Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... II. kapitola

30.09.2012 (07:00) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2650×

Právě jsem drhla podlahu v jídelně, když jsem na příjezdové cestě zaslechla skřípění štěrku a „prr“ kočího, které koně doprovázeli hlasitým řehtáním. Usušila jsem si rukávem zpocené čelo, odhodila hadr do škopku a jala se jít otevřít dveře, jelikož osoba k těmto úkonům určená právě nebyla doma. Já za to nemůžu, vážně!

A hle, osoba k těmto úkonům určená stála přede dveřmi a kapaly z ní kapky vody, jelikož venku stále vydatně pršelo. Daniel vstoupil dovnitř a já se skepticky podívala na louži tvořící se na podlaze. No, já to znovu vytírat nebudu...

Ten vodník sledoval můj pohled a pozdvihl obočí. Pak mě se soucitným výrazem poplácal po rameni a vykročil směrem ke svému pokoji nechávaje za sebou mokré stopy a v ruce nesa krabici, v níž se zřejmě nacházely šaty, které měly za úkol mě na dnešní večer spoutat. U schodů se však rozesmál a otočil se, aby mi oznámil, že mi s tím pak pomůže. Vyplázla jsem na něj jazyk a zmučeně se podívala na tu spoušť. Pak jsem nad tím ale pokrčila rameny a vydala se za tím zpropadencem, jehož mokrý šos právě mizel v prvním patře. Sic jsem nijak neholdovala společenský šatům, stále jsem byla dívka a moje zvědavost byla silnější než vyhlídka dalšího vytírání.

Vešla jsem do jeho království a tam spatřila krále v celé jeho kráse, který už byl sice bez kabátu, bos, ale stále měl na sobě mokrou košili, která se mu lepila na hruď, a kalhoty - naštěstí -, jak si v šeru, které v pokoji panovalo, jelikož zřejmě nepovažoval za důležité roztáhnout ráno závěsy, otírá mokrý obličej.

„Mohu?“ zeptala jsem se, když už jsem byla jednou nohou vevnitř. Vykoukl na mě zpoza látky.

„Co bys udělala, kdybych řekl ne?“ vrátil mi otázkou a přehodil ručník přes dveře otevřené skříně. Usmála jsem se a došla ke krabici, která ležela položená na malé posteli v rohu místnosti. Byla jsem opravdu zvědavá, co vybral, jeho vkusu jsem naprosto věřila, navíc to budou mé první šaty, které jsem po někom nezdědila nebo nebyly půjčené, ale zároveň jsem pociťovala strach. Co když v nich budu vypadat hrozně? Budou mi malé? Velké? Nedokázala jsem si samu sebe představit v něčem tak nóbl, jako nosila Tanya.

Pak jsem ale nejistotu potlačila a postavila se krabici čelem, jak už tolika věcem v mém životě. Natáhla jsem ruku k víku, zatajila dech a pro jistotu i zavřela oči. Nádech, výdech... Uff. Místo víka jsem však nahmatala jen vzduch. Pokud se tedy vzduch dá nahmatat. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla, abych zjistila, co je špatně. Trochu jsem si oddechla, když jsem spatřila Daniela, jak v bezpečné vzdálenosti svírá krabici v rukou a směje se na mě jak měsíček na hnoji, a já se tak ujistila, že duchové tu opravdu nestraší.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se stále trochu zmatena.

„Víš, kolik mě koupení těch šatů stálo úsilí?“ vrátil mi stále s úsměvem. Proč mám pocit, že má takový blbý zlozvyk na každou otázku odpovídat otázkou?

„Dojít k drožce, nasednout na ni, dojít k obchodu, vybrat šaty, koupit šaty...“ vypočítávala jsem na prstech. „Hrůza, obdivuju tě,“ zakřenila jsem se na něj.

„Ale venku prší!“ odvětil na oko ukřivděně.

„A ty jsi snad z cukru?“ zasmála jsem se.

„Můžeš ochutnat...“ Někdy jsem jeho smysl pro humor opravdu nechápala.

„Ne, děkuju, sladký nemusím,“ zašklebila jsem se, abych svým slovům dodala na důraznosti.

„Takže souhlasíš s tím, že jsem z cukru!“ Jsem sama, komu pointa tohoto rozhovoru začala unikat? No, já za to nemůžu...

„Co?“ zeptala jsem se a zřejmě to doprovodila velmi nechápavým výrazem, jelikož ten darebák vybuchl smíchy. Chystala jsem se využít momentu překvapení, kdy se málem válel na zemi, jak se popadal za břicho, a pomalu jsem se k němu přibližovala, jako se kočka plíží za svou kořistí, abych mu nenápadně vytrhla krabici z ruky. Však plížení à la kočka se mi vymstilo, jelikož bylo celkem pomalé a Daniel už se za tu dobu stihl vzpamatovat a o pár kroků odstoupit, aby byl zas z dosahu mě – šelmy. Už jsem si opravdu nevěděla rady, tak jsem smutně svěsila ruce podél těla a pokusila se o ublížený psí pohled. Pokud to však mělo nějaký efekt, zřejmě se vytratil někdy napůl cesty mezi mnou a mou kořistí. Tedy, ne tak úplně... Pokud se za efekt dá považovat další výbuch smíchu. Začínala jsem vážně uvažovat, jestli náhodou netrpí nějakou tropickou nemocí. I když, ona by ani nemusela být tropická, prostě nemoc.

Daniel už si ale dával pozor, abych se k němu při jeho záchvatu zase nepřiblížila, takže mé šance na ukořistění krabice se pohybovaly někde mezi mínus deseti a nulou.

„Fajn, tak co chceš?“ rezignovaně jsem si povzdechla a založila ruce na prsou. Daniel se vítězoslavně usmál, jako by na tuto otázku čekal už od začátku našeho nesmyslného rozhovoru.

„No, vzhledem ke všem strastem, které jsem byl nucen během dnešního dne prožít...“ zamyšleně se škrábal na bradě a já málem slyšela ozubená kolečka, jak mu šrotují v hlavě. Pak se rozzářil a já věděla, že je zle. „Vzhledem k tomu, co jsem musel prožít, myslím, že by pusa mohla stačit.“

Zaskočena jeho drzostí jsem zalapala po dechu a vykuleně na něj zírala. Pak jsem si ale uvědomila, že bez kyslíku to příliš dlouho nevydržím, a zase splaskla jako balón, když dosedne na zem.

„No co?“ pokrčil ten... ten... radši nebudu jmenovat, nechci být sprostá... ten hulvát nevinně rameny a s očekáváním v očích mě pozoroval.

Kdybych mohla, asi bych v tu chvíli vypouštěla z nozder páru. A i z uší... Měla jsem takovou zlost, že jsem k němu rychle přešla, odstrčila krabici stranou a přisála se na jeho rty, aniž by on stihl byť jen mrknout. Ruce jsem mu zabořila do jeho vlnitých hnědých vlasů a přitiskla se na něj celým tělem, aby nemohl později vymáhat ještě nějaké dluhy.

Odlepila jsem se od něj právě v čas, kdy hrozilo, že se mi to dokonce začne líbit, vytrhla jsem mu krabici z ruky, což nebyl žádný problém, jelikož on se zřejmě cítil býti sochou, a přesunula se zpět k jeho posteli, kam jsem krabici položila a plna očekávání se ji jala otevřít. Těsně předtím jsem se však zarazila, popadla jsem ji zase do náruče a naštvaně se vydala k dveřím, kde jsem se ještě naposled otočila, abych zjistila, že Daniel stále zírá jako v transu na protější stěnu. Chvíli jsem bojovala s nutkáním jít se ujistit, jestli dýchá, ale to téměř hned vystřídala potřeba dojít si pro inkoust a přimalovat mu na tu jeho tvářičku nějaký záviděníhodný knír. Nakonec jsem zavrhla i tuto možnost a s kořistí pevně sevřenou v náručí se vydala do svého pokoje, který byl jen přes chodbu a kde jsem mohla tušit alespoň trochu toho soukromí...

***

Celou mou světnicí se rozeznělo přidušené vyjeknutí, které následovalo hlasité zalapání po dechu a rána, jak jsem se skácela na podlahu. No, to poslední není tak úplně pravda, ale... co?

Váhavě jsem se konečky prstů dotkla té skvostné látky, která ležela úhledně složená v tak těžce získané krabici. Byla tak neuvěřitelně jemná... Pomalu jsem šaty vyndala, abych si je mohla prohlédnout v celé jejich kráse. A že to byla krása...

V tu chvíli jako by se po stěnách a stropě roztančily tisíce modrých plamínků. Snad ještě nikdy v životě jsem nic tak nádherného neviděla. Ano, jistě, Tanya měla hromady nádherných šatů, ale i ony vedle těchto vypadaly přepláceně a nepatřičně. Tedy, když se to vezme z mého úhlu pohledu.

Vždy jsem si myslela, že ty drahé róby musí vážit snad metrák, a je možné, že je to pravda, ale tato byla tak jemná a lehká, že člověku připadalo, že by ji mohl odnést snad i jarní vánek.

Nedokázala jsem si však představit, že bych si něco takového mohla vzít na sebe, vždyť to by se neslušelo... Připadala bych si jako slon, který se nějakým nedopatřením dostal do růžové baletní sukýnky. Hmm, zajímavá představa...

Přesto mě ale ta dívčí zvědavost a touha vyzkoušet si jakékoliv šaty, tím spíše takto krásné, přemohla a já vítězoslavně odhodila svou potrhanou a na několika místech ještě stále od vytírání mokrou sukni, kterou vzápětí následovala kdysi bílá - nyní šedivá - halenka. Opatrně jsem uchopila dárek, který jsem sic nedobrovolně, ale i tak jsem z něj měla obrovskou radost, dostala, a pomalu, abych šaty neponičila, se do nich soukala.

Což nebyl zrovna jednoduchý úkol, několikrát jsem se zasekla a už to chtěla vzdát a hodit Danielovi ten kus hadru na hlavu, ale pokaždé jsem se ovládla a po úporné půlhodině plné hekání, funění a nadávek jsem mohla slavit úspěch. Už chápu, proč má paní potřebuje na to, aby se ustrojila, vždy tolik sloužících, pomyslela jsem si. Co to? Snad ne lítost a soucit? Ne, to se mi jen zdálo.

Na dně krabice jsem ještě objevila jednoduché modré střevíčky na ne příliš vysokém podpatku, za což jsem byla vděčná, ale stejně jsem si nedokázala představit, že bych v něčem takovém měla udělat třeba jen jeden jediný krok.

A v mém pokoji se bohužel nenacházelo jediné zrcadlo, a abych zjistila, jak vtipný pohled na slona v baletní sukni je, musela bych dojít až na druhý konec chodby, kde ve velkém nádherném pozlaceném rámu jedno viselo. No, je sice skvělé, že si vybavíš rám, Bello, ale to ti nijak nepomůže v tom, že budeš muset ujít celou tu vzdálenost v tomhle, zamračila jsem se na tu nádheru, aniž bys upadla nebo si ty proklaté šaty roztrhla! Čehož bych pak jistě litovala, jelikož by mě Daniel zřejmě umučil. Oklepala jsem se při představě toho hrůzostrašného kuchyňského náčiní, které se mi najednou vybavilo.

Přesto jsem otevřela dveře s plánem, že mě nikdo neuvidí, který se však zhroutil hned v základech, jelikož v protějších dveřích se o rám opíral ten ničema a s uličnickým úsměvem mě pozoroval. Ještě slámu do pusy, na hlavu slamák a rovnou by se mohl poslat na pole jako pasáček krav. Nebo jako strašák.

S temným výrazem, který, jak jsem doufala, naháněl hrůzu, jsem kolem něj prošla a s hlasitým dupáním si to namířila k předem vytyčenému cíli.

„Bello,“ ozvalo se za mnou. Původně jsem měla v úmyslu toho zpropadence ignorovat, ale když jsem za sebou uslyšela spěšné kroky, prudce jsem se otočila a plna zloby na něj pohlédla.

„Co je?“ procedila jsem skrz zuby a zřejmě mi musely z očí sršet blesky, jelikož Daniel se těsně přede mnou zarazil a na chvíli se mu v obličeji mihl výraz, jako by se popálil.

„No, já jenom, že... že sis zapomněla zapnout korzet...“ pípl. Trochu jsem zrudla, ale stále naštvaná jsem se k němu otočila zády a čekala, až mou chybu napraví.

Nic se však nedělo a já už se k němu chtěla smířlivě otočit a slušně ho požádat, zda by mi nepomohl, když vtom jsem u pasu pocítila tahání. Nejprve jsem se lekla a kdoví proč se mi zase vybavila kuchyň, ale pak jsem se uvolnila a čekala, až bude dílo dokonáno. Ale když se tak stalo, dala bych kdoví co za to, abych mohla být mučena právě v té místnosti, jelikož v tom korzetu se tak špatně dýchalo... Ne, ono se v něm vůbec nedýchalo. Však i hvězdičky před očima po chvíli zmizely a já si začala na ten pocit pomalu zvykat.

Uvědomila jsem si, že Daniel drží svou ruku stále položenou na mém holém rameni, tak jsem ji rychle setřásla a pokračovala k zrcadlu, však dávala jsem si dobrý pozor, abych se nezadýchala, jelikož to by byla má smrt.

Ale když jsem se konečně spatřila, nepotřebovala jsem žádný korzet na to, abych se udusila, jelikož se mi naprosto zatajil dech a já s výrazem à la capr* hleděla na... No, jako slon jsem nevypadala...

*Pozn. autora: Výraz à la capr obnáší vykulené oči a ústa dokořán. Prostě si místo Belly představte kapra a máte to jak vyšité.

Nevím, jestli to dělaly ty šaty, nebo jestli jsem to měla nějak v sobě, ale najednou jsem vypadala... jinak. Dalo by se možná i tvrdit, že snad až úchvatně.

Šaty v barvě půlnoční oblohy mi splývaly až ke kotníkům a při sebemenším pohybu se kamínky posetý, téměř dva palce široký pás v mém pase zatřpytil a na stěny házel modré odrazy. Horní část byla nejtmavší, dalo by se říct, že až černá, a pevně obepínala můj trup – jak by taky ne. Lem výstřihu, který byl sice hluboký, ale ne tak, abych se kvůli tomu musela stydět, taktéž lemovaly kamínky, ale tentokrát v mnohem menší velikosti.

Sukně byla o odstín světlejší a budila dojem, že je průhledná, však pod lehkými průsvitnými látkami, které byly skládané na sobě, se nacházela tmavší a pevnější, která bránila pohledům drzých mužů, aby mohli spatřit něco víc něž jen kotníky. A za to jsem byla ráda.

Lehce nabírané rukávy stejné barvy, jako měla sukně, s tím rozdílem, že ty průhledné byly, mi volně splývaly po pažích a zastavovaly se až těsně nad zápěstím.

Šaty nebyly kromě pasu a lemu výstřihu nijak více zdobené a celkově působily dojmem jednoduchosti, ale zároveň i zdůrazňovali přirozenou dívčí krásu. Byly prostě úchvatné. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že něco takového je moje... Že ta krásná dívka – ne, že ta žena v zrcadle jsem já...

Daniel vypadal snad ještě více uneseně než já, až jsem se začala ošívat, jelikož jeho zírání mi začalo být značně nepříjemné. Potichu jsem si odkašlala. Daniel sebou trhl, jako by se probudil ze sna, a zmateně očima hledal toho, kdo se opovážil ho vyrušit. Usmála jsem se.

„Jsi... krásná,“ vydechl. Sklopila jsem pohled a krev se mi nahrnula do tváří.

„Děkuji,“ špitla jsem. Daniel začal lovit v kapse své – nyní již suché – košile a po chvíli z ní něco vytáhl, ale pečlivě to skrýval před mými zraky. Stoupl si za mě a paže mi položil na ramena. Zarazila jsem se a cukla sebou, abych se z toho prazvláštního objetí vymanila, ale pak jsem si všimla, co to svírá v rukou. Pomalu a opatrně mi ten krásný šperk se třemi modrými kameny připnul na krk a v tu chvíli jako by bylo dílo dokonáno.

„Perfektní,“ usmál se a rychle stáhl ruce, jako by si uvědomil, že mi ten dotek není příjemný. Já se však v tu chvíli zajímala o jiné věci.

„Danieli, to... nejde...“ začala jsem, ale Daniel mě zarazil rázným zakroucením hlavy.

„Nic neříkej, je tvůj,“ pronesl. Neměla jsem sílu – nebo jsem ani nechtěla? - na to, abych se bránila, tak jsem se jen otočila a skočila mu kolem krku.

„Děkuji,“ vydechla jsem mu do ramene. Postavil mě zpět na zem a hleděl na mě s takovou něhou, že by se i kámen ustrnul. Kámen ano, ale Bella ne... Odstoupila jsem od něj a zase na sebe pohlédla do zrcadla. Přestože jsem se už viděla, znovu jsem zatajila dech a stále nemohla věřit tomu, že tohle jsem já. Celou tu kouzelnou chvíli ale pokazila má paní, která začala dělat povyk, že přijdeme pozdě. Jak jinak...

„Kde vězíš, ty huso? Kočár už čeká!“ rozeznělo se domem. Pak však následovala rána, vyjeknutí a takové nadávky, že byste je od tak vznešené dámy ani náhodou nečekali.

Nejprve jsme na sebe s Danielem zmateně hleděli, ale postupně se v jeho výraze objevilo poznání, které však brzy vystřídal úlek. V tu chvíli mi to také došlo a se zatajeným dechem jsem pomyslela na mokrou podlahu ve vstupní hale.

Pak jsme ale s Danielem oba vyprskli smíchy, až jsem se musela zlomit v pase. Smáli jsme se a smáli, přestože ve vzduchu byl cítit pořádný průšvih, a ani jeden z nás nemyslel na následky, které naše pochybení přinese...

Moc bych chtěla poděkovat všem dobrým (d)uším a očím, které si přečetly minulou kapitolu a dokonce zanechaly komentář. Vážně jste mi udělaly radost. Kapitola je věnována právě vám... A vilince.

Pokud se vám kapitoly zatím zdají moc dlouhé, nebojte, však ono se to od té příští rapidně zkrátí.  A pokud někdo vyhlíží verše, je mi líto, ale zatím se jich nedočkáte. Nějaký náznak se objeví v 7. kapitole, ale jinak... Ale žádný strach, slibuju, že budou...

Doufám, že jste se i dnes alespoň pobavili, když už nic jiného, a že se v komentářích svobodně projevíte.

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... II. kapitola: