluk, a povím ti, na ten pocit jsem si dávno odvyknul a nechce se mi k němu vracet.“

„Promiň, neuvědomila jsem si to,“ hlesla provinile. „Jen se snažím, abys přežil to, co ses dozvěděl. Nikdy jsem ti to neměla říct, ale zároveň vím, že bych ti to nedokázala neříct.“ Smutně se pousmála. „Asi tomu nerozumíš, ale nedivím se ti.“

„Nevadí mi, žes mi to řekla. Jen nepotřebuji superhrdinku na hlídání,“ poukázal na zjevný fakt, že se pasovala na místo jeho ochranky, i když mu permanentně tvrdila, že žádnou nebude potřebovat.

„Nemůžeš vymyslet nějaké méně kladné pojmenování?“ zaskučela dotčeně. Pousmál se.

„Jistě. Můžu, ale nechci,“ rýpnul si. Lehce na něj vycenila zuby.

„Neprovokuj, mohla bych se nechat unést vůní tvé krve a udělat si z tebe nedopatřením svačinku,“ pohrozila mu. Trhnul sebou, ale pak mu došlo, že jsou to jen plané hrozby. Částečně za to mohl její spokojený úsměv.

„Jsi hrozná. Až mě naštveš, tak ti budu říkat Hrozinko,“ utahoval si z ní.

„No, to tedy ne! To zní jako jezinka! Nejsem žádné podřadné strašidlo. Já jsem postava s nejúspěšnějších hororů, tak chci nějaké pojmenování na úrovni. Nejlépe moje vlastní jméno,“ navrhla kysele.

„Tanya nezní hrozivě,“ namítl. Rozesmála se.

„Jak pro koho. Věř tomu, že toho jména se bála spousta chlapů,“ zazubila se.

„Bezva. Přesně tuhle informaci jsem potřeboval znát,“ ušklíbl se. Zvážněla.

„Myslím, že potřeboval. Možná jsem teď vegetariánka, ale vždycky jsem nebyla. Slyšel jsi někdy název succubus?“ zeptala se. Zamračeně přikývl.

„Za vznik těch pověr ve střední Evropě můžu z velké části já a mé sestry. Nebyla jsem svatá a nikdy jsem to netvrdila. Ale dokázala jsem spojit příjemné s užitečným. Přesto jsem se nikdy v zabíjení těch ubožáků nevyžívala, jak se v těch pověstech tvrdí. Pak se u mě vyvinulo svědomí. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem přišla na způsob jak nevraždit a mé sestry se po čase přidaly. Ale nikdy, nikdy, si nemysli, že už nejsem nebezpečný predátor,“ řekla mu vážně a dívala se mu zpříma do očí. Jeho dech se zrychlil a srdce bušilo o něco zběsileji, ale navenek se zdál stále klidný.

„Já na to nezapomínám. Jen je tomu v některých chvílích těžké uvěřit,“ vydechl a ten teplý dech ji ovanul. Vůbec si neuvědomila, že je tak blízko. Chtěla se odtáhnout, ale zároveň se chtěla dál topit v těch úžasně vřelých očích, které ji zvědavě pozorovaly. Těkaly po jejím obličeji a ona věděla, že se snaží najít alespoň jedinou vadu na její dokonalé kráse. Zatím co ona se snažila nesoustředit se na jeho rty, které ji tak lákaly. Zaplavila ji touha a vzrušení, chtěla ho políbit, moc to chtěla. Vydechla a on ztěžka polknul. Pohledem mu sjela na hrdlo. Byla by ta kůže na dotek tak horká, jak si představovala?

Prudce vydechl a díval se na její, najednou černé, oči. Když pohledem ulpěla na jeho krku, cítil se všelijak. Směs vzrušení, paniky a zvědavosti se přes něj přelévala jako vlny rozbouřeného moře. Málem se zajíkl a raději vydechl, aby se uklidnil. Tanya sebou trhla skoro přistiženě. Odtáhla se se zavřenýma očima. Došla k vyhaslému krbu a jednou rukou se opřela o římsu, čelem ke zdi. Po chvilce se nevesele uchechtla.

„Zrovna mi to neulehčuješ, to ti tedy povím,“ poznamenala pořád zády k němu.

„Jsi si jistá, že za to nemůžeš ty? Připadám si jako,“ zamyšleně se odmlčel, „no, opilost se tomu stavu asi dost vyrovná, řekl bych,“ usoudil.

„Pravda, asi je to trochu moje vina. To víš, lákáme oběti k sobě,“ přiznala neochotně.

„Jo, to teda jo. Není zrovna lehké udržet se na místě, když jsi blízko,“ bručel a znělo to nazlobeně. Tanyu to skoro zamrzelo, ale věděla, že s tím nic neudělá. Nevěděla, ale tušila, jak rozpolceně se asi cítí. Na jednu stranu to, co chtěl opravdu a na druhou ho k sobě lákala jako lampa můru. Dřív nebo později by se o ni spálil.

„Snad ti to trochu ulehčím, když na čas zmizím,“ řekla rádoby lehkým tónem, ale uvnitř se jí všechno proti téhle myšlence vzpouzelo.

„Chystáš se utéct?“ poznamenal kysele. Naštvaně se otočila.

„Ne!“ okřikla ho, ale pak se ovládla. „Ne,“ zopakovala už normálním tónem, „ nehodlám nikam utíkat. Potřebuji si promluvit s rodinou. Tohle není jen moje riziko, ale i jejich a já… Ohrozila jsem je. Musím jim alespoň vysvětlit proč.“

„A mně to neřekneš?“

„Nechceš to slyšet stejně jako to, co doopravdy jsme,“ bránila se.

„Nejsem hlupák, Tanyo. Že to nepojmenuju, neznamená, že to nevím. Jen jsem ochotnější tomu uvěřit, když to nevytáhnu na světlo,“ řekl vážně. Mračila se na něj.

„Opravdu? No, jen aby. Přesto jsem si jistá, že to nechceš slyšet a navrch, ani já si tím závěrem nejsem stoprocentně jistá, tak proč ti to říkat a zbytečně ti přidělávat vrásky. Těch máš i bez toho dost.“

„Tak ti pěkně děkuju. A to mě doteď věk netrápil,“ řekl kysele.

„Takhle jsem to nemyslela a ty to víš,“ zašklebila se. Postavil se, ale nešel k ní. Jen v protažení kroutil krkem a přejížděl si po něm rukou, jak si hnětl unavené svaly. A nepodíval se na ni, ani když promluvil.

„Co když nechci, abys odjela?“

„Nemyslím, že bys mi v tom zabránil, kdybych opravdu chtěla,“ usmála se a všemocně se snažila potlačit zjihlý pocit nad tím, co řekl.

„To vím, ale nedokážu si to představit. Denali je odsud vážně daleko a… Prostě si to nedokážu představit,“ zakončil to nerozhodně. Tomu odolat prostě nedokázala. Došla k němu a posadila ho na jeho postel. Sedla si na Timovu, bylo to tak bezpečnější – pro oba.

„Je to několikahodinový běh. Kdybys cokoliv potřeboval, stačí dát vědět a dostanu se sem, jak nejrychleji to půjde. Ale myslím, že zrovna ty chápeš, proč odjíždím,“ řekla vážně. George ji pozoroval a v obličeji se mu čím dál jasněji ukazovalo smíření. „Navrch, já neřekla, že se nevrátím. Pořád tě musím hlídat. Jsi chodící katastrofa,“ zasmála se a vyskočila na nohy. Rozesmál se.

„Nebudu se s tebou hádat, ale ve všem jsem nevinně,“ prohlásil.

„Ale prosím tě, máš hrdinský komplex. To jsem poznala s tím stromem. Dřív nebo později se do něčeho připleteš,“ zavrtěla pobaveně hlavou. Nic neřekl, a o to víc ji překvapilo, když se z ničeho nic ocitla schovaná v jeho velké náruči.

„S tebou se jeden vážně nenudí. Máváš mi se životem jako s praporem, blondýnko,“ zašeptal jí George do vlasů.

„Ehm, to mě mělo urazit?“ zeptala se, aby ho popíchla. Zasmál se.

„To je u mě vždycky jedině pochvala,“ oplatil jí to a pustil ji z objetí. Lehce se na ni usmíval, a když se na něj tak dívala, zdál se jí uvolněnější a smířenější. I když, třeba v to jen tak doufala, že si myslela, že je to pravda.

„Tak to tě jistě potěší, že se ti sem jeden blondýn blíží,“ usmála se na oplátku.

„Ale ne, už je tady? Proč jsem si jen od Santy Clause nepřál špunty do uší,“ zasténal nešťastně. Rozesmála se, a jak se rachtání přibližovalo, věděla, že teď je ten správný čas na odchod. Rychle se postavila na špičky a zobla ho na tvář.

Než se vzpamatoval, byl v místnosti sám a po Tanye zbyl jen útržek papíru vedle plotýnky. Udiveně ho pozoroval, zatímco se zlehka prsty dotknul levé tváře. A i přes sílící chrchlání přijíždějícího auta se usmál.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 11.: