Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 10.

20.09.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1490×

10.

Vytřeštěně zíral do prázdné místnosti. Vždyť si z ní jen utahoval. Nebo ne? Možná tam byly nějaké pochyby, ale… kruci! Sám nevěděl co si teď myslet. Ani si nebyl jistý, jestli myslel vážně, co jí řekl, ale její reakce ho překvapila. Vypadala rozčíleně, než mu způsobila ten výpadek. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč v tu chvíli netoužil po ničem jiném, než aby ho nikdy nepouštěla a on ji tak mohl líbat až do… nejspíš navždy. Kriste, chutnala tak sladce!

Zděšeně si promnul rukou obličej a zatnul prsty. Trochu ho v nich zabolelo. Doktor říkal, že by si je měl nejprve lehce procvičovat, než začne naplno pracovat.

Několika kroky překonal místnost a vyšel ven. Nikde ji neviděl. Nemohl uvěřit, že utekla, to bylo jak ze špatného filmu. Jenže co by na jejím místě udělal on? No, byl si jistý, že by ji zaprvé vůbec nelíbal. Tedy asi… Kdyby nevěděl, jaké to je, tak určitě ne, ale teď?

„Krucinál!“ vztekal se. Vrať se! To by měl zakřičet, určitě by ho slyšela. Takže… Vrať se! Jeho mozek to řval, až mu zaléhaly uši, ale skrze rty mu nevyšel ani šepot. Chtěl si s ní promluvit. Měl by jí říct, že to nejde. Byla hloupost, že ho políbila, protože on jí nedokáže nic dát. Nejde to, moc toho ztratil a zbytky zamknul tak hluboko v sobě, aby na to nedosáhl ani on sám. Jenže mu na ní záleželo. Netušil proč mu proboha záleží na ženské, kterou vlastně vůbec nezná, ale bylo to tak.

„Tanyo!“ zakřičel hlasitě v návalu paniky, že by se taky nemusela nikdy vrátit. Netušil, jestli ho ještě mohla slyšet, nebo ne, ale nezabránilo mu to vyrazit mezi stromy jen s hrubým odhadem, kam asi mohla jít. Netrvalo dlouho a spěch se změnil v bezhlavý úprk mezi stromy. Pořád měl pocit, že je jen kousek před ním a její blonďatá kštice se mu posměšně ukazuje a zase mizí. Jenže ona se nevracela, i když ji volal. Po nějaké době se udýchaně zastavil a opřel se o strom.

Chová se jako blbec. Honí po lese jakousi divoženku, která mu učarovala, protože jí chce říct, že to nemá význam. No, je tohle normální? Nebo alespoň jen trochu uhozené? Rozesmál se.

„Anne, vidíš mě? Chovám se jako pitomec. Byl jsem takový i s tebou?“ zeptal se nebe, které bylo potažené vrstvou bílých mraků připomínajících nadýchanou vatu. Sem tam v něm prosvítaly kousky modrého nebe. Nevěděl, jak se vlastně cítí. Provinile? Vystrašeně? Spokojeně? Volně? Nic z toho to nevystihovalo, ale všechno to v tom pocitu bylo. „Zlobíš se?“ zeptal se tiše. „Bože, jak já doufám, že ne, i když jsem sám na sebe vzteklý. Chybíš mi, víš to, že jo? Ty i Jeremy, jenže… Pochopila bys to? Kdyby to bylo obráceně, pochopil bych to já?“ Rukama si vjel do vlasů, protože byl sám ze sebe zmatený a zoufalý. Pral se v něm pocit zrady vůči rodině a touze mít Tanyu u sebe, protože s ní to bylo prostě lehčí. Skoro normální. Byla někdo, kdo znal jeho svět bolesti a ztráty a dokázal z něj najít cestu ven, když jemu se to nedařilo. Přesto tu bylo něco, co věci komplikovalo. Ona o něj stála, možná ne tak jako většina, ale něco tu bylo. A byla otázka, jestli se s tím dokáže smířit, protože podlehnout nechtěl. Ne, že by netoužil, jen nechtěl. Necítil se na to a nemohlo to změnit naprosto nic. Nebylo by teď pryč to něco, co je spojovalo? Zničené tím přiznáním. Jenže pokud za to někdo mohl, byl to on. Kdyby se zachoval o trochu víc, jak ho rodiče vychovali, nikdy by mu to neřekla a všechno by se vyvíjelo jinak.

Pravda je, že by to nezmizelo, jen by se to v nejbližší době asi nedozvěděl. Proč ho to vlastně tak rozhodilo, většinu života se s těmihle pohledy od žen dokázal vypořádat s klidem a přezíravostí. Co ho nutilo, aby to z ní vytáhnul? Nechtěl to přece zrovna od ní slyšet. Nebo… ne, nechtěl, to je jasné.

„Ach jo, to je všechno na hlavu,“ vydechnul a zaklonil hlavu tak, aby si ji pohodlně opřel o kmen. Vyrušilo ho zašustění křoví kus před ním. Rychle se postavil.

„Tanyo?“ zeptal se a samotného ho překvapilo, jaké nadšení v tom uslyšel. Zafunění. „Jsi to ty?“ Spletl se, nebyla to očekávaná blondýna, spíš majestátní bruneta. „Kurva,“ hlesl tiše.

♣♣♣

Kéž by si mohla omlátit hlavu o strom! Strašně si přála, aby jí to něco udělalo, a ona se tak mohla, alespoň trochu, potrestat za ten svůj kiks. Proč ji napadlo zrovna tohle? Proč mu nedala třeba facku? Rozhodně by tím napáchala mnohem menší škodu, než když se na něj vrhla jako největší zoufalka. Zrovna na něj! On se snaží vyrovnat se smrtí nejmilovanější osoby a ona to takhle posere…

Skočila po krku starší losici, která nestačila zareagovat tak rychle. Naříkající zvíře brzy podlehlo ztrátě krve, která mizela v jejích útrobách, ale nijak velkou úlevu jí lov nepřinesl. Naopak, o to víc v sobě viděla netvora, který mohl Georgovi tak lehce ublížit. Cítila jeho krev. Byla tak blízko, když ho políbila. Lákala ji a volala, srdce se mu rozbušilo a ona se rozvoněla po celém jeho okolí. Voněla žárem zemí. Dokázala si představit tu úžasnou zemitou chuť, předávala by ji tu ohnivou vášeň, kterou tak pečlivě tají.

Zasténala. Tyhle úvahy ji děsily, nechtěla mu ublížit, ale tolik ji vzrušoval. Tolik let si od mužů brala všechno, co chtěla. Jejich těla i krev. Výčitky svědomí a pocit viny byly to nejhorší, co kdy poznala, než ztratila člena rodiny. Ale byla si jistá, že kdyby ublížila Georgovi, zastínilo by to všechno, a to nemohla dopustit. Už by se k němu nikdy neměla přiblížit. Nejlepší by bylo neplést se mu do života, ale už když na to myslela, věděla, že to nedokáže. Nebyla jako Edward, tak nesobecká a ani tak hloupá. Viděla, co to s ním udělalo, když odešel od Belly a něco jí říkalo, že George možná není její pěvec, ale přesto ji to k němu táhne víc než k jiným. Bylo to to, o čem se vypráví? Neměla nejmenší tušení. Nevěděla jak to poznat. Když se najdou dva upíři, změní je to oba. Pasují k sobě, ale u člověka? Těžko říct. Bella je přece v mnoha ohledech výjimečná a jiného člověka, co by něco podobného zažil, nezná. Mohla by se jí na to zeptat? Kdyby zaběhla do Forks, mohla by si s ní promluvit? Ale to by se pak ptali všichni, a to ona nechtěla. Byla by ochotná přijet za ní? Sama?

Mobil se jí rozezvonil v kapse, rychle ho zvedla.

„Al-“ víc toho říct nestačila, Alice jí skočila do řeči.

„Mlč a poslouchej mě, prosím. Něco jsem viděla, ale vůbec tomu nerozumím. Týkalo se to tebe. Kde jsi?“

„V lese u jezera Perseverance,“ vydechla okamžitě Tanya. S Alicinými vizemi nebylo radno váhat.

„Znáš tmavovlasého zarostlého muže?“

„George,“ souhlasila bleskově.

„Neznám přesnou polohu, ale má problémy. Velké problémy! Viděla jsem tě plakat,“ dodala a Tanya se rozběhla zpět k táboru.

„Kde, Alice, kde?!“

„Nevím,“ kníkla, „ale jdi po medvědí stopě.“

„Tady je spousta medvědů!“

„Já vím, promiň,“ ozvalo se z mobilu a znělo to vážně smutně. Tanya si uvědomila, že na ni křičí.

„Omlouvám se, Al. A děkuju,“ řekla, než telefon típla. Letěla jako vítr, ale pořád si připadala pomalá. Medvědí stopa, medvědí stopa… Snažila se nějakého medvěda zachytit, ale jako by se jí naschvál všichni ztratili. Ach bože, medvěd! Došlo jí to. Jen ať se mu nic nestane. Bože, jen ať se mu nic nestane! Modlila se v duchu. Málem nabrala strom, když ucítila hutný medvědí pach a prudce zatočila doleva. Jen těsně se mu vyhnula a pokračovala dál, jenže po chvíli stopu překřížila jiná. Taktéž medvědí.

„Ach ne. To si snad děláte srandu,“ kníkla plačtivě. Kudy? Ptala se sama sebe a nejistě přešlapovala na křižovatce pachů. Nakonec se rozhodla jít po té čerstvější a doufala, že právě neodsoudila George k smrti.

♣♣♣

Naprosto šokovaně stál a zíral na tu obludu před sebou. Doteď viděl medvěda jen, když byl jednou v ZOO, a ten rozhodně neměl tuhle úctyhodnou velikost.

Medvěd začichal a zařval, když se vyhoupl na zadní.

„Kurva,“ pípl George, ale už mnohem tišším a vyděšenějším hlasem. Jediné, co o medvědech věděl, bylo, že se před nimi nemá utíkat, protože jsou to pěkně rychlé mrchy a vyplatí se vylézt na strom. Podíval se na douglasku nad sebou. To nehrozilo, není Spiderman. Medvěd se před ním kymácel na dvou nohách a ty skoro tři metry hnědých chlupů a hory svalů byly extrémně děsivé. „Tak takhle jsem si to nepředstavoval,“ syknul směrem k nebi. „Nemohls to zařídit trochu víc bezbolestně?“ Udělal malý úkrok do strany a posunul se po kmeni. Kdyby se dokázal alespoň dostat na druhou stranu toho kmenu. Měl by náskok. Jenže medvěd se zaduněním dopadl zase na všechny čtyři a pohnul se směrem k němu. George okamžitě ztuhnul. Musel se ovládnout ze všech sil, aby neposlechl pud sebezáchovy a nedal se na útěk.

„Ty jsi ale velikán. Hodný medvěd, moc hodný. Já bych ti nechutnal, věř mi. Už nejsem nejmladší a mám tuhý maso,“ přemlouval ho klidným tichým hlasem. Medvěd zastavil a zafuněl. George už se chtěl radovat, ale další zařvání silně ohrozilo čistotu jeho spodního prádla.

„Hodný medvídek. Takhle mě neděs, mohl bych si z toho nadělat, kamaráde,“ pokračoval George stále stejným tónem. Proč ho proboha nikdo nepoučil jak se chovat, když potká medvěda? Nebo třeba pumu? Co kdyby tu potkal tu? Kruci i los dokáže bejt nebezpečnej.

„Ty jsi ale krasavec. Vidíš, a ti blbci by mi asi ani neřekli, jak se s někým takovým jako ty má zacházet, abych se nemusel dívat na to, jak ze mě taháš moje vlastní střeva.“ Medvěd si odfrknul jako by mu rozuměl. George se pousmál a podíval se na chlupáče. Jenže to byla chyba. Když se mu zadíval do očí, medvěda se to očividně dotklo a rozběhl se na něj. George sebou plácl na zem a zakryl si rukama hlavu. Věděl, že proti těm šíleným drápům nemá šanci, ale prostě to udělal. Medvěd zabrzdil. Našlapoval tiše, ale jeho funění znělo jako naštvaná lokomotiva. Když George ucítil jeho dech na zádech, byl si jistý, že je to jeho konec. Víčka tisknul pevně k sobě a ani se nehnul. Proboha, ať si ten chlupáč myslí, že jsem strachy pošel a zmizí! Velký čumák do něj strčil a pokoušel se ho převrátit. Hrábla po něm jedna velká tlapa a drápy mu přejely po boku. Naštěstí místo masa roztrhly bundu. Georgovi, ale bylo jasné, že to nedopadne dobře. Napnul se v očekávání, kdy se medvěd zakousne nebo po něm zase hrábne. Místo toho se ozvalo vrčení a medvěd zařval. Něco zapraskalo a George se zkusil nenápadně podívat, co se děje. Neměl ale výhled, přesto bylo jasné, že medvěd už není tam, kde byl. Kolem se neslo praskání a vrčení. Medvěd zanaříkal a George se poplašeně rozhlédl po okolí. To, co viděl, se mu nesmazatelně vypálilo do paměti. Medvěd ležel na zádech a těmi šílenými drápy drásal drobné tělo krásné blondýnky. Ta ale, jako by to nevnímala, vztekle vrčela a s tím medvědem se rvala. Cenila na něj zuby, a když dostala možnost, zakousla se do něj.

„Tanyo!“ zakřičel vyděšeně George. Připadal si jako ve snu. Ještě před chvíli se loučil se všemi, co znal i neznal, a teď se díval, jak se někdo, koho dřív považoval za anděla, zakusuje do krku medvědovi, který má čtyři metráky, a nechává se od něj sápat, jako by se nechumelilo. Jenže medvěd se rval čím dál méně a pomalu ochaboval. Ničemu nerozuměl, ale dobře slyšel ten zvuk polykání, který se z propletence nesl. Úplně mimo se opřel o strom co předtím a složil si obličej do dlaní.

Jestli se nezbláznil, tak co se to tu teda právě stalo? Bylo ticho. Zvedl pohled a střetl se s Tanyiným zářivě zlatým, jen metr od něj. Cukl sebou a bezděčně se přitiskl ke stromu. Byla to ona, ale vypadala děsivě. S ústy zamazanými od krve, rozcuchanými vlasy a potrhaným oblečením vypadala jako nějaká návštěvnice ze záhrobí. Bál se a ona si toho všimla. Bylo to jen mžik, ale obličejem jí prolétla bolest smísená s pochopením.

„Nemusíš se mě bát. Neublížím ti,“ vydechla. Zněla jako dřív, jen smutněji. Díval se na ni a pak mihnul pohledem na zhroucené tělo medvěda. „Ten ti taky neublíží,“ dodala.

„To mi došlo,“ zachroptěl George a snažil se zapomenout na zvuk polykání, který provázel medvědovu smrt. „Řekni, žes ho nevypila,“ poprosil s víčky smáčknutými k sobě.

„Nezabíjím pro zábavu. Když už musel zemřít, alespoň jsem se nakrmila,“ odsekla naštvaně.

„Živíš se krví?“ vydechl nevěřícně.

„Ano.“

„Jakoukoliv?“

„Zvířecí, jsem jedna z mála výjimek,“ řekla.

„Ostatní?“

„Lidskou.“

„Lidskou,“ zopakoval a jeho hlas zněl dutě. „Nechci to vědět,“ zakroutil rychle hlavou.

„Tím na tom nic nezměníš.“

„Nechci to vědět!“ křikl na ni a vstal. Chtěl utéct, ale ten její pohled mu v tom bránil. Byl zmatený. „Prosím tě, utři si tu krev,“ požádal ji už klidnějším hlasem. Poslechla a setřela zbytek po krmení do cáru svetru. Došlo mu, jak vypadá. Sundal si bundu, která sice byla trochu pocuchaná, ale na rozdíl od svetru držela původní tvar a dokázala něco zakrýt. „Obleč si to,“ dodal a stočil pohled na druhou stranu. Vzala si bundu, ale neoblékla se.

„Proč neutíkáš?“ zeptala se. „Nebojíš se?“

„Strašně,“ pokýval, ale nehnul se.

„Tak proč-“

„Zatím sis do mě nekousla, snad to ani neplánuješ,“ přerušil ji. „A teď si to, prosím tě, oblékni, nemůžeš tu běhat polonahá.“ Poslechla ho, poznal to podle šustění, když si stahovala cáry svetru a natahovala bundu. Otočil se, až když slyšel, jak ji zapnula. Odhadoval, jestli už se mu přestala klepat kolena a může zkusit chůzi. Udělal dva kroky, ale jakmile ztratil oporu stromu, zakymácel se. Okamžitě ho držela kolem pasu. Chtěl se odtáhnout, ale měla pevný stisk.

„Neublížím ti,“ zopakovala smutně. Uklidnil se. Když se tvářila takhle, byl alespoň trochu schopný tomu věřit. Pomohla mu sednout si na zem na druhé straně stromu. „Musím ještě uklidit,“ hlesla a zmizela. Slyšel zvuky, ale nedokázal si představit, co se tam děje. Nechtěl to ani vidět, a tak jen poslušně čekal. Po chvilce se Tanya ukázala a oprašovala si ruce od hlíny.

„Půjdeme?“ zeptala se tiše. George přikývl a vstal. Za tu chvíli se srovnal a i kolena ho pevně držela. Byl za to rád, chtěl si udržet určitý odstup. Tohle bylo prostě víc, než se dá jen tak přejít.

„Jak to, že jsi tu se mnou? Nebo tě moje krev vůbec neláká?“ Rozesmála se. Překvapeně ji pozoroval, čím ji tak pobavil?

„Jistěže mě láká, ale já abstinuji už velmi dlouho. Nejsem novorozená, abych skočila po krku všemu, co se hýbe,“ řekla pořád veselým tónem.

„Nejsem si jistý, jestli mě to uklidnilo,“ zabručel. Vzdychla.

„Už jsem ti řekla, že ti neublížím. Kdybych chtěla, udělala jsem to už tehdy, když jsem tě našla poprvé, krvácejícího a nesnášejícího celý svět.“

„Tak to tě za mnou dovedlo? Krev?“ zeptal se.

„Byl jsi cítit na dálku, ale nelovila jsem tě. Byla jsem jen zvědavá,“ pokrčila rameny.

„Fakt úleva,“ protočil oči. Chytla ho za rameno a otočila ho k sobě.

„Měla by být. Není nic příjemného dostat se do rukou hladovému jedinci našeho druhu. Neumřel bys rychle, ani bezbolestně,“ zamračila se. Ztuhnul, vypadala děsivě, asi to byl záměr.

„Fajn. A jak je poznám? Ten… váš druh?“ zeptal se. Pousmála se.

„Většinou až když se ti zakousne do krku,“ pousmála se. On se otřásl. „Promiň, to bylo netaktní. Jsou určité indicie. Jsme bledí, studení, na slunci záříme. Nepřirozeně rychlí, nejíme a barva očí je taky zvláštní. Rudá se u lidí zrovna nevidí a pak jsme tu my - vegetariáni - se zlatou. Když někoho takového potkáš, máš určitou šanci, že z toho setkání vyjdeš živý, pokud nejsi pěvec a on není hladový. Pak mu ale oči zčernají,“ vyjmenovávala. Zarazil se.

„Takže to předtím, to byla žízeň?“ ptal se. Teď se zarazila ona.

„Ne, nebyla. Nelhala jsem ti v tom, co jsem řekla. U nás o to víc než u koho jiného jsou oči obrazem duše. I když… většina z nás nevěří, že duši máme, ale obrazně řečeno by to snad platit mohlo. Změna barvy je reakce na tužby těla a vypjaté emoce. Opravdu mi nešlo o tvou krev,“ uzavřela svou úvahu.

„A o mé tělo ano?“ ujistil se ve své teorii.

„O to ano. Pochop, ovládají nás instinkty. Jedním z nejsilnějších je touha po uspokojení. Krev a sex se dělí o první místo. Ale neboj se, nevrhnu se na tebe,“ dopověděla, ale nepodívala se na něj. Sama pro sebe si dodala - pokud mi to nedovolíš.

„Mluvíš o vašem druhu, jako byste nebyli lidé.“

„My nejsme,“ zamračila se. „Nepleť se, ve většině z nás bys nenašel lidství, ani co by se za nehet vešlo. Změna stravy nám trochu toho pocitu vrátí, ale pořád to z nás lidi nedělá a už nikdy neudělá. Proměna je nezvratná, a jak se z člověka jednou stane to, co jsme my, už s tím celou věčnost nic neudělá.“

„Věčnost?“

„Jsem starší, než vypadám,“ povzdechla.

„O moc?“ zeptal se s rádoby nezájmem.

„O dost.“

„O deset?“ zkusil to. Rozesmála se. A naznačila rukou, ať přidá. „Dvacet?“ přidal neochotně. Protočila oči.

„Troškaříš, přidej pár čísel,“ vyzvala ho.

„Děláš si srandu,“ vydechl nevěřícně a zastavil. „Nemůžeš mít víc než století!“

„Víc než milénium,“ opravila ho shovívavě. Zalapal po dechu.

„Milénium?“ zasípal. Pokývala hlavou. Odkašlal si. „Tak to vypadáš skvěle,“ pochválil ji. Rozesmála se jako blázen.

„Děkuju,“ dostala ze sebe po chvíli. „Nesekne to s tebou?“ zeptala se pak s poťouchlým úsměvem. Zamračil se.

„Máš mě za padavku?“ Zakroutila hlavou.

„Rozhodně ne. Padavka by se zhroutil už při setkání s medvědem, natož se mnou. Jsem rozhodně o dost nebezpečnější, než ten chlupáč,“ řekla vážně.

„Jenže nevypadáš,“ řekl zoufale.

„Spousta věcí na tomhle světě nevypadá nebezpečně, a je,“ pokrčila rameny. Chvíli mlčela, než se na něj podívala. „Jsem ráda, že tě neděsím.“ Zamrkal.

„Jen malinko,“ přiznal neochotně.

„Byl bys blázen, kdyby ne. Ale tobě nikdy neublížím. Radši sobě,“ slíbila a vydala se dál, směrem k táboru. Po chvilce ji dohnal.

„Odkud jsi?“ zeptal se. Nechápavě se zamračila.

„Z Denali, říkala jsem ti to, ne?“

„Ne, já myslím. Kde ses narodila? Nemohlo to být tady,“ pokračoval ve svých otázkách.

„Ach tak. V Evropě.“

„Ale kde?“

„Na území dnešního Slovenska, myslím.“

„Myslíš? Nevíš?“ divil se.

„Už je to dávno a lidský život si vůbec nevybavuji, až dobu po přeměně,“ pokrčila neutrálně rameny, ale došlo mu, že se o tom bavit nechce.

„Aha, dobře. Počkej!“ dohnal ji. „Něco mi vysvětli,“ řekl a stoupnul si jí do cesty, i když měl pocit, že je schopná ho převálcovat, jak zatvrzele pokračovala. Podívala se na něj. „Upřímně mi řekni, proč tu se mnou jsi. Mohlas mě nechat tím medvědem sežvýkat a měla bys o starost míň, ne?“ Šokovaně na něj zírala.

„Co to plácáš? O starost míň. Ty myslíš, že… víš co. Já fakt nevím, proč se tu s tebou zdržuju a už vůbec nevím, proč ti to všechno vykládám, krucinál. Teď tě budu muset zbytek věčnosti hlídat, abys někomu něco neřekl. Jsem já to ale husa!“ nadávala si a vztekle praštila do stromu. Ten zapraskal a padl nazad. George na něj vytřeštil oči.

„Ani nepípnu,“ slíbil okamžitě a kulil oči na strom. Tanya se na něj podívala a po chvilce se místo mračení usmála.

„Hodný,“ pochválila ho a zase vyrazila. Vypadalo to, že chce cestu do tábora ujít v rekordním čase.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 10.: