Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Malédiction du genre - 1. kapitola

02.09.2011 (19:45) • devilgirl • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 4039×

1. kapitola

Pohled Isobel (17 let)

Seděla jsem na své obrovské posteli se zlatými nebesy a dumala nad tím, jakou barvu šatů bych si asi měla vybrat. Měla jsem plnou šatnu krásných šatů skoro každé barvy. Mám si vzít rudé, černé, fialové, hnědé, modré, či snad zelené? S ramínky, kolem krku, korzet nebo holá záda? To bylo to jediné, na co jsem v tuto chvíli dokázala myslet.
Znovu jsem zanořila hlavu do skříně s šaty a vytáhla z ní pár modelů, které mi padly do oka. Takhle to pokračovalo ještě hodinu, až jsem měla pokoj plný plesových šatů. Ležely na posteli i na gauči a byly rozvěšené po trámu postele.
Po nějaké chvíli jsem zúžila svůj výběr asi na deset šatů. S povzdechem jsem se pustila do vybírání. Ramínka nebo ne? Ne. Troje šaty hned letěly do kouta. Nabíraná nebo volná sukně? Nabíraná. Další dvoje je ihned následovaly. Korzet nebo holá záda? Korzet.
Už mi zbyly jen troje šaty, ale nemohla jsem se rozhodnout. Každé byly svým způsobem jedinečné a krásné.
První šaty byly uhlově černé. Těsně mi obepínaly pas a hrudník a pod jedním ramenem, na konci korzetu, byla kytička. Sukně byla jedna velká záplava krajek a sahala až k zemi.

Druhé šaty byly rudé jako krev. Měly nabíranou sukni a úzký živůtek, který obepínal štíhlou postavu a zvýrazňoval dokonalé křivky.
Poslední šaty byly stříbrné a třpytily se jako hladina moře za svitu luny. Korzet byl lemován černou krajkou a pod ňadry byla uvázána černá mašle. Sukně byla nabíraná a dosahovala až na zem.
Dlouhou dobu jsem nad tím přemýšlela a pokaždé, když už se zdálo, že si konečně nějaké z šatů vyberu, zase jsem znejistěla a dumala dál. Chtěla jsem, aby to bylo dokonalé. Přeci jen, osmnácté narozeniny má člověk jen jednou za život a já si je hodlala pořádně užít. Chtěla jsem docílit toho, aby když se otevřou dveře do sálu a já vejdu, všichni zatají dech a budou jen tiše zírat. Zasněně jsem zavřela oči a představila si ten nádherný okamžik, kdy se stanu plnoletou a konečně získám vládu nad celou Rumunskou říší. Konečně budu moci usednout na nejvyšší trůn v korunním sále. Bude jen můj a ničí jiný.
Z přemýšlení mě vytrhlo až zaklepání na dveře mé komnaty.
„Dále," řekla jsem chladným hlasem a do místnosti vklouzla malá dívka. Krátké a rozčepýřené blonďaté vlasy se jí ježily kolem oblého obličeje a šedé oči jí z části zakrývaly husté černé řasy. Byla to moje jediná opravdová kamarádka tady, Nina. Ona jediná mě chápala. Znala všechna má tajemství a já zase ta její.
Obdařila mě zářivým úsměvem a za sebou do pokoje vtáhla i velký a naducaný bílý vak na šaty.
„Mám pro tebe překvapení," zašvitořila vesele a pomalu rozepínala zip od té obrovské věci v jejích rukách.
Zvědavě jsem ji sledovala a čekala, co z pytle nakonec vyleze.
Konečně rozepnula zip a shodila obal na zem, takže jsem se mohla pokochat pohledem na tu záplavu hedvábí smetanové barvy. Místy se od drobných kamínků našitých na sukni i na živůtku odráželo světlo. Natáhla jsem ruku, abych se těch šatů mohla dotknout, a přitom jsem dávala obrovský pozor, abych je nějak nepoškodila. Má ruka pomalu, až obřadně přejížděla po tom zázraku a jen stěží dokázala vnímat hebkost té látky. Zakončení korzetu bylo mírně srdíčkovité a zvýrazňovaly ho desítky malinkých kamínků, které na něm byly našité. Hned, jak jsem ty šaty uviděla, bylo mi jasné, že v nich půjdu na večerní slavnost. Byly dokonalé. Stejně jako tento den.
Spustila jsem ruku z šatů a ohromeným hlasem pověděla Nině: „To jsou ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla.“ Ninin úsměv se ještě rozšířil. 

„Rychle, rychle. Nemáme moc času. Ples začíná za pět hodin a ty ještě nejsi ani učesaná.“
Dotáhla mě k obrovskému zrcadlu a posadila mě před něj. Pak někam odběhla a za chvíli se vrátila s velkým bílým plátnem, které přehodila přes zrcadlo a s velkou bílou krabicí, kterou položila na zem. Do ruky vzala nejdřív žehličku a pečlivě narovnala kudrliny na mých vlasech. Pak použila kulmu na natočení jejich konečků. Když byla i s tímhle hotová, ještě asi hodinu si s vlasy hrála, různě je spínala, znovu rovnala nebo znovu natáčela.
Jakmile skončila s účesem, vrhla se na líčení. Make-up ani pudr jsem nepotřebovala, takže mi na líce dala jen trochu tvářenky a dodala tak mé bledé pokožce trochu života. Na očních víčkách mi nakreslila tenké linky a řasy zvýraznila řasenkou. Jediné, co zbývalo, byl lesk na rty. Rychle ho popadla a nanesla mi ho na ústa.
„Tak…“ Spráskla ruce a povzbudivě se na mě usmála. „Hotovo.“
Stáhla ze zrcadla plátno a já se na sebe konečně mohla podívat. Mé husté, ohnivě rudé vlasy (pozn. k odkazu: bohužel se mi nepodařilo sehnat obrázek s ideálním účesem a barvou vlasů zároveň, takže si, prosím, představte ty vlasy rudé) byly zčásti vyčesané nahoru a poté splývaly v plných vlnách dolů, až na má ramena. Zeleno-karmínové oči mi rámovaly husté řasy a byly zvýrazněny očními linkami. Zatímco jsem si prohlížela tu mistrovskou práci, kterou Nina odvedla, došla do pokoje pro šaty a v tichosti jsem si je oblékla. Pak se sehnula ke krabici u mých noh a vyndala z ní nádherné boty.
Nasadila jsem si je na nohy a otočila jsem se k nástěnnému zrcadlu.
Vypadala jsem, jako bohyně. Starobylá antická bohyně, která sestoupila mezi lidi na zem a je připravena jim vládnout. Byla jsem připravena ukázat všem upírům, že jsem k tomu opravdu byla stvořena. Usednu na trůn jako nejmladší královna v historii.
Nina při pohledu na mě zatajila dech a možná by tak zůstala ještě dlouho, kdybych jí nepřipomněla, že nám zbývají jen dvě hodiny do začátku plesu a ona ještě není oblečená ani učesaná.
Rychle vyrazila zpátky do mé ložnice a přinesla s sebou zpátky další vak na šaty a krabici s botami. Sedla si před zrcadlo a rychle se nalíčila. Vlasy si nechala jako vždy rozčepýřené a nezkrocené. Rozepnula pytel a vyndala z něj lesklé zelené šaty. Neměly ramínka a sukně splývala volně až na podlahu. Dokonale se k ní hodily. Během chvíle se do nich nasoukala, otevřela krabici s botami a vyndala zelené střevíčky. Nasadila si je na nohy a kývla na mě na znamení, že je hotová.

Společně jsme vyšly z mé komnaty a rozhodně se ubíraly směrem k trůnnímu sálu. Mé kroky se rozléhaly po chodbách a já dál kráčela pustými a chladnými cestami rumunského sídla v horách, na obličeji chladný a povýšený výraz vládce.
Prošly jsme halou a Nina se ode mě odpojila a odešla do sálu jinou cestou. Zahnula jsem za roh a stanula před těžkými dřevěnými dveřmi. Čekala jsem ještě několik napjatých minut, když se konečně za dveřmi v sále rozezněl pevný a hrdý hlas mého adoptivního otce.
„Drazí přátelé, dámy a pánové. Dnes jsme se sešli na našem sídle ze dvou důvodů. Zaprvé, abychom oslavili osmnácté narozeniny mé dcery, a za druhé, abychom byli svědky jejího nástupu na trůn. Pokloňte se, prosím, Isobel Marii de Arow, vaší budoucí královně.“
Otec dohovořil a dveře přede mnou se pomalu otevřely a mně se naskytl pohled na trůnní sál zaplněný upíry, kteří na mě, každý do jednoho, upírali okouzlené, ohromené nebo závistivé pohledy.
Hrdě jsem vztyčila hlavu a vykročila do nového života.

Pokračování příště, vaše devilgirl.

Autor: devilgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Malédiction du genre - 1. kapitola: