Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... III. kapitola

05.10.2012 (17:45) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2294×

Hleděla jsem z okna a přemýšlela nad způsobem, kterým by se dalo z rozjetého kočáru co nejnenápadněji uniknout. Pokud možno tak, aby si váš spolujezdec nevšiml, že jste zmizeli. Hmm...

S povzdechnutím jsem přestala namáhat svou hlavu a smířila se s tím, že odsud bohužel není úniku a že se plesu budu muset zúčastnit. Uvědomila jsem si, že v rukou nervózně žmoulám lem těch nádherných šatů, a urychleně jsem ruce stáhla a látku narovnala majíc pocit, jako bych snad byla přistižena při krádeži, což bylo opravdu zvláštní, jelikož jsem nic nekradla a ani si nikdo nevšiml toho, co dělám, jelikož má paní měla nejvíce práce s tím stále ještě naštvaně funět a sledovat krajinu ubíhající za oknem, jen aby se nemusela dívat na mě, která jsem jí zničila její nejlepší šaty, a ona byla nucena měnit jak úbor, tak i šperky, aby zas perfektně ladila, a nyní mě ve svých nových zlatavě žlutých šatech přehlížela. No, někdy máme podobné potřeby... Kupříkladu právě teď – naprosto se vzájemně ignorovat.

Mé svědomí mě však nutilo myslet na Daniela, který za mě vše schytal a dostal za úkol vydrhnout celé sídlo, což nebyla práce v rámci hodin, ale spíše dnů. Přesto jsem se ale neubránila jistému pocitu zadostiučinění, když jsem si vzpomněla na cenu, kterou jsem musela za šaty zaplatit. Nic jiného si nezasloužil...

Když jsme stále potlačujíce smích sešli dolů, Tanya ležela na podlaze jak dlouhá, tak široká a kopala kolem sebe všemi částmi těla, takže bylo příliš nebezpečné se k ní přibližovat a tím pádem jí nikdo nemohl pomoci zpět na nohy. Měla jsem však takové tušení, že i kdyby ležela klidně jako mrtvola, stejně by se jí příliš ochotné a horlivé pomoci nedostalo.

Nakonec se však Michael, náš kuchař, přinutil k pohybu a s potlačovaným úsměvem postavil paní zas na všechny dvě, přičemž si vysloužil pár modřin a škrábanců a mám takové neblahé tušení, že snad i jeden kousanec. Pak se však rozpoutalo to pravé peklo, když jsme byli všichni nuceni během rekordního času Tanyu znovu ustrojit, což nám příliš neusnadňovala svým stálým kopáním do všeho živého i mrtvého a peprnými nadávkami, kdy měl nejeden z nás nejednou potřebu se k ní zezadu přiblížit a uškrtit ji. Nakonec to však s podivem přežila ve zdraví jak ona, tak my, přestože my jsme na tom tak růžově nebyli, poněvadž kdo si neodnesl rány na těle, zajisté mu o to víc přibylo těch na duši.

Dvouhodinové zdržení vedlo k tomu, že jsme vyráželi, až když už se začínaly tvořit červánky a slunce se pomalu sklánělo k obzoru.

Kočár přejel přes nějaký hrbol či kamení a koně hlasitě zaržáli, když chvilku hrozilo, že se převrátíme. Má paní dál znuděně pozorovala pole, kolem kterých jsme projížděli, a nenamáhala se ani odehnat mouchu, která ji obletovala.

Když se mi zklidnil tep, také jsem vykoukla z okna a sledovala skupinku stavení, ke kterým jsme se blížili. Před jednou chaloupkou si malá holčička hrála s kachňátky a vesele kolem nich poskakovala. Počasí už se sice umoudřilo a dokonce sem tam vykouklo i slunce, aby se rozloučilo předtím, než ulehne ke spánku, však po dlouhých dnech, kdy stále pršelo, byly jak cesty, tak louky plné louží a bláta, takže dívenka byla samý flek a šmouha.

Když jsme projížděli okolo, zvedla hlavičku a zvědavě nás pozorovala. Zamávala jsem jí, ona mi pozdrav opětovala a po tvářičkách se jí rozlil úsměv. Pak o nás však zřejmě ztratila zájem a dál se věnovala kachňátkům, která se mezitím rozutekla všemi směry. Než se mi v zatáčce ztratila z dohledu, na okamžik jsem ještě spatřila světlo, které se rozlilo na cestě před otevřenými dveřmi, a zřejmě její maminku, kterak svou dcerku volá k večeři.

Soumrak pomalu uvolňoval místo noci a my se úměrně s přicházející tmou blížili k cíli naši cesty – zámku sira Cullena. Jak jsme se blížili, už jsme na cestě nebyli zdaleka osamoceni, ale postupně jsme míjeli další a další kočáry.

Když jsme projížděli branou, vykoukla jsem z okna a se zaujetím si prohlížela panství, které se tyčilo na konci cesty jako náhrobní kámen. Pro někoho to tak bylo doslova. Ehm...

Než jsem se nadála, už jsme stavěli před masivními dřevěnými dveřmi s mohutnými klepadly ve tvaru hlavy nějaké šelmy, v tom šeru jsem nebyla schopna to rozeznat. S jistotou jsem však viděla dlouhé špičáky, které těm potvorám koukaly z tlamy. Fuj... oklepala jsem se.

Před výstupem jsem si ještě urychleně prohrábla rukou vlasy, které jsem si nechala rozpuštěné, za což jsem si od své paní, která měla tak pevný drdol, že jí málem roztahoval oční víčka až na úroveň spánků, vysloužila další z jejích milých pohledů. Máš už docela slušnou sbírku, Bello...

Po celém nádvoří se rozléhalo podupávání a řehtání koní, které se mísilo s hlasy desítek lidí, kteří ještě nebyli uvnitř, a hudbou, která zněla z útrob panství, a celé to budilo dojem jednoho velkého chlívku. Ušklíbla jsem se.

Po boku mé paní jsem vyšla po několika schodech vedoucích k těm strašlivým dveřím a pohlédla na muže s dlouhou holí v ruce, který se natahoval, aby nám otevřel dveře a vpustil nás do jámy lvové. No... odvahu, Bello... Odvahu a úsměv!

Moji milí čtenáři,

když jsem u minulé kapitoly psala, že další dílky budou podstatně kratší, myslela jsem to jako fakt, ne tak, že vás žádám o svolení. xD A teď se kvůli tomu cítím blbě, protože těchto 850 slov stojí za nic... Ale ne zase tak moc blbě, abych to prodloužila. :P Snad vám alespoň malou útěchou bude, že v příští kapitole Bella střetne (doslova) pořadatele plesu. xD

Znovu vám děkuji za komentáře, děláte mi radost, přestože jich od prvního dílu dost ubylo. Ale tak je tomu vždy a já nečekala a ani nemohu čekat, že by tomu u této povídky snad mělo být jinak.

Věnováno vilince, která si tato slova musela protrpět o pár měsíců dříve než vy. xD

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... III. kapitola: