Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Málokdo mě viděl 6. kapitola

23.03.2010 (09:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3826×

6. kapitola

Bella:

Let trval stejnou dobu, jako předtím. Jako předtím jsem si zamluvila letenku a jako předtím jsem se nudila. Nebylo co dělat. Pokud jsem si ovšem nechtěla zahrát na upíra a jeho pochoutku člověka s lidmi v letadle. A to jsem opravdu nechtěla.

Co jsem měla dělat? Co můžu dělat, když jsem několik stovek metrů nad zemí, jsem ve stroji, kterému říkají letadlo, nemůžu nikde utéct a nemůžu se prozradit, protože je tady plno lidí? Přemýšlet? Jo, to je asi tak to jediné.

Přemýšlela jsem, co tak mohli udělat Cullenovi, když jsem tak rychle odešla. Jak se asi tvářili. Když jsem tak uvažovala na Culleny, a vzpomínala, jak všichni vypadají, došla mi jedna věc. Je tam Emmett. Stejný, jako ve Volteře. Až na to, že Cullenovi mají vegetariánského Emmetta. Teď mi to vrtalo hlavou celou dobu. Nevěděla jsem, jak si to mám vysvětlit. Teleportovat se neumí, to vím, a navíc, nemůže si za pár hodin změnit barvu duhovek.

„Zapněte si, prosím, pásy. Brzy budeme přistávat,“ ozval se po celém letadle hlas letušky. Ještě to zopakovala italsky a v nějakých dalších jazycích, aby všichni rozuměli. I když bych pásy nepotřebovala, zapnula jsem si je. Pro klid letušky, která pochodovala uličkami a pomáhala s pásy těm, kteří byli neschopní.

Tentokrát jsem si musela dát větší pozor, abych nezářila na slunci jako žárovka, protože už bylo světlo. Od té doby, co jsem navštívila Culleny, začalo svítat a za dobu letu už se blížilo odpoledne. V Itálii to bylo hlavně poznat.

Zvládla jsem to. Jsem zpátky ve Volteře a ani mě nikdo neviděl. Jsem dobrá.

Mířila jsem do sálu za Arem. Už zase. To je za trest? Jo. Je. To musím trpět tak moc, abych splnila úkol, který jsem si sama dala? Ano. To je odpověď. Musím tolik trpět. Ale jestli se mi to povede, nebudu vůbec myslet na nějakého Ara. I když už na něho nikdy nezapomenu.

„Bell, jdeme za Eliasem? Potřebujeme nějaké šaty. On má plnou skříň šatů, které by se ti mohli líbit,“ oznámila mi nadšeně Jane, když mi vletěla do pokoje po tom, co jsem Arovi oznámila, že můj úkol je splněn. Jenom přikývl, ani se na mě nekouknul, a poslal mě pryč. Taková drzost. Ke mně… Měla jsem chuť mu něco udělat. Naštěstí jsem se ovládla, ale něco ještě uděláme, aby si mě aspoň trochu začal vážit. Uvidím, co mě napadne.

K Eliasovi jsme dorazily hned. Ani mě nepřekvapilo, že už měl připravené různé šaty, které nám dál vyzkoušet. Samozřejmě jsme si mohli dojít na nákupy, ale to by trvalo o mnoho déle a navíc bychom koupily spoustu věcí, ale šaty by mezi nimi nebyly. Navíc tady jsme ještě k tomu měly vynikajícího poradce.

Zkoušely jsme si hodně šatů a bez pochyby všechny byly úžasné. Mohly jste zde najít všechny barvy, střihy, délky prostě jak bylo libo. Jelikož to byl ples na moji poctu, musela jsem vypadat úchvatně, abych nedělala ostudu Arovi, který pozval i své přátele které dlouho dobu neviděl. Proto jsem si vybrala překrásné dlouhé šaty, které obepínaly moje křivky a jak řekl Elias, byli jak dělané pro mě.

Jane si vybrala překrásné červené šaty, které ji Elias schválil a které ladili s jejíma očima.

Konečně jsme mohly spokojeně opustit jeho pokoj.

Na chodbě, když jsem měla zrovna namířena do svého pokoje, potkala jsem Emmetta, toho našeho s červenýma očima.

„Ahoj“ pozdravil mě.

„Ahojik, tak jak pak si se tu měl beze mě?“ mrkla jsem na něho laškovně. Nemohla jsem si pomoc.

„Jo, ale šlo to. Sice to byla nuda, protože se všichni, co to neuměli, museli naučit tancovat a povinně. Nechápu to, Aro nikdy na tohle nedbal, ale myslím, že si tohle vydupal Caius, protože když byly ples, nikdo netancoval. A Caius si na tanec docela potrpí. Sice ho znám jen pár desítek let, ale on nikdy nepromeškal příležitost k tancování. Myslím, že to je jeho koníček.“

„Tak to jsem tu měla být, taky to neumím,“ odpověděla jsem sklesle.

„Naučím tě to,“ řekl Emm a rozhodně nebylo pochyb jeho nadšenosti.

„Dobře budu ráda.“

„Tak můžeme třeba začít zítra, jak tak koukám tak máš už černé oči, takže půjdeš na lov a pochybuji, že budeš večeřet s námi. Ale jestli chceš, klidně tě pozvu,“ nabízel mi Emm a já si až díky němu uvědomila, že už jsem opravdu vyhládla, ale za nic na světě bych s nimi „nejedla“ to si zase Emm dělala za mě šprťouchlata. J

„Tak zítra,“ kývla jsem na rozloučenou.

Šla jsem do Arovy pracovny, abych ho požádala o dovolení jít někde ven, do lesa. I když bych asi vůbec nepotřebovala jeho povolení. Kdybych si dala pozor, ani by možná nepřišli na to, že jsem byla pryč.

„Dále, ozval se Arův zamyšlený hlas.

„Chtěla bych si zajít na lov. Proto vám to jdu oznámit.“ Nebyla to otázka, spíše holý fakt. Moje pevné rozhodnutí.

„Ale někdo půjde s tebou,“ řekl nesouhlasně Aro.

„Nepotřebuju žádného ocáska, aby mi dělal doprovod,“ zasyčela jsem na něj.

„Na mě nebudeš vrčet. Mě musíš poslouchat. Dala ses sem dobrovolně, jsi pod mojí ochranou, já tě chráním, jsi jedna z mých oblíbených členů z gardy, ale nebudeš si dělat, co se ti zlíbí,“ řekl Aro trochu naštvaněji. Pche. Kdybych chtěla, tak už tady nejsi. Tohle je opravdu drzost, ale dobře, musím se podvolit. Můj plán mi nezhatí ani jeho veliké ego.

„Dobře. Můžu si vzít Jane?“ zeptala jsem se. Aspoň jí by mi mohl dovolit. Jsme kamarádky a je s ní sranda.

„Ne. Jane tady budu potřebovat. Dám ti…“ chtěl to dopovědět, když mi do řeči skočil Felix, který se přihnal jako hurikán.

„Pane je tady Edward no vlastně ne Edward…Prostě to musíte vidět ty vole,“ ulevil si Felix a já na něj zírala až pak když mi došlo, že Arovi řekl ty vole málem jsem sebou sekla smíchem.

„Felixi co se tady děje,“ ptal se.

„Musíte jít do příjicí místnosti,“ odpověděl bez zaváhání a už byl pryč.

Tak teda jsme se s Arem vydaly do přijímacího sálu a tam stál Edward. Až na to že on měl tmavě hnědý vlasy a ne zlatohnědý jak si ho pamatuju z Arových vzpomínek a měl červené oči.

„Vítej, Edwarde, co tě k nám přivádí?“

„Zdravím Aro. A už po druhé musím upozornit, že nejsem Edward a nevím, kdo to je. Jmenuji se…….“

„Hm,“ byl, zamyšlený Aro

„Myslím, že máš bratra ne spíše dvojče, jak na tebe koukám. Stejně jako tady Emmett. Oba máte sourozence u jedné vegetariánské rodiny“

„Zajímavé jsem na něj zvědavý, ale proto tu nejsem, rád bych tu nějakou chvilku zůstal“ odpověděl a vypadalo to, že je mu fuk, jestli má někde rodinu. Blbec.

„Jistě a máš nějakou schopnost?“

„Samozřejmě dokážu zjistit, jestli někdo lže nebo mluví pravdu,“ a do hajzlu tak ten mi tady chyběl doufám, že přes můj šít nemůže.

„Dovolíš… ehm,“ zeptal se Aro a natáhl k němu ruku.

„Aimon. A proč potřebujete mojí ruku?“ zeptal se překvapeně Aimon a hledal v jeho tváři nějakou zradu. Možná ani ne tak hledal, jako se spoléhal na svou schopnost. Blázen.

„Jenom se potřebuju na něco podívat,“ odpověděl v klidu Aro. Věděl, že kdyby lhal, nepomohlo by mu to.

„Když myslíš,“ tykal mu Aimon.

Aimon mu podal ruku a já šla pryč. Potřebovala jsem lov a tady žádné zvířata nebyla. Teda pokud jsem nepočítala nás upíry.

Šla jsem nenápadně pryč a přemýšlela, koho vezmu sebou, aby se Aro nenaštval.

„Emmette?“ zeptala jsem se, když jsem byla ve svém pokoji.

„Ano, Bello?“ zeptal se mě šibalsky. Já věděla, na co myslel.

„Nechtěl bys se mnou na lov? Víš, Aro mě nechtěl pustit samotnou a Jane potřebuje, tak si mě napadl ty. Šel bys?“ zeptala jsem se a snažila nahodit svůdný pohled.

„Jasně, ale pod podmínkou, že mě nebudeš nutit lovit s tebou. Já raději zůstanu u svačinky v podobě lidí. Jsem lepší.“

„Dobře, když myslíš, ale ještě jsi nikdy nezkusil zvíře, tak nesuď jo?“ chránila jsem svůj způsob života. Nemá právo ho urážet.

„No dobře. Jdeme?“ zeptal se.

„Jasně. Kde je tady nejbližší les? Znáš to tady v okolí?“ zeptala jsem se. Přece jenom nejsem tady moc dlouho a Aro se taky nikde venku netoulal, tak to tady neznám.

„No jasně. Tady poblíž je jeden lesík. Snad to bude stačit.“

„Jo a ještě jsem se chtěla zeptat. Jakou máš přezdívku. Víš, máš stejné jméno, jako jeden z Cullenových. A dokonce i stejně vypadáš, až na ty oči. Tak abych vás rozeznala, víš?“ zastyděla jsem se. Takhle se ho ptát…

„Nemám žádnou přezdívku, ale můžeš mi říkat méďoušku,“ zasmál se a já se smíchy složila.

„Co je?“ zeptal se nechápavě.

„Nic. Jdeme, méďoušku?“ zeptala jsem se a snažila se zadržet smích.

„Tak, jsme tady,“ řekl, když jsme doběhli před les. Ano, doběhli. Nebrali jsme si auto.

„Super. Jdeme hlouběji do lesa,“ zavelela jsem. Emmett jenom pokrčil rameny a šlo se. Když jsme byli hluboko a já si byla jistá, že tady žádný člověk není, začala jsem se poddávat svým instinktům. Tak dlouho jsem nebyla na lovu. Tedy vlastně od té doby, co jsem ve Volteře, jsem asi nebyla ani jednou na lovu. Emmett se taky nadechnul a stuhnul. Pak se rozběhl kdesi do lesa. Já běžela za ním a když jsem doběhla tam, kde byl, ztuhla jsem, ale po chvíli se začala smát. Emmett vysával medvěda. A potom, že mu zvířata nechutnají.

Předchozí kapitola

Shrnutí (SuzySue)

Shrnutí (blotik)

Máme pro vás další dílek a doufámě, že nebudete všichni zmatení.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Málokdo mě viděl 6. kapitola: