Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Maličká - 1. kapitola

Myslím, že dokonalé štěstí může člověk poznat jen tehdy, když poznal největší bolest.

„Slečno Swanová, neříká se mi to lehce, ale myslím, že byste si měla zajít k psycholo-“

„Chcete říct, že jsem vyšinutá? Že mi šplouchá na maják?“ zavrčela jsem na mou gynekoložku, doktorku Brownovou, a jako střela vyletěla z křesla pro pacienty.

„Uklidněte se, slečno. Posaďte se, prosím.“ Obezřetně jsem si ji změřila a pomalu se opět posadila na židli potaženou černou kůží. „Nechci vám naznačit, že jste se zbláznila nebo něco podobného. Právě naopak. Po té tragické události před měsícem, kdy jste přišla o dítě… zdá se mi, že to berete až moc s klidem.“ Klid. To je to poslední, co mám. Kdyby věděla, jak mě každou noc tíží zlé sny a já se každou noc budím s křikem ze spaní. Jediné mé štěstí je, že Jack teď tráví víc času v práci než doma se mnou. A když už se staví v našem společném bytě, jen se převleče nebo prospí a jde zase pryč. Vrací se až nad ránem a odchází dřív, než se stihnu probudit.

„Já…“ Chtěla jsem na to něco říct. Nějak její tvrzení popřít, ale problém byl v tom, že jsem nevěděla jak. Svým způsobem měla pravdu. Měla jsem k nedávným událostem opravdu chladný přístup. Možná je to ale zapříčiněno skutečností, že si odmítám připustit, že muž, který mi rozhodně není lhostejný, zabil mé dítě. Že muž, který byl otcem mého dítěte, zapříčinil, že to maličké nikdy nespatřilo světlo světa.

„Dám vám vizitku na jednoho mladého psychologa, který je i přes jeho nízký věk velmi schopný. Myslím, že by vám mohl pomoci se dostat z vaší momentální otupělosti. Pokud se s tím ovšem chcete vyrovnat sama, já vám v tom bránit nebudu, slečno Swanová, jen si ji, prosím, vezměte. Můžete si ji dát do peněženky a použít ji někdy jindy nebo vůbec. Udělejte s ní cokoliv, jen si ji, prosím, nechejte,“ prosila mě doktorka Brownová. S tichým povzdechnutím jsem si ji od ní převzala a zvedla se k odchodu.

„Vezmu vaši radu v potaz, doktorko,“ řekla jsem opět vyrovnaným, chladným hlasem a potřásla si s ní rukou. „Na shledanou,“ rozloučila jsem se a otočila se ke dveřím do čekárny. Sestra byla v momentě u mě a pomáhala mi obléknout se do těžkého kožichu z polární lišky a do ruky mi nesměle strčila mou kabelku. Všechno od světových módních návrhářů. Za normálních okolností by se mi o něčem takovém mohlo jen snít, ale po tom, co jsem potkala Jacka… nedokážu si bez peněz představit život. Někdy si připadám jako zlatokopka, ale je problém v tom, že já o něj nestojím kvůli jeho penězům. Mám ho vážně ráda. Ty mladé holky, co se oblékají jako kurvy, jen aby se zalíbily těm boháčům, co bydlí na Upper East Side… Nejsem jako ony. Ani náhodou.

„Na shledanou,“ zavolaly ještě doktorka i sestra než jsem zabouchla dveře ordinace. V čekárně bylo narváno, ale já jen s povýšeneckým výrazem prošla kolem těch žen, které stále ještě znuděně čekaly, než přijdou na řadu. S nosem i bradou nahoře jsem vyšla do rušných ulic Páté Avenue, kde na mě už čekal černý Rolls Royce i s řidičem, který mi okamžitě otevřel dveře.

„Slečno,“ pozdravil mě. Přikývla jsem a s kamenným výrazem nasedla do auta. Nemohla jsem si nevšimnout několika dotěrných novinářů, kteří stáli pár metrů od mého vozu a snažili se získat co nejlepší materiál, aby mohli pošpinit mého přítele i mě.

„Kam to bude, madame?“ zeptal se mě řidič, který právě zasedl na své čestné místo za volantem vozu. Byl to obtloustlý postarší muž v takovém tom oblečku, který vídáte v amerických filmech.

„Musím na manikúru. Zajeďte k Saksovi,“ poručila jsem a pohodlně se opřela. Mohla jsem si tam klidně dojít sama. Je to jen kousek odsud, ale k čemu mám potom auto i s řidičem, že?

>>>>><<<<<

„Kdes byla?“ vybafl na mě Jack, jen co jsem vešla do bytu. Vypadal hrozně. Hluboké fialové kruhy pod očima, tvář měl bledou a unavenou. Černou košili, kterou měl na sobě, byla rozepnutá, a tak odhalovala jeho vypracovanou hruď.

„Na kosmetice,“ šeptla jsem a odvrátila oči od jeho tvrdého pohledu.

„Víš, jak jsem se o tebe bál? Přijdu domů z práce a ty nikde. Žádný vzkaz a mobil mi taky nebereš,“ stěžoval si a vrátil se zpět do obývacího pokoje. Pověsila jsem kabát v předsíni a vydala se za ním. Seděl na pohovce a sledoval televizi. Zdálo se, že nečeká na odpověď na jeho otázku, ale já ho znala přes čtyři roky. Netroufám si říct, že ho znám jako své boty, ale rozhodně ho znám dostatečně na to, abych věděla, že přímo prahne po tom dozvědět se, co se stalo.

„Promiň, měla jsem vypnuté zvuky. Neslyšela jsem, že mi někdo volá,“ zalhala jsem a zamířila do ložnice, abych se převlékla.

„Ty někoho máš?“ zeptal se najednou. Zastavila jsem se v polovině kroku a vyjeveně na něj zůstala civět. Zvedl se z pohovky a zamířil zpět do předsíně. V polovině cesty se ale zastavil a sehnul se pro malý papírek, co ležel na podlaze. „Edward Cullen,“ přečetl nahlas jméno na vizitce, kterou jsem dnes dostala od doktorky Brownové.

„Nikoho nemám. Je to psycholog,“ řekla jsem a napjatě čekala na jeho reakci. Pokud šlo o muže v spojitosti se mnou, stal se z Jacka žárlivý idiot, co nechápe naprosto nic. Obvykle se otočí a bez jediného slova odejde z bytu do jeho realitní společnosti, která sídlí na Times Square, a domů se vrací až druhý den pozdě večer.

„Psycholog? Ty chodíš ke cvokaři?“ Hlasitě jsem si povzdechla a rozhodla se raději přiznat, že jsem byla u doktorky.

„Ne, tu vizitku mi dala doktorka Brownová, protože si myslela, že by mi mohl pomoct vyrovnat se s tím potratem,“ vysvětlila jsem netrpělivě a čekala, až se naštve a odejde. Chci se jít totiž převléct.

„Za to, co se stalo, se ti rozhodně nebudu omlouvat teď ani nikdy jindy. Věděla jsi, že o žádného parchanta, který by mi jen otravoval život, nestojím. Můžeš si za to sama. A k tomu psychologovi ani nepáchneš.“ Jack se otočil a odešel z bytu. Já zůstala zírat na místo, kde ještě před chvílí stál. Malý tvrdý papírek bílé barvy se snesl k zemi. Nečekala jsem na nic a v lodičkách na vysokém podpatku se rozběhla k místu, kde dopadl. Věděla jsem, že až to Jack zjistí, nejspíš mě zabije, ale on mi nemá co rozkazovat! Není můj otec!

Schody jsem brala po dvou a nebrala v potaz mé časté pády k zemi. Musím to udělat dřív, než ztratím odvahu. Než ze mě vyprchá i poslední kapka zloby a zklamání.

„Ordinace doktora Cullena,“ ozval se ze sluchátka tlumený milý soprán.

„Dobrý den, tady Isabella Swanová. Chtěla bych si zařídit schůzku s panem Cullenem. Nejpozději do konce týdne. Šlo by to?“ Neměla cenu lhát o svém jménu. Stejně by mě poznal. Žiju s mužem, který vlastní několik významných budov na Manhattanu. Na stranách New York Times se objevuji téměř každý den a někdo jako je pan Cullen, který je psycholog, NYT jistě čte.

„Je tady volno v pátek ve tři hodiny, pasuje?“

„Jistěže ano,“ přispěchala jsem s kladnou odpovědí.

<<< >>>

Původně jsem měla v plánu pokračovat tam, kde skončil prolog, ale pak jsem si uvědomila, že já takovéto drastické věci vážně psát neumím, takže jsem se posunula o měsíc dál.

Taky bych chtěla poděkovat za krásné komentáře u prvního dílu, který byl jen takové uvedení do děje. Doufám, že se vám pokračování bude líbit alespoň z poloviny tak, jako úvod.

Rozhodla jsem se, že v povídce se bude dít částečně to, co si představuji já, a částečně to, co si představujete vy. Takže pokud máte nápad, co byste chtěli, aby se v Malíčké dělo, napište do komentů a já se to tam pokusím zakomponovat. Bude to výhodné pro Vás i pro mě, protože budou delší kapitolky a vy nebudete muset tak dlouho čekat, než ji napíšu.