Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 1.

11.09.2011 (15:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2862×

P.S.: Velké díky KalamityJane, že se nebojácně rozhodla pomoct mi s opravami. Vážně moc děkuju! :)

1. kapitola

Hodil tašku na korbu auta, až to zadunělo. Jednou rukou se opřel o kapotu, předklonil se a druhou si mnul krk. Měl pocit, že se mu tělo muselo smrsknout na polovinu, zatímco se tísnil takovou dobu v tom mizerném autobusu. Byl celý v křeči, ale po chvíli protahování se to zlepšilo. Jediným pohybem si krk narovnal, až mu v něm křuplo a on vzdychnul úlevou. Narovnal se a sáhnul si do kapsy pro klíčky od nového auta. Sundal ruku z kapoty a podíval se na ni, uvízly na ní kousky barvy a rzi. No, co se taky dalo čekat od třiadvacet let starého pickupa za pár stovek, že? Přehodil si klíčky do druhé ruky potom, co si ji otřel o džínsy. Prohrábl si vlasy a s pohledem upřeným na silnici před sebou se nasoukal do kabiny auta. Čekaly ho ještě tři hodiny jízdy, než se dostane do tábora, kde má sjednanou práci.

Silnice se kroutila svažitým terénem porostlým majestátními stromy, kam až oko dohlédlo. A že to přes ně moc daleko nebylo. Čím víc ze silnice ukrajoval, tím méně civilizace vídal. Moc jí nebylo ani tam, odkud vyjel, ale tohle už hraničilo s divočinou. Sem tam mezi stromy probleskla zažloutlá tráva nebo vodní hladina. Bylo poznat, že léto má nelepší část za sebou a podzim už je krutě blízko. Podzim nebyl jeho oblíbeným ročním obdobím, sychravé a depresivní počasí teď potřeboval ze všeho nejméně, ale nejvíc odpovídalo jeho rozpoložení.

„Posranej déšť,“ zavrčel, když velké kapky začaly bubnovat do skla. Než zapnul stěrače, pomodlil se, aby fungovaly. Měl kliku, jeden se dal do pohybu a naštěstí zrovna ten na jeho straně.

„Bezva,“ zafuněl odevzdaně a pokračoval v jízdě ještě mnohem pomaleji než předtím. „Tímhle tempem tam nedojedu ani zítra.“ Trochu víc sešlápnul plyn, ale auto nijak nezrychlilo, jen protestně zařvalo jako spící medvěd, do kterého nerozvážně šťoucháte klackem. George vztekle zasyčel a bouchl do volantu. Opožděně si uvědomil, že by mu mohl taky volant zůstat v ruce a ovládl se. Chvilku ho obezřetně pozoroval, ale ani po třech zatáčkách neupadl, a tak si uvolněně vydechl. Měl dneska kliku nebo pech? Těžko říct, ale rozhodl se ještě jednou zkusit štěstí a sáhl po knoflíku od rádia. Chvilku s ním opatrně točil, ale nic se neozvalo. Došlo mu, že by měl zkusit nějaký jiný. Zmáčknul tedy ten vedle a z repráčků se na něj vyvalil tuberácký chrapot. Leknutím div nesjel do příkopu. Nedošlo mu, že tím kroucením dal hlasitost skoro na maximum. Rychle ji stáhnul a posledním knoflíkem zkusil naladit stanici. K jeho milému překvapení se mu to nakonec podařilo. Sice se na něj valila vlna starého country, ale pořád lepší než relativní ticho chroptícího motoru.

Minuty plynuly, ale tak pomalu, že připomínaly pohyb hustého sirupu tekoucího po lívancích. Lívance, jeho žaludek se ozval. Bageta na benzínce před šesti hodinami mu už zřejmě nestačila.

Nakonec se ovšem přece jen dopracoval až k závoře označující vjezd do tábora. Zkusil klakson, protože do deště se mu nechtělo a třeba je venku obsluha. Z auta se ozval přidušený sípot a George svěsil ramena, bude si muset poradit sám. Otevřel dveře a vysoukal se ven. Přitáhnul si bundu víc k tělu a vyhrnul si kožešinový límec, za který by teď prodavači nejradši ruce líbal. Samozřejmě ne doslovně, ale klidně by mu přihodil dvacet babek navrch. Skvělá koupě, sám by si vybral prostě nějakou bundu, třeba šusťákovou. Ale prodavač – co se představil jako Swennson – mu vysvětlil, že s tím by tu nevydržel ani v létě. Přibalil mu dokonce několik tlustých košil a pár něčeho, čemu říkal podvlíkačky. Když to George roztáhl, měl pocit, že ho klepne. To si jako má vážně obléct tyhle dědkovské spodky? Pan Swennson ho ale přesvědčil, že až přijde zima, bude za ně ještě rád, protože v tomhle prostředí není nic moc uhnat si housera. George to radši nechal být a zaplatil mu požadovanou částku, která se po Swennsonových radách skoro ztrojnásobila.

Teď mu byl vděčný, tušil, že i zbytek oblečení se osvědčí a nemohl se dočkat, až se převleče do suchého. Teď ovšem zápasil se závorou, která byla kurevsky těžká a špatně se obsluhovala, když mu nohy podkluzovaly v blátě. Když ji konečně dostrkal dost daleko, aby mohl projet, zjistil, že nechal otevřené dveře a napršelo mu do auta.

„To sem ale debil,“ pochválil se a popojel těch pár metrů, aby zase vylezl a závoru zavřel. Když už byl skoro na místě, boty konečně vzdaly svůj boj s kluzkým bahnem a rezignovaly. Koleny se zabořil do pěticentimetrové vrstvy sajrajtu.

„Doprdele!“ zařval už vážně vytočeně a pracně se zvedl na nohy. To, že z něj bahno skoro teklo, už mu bylo fuk. Důležité bylo dostat se k předákovi, nahlásit se, získat klíče a zapadnout do první volné postele, kterou potká. Jo, přesně tak to udělá. Jídlo bude muset počkat a na záchod se taky může vy –

Myšlenky mu přerušil náraz. V sedačce to s ním trhlo a on prudce dupnul na brzdu. Volant se mu obtiskl do hrudníku a George bolestně syknul. Naštvaně znovu vylezl ven a podíval se, co to sejmul.

„Ty vole, pařez! Kruci, kdo tu nechal válet vyrvanej pařez?“ ptal se s očima obrácenýma k nebi. Tedy alespoň v duchu, ve skutečnosti neměl nejmenší touhu nechat si do nich napršet. Odkopnul tu dřevěnou mrchu na stranu a zkontroloval nárazník. Alespoň v něčem ta kraksna obstála. Pařez měl pravděpodobně zrychtovanější fasádu než tahle plechová obluda. Uvažoval, jestli nebude výhodnější tam ten krám dotlačit, než se do něj zase soukat, ale nakonec si řekl, že se přece nebude dřít s takovou těžkou kraksnou, když je pojízdná. Teda celkem pojízdná.

Ujel tak ještě půl kiláku, než se před ním objevilo několik staveb z prken a o něco pevnějších srubů. Hádal, že ty lepší budovy nebudou pro dělníky a s lítostí se podíval na ty malé chajdy. Co se dá dělat, bude si muset zvyknout, je to teď jeho nový život. U jedné z větších budov byl štít s nápisem „Kancelář“. Neváhal a auto zapíchnul přímo u srubu. Při vystupování už ani nespěchal, byl natolik durch, že by si mohl kůži vyždímat do kýblu a ještě pořád by z ní teklo. Vystoupal po třech, čtyřech dřevěných schodech a zastavil se přede dveřmi. Ruku nataženou a klouby prstů jen pár centimetrů ode dveří. Teď teprve k němu dolehla definitivnost jeho rozhodnutí. Nechal všechno za sebou, ale je vážně schopný začít znovu? Úplně od nuly? Proud jeho vyplašených myšlenek přerušila záplava světla. Klepat už tedy rozhodně nemusel, dveře byly dokořán.

Ve dveřích stál chlápek s rameny od futra k futru a v modrém roláku. Vlasy měl sčesané dozadu a tvář čerstvě oholenou. George odolal touze přejet rukou po svém plnovousu a nechal ruce podél těla. Chlápek si ho prohlédl a pak na něj vycenil křivý chrup.

„Ty budeš Coinneach, viď?“

„George,“ upřesnil automaticky a podal mu ruku. Chlápek mu ji stiskl a hned ho za ni vtáhl dovnitř.

„Výborně, Georgi, čekali jsme tě sice později, ale to vůbec nevadí, alespoň se tu zabydlíš,“ uchechtl se a kývnul hlavou k chajdám venku. „Mimochodem, já jsem McArthur. Jsem předák skupiny, kam tě přiřadili. To mi připomíná,“ ohnul se a hrabal ve stole. Po chvíli se narovnal a podával mu několik papírů a tužku. „Tady máš papíry, podepiš je a já ti dám klíč od chajdy, kde budeš bydlet. Je to tu po třech nebo čtyřech, podle velikosti chajdy.“ George se zakoukal do papírů, ani ho moc nepřekvapilo, když na jednom uviděl flek od kávy a na dalším otisk hrnku. Vsadil by se, že při bližším zkoumání by na nich našel celou snídani vlastníka tohohle kanclíku. Nijak zvlášť si je nepročítal a prostě je podškrtl tam, kde byly vytečkované řádky. Nic co by nedokázala průměrně inteligentní opice. Podal mu papíry zpátky a McArthur vytáhl ze šuplíku klíče. Hodil mu je a on je se zacinkáním chytil.

„Díky,“ houknul George. Předák se zhoupnul na židli, přitom stáhnul bundu z věšáku a vstal.

„Fajn, tak pojď. Ukážu ti, kde budeš chrnět.“ Mávl rukou ke dveřím a vykročil ven, kde už naštěstí nepršelo. George zamířil k autu pro tašku, ale když se podíval dovnitř, došlo mu, že tam ji nedával.

„Kurva,“ ulevil si hlasitě a sáhl pro tašku, ze které voda doslova crčela. Slyšel za sebou, jak se předák rozesmál a protočil oči. Jó, nic člověka nepobaví tolik jako kiks někoho cizího.

„Koukám, že nejsi na tohle podnebí zvyklej,“ řekl, když se konečně dosmál. „Neřeš to, něco ti do zítra půjčím a to tvoje do rána oschne. Jen to budeš muset vyždímat.“ Znovu vyprskl smíchem, ale George už to neřešil, hlavně že v téhle mizerné zemi nezmrzne hned první noc. Po rozblácené cestě došli až k řadě chatek. Předák se zastavil před jednou, na které bylo číslo šest.

„Budeš tady v devítce, Tim a Hogan jsou v pohodě, zapadneš.“ Devítka? Prstem šťouchnul do šestky a ta se otočila kolem své osy. Aha, tak tady je zrada. „No jo, už to tu není, co bejvalo, ale vevnitř všechno funguje, jak má,“ ubezpečoval ho McArthur. Konečně otevřel a rozsvítil světlo, tím se snad ta jediná žárovka visící od stropu dala nazvat. Jinak nebylo moc co zkoumat. Chajda měla v podstatě jen jednu místnost, ve které byly tři postele, kuchyňský kout s ledničkou, pár skříněk, stůl s několika židlemi a krb. A ještě jedny dveře.

„Tam je koupelna.“ Ukázal prstem předák na ony jediné zbývající dveře. Klasika - pomyslel si George. Nebylo to ani zdaleka nic luxusního, ale vzhledem k tomu, že tu bude trávit jen noci, to bohatě stačilo. Podle prachu na kuchyňském koutu se tu asi nevařilo.

„Vaří si každý sám?“ zeptal se.

„Ne, proboha, to by tu půlka chlapů vychcípala buď na hlad nebo na otravu. Jíme v jídelně, tu ti ukážou chlapi zítra.“

„O.K.,“ pokýval George hlavou.

„Dřevo na topení je u každý chajdy, kdyby došlo, tak je tu všude něco, čím se dá topit, přece jen jsme na pile. Jen bacha na dřevo pro obchod, jasný?“

„Jasný.“

„Fajn, tak si tu zatop, já musím ještě skočit něco zařídit, kdyby něco, najdeš mě na jedničce,“ řekl ještě předák, ale už byl na půl cesty ke dveřím. Během chvíle George osaměl. Rozhodl se nezdržovat a zatopil. Chvíli mu sice trvalo, než našel sirky, ale během deseti minut už mu plápolal malý plamínek. Hodil na stůl tašku a se znechuceným výrazem z ní tahal prochcané oblečení. Rozvěsil ho po židlích a krbové římse, doufajíc že nechytne plamenem. Ale na to bylo až moc mokré. Některé kousky musel doopravdy vyždímat, jinak by schnutí trvalo týden. Když konečně skončil, s vydechnutím padl na jednu ze židlí a promnul si obličej. Proč se k tomuhle vůbec nechával ukecat? Jasně, Todd tvrdil, že mu změna prostředí pomůže. Měl chuť sem Todda dotáhnout, aby tu změnu viděl. Už jen ta představa mu spravila náladu. Střízlík Todd tady? Neznal nikoho, kdo by se sem hodil méně. Todd miloval vedro a sucho, vlastně mu vždycky bylo záhadou, proč nežil někde v Texasu, když tak nesnášel zimu. Ale Todd tvrdil, že tam, co je, je mu fajn. Pako, pěkně kecal, dělal to kvůli Jamie, ta by mu neodpustila, kdyby ji z Kansasu odtáhnul někam jinam. Ale těžko bych mu to vyčítal, já taky ne-

„Ale? Kohopak to tu máme, nováček!“ zahlaholil někdo a George se otočil. Ve dveřích se zubili dva špinaví chlápci v bundách lesklých od deště. Byl ještě trochu mimo realitu z toho vnitřního výletu ke kořenům. Ti dva se rozhlédli po místnosti a rozvěšeném prádle. Šlachovitý mladík vědoucně pokýval hlavou. „Jo, to znám,“ prohlásil a vešel dovnitř. Hned za ním se dovnitř nasunul starší a zavalitý chlapík s huňatým knírem. Stáhnul ze sebe bundu a pověsil ji na háček u dveří. Pak si George změřil, ten se mezitím postavil. Nakonec k němu knírač natáhl ruku.

„Jsem Hogan,“ představil se. George mu ji sevřel.

„George,“ oplatil mu to. Pak ho ten druhý plácnul po rameni.

„Já jsem Tim. Tak povídej, jak se ti líbí na Aljašce, není tu na tebe moc mokro?“ zubil se pořád. George si povzdech. Už teď mu bylo jasné, že s Timem bude muset občas zatínat zuby.

„Mokro ani ne, ale je tu klendra,“ poznamenal. Hogan se pro něco sehnul a pak to po něm hodil.

„Tumáš. To bláto nejspíš zrovna nehřeje.“ George, se podíval na kus látky, kterou držel v rukou. Byl to těžký flanelový župan.

„Díky,“ zahučel. Tim kývl hlavou ke sprše.

„Mazej, potřebuješ si prohřát kosti. Když tu budeš chcípat, moc toho nenapracuješ,“ pobídl ho. George už neváhal a zalezl do sprchy.

Teplá voda byla přesně to, co potřeboval. Mrzutost ho pomalu přecházela, ale nebyl si jistý, jestli to bylo kvůli tomu hnusnému počasí nebo proto, že ho chlapi vyrušili od myšlenek na domov. Ne, žádný domov, už nikdy víc tam nebude doma. Slíbil to sobě a slíbil to i Toddovi. Nový začátek, nový život… a žádný chlast. Jo, tahle podmínka tam taky určitě někde zazněla. Jenže bylo tak snadné žít s neustále utopeným mozkem, který se nedokázal soustředit na žádnou myšlenku. Vypnul vodu a okamžitě mu naskočila husí kůže.

„Tady je ale hnusně,“ zamručel, když si ručníkem stíral přebytečnou vlhkost z kůže. Spokojeně se pak zabalil do županu, který mu Hogan půjčil, a snažil se nemyslet na to, že v něm byl asi předtím zabalený on. Otevřel dveře a hned si všiml, že tam nejsou jen ti dva, ale i McArthur. V ruce držel triko a tepláky.

„Tady ho máme,“ usmál se pobaveně. Georgovi okamžitě došlo, že mluvili o něm. Přešel to mlčením a vzal si od něj věci na spaní.

„Díky,“ zahučel a vydal se k posteli, aby si to mohl položit a pohodlně se obléct. Nejprve si natáhl kalhoty a pak shodil župan. Hovor ztichnul.

„Wow, chlape ty jsi monstrum,“ vydechl Tim. George se otočil a stahoval si přitom přes hrudník tričko. Šlo to ztuha, bylo mu trochu těsné, nechápavě se přitom mračil na Tima, který vypadal šokovaně. „Tys při rozdávání svalů třikrát předbíhal, ne?“ Když Georgovi došlo, o čem to mluví, protočil oči.

„Odmala jsem dělal s tátou v dílně. Prostě narostly,“ pokrčil rameny.

„Ty vole, on fakt netuší, co má. Na to by ženský tak letěly, až bych brečel!“ zavyl zoufale Tim. Ti dva se mu smáli, ale George věděl, že má pravdu. Anne, jeho postavu milovala…

Galerie postav na mém shrnutí.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 1.: